Jaké je nebezpečí monopolizace témat ve výzkumu?

Zaměření se jen na svou výzkumnou oblast a odmítání multidisciplinárních přístupů často vede k tomu, že je výzkum zbytečně ochuzen o kreativitu. Spojení odborných znalostí z různých oborů naopak může vést ke kreativnímu výzkumu, jehož výsledky mohou mít značný dopad. Výzkumníci mají díky tomuto přístupu možnost své stávající dovednosti rozvinout a naučit se mnoho nového od vědců, se kterými předtím neměli příležitost komunikovat. Vědcům se ale často nechce do svého oboru pouštět vědce „odjinud“. Proč tomu tak je, když pozitiva jsou zřejmá?

Experti si chrání své teritorium

Abraham Loeb, profesor na Harvardské univerzitě v oblasti astrofyziky, se během svých studií zamýšlel nad svojí vědeckou kariérou. Jeho mentor John Norris Bahcall mu v jeho vědeckých počátcích dal radu, které se po celý život držel. Strategie zněla: „Zaměř se pouze na jednu konkrétní oblast výzkumu a buď v ní expertem.“ Loeb se později stal světovým odborníkem na počátek vesmíru a na to, jak se formovaly první hvězdy. Možná díky tomu, že se rady držel. S postupem času se ale ukázalo, že tato strategie nemusí být až tak dobrá.

Obor Abrahama Loeba, astrofyzika, se postupně rozšiřovala o stále více studentů. V důsledku toho rostl také počet odborníků, zkušených kosmologů. Tito experti ale často místo podpory svých mladších kolegů v nových nápadech a přístupech tíhli spíše k tomu, že se je od nových přístupů snažili odradit. Celkově od vstupu do „svého“ oboru nové adepty odrazovali ze strachu, aby nebyla ohrožena jejich vlastní pozice. Paralela takového chování se dá najít ve zvířecím světě. Zvířata se snaží zachovat si svoje dominantní postavení, minimalizovat konkurenci, a hlavně neodhalit své slabé místo.

Když zapátráme v historii, tak najdeme celou řadu významných osobností se širokým množstvím znalostí ve více vědeckých oborech. Vezměme si například Reného Descarta, Gottfrieda Leibnize, Isaaca Newtona, Charlese Darwina, Benjamina Franklina, Marii Curie či Nikolu Teslu, těm všem vděčíme za celosvětový pokrok.

Loeb proto vzal v úvahu, že spojení vědců napříč obory může být přínosné. Díky tomu vzniklo při Harvard University multidisciplinární centrum Black Hole Initiative propojující vědce z oborů astronomie, fyziky, matematiky a filozofie, kteří se společně zaměřují na studium černých děr. Postupem času se ukázalo, že díky různým pohledům a novým perspektivám vědci mohou identifikovat nová a neprozkoumaná témata.

Potřeba najít společnou řeč

Jednou z výzev práce v multidisciplinární výzkumné skupině je nalezení společné řeči mezi jednotlivými obory. Podle Mita Bhavsara, výzkumného pracovníka působícího ve Frankfurt Initiative for Regenerative Medicine (FIRM), je nezbytné diskutovat o nových nápadech se členy týmu a získávat relevantní zpětnou vazbu. Absence této diskuse se naopak může promítnout do pocitu osamělosti ve výzkumné skupině. Bhvasara k tomu dodává: „Jsem sice obklopen kamarády z laboratoře, ale jsem jediný, kdo pracuje na daném problému v tomto konkrétním vědeckém oboru.“ S tím souvisí i nedostatek smysluplné kritiky a problematické hodnocení výsledků práce: „Vaše nápady a návrhy jsou buď přijaty bez jakýchkoli dotazů, nebo jsou odmítnuty bez konstruktivní kritiky,“ dodává.

Co tedy dělat pro to, aby multidisciplinární výzkum probíhal účinně a bez větších nesnází? Podle Bhavsara by univerzity a výzkumné ústavy měly podporovat interakci mezi různými obory a vytvářet příležitosti, během kterých by se vědci mohli setkávat, sdílet nápady a diskutovat o problémech napříč obory.

Právě setkávání vědců napříč obory a podnětná diskuze by mohly vést k vyřešení další překážky multidisciplinárního výzkumu, kterou je fakt, že návrhy vědců z jiných disciplín předkládané expertům na daná témata nebývají vždy brány v potaz. Vědci by se přitom neměli bát sledovat vlastní zvídavost a kreativitu a pouštět se do neznámých končin.

Multidisciplinarita v české vědě

I v České republice pracují vědci v celé řadě multidisciplinárních oborů. Příkladem za všechny může být třeba „Plasma medicine“. Tento obor kombinuje fyziku plazmatu, přírodní vědy a medicínu. Výzkum je zaměřen na dezinfekci, hojení tkání nebo potlačení rakoviny, a to vše s pomocí plazmových výbojů.

Barbora Tarabová pracuje v oblasti plasmové medicíny už deset let. Vzpomíná si, že když si měla ještě na škole vybrat bakalářskou práci, šla úplně mimo svůj obor. Zatímco ostatní pokračovali v biomedicíně a prohlubovali svoje znalosti v oboru, Barboře přišlo zajímavé jít někam za obzor. „Je vždycky těžké si nastudovat něco, o čem tolik nevíte, přidat k vašemu know-how a využít to v práci. Jsem ale ráda, moje práce je tím mnohem pestřejší. Když spolu mluví medik a fyzik, zpočátku jsou mimo, ale z jejich spojení vždycky vzejde něco dobrého,“ doplňuje se smíchem Barbora.

Autor: Vědavýzkum.cz (ED, SA)

Zdroj: Scientific American, Nature