Uprchlíci z Ukrajiny v české vědě a výzkumu

„Stát na odvodech z práce ukrajinských uprchlíků inkasuje více, než kolik jim vyplácí – a to i přes to, že pracují pod svou kvalifikací a za malé ohodnocení,“ uvedl server ČT24.

„Odvrácenou stranou úspěšné ekonomické integrace zůstává, že jsme nedokázali naplno využít potenciál příchozích uprchlíků. Ukrajinci pracují, ale pod svojí kvalifikací,“ napsaly Seznam Zprávy.

I vzhledem k podobným zprávám nás zajímalo, jak je to s Ukrajinci v české vědě a výzkumu a kolik zaměstnanců z Ukrajiny v současnosti pracuje na tuzemských vysokých školách a výzkumných institucích. Oslovili jsme tři ukrajinské zaměstnankyně na akademické půdě – vědkyni, administrativní pracovnici a uklízečku, aby se s námi podělily o svůj příběh.

Příběh první: Hanna a tvorba ukrajinsko-českého slovníku

Podle dat z Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) bylo u nás ke konci letošního srpna v pracovněprávním vztahu 136 373 osob s dočasnou ochranou, z nichž 1 802 jich spadá podle klasifikace ekonomických činností do sekce Profesní, vědecké a technické činnosti. Dále pak podle klasifikace zaměstnání (CZ-ISCO) patří 320 pracovněprávních vztahů do třídy CZ-ISCO 21 – Specialisté v oblasti vědy a techniky a 556 pracovněprávních vztahů do třídy CZ-ISCO 31 – Techničtí a odborní pracovníci v oblasti vědy a techniky. Jen pro kontext, přes 50 000 ukrajinských uprchlíků je zaměstnáno v kategorii CZ-ISCO 9 – Pomocní a nekvalifikovaní pracovníci, a přes 56 000 v kategorii CZ-ISCO 8 – Obsluha strojů a zařízení, montéři.

Například v Akademii věd České republiky (AV ČR) v letech 2022 a 2023 uskutečnilo 52 ukrajinských výzkumníků stáže na 24 různých pracovištích díky programu mezinárodní spolupráce Researchers at Risk Fellowship (RRF), který v roce 2022 AV ČR spustila. V rámci něj mohli vědci z Ukrajiny až po dobu dvou let pracovat na svých výzkumných tématech. Někteří z nich zde zůstali díky získání institucionálních nebo grantových prostředků i po skončení programu. Druhé kolo RRF bylo vyhlášeno v lednu 2024 a bylo rozšířeno také na další země ohrožené válkou či porušováním lidských práv. Momentálně v tomto druhém kole AV ČR schválila 39 stáží pro vědce ze 7 zemí, včetně Ukrajiny.

Jelikož však ukrajinští vědci a vědkyně přicházejí do ústavů AV ČR i mimo RRF a mnohdy i mimo EURAXESS – celoevropskou iniciativu, která výzkumným pracovníkům poskytuje informační a podpůrné služby při zahraničních pobytech – nemá AV ČR k dispozici souhrnný počet Ukrajinců a Ukrajinek pracujících na její půdě. „Například na Fyzikálním ústavu AV ČR bylo od začátku ruské invaze zaměstnáno 51 zaměstnanců ukrajinské národnosti na různých pozicích včetně DPP a DPČ, z toho 6 badatelů přes RRF. EURAXESS, který obecně pomáhá zahraničním badatelům, navíc komentuje, že od vyhlášení mobilizace je problém ukrajinských žadatelů–mužů. I když si podají žádost o český dlouhodobý pobyt za účelem vědeckého výzkumu, musí mít nějaké povolení od ukrajinské strany, že vůbec můžou vycestovat, aniž by pak byli sankcionováni,“ uvádí Eliška Zvolánková z tiskového oddělení AV ČR.

Téma Ukrajiny hodně akcentoval Slovanský ústav AV ČR, který má z podstaty k tématu blízko. „První rok měla veřejnost o problematiku Ukrajiny zájem, což vědci ze Slovanského ústavu se svou expertízou využili organizováním popularizačních akcích nebo vydáním publikace o Krymu. V ústavu se navíc od invaze pravidelně konají setkání celoakademické ukrajinské komunity. Dělaly se i společné konference s ukrajinskými badateli v Ukrajině,“ doplňuje Eliška Zvolánková.

Duší zmíněných projektů na Slovanském ústavu AV ČR je Hanna Sytar, která před vypuknutím ruské okupace pracovala jako vedoucí Katedry obecné a aplikované lingvistiky a slovanské filologie na Doněcké národní univerzitě Vasyla Stuse. Ta byla v roce 2014 přemístěna z Doněcka do Vinnycje v blízkosti Kyjeva. Stejně jako její domovské pracoviště se stěhovala také Hanna: „Příběh mého stěhování začal v červenci 2014, kdy mé rodné město Doněck obsadili teroristé. Zůstat ve městě bylo životu nebezpečné a tak jsme se s rodinou rozhodli opustit nově postavený dům, seriózní práci, zavedený život a přátele. Do České republiky jsem přijela začátkem března 2022, tedy po zahájení velké (plnohodnotné) války Ruska proti Ukrajině.“ Hanna se do Čech dostala díky kolegyni z Běloruska Aksaně Schillové, se kterou již dříve spolupracovala na mezinárodním projektu, a která již delší dobu působí v AV ČR v Ústavu pro jazyk český. „Když začala velká válka, Aksana byla jedinou kolegyní, která mi zavolala a zeptala se, zda nepotřebuji pomoc. Můj manžel v té době odešel sloužit do ukrajinské armády a já jsem se musela postarat o bezpečnost své dcery a matky. Už tehdy bylo jasné, že v Ukrajině není žádné bezpečné místo, letiště ve Vinnycji bylo rozbombardováno na kusy. O několik dní později jsme všechny tři dorazily do České republiky. Jsem Aksaně a její rodině moc vděčná za svou záchranu,“ popisuje příchod do Česka Hanna.

Hanna Sytar

Na Akademii věd se dostala díky Nadačnímu fondu Neuron, který jí a několika dalším vědcům z Ukrajiny poskytl finanční pomoc. „Na začátku jsem si rychle potřebovala najít práci a bydlení. Právě Nadační fond Neuron mi dal příležitost pracovat ve Slovanském ústavu a dostat se do českého vědeckého prostředí. Díky jeho podpoře jsem si mohla rychle pronajmout byt a nakoupit nejnutnější věci k životu, protože do Česka jsme přijeli jen s batohy na zádech. Jsem vděčná všem zaměstnancům fondu za jejich velkou a včasnou pomoc a České republice za ochranu a bezpečí pro mou rodinu. Právě ve Slovanském ústavu jsem našla zajímavou a stabilní práci, možnost rozvoje, začala jsem se učit česky. Našla jsem zde neuvěřitelnou podporu a pomoc kolegů a kolegyň, nejen odbornou, ale i lidskou. Jsem ráda, že se za ty dva a půl roku staly některé z nich mými opravdovými kamarádkami,“ popisuje Hanna Sytar, která společně s dalšími kolegy pracovala uplynulé dva roky na digitální verzi ukrajinsko-českého slovníku, který je nyní velmi užitečný pro všechny Ukrajince, kteří se ocitli v České republice a učí se češtinu. V současnosti se Hanna účastní mezinárodního projektu, jehož cílem je analyzovat německé frazémové konstrukce a porovnat je s konstrukcemi dalších 12 jazyků, včetně češtiny a ukrajinštiny. „Je to pro mě důležitý projekt, mohu díky němu pokračovat v práci na problematice, které jsem věnovala svou doktorskou práci,“ popisuje Hanna, jak se jí podařilo najít uplatnění ve vědě a navazovat na své předchozí výsledky.

„Společně s kolegyní Olhou Doloh se podílím na organizaci seminářů, na nichž ukrajinští vědci působící v různých humanitních ústavech Akademie věd ČR přednášejí o ukrajinském jazyce, literatuře, historii, filozofii, kinematografii a dalších aktuálních otázkách v evropském kontextu. Materiály z těchto přednášek se staly podkladem pro monografii Ukrajinská věda žije! Studie ukrajinských vědců, která vznikla v Akademii věd České republiky v rámci podpory Researchers at Risk Fellowship. Humanitní obory. Monografie byla odevzdána do nakladatelství Academia a my všichni na ni netrpělivě čekáme,“ popisuje některé se svých aktivit a přínos tuzemské vědě Hanna Sytar.

Příběh druhý: Sofiia a psychologická podpora ukrajinským studentům a ženám

Také na českých vysokých školách našlo zázemí množství ukrajinských vědců. Například na Univerzitě Karlově (UK) nyní pracuje kolem sedmi desítek Ukrajinců na akademických pozicích, z nichž většina sem přišla až po ruské invazi. 30 z nich působí na některé z lékařských fakult UK, 25 vědců z Ukrajiny je zaměstnáno na Matematicko-fyzikální fakultě UK a 14 na Přírodovědecké fakultě UK.

Na druhé největší tuzemské univerzitě jsou počty akademických pracovníků z Ukrajiny podobné: „Celkově na půdě Masarykovy univerzity našlo od doby počátku konfliktu bezpečné útočiště více než 120 Ukrajinců, a to nejen šedesát akademiků a vědců, ale stejný počet zástupců podpůrných, administrativních a dělnických profesí. V současnosti je počet pracovníků z Ukrajiny na Masarykově univerzitě 60, což je trojnásobné číslo oproti situaci před invazí,“ popisuje situaci na Masarykově univerzitě Barbora Šolcová, ředitelka Odboru pro personální řízení Masarykovy univerzity a dodává, že: „Masarykova univerzita vnímá jako součást své třetí role pomáhat. Pro kolegy a kolegyně jsme nejen nalezli pracovní uplatnění, ale taktéž jsme individuálně pomáhali s nalezením bydlení, školských zařízení či volnočasových aktivit. Současně jsme pořádali neformální setkávání pro propojení ukrajinských zaměstnanců nejen navzájem, ale napříč celou komunitou MU. Věřím, že navázáním spolupráce i kontaktů došlo k obohacení nás všech, přesto, že se tak dělo a děje na pozadí válečného konfliktu.“

Jednou z administrativních pracovnic na Masarykově univerzitě je Sofiia Berezka, docentka psychologie, která sem přišla hned v březnu 2022 poté, co její město Slovjansk, ležící v Doněcké oblasti, zasáhla ruská invaze. Sofiia se rozhodla Ukrajinu opustit, když se na její tehdy šestileté dceři začaly projevovat psychické dopady složité situace spojené s nočními pobyty ve studeném krytu. Brno si vybrala proto, že zde již měla kamarádku. Po dvou měsících hledání práce získala v květnu 2022 pozici v Kariérním a Poradenském centru MU, kde přišli s nápadem udělat projekt podpory studentům z Ukrajiny a využili Sofiina psychologického vzdělání. „Moje agenda v Kariérním centru je hodně různorodá a rozsáhlá. Od adaptačních kurzů a kurzů integrace pro studenty z Ukrajiny, přes kariérní poradenství směřující k podpoře adaptace Ukrajinců na evropském trhu práce, až po workshopy zaměřené na rozvoj softskills. V rámci Poradenského centra MU poskytuji psychologickou pomoc pro jednotlivce i skupiny. Za ty více než dva roky mi prošlo rukama více než 300 lidí,“ popisuje svou práci Sofiia, které v Ukrajině zůstali rodiče a částečně také manžel, zaměstnáním řidič pendlující mezi Ukrajinou a Českem. Také Sofiia si chválí ochotu a pomoc kolegů, především při shánění ubytování tak, aby mohla s dcerou bydlet samostatně.

Sofiia Berezka

Shánět ubytování pomáhala zaměstnancům MU též tamní Welcome Office, pod kterou spadá mimo jiné vízová agenda. „Na naše pracoviště se ukrajinští zaměstnanci nejčastěji obraceli ohledně ubytování a vízových záležitostí. Často jsme radili, o co by měli žádat, neboť někdy bylo pro ně složité poznat rozdíl mezi vízem strpění a dočasnou ochranou,“ popisuje nejčastější problém zaměstnanců z Ukrajiny Radka Vičarová z Welcome Office na MU.

Také na menších vysokých školách u nás nalezli ukrajinští badatelé útočiště. Například na Univerzitě Hradec Králové (UHK) zaměstnávali v roce 2023 šest pracovníků z Ukrajiny. „Jednalo se hlavně o odborné asistenty, lektory nebo vědecko-výzkumné pracovníky. V roce 2022 a 2021 to bylo 5, resp. 3 zaměstnanci. Dále jsme měli v letech 2022 a 2023 vždy dvě hostující pracovnice, obě na Filozofické fakultě. V roce 2023 také 3 incoming mobilitní zaměstnance, kteří učili na Přírodovědecké fakultě. Podíl zaměstnanců z Ukrajiny na UHK není nějak velký, ale určitě je stabilní a mírně roste,“ uvádí Lenka Badinská z oddělení zahraničních vztahů UHK.

Nejen akademiky z Ukrajiny zaměstnala také Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (UJEP). „Naše univerzita přijala do svých řad 10 zaměstnanců z Ukrajiny, z nichž nikdo před válkou na univerzitě nepůsobil. Sedm z nich pracuje jako technicko-hospodářští pracovníci, 3 jako akademičtí pracovníci v oblasti nano a biotechnologií a informatiky,“ uvádí Jana Kasaničová, tisková mluvčí UJEP.

Příběh třetí: Oksana a překážky na cestě za kvalifikovanou prací

Jak již bylo zmíněno v úvodu článku, jeden z největších problémů v integraci osob z Ukrajiny na českém pracovním trhu je práce v nižší kvalifikaci, než kterou měl pracující v Ukrajině. „Většina Ukrajinek, které znám a které mají dočasnou ochranu, pracuje jako uklízečky, prodavačky, pomocnice v kuchyni atd. V Ukrajině to byly účetní, ekonomky, manažerky, učitelky, ale v Česku se jim zatím nedaří najít kvalifikovanější pozice,“ potvrzuje data Hanna Sytar (Hanna Sytar klade důraz na používání předložkového spojení „v Ukrajině“ namísto „na Ukrajině“. Předložka „na“ dává podle ní najevo neuznání autonomie územního celku, vyvolává dojem, že jde pouze o území, které je včleněno do jiného státu. Předložkové spojení „v Ukrajině“ je symbolem vzdoru, pozn. red.).

K tomu, aby mohli zahraniční pracovníci doložit svoji kvalifikaci, je nutná tzv. nostrifikace, tedy ověření a uznání diplomu. O té rozhodují veřejné vysoké školy, které uskutečňují obsahově obdobný studijní program. „Ukrajinské vysokoškolské vzdělání, které je předmětem rozhodování o žádostech o uznání, se většinou týká studijních oborů v oblastech Filologie, Učitelství, Všeobecné a zubní lékařství a Psychologie. Žádostí o uznání ukrajinského vzdělání držitelů zvláštního víza (ze zákona osvobozené od poplatku za úkony spojené s uznáním) obdržela Univerzita Karlova od vypuknutí válečného konfliktu 5796, ročně je to okolo dvou tisíc. V roce 2021 jich přitom bylo 369. O drtivě většině z nich bylo rozhodnuto kladně,“ popisuje Petra Klusáková z Odboru vnějších vztahů Univerzity Karlovy.

Jedna z překážek, na kterou mohou pracovníci z Ukrajiny narážet, je délka tohoto procesu. Podle Petry Klusákové se jedná o zhruba měsíc, ve složitějších případech o 2–3 týdny déle. Dlouhé lhůty pro vydání nostrifikací potvrzuje také Lenka Badinská z UHK: „Od začátku války evidujeme výrazné navýšení zájmu o porovnání předešlého vzdělání od Ukrajinců s dočasnou ochranou a narážíme tak na naše kapacity. Ukrajinci musí splnit stejné podmínky jako jiní zaměstnanci ze zahraničí, ale problémy s dokládáním vzdělání nebývají a jejich dokumenty zatím vždy byly adekvátní k pozici, na které byli následně zaměstnáni.“

„Uznáváme kopii dokladů ze zahraničí – doložení VŠ vzdělání a příp. PhD kvalifikace není problém. S doložením habilitace a profesury by to bylo složitější, ale takovou zkušenost zatím nemáme. Při výběru uchazečů využíváme kritéria stanovená konkrétně pro danou pozici. Národnost ani státní příslušnost při výběru nehraje roli. U Ukrajinců je pochopitelně častěji problém s jazykovými schopnostmi než u Čechů, z tohoto pohledu je to tedy pro ně složitější,“ uvedla vedoucí personálního oddělení Lékařské fakulty MU Ivana Janáčková.

Ani podle Sofiie Berezky není problém ani tak v nostrifikacích, jako spíše v realitě na trhu práce. Ona sama s nostrifikací diplomu problém neměla a mohla si tak zřídit OSVČ a otevřít v Brně soukromou psychologickou praxi, v níž pomáhá především Ukrajinkám formou víkendové skupinové terapie. Tam se setkává se spoustou žen, které, přestože mají ověřené vysoké vzdělání a dobrou znalost angličtiny, nesehnaly kvalifikovanou práci a musí například chodit uklízet. Důvodem je často vyšší věk, nedostatečná znalost jazyka, ale i čistě „jen“ jejich národnost.

Jednou z takových žen je Oksana Shapovalova, zaměstnankyně na UJEP, která pracuje na univerzitních kolejích. 44letá Oksana, které v Ukrajině byla vedoucí prodejny a manažerka sítě obchodů, přijela do Česka v březnu 2022 z Charkova s devítiletým synem. „Město Ústí nad Labem jsem si nevybrala náhodou, můj manžel zde již žil a pracoval, stejně jako starší syn. Shodou okolností jsem se ocitla na koleji univerzity, kde nás se synem na měsíc ubytovali zdarma, zajistili nám pomoc s jídlem, oblečením a také organizovali kurzy českého jazyka. Po měsíci jsem si našla práci v továrně, ale brzy jsem pochopila, že noční směny nezvládám kvůli synovi, který měl velmi silné deprese a potřeboval mě. Zjistila jsem, že na té stejné koleji, kde nás prvně ubytovali, hledali uklízečku. Zpočátku to bylo v nové práci velmi těžké. Ale od prvních dnů mi celý kolektiv pomáhal s adaptací. Práce a kolegové mi pomohli zvládnout také moje depresivní stavy. Teď společně chodíme na kávu, plaveme v bazénu a setkáváme se i o víkendech. Můj mladší syn už teď chodí do 6. třídy, skvěle mluví česky, hraje basketbal a na kytaru. Čeština se mi za ty dva roky výrazně zlepšila, proto plánuji příští rok absolvovat nějaké kurzy, nebo pokud se to podaří, zkusit se dostat na univerzitu. A dál se uvidí,“ popsala nám svůj příběh Oksana Shapovalova.

Oksana Shapovalova

Těžké emoční momenty si prožila také Sofiia Berezka, ta je ale díky svému vzdělání lépe zvládá: „Svoje vzdělání chápu jako výhodu, pomáhá mi, že v rámci své práce můžu pomoct i jiným lidem, kteří se ocitli ve stejné situaci. Když člověk vidí, že v té situaci není sám, tak se mu vlastní emoce lépe zvládají a chápou,“ popisuje výhody psychologického vzdělání Sofiia.

Přestože se všechny tři námi oslovené ženy shodnou na vstřícném přístupu kolegů na akademické půdě, Sofiia má pochopení také pro negativní nálady české společnosti ohledně války v Ukrajině: „Na začátku měla společnost emoční a psychologické zdroje nás podporovat, to se časem vyčerpá. Život každého člověka je komplikovaný, každý má svoje vlastní problémy. Chápu, že je společnost unavená,“ říká Sofiia Berezka, která stále netuší, zda se bude do Ukrajiny někdy vracet. „Přemýšlení nad tím, zda se vrátit do Ukrajiny nebo se usadit v Česku, u mě vyvolávalo úzkosti, protože jsem pořád měnila své vnitřní přesvědčení podle toho, jak vypadala situace u nás doma. Když nevíte, zda bude existovat dům nebo dokonce země, odkud pocházíte, je to těžké. K rozhodování se tak vrátím, až válka skončí. Na Masarykově univerzitě mám smlouvu do března, to je jistota, a dál uvidíme,“ uzavírá Sofiia. „Je pro mě těžké na tuto otázku odpovědět. Bude záležet na mnoha faktorech, především na plánech mého manžela. Ale dokud probíhá válka, nic neplánujeme a žijeme podle zásady ,tady a teď‘. Takže on dělá, co může, pro obranu Ukrajiny, svobody a demokracie, a já dělám, co mohu, tady v Česku. Pro nás je nyní nejdůležitější, aby Ukrajina zvítězila a nastal spravedlivý mír,“ doplňuje ji Hanna Sytar.

 

Tento článek vznikl v rámci série textů o silných a slabých stránkách české vědy, kterou podpořil Nadační fond IOCB Tech. 

 

Autorka: Vendula Lužná (Vědavýzkum.cz)