Tom Karlík je novinář. Aktuálně pracuje ve vědecké redakci České televize a vede web www.veda24.cz. V srpnu 2022 vyjel jako první stipendista nového programu Fulbright Science Communication na tříměsíční studijní pobyt na University of Tennessee. Jeho cílem bylo zkoumat rozdělenou americkou společnost a inspirovat se kolegy a kolegyněmi v akademickém prostředí, jak veřejnost seznamovat s vědeckými výsledky.
V USA má obor Science Communication silnou pozici. Popularizaci a propagaci nových poznatků v oblasti vědy a výzkumu se na amerických univerzitách věnují celá oddělení a základní kurz komunikace absolvuje velká část tamních vědců a postgraduálních studentů. Všichni si uvědomují, že vědu je třeba nejen dělat, ale je nutné o ní i informovat a zprostředkovávat tak vědecké poznání veřejnosti. Tom Karlík se během svého semestrálního pobytu v zahraničí do Ameriky zamiloval. Říká, že: „Američané rádi mluví, ještě raději poslouchají a vůbec nejraději jsou milí.“
Jak reflektuje svůj pobyt v USA?
Jako novinář bych neměl používat klišé. Když si vzpomínám na svůj fulbrightovský pobyt, ze kterého jsem se vrátil přesně před měsícem, nelze se bohužel klišé vyhnout. Nejsilnější vzpomínka, která mi zůstane v hlavě asi navždy, je totiž spojená s klišé.
Když jsem se dozvěděl, že dostanu šanci jet do USA, okamžitě jsem se začal připravovat a u jednoho z bývalých fulbrightistů jsem se dočetl, že na Americe jsou pro něj nejlepší Američané. Přišlo mi to jako klišé velmi hloupé, laciné a slíbil jsem si, že ho nikdy nepoužiju. Za ten měsíc, co jsem zpátky doma a sdílím svoje zážitky s kamarády, kolegy a rodinou, jsem ho použil nejméně dvacetkrát.
Je to v lidech
Moje stipendium se týkalo novinařiny – pracuju ve vědecké redakci České televize, kde se starám o web a sociální sítě. Píšu články, hledám nová témata pro natáčející kolegy a pomáhám s tím, aby se o tom, co skvěle dělají, dozvěděli i lidé, kteří se na televizi už nedívají. Za poslední roky jsem si nemohl nevšimnout, že se mezi lidmi u nás zvětšuje propast – fakta zajímají stále menší skupinu čtenářů, prakticky u každého článku se pohádají nejméně tři skupiny a společnost se dělí stále víc a víc.
Do USA jsem jel proto, abych viděl, co se s tím dá dělat. Jsem už natolik starý, že jsem nevěřil tomu, že by mi tam naservírovali pravdu na stříbrném podnose, ani že mají zázračný recept, který jako nějaký Brumbálův lektvar vyléčí všechny trable naší společnosti. Ale prostě proto, že Amerika je rozdělená mnohem déle a víc než my – historicky, sociálně, politicky a asi patnácti dalšími způsoby, které se nám jen těžko chápou.
Foto: Tom Karlík během pobytu v USA bydlel u hostitelské rodiny, a viděl tak, jak taková normální americká rodina vypadá, podzim 2022, Knoxville, Tennessee.
Říkal jsem si, že když už něco takového zkusím, vyberu si místo, které je opravdu echtovní Amerika, žádné intelektuální oázy, ale ta stará klasická země, která se jen těžko smiřuje se změnami, kde jezdí ty obří auťáky s nenažranými spalovacími motory a vlajky s hvězdami a pruhy vlají nad každým dřevěným domkem.
A tak jsem se vydal do Knoxvillu, města napůl cesty odnikud nikam, v podhůří Smoky Mountains. Městečko, velké asi jako moje rodné Brno, má skvělou univerzitu, která je jeho srdcem, duší, ale taky šrajtoflí, představuje největšího zaměstnavatele, centrum setkávání lidí při sportu a taky malou demokratickou oázu v republikánském Tennessee.
Foto: Komunikace vědy se v Americe učí hodně prakticky – fotka s profesorem při návštěvě ZOO, podzim 2022.
Oranžové mámení
Knoxville je oranžový. Je s tím spojená nějaká historka s kopretinami a univerzitou, ale to není tak důležité. Důležité je to, že jejich oranžová je opravdu všude, nedá se jí vyhnout a do sítnice se člověku vypálí velmi rychle a intenzivně.
Knoxville má zřejmě už svou největší slávu za sebou. Okamžikem, kdy se o něm mluvilo po celém světě, byla světová výstava roku 1982. Během ní vznikla slavná zlatá koule nad městem, Sunsphere, která měla připomínat energii Slunce (pozn. redakce: viz profilová fotografie z podzimu 2022). Tehdy postavili tu modernější část města. Od té doby se tato minimetropole tak trošku hledá.
Což ale neplatí, když se o víkendu na místním stadionu začne hrát americký fotbal. Univerzitní tým se dlouhé roky trápil, ale během mého pobytu zažíval svou nejlepší sezonu – v podstatě smetl kohokoliv, na koho narazil. Díky katedře žurnalistiky jsem se mohl na jeden ze zápasů podívat (sám bych si lístek za 600 dolarů nekoupil). Když Knoxville porazil odvěké soky z Floridy, sedělo na stadionu asi 100 tisíc lidí, celá třetina města. Všichni v kombinaci oranžové a bílé, všichni nadšení a všichni „lokálpatrioti na steroidech“.
Foto: Na českém fotbale byl Tom Karlík jednou v životě, na americkém taky, University of Tennessee, podzim 2022.
Pozoruhodné pro mě bylo, že to nepůsobilo křečovitě ani kýčovitě – byla to taková ta velká jednoduchá americká show, kde se všichni radují a na pár okamžiků si užívají upřímné radosti ze života.
Všichni dobří rodáci
Jsem spíš uzavřený člověk, který si nejraději čte. Lidskou společnost vlastně moc nevyhledávám, takže jsem ten semestr bez rodiny bral jako dobu, kdy budu sám, budu se soustředit na sebevzdělání a lidi potkám spíš tak nějak náhodou. Jenže Američané mi nedali šanci.
Foto: Tom Karlík si v USA našel čas i na svůj oblíbený koníček DnD (pozn. redakce: fantasy hra Dungeons & Dragons), podzim 2022, Knoxville.
Američané rádi mluví, ještě raději poslouchají a vůbec nejraději jsou milí. A mluví pořád, o čemkoliv a moc jim ani nevadí, když je to jen zdvořilostně, bez hlubšího obsahu. A je to strašně fajn. Díky tomu jsem se seznámil, a asi můžu říct, že i spřátelil, s lidmi, se kterými bych nikdy nepřišel do styku. Jedním z nich byl řidič „mého“ autobusu Seth, se kterým jsem strávil dlouhé hodiny klábosením o sportu, evropských holkách a rasismu. Další byl prodavač z nákupáku, který se ke mně vrhal přes tři pokladny, aby mi mohl povědět, co ví o Evropě (a nebylo toho moc). Nebo šílená lady, co sedávala u nádraží a žebrala. Vždycky ale prohodila nějaké to milé slovo, kterému jsem většinou nerozuměl, usmála se a byla v tom tričku s orlem tak americká.
Všechna ta krátká, ale intenzivní setkání, mi ukazovala to nejlepší z americké povahy – jejich srdečnost trošku kombinovanou s dětinskostí, žoviálnost, možná i lehkou povrchnost – je to vlastně hrozně zvláštní, ale strašně lehce se na to zvyká.
Fascinující mi přišlo, že to takhle funguje všude, nejen s těmi obyčejnými lidmi, ale i s těmi „na špici“. Stejně přátelsky se se mnou bavila i starostka města, když jsem se s ní začal na nějaké konferenci bavit (a netušil, že je to starostka), kancléřka univerzity nebo všichni ti špičkoví vědci z nejrůznějších oborů, které jsem otravoval.
A to ani nemluvím o univerzitě, tam se ke mně chovali někteří profesoři prakticky jako ke členovi vlastní rodiny. Mám pocit, že vztahy, které jsem tam otevřel, se uzavřou, až jeden z nás odejde úplně.
Foto: Ve vlastní kanceláři, podzim 2022, University of Tennessee.
Pomáhá každý
Jedna z věcí, která mě nesmírně inspirovala, byl „duch dobrovolnictví“. Prakticky každý, s kým jsem se na univerzitě i mimo ni setkal, se nějakým způsobem zapojil do nějaké dobrovolnické aktivity – pomoci seniorům, péči o nějaké zvíře v zoo, výpomoc v nějakém kostele.
Oslovilo mě to natolik, že jsem si to sám vyzkoušel – zkusil jsem o víkendech pomáhat v jednom místním přírodním parku, malé rezervaci na okraji města, kde je nedotčený les, člověk tam potká hada nebo želvu a večer vylétnou netopýři, které za svítání nahradí kolibříci a všudypřítomní kardinálové.
Foto: V Ijams Nature Parku pobíhají želvy běžně, hadů je naštěstí méně, podzim 2022.
Vzhledem k mé šikovnosti jsem dostal na starost maličký, dávno nevyužívaný, dvě stě let starý hřbitůvek uprostřed lesa. Díky tomu si mohu napsat do životopisu, že jsem pracoval v USA jako hrobník (?). Dobrovolnictví bylo fascinující i s ohledem na to, co jsem v Americe řešil – onu rozdělenou společnost. Právě při této práci jsem narazil na skupiny lidí, které patří do obou opačných táborů. Vedle sebe pracovali demokraté i republikáni, což je něco, na co člověk zase tak často nenarazí.
Foto: Lesní hřbitůvek, podzim 2022, Tennessee.
Univerzita je základ státu
Po tom semestru nemám vůbec pocit, že bych Ameriku pochopil. Zamiloval jsem se do ní, ale nerozumím jí, což ale v lásce nebývá zase tak důležité. Oranžový kampus byl nesmírně přátelským místem se spoustou prostorů k posezení, válení se v trávě, čtení knížek a setkávání se.
Hrozně moc dělá „prohibice“. Američtí studenti nesmí až do 21 let pít alkohol, takže netráví tolik času po hospůdkách, klubech ani pivnicích – taky proto, že malé pivo přijde na sedm dolarů. A tak vysedávají po kampusu, na lavičkách, v parcích, prostě všude. A díky tomu univerzita neskutečně žije, dýchá a pulzuje.
Foto: Výlet do Great Smoky Mountains, podzim 2022, Tennessee.
Zdroj: Komise J. Williama Fulbrighta
Článek vyšel v lednu 2023 v rámci blogu Komise J. Williama Fulbrighta.
- Autor článku: ne
- Zdroj: VědaVýzkum.cz
