Základním principem projektů občanské vědy je, že s jejich realizací pomáhají dobrovolníci z řad veřejnosti. Dobrovolníkům přináší zapojení zábavu, znalosti i větší důvěru ve vědu jako takovou. Výzkumníkům pak přináší data a pomoc se zpracováním a interpretací výsledků. Jak ale základnu dobrovolníků vytvořit a jak se o ni starat, aby fungovala?
Vědci z Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci pořádají každoroční seminář, na kterém s včelaři probírají výsledky, ke kterým došli na základě dat od dobrovolníků.
První díl našeho miniseriálu se zabýval projekty v české vědě, v rámci kterých vědci a vědkyně aktivně spolupracují na výzkumu s dobrovolníky z řad laické veřejnosti. Jak ale získat pro svůj výzkum zájem z řad veřejnosti? A jak jej udržet?
Občanská věda není jen pouhá strategie sběru dat. Kromě toho, že přináší i širší možnosti spolupráce, například při analýze či interpretaci dat, tak jde také o velmi efektivní způsob, jak zvýšit důvěru občanů ve vědu a výzkum. Kromě toho, že se dobrovolníci při plnění úkolů dozví mnoho faktických poznatků, tak jim přizvání do výzkumného procesu otevírá pomyslnou černou krabičku toho, jak vznikají naše znalosti o světě. Dostávají totiž prostor se pořádně seznámit s vědeckými metodami, postupy, způsobem uvažování a mnohdy i vědci samotnými. Cest, jak s dobrovolníky komunikovat a spolupracovat s nimi, je celá řada.
Kde sehnat dobrovolníky?
Rozhodne-li se vědec s dobrovolníky v rámci občanské vědy spolupracovat, nejtěžší úkol ho čeká hned na začátku projektu. Je jím vytvoření robustní základny laických spolupracovníků. Své o tom ví také Jiří Skuhrovec, který stojí za projektem mapujícím nepůvodní druhy bezobratlých NAJDI.JE, který vznikl v roce 2019. Jeho zkušenost je, že nejlépe nové zájemce o spolupráci přitáhnou výsledky z dat poskytnutých právě veřejností. „S každou naší novou pátrací akcí se počet dobrovolníků zvyšuje. Do dnešního dne jsme tak v databázích pro monitoring jednotlivých organismů zaznamenali více než 1600 pozorování a 11 významných invazních bezobratlých.“
Hlavním komunikačním kanálem projektu jsou webové stránky, které zaznamenaly za poslední tři roky více jak 50 000 návštěv, Facebook, který sleduje přes 2 300 lidí a newslettery, které dostává již 2 270 lidí. O poznání těžším úkolem je z jeho pohledu zaujmout tradiční média, jako jsou noviny, rádia či televize. „Nějaké mediální spolupráce se nám podařilo navázat a například v roce 2022 jsme dosáhli na 4 prezentace v televizi a 3 prezentace v rádiu,“ dodává.
Trnitou cestu k prvním respondentům a datům popisuje také Jiří Danihlík, vedoucí projektu, který ve spolupráci s včelaři monitoruje úhyny včelstev. Cílovou skupinou jeho projektu jsou aktivní včelaři, které se snaží každoročně oslovit pomocí včelařského tisku, internetu, případně při setkáváních na přednáškách a konferencích. „Důležité je vytrvat a nenechat se odradit případnými neúspěchy. Náš pilotní ročník monitoringu tehdy včelaři hodně kritizovali. Některé jsme pak přizvali ke spolupráci, což bylo velmi přínosné a těžíme z toho dodnes,“ popisuje Danihlík, do jehož projektu se v sezóně 2020/21 zapojilo přes 1 700 včelařů, což je o mnoho víc, než 500 v sezóně 2013/2014, kdy s projektem začínal.
Pomoci může vhodný partner i příroda
Dobrou strategií, jak o sobě dát vědět, je navázat spolupráci se silným partnerem, který pomůže zprostředkovat kontakt s cílovou skupinou. Lenka Bartošová z projektu Intersucho, který již téměř 10 let monitoruje sucho, popisuje začátky projektu takto: „Nejprve bylo těžké získat pozornost a zájem zemědělců. Díky podpoře Agrární komory České republiky jsme ale získali kontakty na vhodné spolupracovníky a byli jsme zváni na řadu okresních či lokálních setkání, kde jsme projekt prezentovali. V roce 2014 jsme začínali s 20-30 aktivními respondenty, dnes jich máme cca 150-200.“
V projektu ale nebyla Agrární komora jediným partnerem. Pomohla jim totiž i sama příroda. „Díky plošnému a extrémnímu suchu v roce 2015 se portál Intersucho dostal do médií a do širšího povědomí veřejnosti a respondenti měli také větší motivaci se zapojit. Zvýšený zájem respondentů, klidně i na dvojnásobek, pozorujeme také v týdnech, kdy je výrazné sucho (např. v době extrémního sucha na jaře 2019 a 2020). Také stále ještě evidujeme několik málo okresů, kde nemáme respondenty žádné. Asi není náhodou, že jde zejména o okresy v horských oblastech, kde je menší zájem o sucho pochopitelný.“ Dodává také, že významný nárůst počtu respondentů zaznamenali v letech, kdy se s kolegy podíleli na vypracování metodiky finančních kompenzací pro pěstitele za skutečně dramatické dopady sucha ohrožující podstatu jejich podnikání.
Spolupráce s jinými organizacemi či institucemi nemusí probíhat pouze při „lovení“ dobrovolníků. Jiří Skuhrovec a jeho projekt NAJDI.JE navázal spolupráci například s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR nebo Ústředním kontrolním a zkušebním ústavem zemědělským, se kterými je pojí společný cíl, tj. mapování nepůvodních bezobratlých. A výsledek? „Každá z iniciativ oslovuje jiné spektrum široké veřejnosti, takže získává data od jiné skupiny lidí. Pouze díky vzájemné spolupráci několika subjektů tak máme daleko hodnotnější výsledky a náš společný dataset je mnohem rozmanitější,“ popisuje Jiří Skuhrovec.
Data mám, co dál?
Lenka Bartošová, Jiří Danihlík i Jiří Skuhrovec se shodují, že sesbíráním dat ale komunikace s dobrovolníky zdaleka nekončí. Stejně těžké, jako dobrovolníky získat, je také si je udržet pro dlouhodobou spolupráci. „Snažíme se včelařky a včelaře přizvat i k vědecké části. Každoročně pořádáme na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci seminář, na který zveme zahraniční hosty a přímo se včelaři probíráme výsledky, ke kterým jsme na základě dat došli. Spolupráci mezi akademickou i ryze praktickou včelařskou komunitou považuji za vysoce přínosnou pro obě skupiny,“ popisuje Jiří Danihlík, jak s dobrovolníky dále spolupracuje.
Jiří Skuhrovec dokonce označuje komunikaci s dobrovolníky za jeden z klíčových bodů a dodává: „Na každý email odpovídáme zvlášť, a postupně si vytváříme síť lidí, kteří s námi spolupracují. V kontaktu s veřejností, žáky a studenty se také snažíme udržet pravidelnými přednáškami a diskusemi. Občanská věda by měla být o oboustranné komunikaci.“
Být s respondenty v kontaktu se snaží i Lenka Bartošová a tým projektu Intersucho, kteří svým dobrovolníkům denně zasílají aktualizovanou hodinovou předpověď počasí pro příštích 9 dnů pro jakékoliv místo, které si zvolí. Stejně tak jsou jejich dobrovolníci informováni o novinkách z projektové agrometeorologické dílny a jsou zváni na pravidelná setkání s populárně odborným programem.
Snaha vytáhnout vědu z akademických institucí k veřejnosti je dnes běžnou součástí agendy výzkumných organizací a občanská věda je skvělým nástrojem, jak toho dosáhnout. Je ale třeba počítat s tím, že v případě podobných projektů jde o běh na dlouhou trať ve vysokém tempu. Ti, kteří za projekty občanské vědy stojí, musí nad rámec svých vědeckých schopností zvládnout široké spektrum dalších dovedností, jako je správa sítí a webu, komunikace s dobrovolníky a jejich motivací, spolupráce s médii a mnoho dalších. Přínosy jsou ale veliké, a to nejen pro dobrovolníky, ale i pro výzkumníky. „Někdy jsem až překvapen, jak mohou být výsledky a diskuse s dobrovolníky skvělou inspirací pro další základní výzkum. Stojí to za to,” uzavírá Jiří Danihlík.
Přesto, že se občanské vědě dobrovolníci věnují zadarmo, realizace samotných projektů finanční podporu vyžaduje. Kde, a jak ji sehnat, a jak ji vhodně využít? O tom bude třetí díl seriálu s názvem Vědcem na skok: Zadarmo to nebude.
Autorka: Vědavýzkum.cz (TM)
Tento text je volným pokračováním článku Vědcem na skok: Projekty občanské vědy, ve kterém sdílíme zkušenosti s občanskou vědou agroekoložky Lenky Bartošové, biochemika Jiřího Danihlíka a entomologa Jiřího Skuhrovce.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
