Jiřina Bartůňková: Je to pocit dobře vykonané práce i tíživé odpovědnosti

Rozhovor s profesorkou Jiřinou Bartůňkovou vznikl v roce 2017 při příležitosti získání Ceny Milady Paulové.

Jak jste se vlastně dostala k imunologii? Chtěla jste vždycky dělat medicínu?

Chtěla jsem dělat humanitní vědy, ale protože moji rodiče nebyli v sedmdesátých letech, kdy jsem se hlásila na školu, z politických důvodů zrovna „v kurzu“, zvolila jsem medicínu jako praktičtější obor. V rámci studia jsem se na základě osobních vazeb dostala k imunologii. Moje maminka jakožto redaktorka Odeonu totiž seděla v jedné místnosti s paní redaktorkou Johnovou. Její manžel Ctirad John byl vedoucí Ústavu imunologie a mikrobiologie. U něj jsem dělala pomvěda. Ale protože to byla práce spíš teoretická, s pokusy na zvířatech a mě lákaly víc praktičtější věci, chtěla jsem na infekční kliniku. Tam mi ale zase pan přednosta Kouba řekl, že jejich obor je nadstavbový a že si mám nejdřív udělat atestaci z interny, a tak jsem se dostala na Karlovo náměstí do Všeobecné fakultní nemocnice. Jenže tam infekční oddělení nebylo, tak jsem jen tak z legrace řekla, že chci dělat imunologii, a oni mě na ni vzali (úsměv).

Takže jste se oklikou vrátila k imunologii a už jste u toho zůstala. Na co jste se zaměřovala?

Od začátku jsem pracovala s buňkami, které se jmenují fagocytující buňky. V tom jsem pak pokračovala i v rámci kandidatury. Od toho jsem se pak dostala k dalším tématům, která jsou s tím spojená, včetně takzvaných dendritických buněk. Ty jsme pak použili jako základ imunoterapie a dotáhli tuto léčebnou metodu až do fáze schválených studií.

To je jedna z věcí, na které se chci zeptat. Je to obrovský úspěch. Můžete prosím říct nějaké podrobnosti o tom, o co se jedná a jak práce na vývoji probíhala?

V roce 1995 jsem byla oslovena vedením nemocnice Motol a 2. lékařské fakulty, abych se přihlásila do konkurzu na nově ustavené místo přednosty Ústavu imunologie. V konkurzu jsem uspěla a měla jsem šanci vybudovat oddělení podle svých představ. Jeden z mých snů bylo zahájit výzkum v oblasti buněčných terapií. Měla jsem v té oblasti laboratorní zkušenosti, dali jsme dohromady postupně tým a materiální zázemí. Nejdřív jsme se chtěli zaměřit na léčbu dětských leukémií, ale než jsme zavedli příslušnou metodu buněčné terapie do praxe, změnila se legislativa a zcela zásadně se zpřísnily podmínky, za kterých je možné ji aplikovat. To znamenalo další investice do infrastruktury včetně vybudování první „good manufacturing practice“ laboratoře, která musela splňovat nejpřísnější nároky na sterilitu prostředí. Než se tak stalo, změnila se zase léčba dětských leukémií natolik, že by tu naši léčbu potřebovalo jenom pár dětí za rok. Zaměřili jsme se proto na tzv. solidní nádory u dospělých, které jsou častější, což byla rakovina prostaty a vaječníků.

Jak probíhá proces od výzkumu až ke schválení léku?

Vývoj každého léku má několik etap. Nejdřív se dělají různé pokusy in vitro, ve zkumavce. Pak se dělají další testy na zvířatech, ale buněčné terapie mají trošku jiný režim, nedělá se například toxikologie na zvířatech, protože jde o autologní produkt. Ve fázi 1 už se testuje na lidech, nejprve bezpečnost, v druhém kroku pak účinnost. To už ale z důvodů vysokých nákladů neprovádí akademická instituce nebo nemocnice. Nám se naštěstí podařilo na to najít investora, který financuje další výzkum a vývoj v rámci společnosti Sotio.

Jaký je to pocit, když jste to dotáhli tak daleko…?

Na jednu stranu je to pocit dobře vykonané práce, na druhou stranu pocit tíživé odpovědnosti. Může se totiž stát, že studie neprokážou z nejrůznějších důvodů žádanou efektivitu. Stává se to u řady léků v tzv. registračních studiích i velkým farmaceutickým firmám, přestože předchozí výsledky byly nadějné. Na výsledky našich registračních studií si musíme ještě několik let počkat.

Na jak dlouho to odhadujete?

U karcinomu prostaty jsme ve fázi 3, kde byl ukončen nábor asi jednoho tisíce dvou set pacientů, kteří dostávali či dostávají léčbu a teď je budeme další dva roky sledovat. U karcinomu plic a ovarií máme zatím předběžné výsledky z fází 2 a registrační studie teprve plánujeme. Je to běh na dlouhou trať.

Je těžké získávat pacienty pro klinické studie? Je o to zájem?

Je to dost těžké, protože konkurenčních testovaných přípravků je celá řada. Pacienti smí být jen v jedné studii a musí splňovat relativně přísná vstupní kritéria.

Můžete mi trošku blíž popsat tu metodu, kterou jste Vy vyvinula se svými kolegy a kolegyněmi, jak to probíhá?

Ráda bych zdůraznila, že jsme tu metodu nevymysleli. Principiálně byla popsána v polovině devadesátých let a řada výzkumných skupin ve světě se jí zabývala. My jsme provedli určité modifikace, kterými se náš výsledný produkt odlišuje. Vstupní materiál pro vakcínu jsou vlastní buňky nemocného. Pro pacienta to znamená odběr asi 150 mililitrů bílých krvinek na transfuzní stanici. Materiál pak putuje do superčisté laboratoře na zpracování. Samotná kultivace buněk trvá asi týden. Musí být po odběru i po celou další dobu při stálé teplotě, aby nedošlo k jejich znehodnocení. Kultivace probíhá zjednodušeně tak, že těm buňkám „ukazujeme“ nádorové antigeny, aby si je osahaly a vychovaly si za pomoci různých dalších látek protinádorovou imunitu. Po týdnu jde vyrobená látka na testy na sterilitu, které trvají dva až tři týdny. Za čtyři týdny od odběru je ve formě malých lahviček, které jsou zamraženy v tekutém dusíku a kde v jedné je deset milionů kultivovaných buněk, k dispozici lék. Z jednoho odběru vydrží jednomu pacientovi lék přibližně na rok léčby. Lék se aplikuje klasicky jako podkožní injekce přibližně jednou za měsíc.

Jak je drahá výroba těchto léčiv?

Buněčné terapie jsou velmi drahé, protože jsou vyráběny každému pacientovi na míru, také logistika je velmi drahá. Cena je ale srovnatelná s jinými imunologickými či biologickými léky, které jsou už na trhu. Imunologie je přemýšlivý obor a výsledky nevidíte hned.

Vy se teď věnujete rakovině vaječníků, prostaty, plic. Co máte v plánu do budoucna?

Sami vidíme, že buněčný lék, který testujeme, není svět zachraňující, že bychom tím nádor úplně vyléčili, takže se jej snažíme kombinovat s dalšími postupy. Teď se nám po dvou letech administrativního úsilí podařilo v České republice schválit léčbu onkolytickými viry. A v nejbližších týdnech budeme zahajovat klinickou studii, která obě metody kombinuje. Onkolytické viry se píchají přímo do nádoru nebo metastáz a naše buněčná vakcína by u nich měla ještě víc podpořit imunitní protinádorovou reakci.

Další nová věc je takzvaná T buněčná terapie, na které tady na fakultě pracujeme výzkumně. Snažíme se identifikovat buňky, které jsou efektorovými buňkami v protinádorové imunitě, s cílem je namnožit ve zkumavce a pak je eventuálně dát pacientovi. Opět je to běh na dlouhou trať, a tak se zároveň s kolegy ze Sotia snažíme dostat do České republiky vývoj dalších, nových léčebných metod a pracovat na nich tak, aby byly co nejdříve dostupné pacientům.

Jak se změnil Váš obor za tu dobu, co v něm působíte?

Celá medicína se mění, mění se léčebné postupy i diagnostika. Některé choroby jsme dřív ani neuměli pojmenovat, ani diagnostikovat, to dnes umíme, i když některé ještě léčit nezvládneme (úsměvy). Když jsem začínala v imunologii, tak jsme používali dvě tři základní metody. Dneska máme mj. sekvenování nové generace, můžeme se podívat na celý genom a hledat příčinu chorob. Aktuálně největší posun v imunoonkologii je zavedení takzvaných checkpoint inhibitorů do praxe. Tyto léky tlumí tlumivé imunitní buňky, tím pádem převáží ty protinádorové. Pokroky jsou ale i v dalších oblastech imunologie, to by bylo na dlouhé povídání.

Co Vás vlastně na Vaší práci nejvíc baví?

Baví mě ta různorodost, kromě výzkumu učím studenty a lékaře, mám svoji ambulanci, kde vidím pacienty a kde se nevěnuji jen nádorové imunologii, ale je tam pestrá směs těch běžnějších imunologických diagnóz – alergie, autoimunitní choroby, imunodeficience.

Jak vypadá Váš pracovní den?

Některé dny jsem na ambulanci, kde léčím pacienty, pak sepisuji výsledky z vyšetření, máme klinické semináře, kde probíráme komplikované pacienty, některé dny učím, jindy píšu články nebo učebnice…. Pak samozřejmě organizační práce, konzultační činnost pro Sotio, přípravy sympózií, práce ve vědecké radě UK a odborných společnostech, recenze článků pro časopisy a podobně, takže je to taková směs všeho možného.

Jaká je ve Vašem oboru situace z hlediska vykazování výzkumu a toho, co se dnes takzvaně počítá jako výsledek?

Scientometrie a hodnocení vědy je kapitola sama pro sebe. Ve vykazování výzkumu se nejvýše hodnotí publikace v nějakém prestižním časopise s vysokým impakt faktorem. To je i pro nás pořád největším úspěchem. Toho můžete daleko snáz dosáhnout laboratorními experimenty, protože klinické studie trvají velmi dlouho a výsledky se obtížně publikují. Pro lékaře je přitom úspěchem správná diagnóza a úspěšná léčba pacienta, což se jako výsledek do hodnocení výzkumu nepočítá. Ale je to větší zadostiučinění než nějaký článek v impaktovaném časopise.

To je naprosto pochopitelné. Lékařské vědy jsou vlastně jedinou vědní disciplínou, kde je vyrovnané zastoupení žen a mužů. Na úrovni studia ženy převažují, v nejvyšších patrech jich ale poměrně zas až tolik není. Co si o tom myslíte?

Já myslím, že možnosti jsou pořád stejné. Vždycky záleží i na osobních zkušenostech; já jsem měla výbornou šéfovou, paní profesorku Fučíkovou, která měla pochopení pro mateřství. To mi umožnilo kariéru dělat zároveň s rodinou. Ale v některých oborech to nejde. Nemůžete si brát operace domů, nemůžete mít noční služby na dálku a podobně, takže některé obory jsou prostě pro kariéru žen více vhodné než jiné.

V zahraničí se hodně řeší téma pohlaví a genderu v obsahu lékařského výzkumu. Když se pracuje se vzorky, ať už buněčnými anebo se zvířecími modely či lidmi, přihlížet k pohlaví jako nějaké proměnné, která může ukázat v určitých kontextech odlišné výsledky. Co si o tom myslíte?

Základem všech klinických studií jsou vstupní demografická data, kde máte ženy a muže, takže pokud to jen trochu jde, tak vždycky to má být vyrovnané a vždycky se to hodnotí zvlášť. Některé diagnózy se ale týkají jen jednoho pohlaví (např. onemocnění prostaty či vaječníků) anebo je incidence dané choroby nerovnoměrná. Například u autoimunitních chorob převažují ženy. To se samozřejmě musí brát v úvahu. I v preklinických modelech nebo testech na buňkách se k pohlaví musí přihlížet. Prostě geneticky (ale i jinak) se přes veškerou rovnoprávnost ženy od mužů liší, souhlasíte?

Autorka: Hana Tenglerová

Foto: Michal Ureš

Článek vyšel v rámci série rozhovorů NKC - Gender a věda s nominantkami a vítězkami Ceny Milady Paulové. Rozhovor s profesorkou Jiřinou Bartůňkovou vzniknul v roce 2017.