Filosof Jakub Mihálik působí v Oddělení analytické filosofie ve Filosofickém ústavu Akademie věd České republiky. V tomto akademickém roce působí jako stipendista Fulbrightova programu na New York University, kde řeší výzkumný projekt „Consciousness and the Meta-Problem of Acquaintance“.
Svým výzkumem v oboru filosofie mysli se pokouší přispět k pochopení povahy vědomých stavů a jejich vztahů k neuronálním procesům v mozku. Ve „městě, které nikdy nespí“, Jakub Mihálik deset měsíců pobývá s manželkou a čtyřletým synem.
Jaká byla jeho zkušenost?
NYU Center for Mind, Brain, and Consciousness, kde působím jako hostující badatel, je špičkové pracoviště v oboru filosofie mysli, tedy filosofie zkoumající, v sepětí s kognitivní psychologií a neurovědou, otázky, jako co to znamená mít mysl, být vědomý, přemýšlet, a v jakém vztahu jsou tyto atributy k tělesným, především mozkovým procesům.
Centrum vedou dva „žijící klasikové“ filosofie mysli, Ned Block a David Chalmers. Právě druhý zmíněný filosof je pro mě klíčovou inspirací už od studentských let – fascinuje mě jeho jasná a přísná argumentace, otevřenost vůči netradičním přístupům a citlivost k problému vědomí. Chalmers, který patří mezi nejvýznamnější současné filosofy, v 90. letech proslul formulací tzv. „těžkého problému vědomí“ (the hard problem of consciousness), tedy otázky, jak mozkové procesy utvářejí kvalitativní vědomé prožitky (např. prožitek červené barvy nebo prožitek hořkosti kávy). Tyto prožitky se vyznačují tím, že je to pro nás subjektivně nějaké „there is something it’s like" je zakoušet. Tento problém Chalmers slavně odlišil od „snadných problémů vědomí“, kterými jsou podle něj kognitivní schopnosti (např. učení či reakce na podněty) vysvětlitelné funkcionálně, tedy pomocí standardních metod kognitivní vědy. Chalmersův „těžký problém“ přitom pronikl i mimo akademickou sféru – například po něm jednu ze svých her pojmenoval britský dramatik Tom Stoppard.
Vzhledem k tomu, že jsem s profesorem Chalmersem měl předchozí badatelské kontakty a ve své práci často reaguji na jeho myšlenky, rozhodl jsem se při úvahách o podání žádosti o grant Fulbrightovy komise oslovit právě jeho. Potěšilo mě, že se mu můj projekt zamlouval, a že mě na NYU pozval.
Ve frontě na debatu o velkých jazykových modelech na NYU, březen 2023.
S malým Čechoameričanem ve velkém městě
Vzhledem k tomu, že se badatelskou práci snažím kombinovat s rodinným životem, doprovodili mě do New Yorku manželka Sara a čtyřletý syn Ezra. Je mimochodem skvělé, že Komise J. Williama Fulbrighta tyto případy vítá a podporuje. Právě vzhledem k přítomnosti mé rodiny je má fulbrightovská zkušenost asi v mnohém specifická. Manželka totiž pochází z americké Indiany, nicméně skoro 15 let jsme spolu žili v Praze – můj výzkumný pobyt je tak zároveň jejím dočasným návratem domů, do USA. Na New Yorku oceňuje především jeho multikulturní charakter, množství skvělých muzeí a galerií a přátelskost, bezprostřednost a zdvořilost Newyorčanů.
S rodinou na historickém kolotoči (Jane’s Carousel) v Dumbo (Brooklyn), duben 2023.
V podobně zvláštní situaci je i náš syn, který se sice narodil v Praze, ale velkou část života s námi prožil v Londýně. Syn po roce v pražské „dětské skupině“ nastoupil do anglickojazyčné školky na Manhattanu. Naštěstí se mu v novém prostředí hned zalíbilo a ostatní děti ho mezi sebe vřele přijaly. Navíc je nadšený z newyorského metra a svými znalostmi ohledně toho, kam která linka vede, často ohromí mě i spolucestující. Je fascinující sledovat, jak do sebe Ezra už od počátku mohutně „nasává“ nové prostředí – hlavním tématem jeho kreseb jsou teď právě vlaky a stanice newyorské „podzemky“ a samozřejmě nechybějí mrakodrapy. Samostatnou kapitolou jsou pak jeho jazykové dovednosti. Vzhledem k tomu, že manželka je Američanka, a doma tak se synem mluvím česky jen já, neměl při nástupu do školky žádný problém s angličtinou. Na druhou stranu ale už po dvou týdnech v New Yorku, poté co pochopil, jak dominantní je tu angličtina, prakticky přestal komunikovat česky. Vzhledem k tomu, že já na něj ale tvrdohlavě mluvím česky, odehrávají se naše konverzace většinou dvojjazyčně, přičemž od syna občas slyším – většinou marný – požadavek: „Speak English to me, Daddy!“
Se synem před restaurací Junior’s, Brooklyn, prosinec 2022.
Vědomí a přímá obeznámenost
Na NYU jsem přijel zkoumat problém zvláštní přímé obeznámenosti vědomého organismu s jeho vědomými stavy a prožitky. Už René Descartes se v 17. století domníval, že člověk stojí vůči svým vlastním vědomým prožitkům ve zvláštním, bezprostředním vztahu, což se projevuje i tím, že není vůbec snadné zpochybnit jejich existenci.
Descartes ve svých Meditacích o první filosofii mluví například o tom, že v situaci, kdy mu připadá, že sedí u krbu a píše, nelze zcela vyloučit, že ve skutečnosti spí a jen se mu zdá živý sen o tom, že takto sedí u krbu atd. (Dnes bychom možná řekli, že nemohu zcela vyloučit, že právě teď nejsem ve virtuálním „matrixu“.) Jak však Descartes upozornil, je mnohem obtížnější, ne-li nemožné, takto pochybovat o tom, že právě teď mám odpovídající vědomé prožitky, např. prožitek tepla či různých barev a tvarů, že zrovna teď přemýšlím atd., což tvoří základ jeho slavné úvahy „myslím, tedy jsem“.
Své vlastní prožitky bych totiž podle všeho měl, i kdyby se mi teď jen zdál živý sen o tom, že teď sedím u počítače a píšu o filosofické pochybnosti. Fakt, že je obtížné pochybovat o existenci vlastních vědomých prožitků, zdá se, že svědčí o tom, že vůči nim stojíme ve zvláštním, blízkém vztahu. Ten se filosofové někdy pokoušejí uchopit pomocí pojmu přímé obeznámenosti (direct acquaintance), který do filosofické debaty uvedl britský filosof Bertrand Russell a v současnosti na něj odkazuje např. zmíněný David Chalmers.
O existenci vlastních vědomých stavů tak mohu jen stěží pochybovat, protože jsem s nimi přímo obeznámen. V rámci svého výzkumu na NYU se pokouším tento vztah přímé obeznámenosti přesněji uchopit a zkoumat původ našich soudů a přesvědčení o něm.
V parku The Battery na dolním Manhattanu, říjen 2022.
Vědomí a „velké jazykové modely“
Už od počátku mého pobytu na NYU bylo zřejmé, že se moje práce neomezí jen na výše popsanou problematiku. Místní katedra filosofie žije bohatým (nejen) intelektuálním životem, kterého se snažím aktivně účastnit. Rád bych zmínil mezioborovou konferenci o filosofii „deep learning“, kterou naše centrum uspořádalo v reakci na překotný vývoj tzv. „velkých jazykových modelů“ jako Chat GPT.
Tyto systémy umělé inteligence jsou primárně „vycvičeny“ k predikci textu, nicméně v posledním roce až dvou začaly vykazovat nečekanou úroveň dovedností, které ještě donedávna byly výsadou lidí a o kterých běžně soudíme, že vyžadují obecnou inteligenci. Dokáží například přirozeně a rychle odpovídat na otázky, sumarizovat složité texty i psát texty nové. Není proto překvapivé, že otázka, zda tyto systémy zadaným textům skutečně rozumějí, či zda jsou snad dokonce vědomé, rezonuje i v médiích.
Naše konference byla pokusem tuto problematiku reflektovat v rámci dialogu filosofů s experty na umělou inteligenci a dalšími odborníky. Potěšilo mě, že o úvodní debatu na téma „Musí u velkých jazykových modelů být porozumění založeno ve smyslovém vnímání?“ byl velký zájem i z řad veřejnosti. Mimochodem, nahrávka celé konference je k dispozici online. Rád bych se těmito fascinujícími otázkami dále zabýval po návratu domů.
Na Manhattanu, u bývalého klubu CBGB, kde se zrodil newyorský punk a nová vlna, září 2022.
Filosofie jako komunitní aktivita
Příjemně mě překvapil také bohatý společenský život, kterým filosofové na NYU žijí. Není výjimkou, že po přednášce či workshopu diskuse pokračuje neformálně v rámci společné večeře či posezení, ať už prostorách katedry, nebo v bytě některého z profesorů. Zároveň platí, že přednášek a workshopů pořádaných katedrou je během semestru opravdu hodně a pokročilí studenti i vyučující se jich v hojné míře účastní. Připadá mi tak, že filosofie tu má značně komunitního ducha. To mi vyhovovalo, jen mě to občas stavělo před obtížnou, i když zároveň příjemnou volbu, zda jít na další zajímavou přednášku, nebo se raději věnovat vlastnímu výzkumu. Musím říci, že většinou jsem se přiklonil k první variantě, protože se během omezené doby svého pobytu v New Yorku snažím načerpat maximum podnětů pro svou práci.
Doufám, že se mi podařilo vyjádřit, že náš pobyt v New Yorku je pro mě i mou rodinu obohacující po všech stránkách. Jsem vděčný za příležitost rozvíjet svůj badatelský potenciál v inspirativním a přátelském kolektivu předních odborníků na katedře filosofie NYU a zároveň poznávat život v této jedinečné metropoli.
Foto: archiv Jakuba Mihálika
Zdroj: Komise J. Williama Fulbrighta
Článek vyšel v červnu 2023 na blogu Komise J. Williama Fulbrighta.
- Autor článku: ne
- Zdroj: VědaVýzkum.cz
