Michal Kolář: Z Ústavu Maxe Plancka na vysokou školu v Praze

Ahoj Michale, díky, že sis udělal čas.

Ahoj.

Ústav Maxe Plancka pro biofyzikální chemii (MPI-BPC¹) v Göttingenu patří mezi největší a také nejlépe hodnocené ústavy Společnosti Maxe Plancka. Právě jsi tam načal čtvrtý rok působení. Jak ses na MPI-BPC dostal?

V Německu jsem byl dva roky ve Výzkumném centru Jülich (Helmholtzova společnost) jako stipendista Humboldtovy nadace. Nechtěl jsem v Jülichu zůstávat, ale zároveň jsem cítil, že ještě není správný čas pro návrat do ČR. Napsal jsem email do vybraných laboratoří a z Göttingenu mě pozvali na pohovor.

Jak to probíhalo?

Na MPI-BPC, kam jsem se hlásil, neměli centralizovaný způsob příjímání doktorandů a postdoktorandů. Každé oddělení si to organizovalo samo. V prvním kroku jsem do Göttingenu poslal motivační dopis s životopisem. Odpověděli během několika dnů a požádali mě, abych písemně vypracoval posudek na fiktivní bakalářskou práci z oboru. Následoval pohovor po Skypu a nakonec mě pozvali do Göttingenu. Tam jsem měl přednášku, pohovor se dvěma vedoucími a zbytek dne jsem strávil se členy oddělení. Od mého emailu po přednášku uplynuly asi tři týdny.

Co jste řešili po Skypu?

Mluvil jsem se svým budoucím šéfem, tj. asi padesátiletým ředitelem MPI-BPC, profesorem fyziky. Na pohovor byl velmi dobře připravený. Pohovor byl kombinací osobních otázek jako z příruček pro HR specialisty a faktografického zkoušení z matematiky, biofyziky a počítačových simulací. Co se týče znalostí, tak zkoušení nešlo do hloubky, ale do šířky. Trvalo to asi hodinu.

A pohovor v Göttingenu? Překvapilo tě něco?

Zaujalo je, že se hlásím na postdoktorandskou pozici, když už mám jednu stáž za sebou. Hodně řešili, proč sháním druhou. Myslím, že na oddělení panuje obava z „celoživotních“ postdoktorandů. Chtějí tam mít lidi, co někam směřují a nezůstanou na oddělení navěky. Nakonec asi považovali mé důvody za relevantní, takže mě vzali.

Máš pocit, že byl proces výběru náročný?

Náročný byl úměrně tomu, kolik lidí se jim hlásí a kolik jich mohou přijmout. Na webových stránkách prakticky pořád visí inzerát na doktorandské a postdoktorandské pozice a oddělení tak každý den obdrží 2-5 žádostí. Naproti tomu ročně přijme jen asi dva uchazeče. To jsem samozřejmě předem nevěděl.

Mohl bys krátce představit samotné oddělení?

Oddělení teoretické a výpočetní biofyziky se skládá ze dvou seniorských a jedné juniorské skupiny, celkem asi 40 lidí. Skupiny jsou nezávislé, ale úzce propojené. Z počátku mi dělalo potíže pochopit, jak to celé funguje. Některé projekty jsou prorostlé skrz celé oddělení, jiné jsou dobře lokalizované. Co se vědy týká, tak pomocí počítačů a teoretických modelů zkoumáme, jak na atomární úrovni fungují biomolekuly, přičemž škála otázek, na které se snažíme odpovědět, je velmi široká. Hodně se spolupracuje s experimentálními skupinami jak v rámci MPI-BPC, tak mimo něj.

Jaká je na ústavu úroveň vědy?

Velmi vysoká, řekl bych. MPI-BPC má ambice produkovat tu nejlepší světovou vědu a soutěžit s institucemi jako je University of Cambridge, MIT nebo NASA. Na ústavu v současnosti působí dva nositelé Nobelovy ceny (Stefan Hell a emeritní profesor Erwin Neher) a deset řešitelů ERC grantů. Ve špičkových časopisech jako je Nature, Science, Cell, nebo PNAS se publikuje téměř každý týden. Pro srovnání, MPI-BPC je podobně velký jako Ústav organické chemie a biochemie AV ČR, kde jsem dělal doktorát a kde si v těchto hrubých parametrech (počet Nobelistů, ERC grantů, Nature-Science-Cell článků) vedou o poznání hůř, byť patří mezi českou špičku.

Jaký mají na špičkovou vědu na MPI-BPC recept?

Těch ingrediencí je jistě mnoho. Velký důraz kladou na výběr vedoucích pracovníků. Aktivně hledají lidi s potenciálem. Např. Stefan Hell se prý na ústav dostal ve chvíli, kdy byl sice nadprůměrný ale nikoli špičkový vědec. Výběrová komise vyhodnotila, že má potenciál, a zřejmě se nespletla! Těch vedoucích pozic je velmi málo a jsou prakticky doživotní. Kdo projde hustým sítem je odměněn ohromnou volností a stabilitou. Odhaduji, že na našem oddělení je asi jen desetina pracovníků s externím financováním (Humboldtova nadace, akce Marie Sklodowská-Curie, atp.). Všichni ostatní jsou placeni z institucionálních zdrojů, což dává vedoucím možnost dobře plánovat a pečlivě si vybírat na PhD a postdoktorandské pozice.

Hraje roli technické vybavení?

Určitě ano, i když k vybavení jsou potřeba kvalifikovaní uživatelé a obsluha. MPI-BPC je na tom velmi dobře ve všech ohledech. Týká se to kryoelektronových mikroskopů, NMR nebo i počítačů. Pro srovnání, na našem oddělení je počítačový klastr, který je přibližně stejně velký/výkonný jako počítač Salomon v českém superpočítačovém centru IT4Innovations v Ostravě. Rozdíl je v tom, že Salomon používá celá Česká republika, tj. téměř tisíc uživatelů, kdežto u nás na MPI-BPC je to oddělení o 40 lidech.

Kdo se vám o výpočetní klastr stará?

To je vlastně celkem zábavné. Starají se o něj jen dva administrátoři zaměstnaní na plný úvazek. Nemám ponětí, kolik lidí se stará o Salomon, ale hádal bych, že víc než dva. Kompetence našich IT administrátorů je enormní, řeší hardwarové a softwarové problémy a spravují i osobní stanice všech pracovníků. V kompetencích vidím jeden velký rozdíl oproti ČR.

Jak to myslíš?

V Německu na administrativních a servisních postech sedí velmi schopní lidé. Možná je to i projev nějaké stereotypní německé pečlivosti. Sekretářka, technik nebo IT podpora prostě dělají svou práci velmi dobře a vůči životu vědce, řekl bych, neinvazivně. S tím se v ČR bohužel nesetkávám.

Jistě máš čerstvé srovnání, protože jsi od loňska zaměstnaný na Vysoké škole chemicko-technologické (VŠCHT) v Praze jako odborný asistent. Jak funguješ na MPI-BPC?

V Německu jsem formálně jako nehonorovaný hostující vědec. Několikrát ročně tam dojíždím, s kolegy si píšeme emaily a komunikujeme přes Skype. Projekty, které jsem tam začal, stále běží, takže na nich pracuji i v Česku.

Jak jsi se dostal do Prahy na VŠCHT?

Docela náhodou přes kamarády. Díky nim jsem se dozvěděl o konkurzu na místo asistenta a přihlásil se. V Německu jsem byl sice spokojený, ale rozhodl jsem se příležitost využít. Přes léto v Běstvině spoluorganizuji soustředění pro účastníky Chemické olympiády a když jsem zjistil, že pohovor na VŠCHT bude ráno po oslavě narozenin hlavního vedoucího, protočily se mi panenky. Paní děkanka i celá komise byli naštěstí velmi milí a nakonec jsme se domluvili.

Co na VŠCHT jako odborný asistent děláš?

V náplni práce, kterou jsem podepisoval spolu s pracovní smlouvou, je boubelatý odstavec činností od výuky, přes školení studentů, účast v komisích až po organizaci výzkumných projektů. Z toho odstavce dělám snad všechno a k tomu se snažím založit si vlastní vědeckou skupinu.

Jak se na české vysoké škole zakládá vědecká skupina?

No je to trochu partyzánština, protože neexistuje systémový postup, jak toho docílit. Vědecké skupiny vlastně ani formálně neexistují. Nejmenší správní jednotkou, alespoň u nás na škole, je katedra nebo ústav, jehož další členění je neformální. Pseudoexistence skupiny je tedy dána jakousi historickou tradicí, tedy tím, že skupina studuje jeden konkrétní systém, nebo používá konkrétní metodologii nebo přístroj. Může být také definována výzkumnými granty, jejichž zdroj je ale často mimo školu.

To nezní moc pozitivně. S čím se tedy mladý vědec může potýkat?

K vlastní skupině vedou myslím dvě cesty podle toho, jak se člověk na školu dostane. Buď na vysoké škole studuje a po obhajobě dizertace pokračuje jako inbrední odborný asistent nebo se na školu dostane „z venku“. V prvním případě se musí odtrhnout od stávajících struktur a dostatečně se osamostatnit, což je ale těžké, protože struktury většinou existují právě proto, aby se nikdo neosamostatňoval. Ve druhém případě je potřeba mezi stávajícími strukturami najít prostor, ve kterém se dá vyrůst, a počítat s tím, že struktury budou spíš překážet než pomáhat.

Po které z těch dvou cest jdeš ty?

Studoval jsem na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, takže jsem outsider, který si na VŠCHT hledá prostor.

Dá se ta situace nějak systémově řešit?

Ale jistě. Škola může říct: „tady je místo pro jednoho mladého vědce či vědkyni, tady je místo a peníze pro tři členy jeho týmu. Tady jsou peníze na první tři, nebo lépe pět let běhu laboratoře, a podmínky, podle kterých bude skupina hodnocena. Teď se hlaste, ať si můžeme dobře vybrat, kdo pozici obsadí“.

Myslíš, že je obtížné tyhle věci prosadit?

Asi ano. V opačném případě bychom se tady o tom přece nemuseli bavit, protože by každá škola měla svůj systém. Světlá místa se už objevují. Líbí se mi program Primus na Univerzitě Karlově, který odstartoval už svůj 4. ročník. Primus vytváří nějak definovaná místa pro mladé vědecké skupiny a mohl by být dobrou inspirací jiným školám. V Česku bohužel hrozí, že dobré úmysly povedou k žalostné implementaci.

Nějaká konkrétní zkušenost?

Když jsem nastoupil na VŠCHT, chtěl jsem se přihlásit do interního grantového schématu pro mladé vědce. Nesplnil jsem ale formální podmínky. Mimo jiné jsem byl v zahraničí déle než povolené 3 roky. Zajímavé je, že všichni, kteří na grant dosáhli, měli titul inženýra. Asi nebudu daleko od pravdy s tvrzením, že všichni na VŠCHT i studovali.

Jde vědecká skupina dohromady s učením?

Myslím, že jde. Neučím toho moc, ale i tak je pozice vědce na vysoké škole jiná než např. na ústavu Akademie věd ČR, kde se primárně bádá. Velký problém ale vidím v hodnocení. Ať už je jakékoliv, týká se pouze vědy. Takže to dopadá tak, že se školy věnují vědě, aby byly dobře ohodnoceny, ale jak učí se vlastně neví a ani to zatím nikoho nezajímá.

Co ti po návratu z Německa v českém akademickém prostředí chybí?

Kromě angličtiny mi hodně chybí obecné nadšení pro vědu. Když se v Česku potkám s kolegyní nebo kolegou, většinu času se bavíme o tom, kolik kdo musí napsat grantových zpráv, který vědec je jak citovaný a jaké mezilidské vztahy panují v té které vědecké skupině. V Göttingenu se vědou žije. Tabule s křídou je v kuchyni, na chodbě, v každé kanceláři, aby si lidé, kteří se před tabulí náhodou sejdou, mohli o přírodě povídat a psát.

V Česku si vědci nechtějí povídat o vědě?

Někdy se mi zdá, že opravdu nechtějí. Pro českého vědce je možná užitečnější probírat témata, která se týkají organizace vědy a pomáhají mu přežít v českém prostředí. O vědě si vědci samozřejmě také povídají, ale mám pocit, že je to méně spontánní. Domluví si pracovní schůzku, kde proberou pokrok ve společném projektu nebo vyřeší nějaký konkrétní problém. Takto se dá dělat dobrá řemeslná věda, ale přelomové myšlenky se spíš objevují během těch náhodných potlachů u kávovaru.

A co ta angličtina?

Moc často se s angličtinou v Česku nepotkávám. A mrzí mě to, protože se tak české akademické prostředí uzavírá zahraničním vědcům. Jde o praktické věci – webové stránky, formuláře, grantové výzvy, to vše by mělo být anglicky včetně komunikace s administrativou. Na MPI-BPC uměla anglicky i pokladní v menze. O tom si cizinci v Česku můžou jen nechat zdát. Dobrá angličtina je podle mě důvod, proč jiné malé národy jako Dánové nebo Nizozemci jsou na mezinárodní vědecké úrovni mnohem úspěšnější než my.

Jak se zpětně díváš na zkušenost ze zahraničí?

Když jsem do ciziny odjížděl, moc promyšlené jsem to neměl. Jel jsem nějak samospádem, ze setrvačnosti. Teď si ale neumím představit, jak bych bez té zkušenosti jako vědec fungoval. Odhlédnu-li od dovedností a znalostí tak všechno nové, s čím se člověk během bádání v cizině setká, mu neobyčejně intenzivně procvičí a otesá kritické myšlení. V Česku můžeš studovat na škole, na ústavu, ve skupině, které se tváří světově, ale dokud nemáš srovnání, některé stinné stránky a slabá místa ti můžou unikat.

Nestačilo by jen změnit prostředí v rámci ČR?

Podle mě je to dobrá varianta pro ty, kteří do ciziny nechtějí nebo nemohou. Jenže jsme malá země a možností bohužel není tolik jako např. v Německu, kde mají řadu velmi kvalitních univerzit. Navíc bych řekl, že se v Česku stěhování mezi laboratořemi moc nenosí. Přesná data neznám, ale myslím, že je opravdu málo lidí, kteří mezi diplomkou a doktorátem udělali nějakou dramatickou změnu prostředí. Nějaké doktorandy teď docela intenzivně sháním a zjišťuji, jak těžké to je. Vypadá to, že v Česku jsou doktorandi jen odrostlejší bakalářští studenti, kteří z pohodlnosti nebo nedostatku ambicí zůstávají ve stále stejné vědecké skupině.

Zdá se mi, že s těmi doktorandy trochu přeháníš.

Samozřejmě. Slovy klasika, trošku jsem si zapřeháněl.

Byl jsi v Německu s něčím nespokojený?

Jistá nespokojenost byla s publikační činností. Oddělení, na kterém jsem na MPI-BPC působil, publikovalo v průměru méně než 1 článek na osobu na rok. To je v našem oboru spíš málo. Je to styl jejich práce daný podmínkami, které mají. Kvalita je na prvním místě společně s maximální vědeckou upřímností. O počtech se tam vůbec nikdo nebaví a vlastně v žádnou chvíli jsem nepociťoval tlak cokoliv rychle dokončit a odeslat. To je jaksi v rozporu s tím, co se od mladého vědce očekává nejen v Česku, ale i jinde ve světě. Např. Grantová agentura ČR se speciálně zajímá o publikace za posledních 5 let, což je problém ve chvíli, kdy se člověk během té doby dvakrát třikrát někam stěhuje. Na druhou stranu nevím, jak s těmito informacemi GAČR při rozhodování nakládá.

A kromě publikací?

Byť v sousedním Německu, i tak jsme byli s rodinou daleko od přátel a širší rodiny. Někdo to moc neřeší, ale nám to přestávalo vyhovovat. To byl asi taky hlavní důvod, proč jsme se vrátili.

Rozumím. Díky za samorozhovor a ať se daří.

Není za co, byla to zábava.

 

[1] Max Planck Institute for Biophysical Chemistry

Zdroj: Czexpats in Science

---

RNDr. Michal H. Kolář, Ph.D. (*1985) vystudoval chemii a molekulové modelování na Přírodovědecké fakultě UK a Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. Za podpory Nadace Alexandera von Humboldta působil ve Výzkumném centru Jülich v Německu, odkud se přesunul do Ústavu Maxe Plancka pro biofyzikální chemii v Göttingenu. Od roku 2018 je odborným asistentem na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Profesně se zabývá studiem velkých biomolekul a jejich komplexů. Pomocí superpočítačů se snaží odpovídat na otázky ležící na pomezí strukturní biologie a medicinální chemie. Doma dělá společnost manželce a třem dcerám, rád cestuje vlakem a nejí rajčata.