Experimentální fyzička Helena Reichlová se pro blog Czexpats in Science podělila o svoji zkušenost s postdoktorským studiem v Německu. V Drážďanech strávila čtyři roky, které zvládla sladit i s rodinou, a přesto to pro ni byla neméně obohacující zkušenost.
Foto: Eva Válková
Když jsem dostala nabídku přispět svými zkušenostmi na blog Czexpats, moje první myšlenka byla, že nemám o čem psát. Vyjela jsem na postdoc a vrátila se zpět do ČR přesně podle plánu, který jsem tak nějak odjakživa měla. Sladění rodiny a práce také nebylo žádné drama. Po přečtení mnohých jiných inspirativních blogů o výzvách, které kolegové museli překonat, jsem považovala svoji zkušenost za velmi nudnou.
Moje druhá myšlenka nicméně byla, že možná čtenář, který o postdoku uvažuje, ocení i zkušenost, která se nevyznačuje žádnou dramatickou zápletkou a vyčerpávajícím sháněním financování. Pro takového čtenáře mám totiž dobrou zprávu – výjezd na postdok nemusí být žádná věda, lze ho sladit s rodinou, a přesto může být bezpochyby obohacující zkušeností. V následujícím textu bych se tedy chtěla podělit o naši zkušenost s plánováním výjezdu z ČR do Německa, s naším čtyřletým pobytem v Drážďanech a následným návratem do ČR. A jak to šlo dohromady s rodinou.
Když jsme postdoka začali organizovat, naše výchozí pozice byla následující: jeden čerstvý Ph.D. absolvent na rodičovské dovolené, jeden mladý postdok a půlroční dítě. Měli jsme pocit, že postdok by měl trvat pár let, pozice moje i mého partnera by měla být stejně zajímavá a chtěli jsme být v tom samém městě.
Protože se u nás doma míchá čeština, němčina a angličtina, omezili jsme se na německo - a anglicko - jazyčné země. Trochu jsme se totiž báli, že radši, než se učit čtyři jazyky, by se naše dítě mohlo rozhodnout nemluvit vůbec. Referendum o brexitu nám usnadnilo rozhodování a vybírali jsme tedy z měst v Německu.
Já i můj partner jsme měli celkem dobrou představu o tom, kterým výzkumným tématům bychom se chtěli na postdoku věnovat a podle toho jsme si udělali seznam přibližně pěti skupin v Německu, které by bylo vhodné oslovit. Důležitá byla následující fáze, kdy jsme se s více lidmi radili o tom, jaká atmosféra ve které skupině panuje. Jako nejlákavější jsme vybrali dvě skupiny v Drážďanech, poprosili vedoucího naší české skupiny o zprostředkování kontaktu a poté domluvili naší osobní návštěvu v Drážďanech.
Prezentovali jsme několik našich nápadů pro možný postdok projekt ve dvou skupinách. V obou skupinách měli zájem nás oba přijmout, nechali na nás, abychom se rozhodli, kdo půjde do které z nich. Shodou okolností se tou dobou rozjíždělo také jedno velké česko-německé konsorcium, které umožnilo financování pozice mého partnera.
Finance na svou pozici jsem se pokusila získat přes jeden evropský projekt, který sice nevyšel, ale během přípravy projektu jsme vytvořili kvalitní vědecký plán. Na základě toho mi poté profesor na drážďanské univerzitě nabídl pětiletou smlouvu. Ta může být v Německu zakončená habilitací, ale my jsme si od začátku vyjasnili, že se chystáme vracet do ČR a o habilitaci jsem tedy neuvažovala.
Po zajištění dvou zajímavých pracovních pozic a jejich financování jsme stanovili termín přesunu do Německa a začali jsme organizovat praktické věci. V době přesunu bylo synovi 1,5 roku a paradoxně nám přesun do Německa výrazně zjednodušil skloubení práce a rodiny, protože jsme najednou měli nárok na státní školku (v Německu od 1 roku) a nemuseli jsme organizovat a platit chůvu jako v ČR.
Do německých státních školek je potřeba se zapisovat dlouho dopředu, někdy s tím ale může pomoci vědecká instituce. I když nevyjde školka, jsou v Německu podporované malé dětské skupiny s tzv. Tagesmutter. Obojí vychází na cca 200 EUR/měsíc/dítě. Z naší německé školky jsme byli nadšení my i náš syn (a poté i v Německu narozená dcera). Já jsem také uvítala celospolečenské nastavení, že nejsem vnímána jako anomálie nebo špatná matka, i když jsem se rozhodla pracovat s malým dítětem.
Bydlení jsme hledali na běžných realitních webech a opět hodně (minimálně půl roku) dopředu. Na zajímavé nabídky jsme odpovídali v němčině, měli jsme připravený “motivační dopis”, ve kterém jsme se vychválili (“junge akademische Familie”, dvě pracovní smlouvy, žádná zvířata…). Na všechny naše dotazy někdo odpověděl a pozvali nás na prohlídku, z nabídek jsme si nakonec vybrali byt nejblíže univerzity.
V porovnání s velkými městy je hledání bytu v Drážďanech podstatně snazší a bydlení levnější – my jsme za třípokojový byt platili okolo 650 EUR/ měsíc. Pozor na jednu zajímavost: německé byty velmi často nemají připravenou kuchyňskou linku a spotřebiče.
Přestěhování do Německa v lednu 2018 proběhlo hladce, i když samozřejmě bylo potřeba vyřídit celkem hodně administrativy (různá pojištění, důležitá je registrace na radnici, přehlášení auta, banky, telefony… atd.). Ale obecně naše zkušenost byla taková, že ačkoliv tyto formální procesy trvají docela dlouho a jsou (přehnaně) důkladné, ve výsledku vše funguje správně.
Víkendové výlety z Drážďan do Saského Švýcarska na procházky nebo bouldering
Práce v Drážďanech byla od začátku nesmírně zajímavá, zejména skupina, ve které jsem byla já, fungovala skvěle. Jediná nevýhoda mojí pozice byla povinnost týdně odučit 4 h základních seminářů a pokročilých praktik. Skupina, ve které jsem pracovala, nakonec zlákala i mého partnera, který ze své původní pozice nebyl tak nadšený jako já.
Pracovali jsme tedy oba na technické univerzitě. V Německu je obecně velmi pestrá a široká paleta možností financování. Od běžných DFG (Deutsche Forschungsgemeinschaft, obdoba Grantové agentury ČR) projektů až po mnoho soukromých grantů, stipendií, ocenění atd. Je dobré sledovat, jaké možnosti se zrovna nabízejí, univerzity často mají pro tento účel speciální stránky nebo i kanceláře. A hlavně se nebojte o granty žádat! Já jsem například po narození druhého dítěte v Německu získala stipendium na pomoc v domácnosti a na chůvu. Tak jsem se mohla na pár hodin vrátit do práce brzy po narození naší dcery.
Malá poznámka pro rodiče malých dětí – v Německu je stejně jako v ČR mateřská + rodičovská dovolená (lze si vybrat roční nebo dvouletou), která se prodlužuje, pokud je sdílená s partnerem. Na rozdíl od ČR se ale z rodičovské odečítá případný plat. Tedy pokud má rodič malý úvazek, příslušně se mu krátí rodičovská. Plat chůvy se naopak dá odečíst z daní.
Návrat do ČR jsme směřovali k nástupu našeho staršího dítěte do školy. Opět s velkým předstihem jsme se zorientovali v českých grantech (nebylo to tak těžké, jako v německém spektru), velmi užitečná byla komunita a web Czexpats. Chtěli jsme oba opět pracovat ve skupině Spintroniky na Fyzikálním ústavu AV ČR, která je nám tématicky i lidsky nejbližší.
Ve spolupráci s touto skupinou jsme začali oba žádat o granty. Oba jsme žádali o Lumina Quaerentur od AV ČR, kterou získal pouze můj partner. Oba jsme žádali o různé granty od Grantové agentury ČR (Junior Star a česko-německý DFG-GAČR), které jsme získali oba. Česko-německý projekt s mými kolegy z Drážďan mi udělal velkou radost, protože vytvořil přirozenou platformu pro pokračování naší spolupráce i po našem přesunu do ČR.
Když jsme informovali drážďanskou univerzitu o našem odchodu, nabídli mi možnost požádat o pozici hostujícího profesora, kterou jsem získala. Opět se jedná o jeden z velmi flexibilních německých způsobů financování – může to být klasický plný úvazek nebo pouze stipendium. Já konkrétně ho mohu využívat k pravidelným cestám do Drážďan, hrazení režijních nebo cestovních nákladů nebo placení takzvaných „wissenschaftliche Hilfskraft”, německá forma internshipu.
Celou dobu v Drážďanech jsme také mohli využívat infrastrukturu Leibnizova institutu, který s univerzitou úzce spolupracuje. Vedení této instituce bylo také velmi vstřícné k udržení další spolupráce. Jako ideální způsob udržení spolupráce po našem návratu do ČR jsem zvolila sdíleného studenta (PhD Cotutelle). Tento student je tedy nyní současně doktorandem v Drážďanech i v Praze. Jako vlastně všechno o čem píšu, zařizování právního rámce, je potřeba řešit dlouho dopředu. Ale zaměstnanci Karlovy univerzity a Leibnizova institutu byli v tomto případě velmi nápomocni.
Přesun rodiny zpět do ČR byl celkem hladký – 5letý syn byl zapsaný před naším návratem do české státní školky. Pro dvouletou dceru jsme bohužel v ČR ve státní školce nikde místo nenašli. Chodí tedy do soukromé školky, která je úžasná, ale relativně drahá. Se stěhováním je opět spojena překvapivě obsáhlá administrativa – v Německu je například nutné doložit, že předškolní dítě někam do školy půjde.
Laboratoř na FZÚ AV ČR, kam se Helena Reichlová po návratu z Německa vracela. Kredit: Rene Volfík, FZÚ
Obecně naše čtyři roky v Německu hodnotíme jednoznačně pozitivně. Nyní je jedním z mých cílů vytvořit dlouhodobou spolupráci mezi Prahou a Drážďany. Domluvit PhD Cotutelle také pro české studenty a pokračovat v žádostech o česko-německé granty.
Doufám, že naše zkušenost někoho může motivovat k postdoku v zahraničí. Jak jsem zmínila, nám přesun do Německa paradoxně skloubení rodiny a práce dost usnadnil, podobně bych se ani nebála rodinu během postdoka zakládat.
Jediná obecně platná rada, která mě napadá: Je potřeba plánovat věci dost dlouho dopředu. Člověk se pak vyhne různým komplikacím, které jsme občas u kolegů pozorovali (jedna pozice a druhý partner zoufale hledající práci, dítě bez školky nebo školka na druhé straně města, stěhování se po guesthousech…). Držím palce! A neváhejte se na mě obrátit, pokud byste měli konkrétnější dotazy!
Autorkou textu je Helena Reichlová.
Zdroj: Czexpats in Science
Helena Reichlová
Helena Reichlová je experimentální fyzička v oboru pevných látek a v současnosti pracuje ve Fyzikálním ústavu AV ČR a je hostujícím výzkumníkem a vyučujícím na TU Dresden. Helena Reichlová vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu UK a po obhájení dizertace na téma antiferromagnetické spintroniky vyrazila s rodinou na čtyřletý pobyt do Německa.
- Autor článku: ne
- Zdroj: VědaVýzkum.cz
