Během pandemie Covid-19 se na boj s koronavirem zaměřilo mnoho výzkumných projektů. Počet článků na toto téma proto stoupl. Mnoho publikací bylo volně k dispozici, někdy i před tím, než prošly řádným recenzním řízením. Články, které obsahovaly chybné informace, musely být následně staženy. I přes to jsou nadále citovány. Proč je tomu tak?
Některé články publikované ve vědeckých časopisech jsou odmítnuty, protože obsahují chybná data, nebo dokonce podvodné informace. Problém je ale v tom, že mnoho vědců to nebere v potaz a tyto publikace cituje dále. Tím se samozřejmě šíří dezinformace z již zamítnutých článků.
V červnu 2020 došlo ke stažení dvou rozsáhlých studií pacientů s Covid-19 v prestižních časopisech. I když se strhla lavina komentářů k této kauze, evidentně bylo mnoho vědců, kteří si toho nevšimli nebo nechtěli všimnout a tyto články šířili dále. Studie byly obvykle citovány jako podpora jejich hypotéz nebo úvodní přehled problematiky.
Elizabeth Suelzer, knihovnice z Medical College of Wisconsin, která psala o problematických citacích studie spojující očkování s autismem z roku 1998, si myslí, že Covid-19 je natolik přitažlivé téma, že se mnoho vydavatelů rozhodne jej publikovat bez řádného prověření. Podle služby Retraction Watch bylo odmítnutých publikací spojených s Covid-19 na konci roku 2020 kolem 0,03 %.
Proč vědci citují zamítnuté články?
Ivan Oransky, spoluzakladatel webu Retraction Watch, říká: „Lidé nekontrolují citace záměrně nebo z nedbalosti. Spousta autorů jenom zkopíruje seznam relevantních citací z podobné publikace, aniž by cokoliv četli. A je to celkem běžné.“
Jodi Schneider, profesorka informačních technologií na univerzitě v Illinois, si myslí, že kámen úrazu je v tom, že vydavatelé nedokáží dobře informovat o tom, že článek byl stažen. Ve svém výzkumu se zaměřila na zamítnutou klinickou studii, která byla citována ještě 11 let po svém stažení. Množství citací se dokonce zvýšilo až po tom, co byla publikace stažena.
„Problém spočívá v tom, že je velmi vzácné, aby časopis kontroloval seznam citací, zda se v něm nachází nějaký odmítnutý článek,“ říká Schneider. A to není jediná nepříjemnost. Oznámení o tom, že byl nějaký článek zamítnutý, se dá velmi těžko dohledat. „Výjimkou je například rozhraní PubMed, které na zamítnuté články jasně upozorňuje,“ komentuje Schneider. Ale i tak mnoho dalších databází ani nemá kompletní seznam všech odmítnutých publikací. A čím déle trvá zjistit, že je daný článek jakkoliv nedůvěryhodný, tím více vzroste počet jeho citací. Na základě svého výzkumu Schneider doporučuje, aby vědecké časopisy dávaly jasněji najevo, jaká publikace byla stažena a proč pomocí jasně definovaného postupu.
Na univerzitě v Illinois vznikl prototypový nástroj s názvem ReTracker, který automaticky kontroluje, zda je v citacích nějaký již zamítnutý článek, podobně funguje scite.ai a RedacTek. Také citační nástroj Zotero nabízí takovou možnost kontroly. Wisconsinská knihovnice Suelzer ale říká, že použití těchto nástrojů je mezi vědci vzácné.
Proč se tolik odmítnutých článků za rok 2020 týká Covid-19?
Během pandemie vzrostlo množství takzvaných preprintů. Jedná se o články, které ještě nebyly recenzované nebo oficiálně přijaté k publikaci ve vědeckém časopise. Umožňují, aby byly vědecké poznatky sdíleny ihned. Preprinty mohou pomoci k dobré zpětné vazbě na danou problematiku či vytvoření nové vědecké spolupráce.
Protože výzkum je hnacím motorem toho, abychom se pandemie co nejrychleji zbavili, je publikace na preprintovém serveru přínosná. Rychleji publikovaný výzkum v tomto směru mohl dozajista zachránit nespočet životů. Na druhou stranu ale také mohl dezinformovat, protože mnoho mylných informací pocházelo právě z preprintů.
Během prvních 4 měsíců pandemie vědci publikovali 16 000 článků o Covid-19, z nichž nejméně 6000 bylo na preprintových serverech. Zároveň se ukázalo, že předtisky jsou hojně šířené na sociálních sítích a informují o nich běžné sdělovací prostředky. To může vést k tomu, že další publikace budou více zpochybňovány, protože laičtí novináři neumí s tímto typem článku naložit jako s „neověřenou“ informací.
Jsou preprinty důvěryhodným zdrojem?
I když myšlenka preprintů je stará několik dekád, během posledních let počet preprintových serverů značně stoupl. Může za to také volání po otevřené vědě. Také během pandemie se trend zveřejňování preprintů rozšířil. V roce 2020 vzrostl na biomedicínském serveru MedRXiv počet preprintů o 400 %. Kromě toho, že se lidé mohou dostat mnohem rychleji k cenným informacím, to také může znamenat to, že začnou sdílet výzkum, který nedosahuje požadované kvality.
Někteří vědci v preprintech vidí potenciál pro další vylepšení své publikace. Jiní si pochvalují, že se mohou dostat rychle k nejnovějšímu výzkumu a posunout se tak v kariéře. Obecně tím lze opravdu zrychlit tempo vědy, protože recenzní řízení se může táhnout měsíce až roky.
Jenomže problém je v tom, že nevíme, do jaké míry jsou preprinty zkoumány a jestli zrovna u konkrétního článku k nějaké zpětné vazbě došlo. A také se neví, zda se autoři těmito doporučeními řídí.
Autor: Vědavýzkum.cz (ED)
Zdroj: Sciencemag (1, 2), Retraction Watch (1, 2), Phys.org, Scientometrics, LSE Impact Blog, University of Wisconsin News, InsideHigherED, CoronaCentral.ai
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
