Jak běží čas v akademickém prostředí?

Nedostatek času však netrápí jenom vědce. „Zrychlující se“ a „zrychlený“ jsou přívlastky, které často používáme k popisu současného světa. Pokud se člověk zeptá náhodného vědce nebo badatelky, jak se jim daří, často se dozví odpověď jako „mám hodně práce“, „nestíhám“, či „je toho hodně“. Nemít k dispozici dostatek času pro všechny pracovní, společenské nebo osobní závazky je jev, který je dnes téměř symptomatický pro moderního, městského člověka. „Každá generace o svém světě přemýšlí jako o bezprecedentně rychlém,“ píše Filip Vostal z Filosofického ústav AV ČR, hlavní editor nové publikace Inquiring into Academic Timescapes, v první kapitole.

„Editovaná kniha vznikla v rámci iniciativy Accelarated Academy, kterou jsme založili s kolegou Markem Carriganem z University of Cambridge v roce 2014. Sestává se v podstatě z nepravidelných setkávání, workshopů a konferencí. První konference proběhla v Praze, další ročníky například v Leidenu, Warwicku, Cambridge,“ vysvětluje pozadí vzniku nové knihy Vostal. „Právě na čtvrté konferenci se objevila idea, že dáme dohromady knihu. Nejde přitom o standardní sborník z konference, ale spíše formu dialogu či jeho části, který v rámci iniciativy rozvíjíme,“ dodává. Filip Vostal se právě otázce sociologického zkoumání času věnuje dlouhodobě. V roce 2016 získal za své badatelské aktivity Prémii Otto Wichterleho, kterou uděluje Akademie věd ČR.

Tématem nové knihy, která vyšla v únoru 2021 v nakladatelství Emerald Publishing, je právě analýza času v akademickém prostředí – nejen toho, jak výzkumníci prožívají čas, ale také toho, jak jejich životy formuje specifický způsob organizace času, který je typický pro akademické prostředí. To přitom má zásadní implikace pro život vědců – kultura přepracování vede k dramatickému rozšíření syndromu vyhoření mezi vědci, zhoršenému zdraví a má samozřejmě dopady na osobní a pracovní vztahy. Přestože všechny tyto následky, jak poznamenává kniha, ovlivňují i další faktory, pocit „nedostatku času“ je pomyslným leitmotivem řady takových problémů.

Přestože je nedostatek času symptomatický nejen pro vědu a výzkum, akademické prostředí se vyznačuje některými unikátními charakteristikami. Žádná společenská instituce se po generace nevyznačovala takovou odolností vůči vnějším ekonomickým silám. To se nyní, se stoupajícím tlakem na důležitou roli vědy a vědění v takzvané znalostní ekonomice, mění. Nejde přitom jen o produkci společensky žádaných znalostí či objevů, ale také o „produkci“ absolventů, které si žádá průmyslový sektor.

Kniha Inquiring into Academic Timescapes využívá perspektivu času jako analytický nástroj, který pomáhá ukázat na často málo nebo těžko viditelné fenomény současného akademického prostředí. Nabízí vhled do konkrétních prostředí jednotlivých oborů i pracovišť, ale nabízí i řadu obecných, teoretických úvah. Ukazuje také na složité vztahy, které má současná akademie s širší ekonomicko-politickou realitou. Mezi přispěvatele patří současní přední sociální vědci v tomto oboru, jako například Barbara Adam, emeritní profesorka z Cardiff University, Sarah de Rijcke z Leiden University, která je také jednou z autorek Leidenského manifestu, nebo Ulrike Felt, děkanka Fakulty sociálních věd Vídeňské univerzity, odcházející prezidentka Evropské asociace pro studium vědy a technologií a přední světová badatelka v tomto oboru.

První část knihy nazvaná Uneven Times, obsahuje tři příspěvky, které analyzují rytmus fungování akademického prostředí. Přispěvatelé v této části ukazují na různých příkladech, že čas, temporalita a rytmus neběží v akademickém prostředí všude a pro všechny stejně – není tak docela možné mluvit o „rychlé“ a „pomalé“ vědě. Mnohem užitečnější je podle autorů mluvit o „nerovnoměrném“ čase. Druhá část, Shortening Times, zase analyzuje případy kultury zrychlování v akademickém prostředí. Rozebírá tlak na efektivitu nebo různá školení, která mají akademiky učit časovému managementu práce. Na to tematicky navazuje třetí část knihy s názvem Career Times. Ta na rozdíl od předchozích, spíše teoreticky laděných příspěvků ukazuje, jak měnící se organizace času proměňuje práci vědců, výzkumníků a badatelů. Autoři zde pomocí empirických výzkumů ukazují, jak úzké spojení mezi výzkumnými institucemi a transformací ve znalostní ekonomiku vyústilo ve zrychlování času (nebo v jakýsi pocit, že čas běží čím dál rychleji) a změnilo povahu toho, co znamená být vědcem.

Poslední část knihy, Making and Doing Times, nabízí vhled do toho, jakým způsobem si vědci a badatelé „vytvářejí“ víc času na specifické pracovní aktivity. Příspěvky zde například analyzují vliv termínů na práci při hodnocení ERC projektů, časový tlak na produkci vědeckých článků u juniorních výzkumníků nebo rozměr času při hodnocení vědeckých životopisů při přijímacím řízení.

Jedním ze zajímavých momentů knihy je i to, že se z části jedná o polemiku s hnutími za „pomalou“ vědu, která žádá celkové zpomalení vědecké práce a produkce vědeckých výsledků. Podle některých autorů jednotlivých příspěvků tato hnutí často ignorují způsob, jakým je věda komplexně provázána s celou společností. Proponenti „pomalé vědy“ tak v důsledku vyčleňují akademické prostředí z reality současného světa – a to podle autorů knihy není možné. Kniha usiluje právě o to, aby akademici o svém prostředí přemýšleli jako o živoucí součásti širší společenské dynamiky. A s tím, jak se proměňuje současná společnost, se nevyhnutelně proměňuje i podoba vědy, vědecké práce i výzkumných institucí. „Hlavním cílem naší knihy bylo ukázat čtenářům, že uvažování nad něčím tak abstraktním i konkrétním, jako je čas v akademickém prostředí, nám otevírá otázky, nad kterými bychom se my, jako vědci, kteří v takovém prostředí žijeme, možná ani jinak nezamýšleli,“ vysvětluje Filip Vostal hlavní smysl publikovaných textů. „Sociálně vědní zkoumání času tak přináší řadu nových poznatků a perspektiv, která nám pomohou lépe rozumět dynamice vědeckého prostředí a jeho propojení s širšími socio-ekonomickými jevy a procesy“ shrnuje Vostal.

 

Autor: Vědavýzkum.cz (JT)