Martin Vlach: Prorektor jako vytížený funkcionář, ale „průměrný“ vědec. Zaveďme e-index místo h-indexu

Jako „prorektor pro PR“ se rozhodně nenudím. Vedle klasické „propagační“ agendy (nový modernější vizuál, snaha o sjednocení roztříštěného prezentačního stylu univerzity, reforma webů, důraz na komunikaci vědy a 3. role univerzity…) řeším od nástupu do funkce i mnoho mimořádných událostí, které se univerzity více či méně dotýkají. Jsou poměrně často období, kdy můj pracovní týden má 60 či i více hodin. Přesto jsem se rozhodl tuto úvahu mezi ostatní povinnosti vtěsnat, abych se s vámi podělil i o osobní prožitky. Trvalo mi to nakonec zhruba dva měsíce, než se mi podařilo text dopsat… Možná obdobné dilema řeší více akademiček a akademiků na mnoha manažerských úrovních, ať už se jedná o členky a členy kolegií, vedoucí kateder fakult či přednostky a přednosty klinik. Jde o obecně známou skutečnost: střet vědeckých, pedagogických a úředních agend.

Má se to tak: Vedle prorektorování (dříve proděkanování) jsem fyzikem, tedy výzkumným a vyučujícím pracovníkem (jestli se tomu ještě vůbec tak dá říkat) mé ctěné Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, tedy Matfyzu. Mám rád experimentování (a nejen fyzikální), ale i čísla. Mohu asi otevřeně přiznat, že dřív jsem se tu a tam (několikrát do roka) díval na „svoji statistiku“. Teď už to raději moc často nedělám. Jednoho pátečního večera v práci na rektorátu UK, když se zdálo, že úkoly, schůze a e-maily už opravdu za daný týden překročily tolerovatelnou úroveň, jsem se po dlouhé době podíval na vědecké výstupy v rámci Web of Science. Prostě na data, jak si „vedu ve WoSu“ a jinde.

V první jmenované databázi mi systém sečetl skoro 850 citací a takzvaný Hirschův (h-)index 17, dle Scopusu bylo 89 studií citováno 963krát (h-index 17) a konečně v populárním Google Scholaru jsem se dostal na 1184 citací (a h-index 19). Co je však podstatné, a proč mne téma článku napadlo? Podle scientometrie ve WoSu jsem v evidentně rostoucí světové konkurenci „klesl“ pod padesátý percentil – a stal jsem se světově „podprůměrným“ vědcem! A přitom ještě před pár měsíci jsem byl „průměrný“. Tato slova píši záměrně v uvozovkách, pohyb na škále to je relativně malý. Ale první, co mi mozek řekl, bylo: „Fíha! To není něco, nač by člověk byl úplně pyšný; zní to děsně.“

Důvody propadu: úřadování

Po krátkém zamyšlení, které jsem učinil v noční sprše po návratu z rektorátu, jsem si uvědomil, jak ohromně a hluboce se za uplynulého více než dva a půl roku v kolegiu rektorky změnila moje publikační i další činnost. Ano, jistě, hádáte správně: místo odborných článků, popularizačních knih, učení, vedení studentů, pomáhání středním školám na vzdělávacích projektech či času na koníčky a rodinu nyní produkuji „lejstra“, dny jsou plné schůzí a… také neskutečného množství e-mailů. Denně v běžném semestru jsou to obvykle vysoké desítky, tu a tam jich bývá i přes 150 – a většinou nejde o zasílání emotikonů a kvapně vyřízené podněty. K mé práci pochopitelně patří i mediální krizová komunikace, tedy i řešení podnětů z fakult či centra, rozhodování, jak reagovat „ven“. Někdy i lavírovaní, aby to „nebylo moc vidět“, i přehnaná prezentace muže být totiž kontraproduktivní.

A netajím se tím, že hlavní myšlenkou má být vždy zachování dobrého jména univerzity. Toto je – možná trochu překvapivě – v oblasti vnějších vztahů asi nejpodstatnější část mé agendy. V této souvislosti si neodpustím ještě jednu osobní vzpomínku – loni, krátce před Vánoci, 21. prosince 2023, jsem z porodnice domů zhruba ve 14:05 hod přivezl druhou dcerku. Uběhlo něco přes hodinu, začaly lítat zprávy, drnčet telefon a ten den už víceméně nepřestal...

Budu upřímný: člověka univerzitního, který je činný v aparátu velké instituce, někdy vlastně i samotného zaráží, kolik věcí se odehrává a řeší prostřednictvím e-mailů. Pojďme počítat: číslem x budiž 100 e-mailů denně, takže to je v pracovním týdnu (víkend raději nepočítám, tam to je, díkybohu, alespoň v sobotu a v neděli dopoledne, trochu lepší) 500 e-mailů, řekněme, s jakousi „minimální průměrnou“, zdůrazňuji slovo „minimální“, vyřizovací dobou jedné až dvou minut (tj. otevření-přečtení-případně krátká odpověď/odložení/vyřízení-vyhození) 500 až 1000 minut týdně. Dalším prostým početním úkonem dojdeme minimálně k 8 až 16 hodinám za týden, které trávíme za tichého klapání klávesnice s otevřenou e-mailovou schránkou. A to jsem udělal spodní odhad, neboť nepočítám, že řadu e-mailů ani za dvě minuty člověk nepřečte, natož aby na ně adekvátně zareagoval. Připočteme-li schůze, schůzky, promoce, imatrikulace, MS Teams komunikace, někdy poměrně výživné whatsappové či messengerové skupiny, je to obrovské penzum času.

Místo vědeckého h-indexu zaveďme „akademický“ e-index

„In“ je hodnotit, srovnávat se s jinými – tak možná jedno řešení pro vedoucí pozice v akademickém prostředí mám: mohli bychom po akademicku zavést e-index, čili číslo, kolik elektronické pošty zvládne jeden jedinec úspěšně průměrně vyřídit za 24 hodin nebo za týden či rok. To je v zásadě jedno, za jaké časové období e-index bude, jen je třeba to jednotně definovat (a ideálně, aby se vedené e-mailové debaty již do budoucího e-indexu započítávaly). Počítal by se i citační ohlas – tedy počet reakcí a odpovědí jiných pisatelů. Mohly by vznikat i „citační pracovní skupiny“, něco jako paralela vědeckým týmům. Ideální na to budou hromadné e-maily.

Možná řeknu pak i podřízeným, ať mne dávají do kopie každého e-mailu s více než jedním adresátem, který pošlou, že potřebuji být informován (a budu i odpovídat, aby mi někdo odpověděl, třeba se mi e-index vesele bude zvyšovat). Ještě bude třeba dořešit, jak se budou počítat tzv. e-mailové aliasy. Také by se dalo zavést pravidlo vyloučení „autocitací“, tedy například, že si na hromadný e-mail odpovím sám v rámci doupřesnění či se nebude počítat má odpověď na odpověď jiného při odpovědi na můj e-mail… A klidně to doveďme do konce – tyto statistiky by se mohly promítat do podkladů otevřených výběrových řízení na vedoucí pozice. Čím vyšší bude číslo e-indexu, tím je teoreticky větší předpoklad, že jedinec dokáže vyřídit více e-mailů, proto se hodí i na vyšší pozici.

Matně si vzpomínám, jak profesor Jan Konvalinka, předchozí prorektor pro vědu a výzkum UK (dnes ředitel Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR), jednou ještě ve funkci napsal na facebooku, parafrázuji, že: „kolaps už je blízko; po celodenním vyřizování e-mailů u počítače jich je víc, než bylo ráno“. Je to tak. Akademičky a akademiky ve funkcích administrativa tlačí a drtí. Opravdu nechci fňukat, snad jste pochopili, že to je celé nadsázka. Ostatně jsem si vybral tuto funkci dobrovolně a snažím se ji vykonávat, jak nejlépe umím, jen si někdy říkám, jak naše vysokoškolské prostředí často vyžaduje od jedné osobnosti vysoké výkony na všech akademických kolbištích: zároveň ve výuce (skvělé hodnocení studenty, špičkové pedagogické kompetence a prostor věnovat se svému učitelskému rozvoji), ve vědě (scientometrie, granty a projekty) a také v úřední agendě ve prospěch naší alma mater, Univerzity Karlovy.

Zkoušíme to, makáme, ale výsledkem jsou – kromě jiného – i pády v měřitelných kategoriích vědeckých výstupů. Stáváme se prostě někteří postupně „podprůměrnými“ vědci, měřeno globálně. Chceme to? Na nás, tedy na „univerzitních úřednících“, je, abychom nejen přemýšleli, ale také se snažili postupně našim akademičkám a akademikům, vedoucím kateder, ústavů i fakult s byrokratickou agendou pomáhat, a to systémově, aby je ony desítky a stovky e-mailů také nezahlcovaly, nesoužily je. Protože právě i výsledky dobré vědy posouvají UK ve sledovaných (tedy řekněme si upřímně – někdy až i přeceňovaných) mezinárodních žebříčcích. Je otázka, zda se to z mnoha (i často objektivních) důvodů vlastně daří. Každopádně doufám, že se někdy této chvíle dočkáme.

Každý článek má končit pozitivně. V tomto případě odpovědí na otázku: „Co dělat lépe?“ Nápadů mám několik, většina z nich je ovšem nejspíš těžce realizovatelná v našem obřím univerzitním kolosu. Proto – pokud máte skutečně geniální a konstruktivní nápad, pokud víte, jak takové smršti vzdorovat – napište mi! Ideálně e-mail. Budu moc rád. A nebojte, ten nejspíš 151. za den ještě zvládnu (byť možná s nějakým zpožděním, protože se snažím prioritizovat). A i když se mi tento „článek“ nezapočítá do vědeckých výstupů, třeba mi zvedne plánovaný e-index.

 

Autor: Martin Vlach

Zdroj: Univerzita Karlova

Článek vyšel v on-line magazínu Univerzity Karlovy UK Forum.