Jmenuji se Kamil a czexpatem jsem už skoro pět let. Po dokončení magistra z Matematické Biologie na Masarykově Univerzitě jsem se rozhodl najít si doktorát v cizině, hlavně proto, že jsem si chtěl zkusit dlouhodobě žít za hranicemi. Až tak moc jsem nad tím nepřemýšlel, poslal jsem přihlášky do Sussexu (Velké Británie), do Jeruzaléma (Izrael) a do Lausanne (Švýcarsko). Ve Švýcarsku jsem byl už během magisterského studia na Erasmu a několik profesorů si mě tam pamatovalo, což mi výrazně pomohlo při pohovoru. Vzali mě i v Jeruzalémě, ale z ekonomických důvodů jsem se nakonec rozhodl pro Lausanne. Rok se sešel s dalšími třemi a já PhD studium dokončil. Po doktorátu jsem se sice chtěl přestěhovat do jazykově přívětivější země, ale nakonec jsem našel super projekt ve Skotsku, takže jazyková přívětivost šla stranou… V tomto blogu zkusím porovnat svoje zkušenosti ze Švýcarska a ze Skotska spíše z osobní roviny, trochu se zamyslet nad tím, co pro mě bylo těžké a také nevynechat to, co bych dneska dělal jinak.

Jsem připraven na život v zahraničí?

Než jsem vycestoval poprvé, tedy na Erasmus, tak mě na přestěhování se mimo naši republiku nejvíce děsily tři věci. Musel jsem se plně spolehnout na svou angličtinu, za druhé jsem v Lausanne nikoho neznal a za třetí jsem v rámci programu Erasmus neměl zajištěné bydlení. V rámci univerzitního programu sloužícího k uvítání cizinců mi přidělili „průvodce“, který mi nabídl, že u něj můžu několik dní bydlet, než si najdu něco svého. Asi mě nenapadlo, že hledání bydlení bude tak složité. V Lausanne je velmi vysoká poptávka a na každé prohlídce bytu bylo alespoň dvacet dalších zájemců. Většinou preferovali francouzsky mluvící nájemníky a častokrát ženy ve sdíleném bydlení, takže mi nakonec trvalo skoro dva měsíce, než jsem si našel pokoj, který bych si mohl dovolit se svým skromným erasmáckým stipendiem. Během těch dvou měsíců jsem pendloval mezi spolužáky a náhodnými cizinci z Couchsurfingu. Díky značnému problému s ubytováním byly najednou problémy s nedostatkem kontaktů a jazykovou bariérou naprosto sekundární a s novými přáteli, kteří mi tehdy pomohli, jsem v kontaktu dodnes. Zkušenost s Erasmem mě utvrdila v tom, že na doktorát půjdu ven a myslím si, že pro spoustu lidí je Erasmus jeden z nejlepších způsobů, jak si k životu v zahraničí přičichnout.

Život na Švýcarské akademické půdě

Pláž u jezera poblíž univerzity v Lausanne, kam jsme se v letních dnech chodívali koupat během obědové pauzy.

Během Erasmu jsem toho ve Švýcarsku moc neviděl, to až během doktorátu se švýcarským příjmem jsem si mohl dovolit běžný švýcarský život, který je v některých aspektech dost podobný životu v České republice. Vlakem se člověk dostane v zásadě do každé vesnice, včetně těch v Alpách, a v supermarketech mají víceméně to samé jídlo. Prvním velkým rozdílem je diversita lidí, které kolem sebe každý den potkáváte. Za vysokými platy se na švýcarské univerzity sjíždějí doktorandi, vědci a profesoři z celého světa. Univerzitní půda je výrazně kosmopolitnější než u nás. I když je veškerá administrativa v Lausanne ve francouzštině (přestože polovina zaměstnanců francouzsky vůbec nemluví), magisterské studium je pro všechny přírodovědné obory v angličtině, což bylo super, protože jsem mimo svůj výzkum mohl také učit. Navíc, jak už to na univerzitách chodí, lidé přicházejí a odcházejí, takže po čtyřech letech mám kamarády ve většině evropských a i  v některých mimoevropských zemích. Kariérně je tady také spousta věcí jinak než v ČR. Finanční možnosti výzkumu jsou ve Švýcarsku samozřejmě někde úplně jinde než u nás, což platí obzvláště pro základní výzkum. Nicméně více než peníze jsem cítil silný vliv afiliace se švýcarskou univerzitou, ta prostě otevírá dveře. Najednou jsou vaše články a konferenční příspěvky přijímány mnohem vlídněji a brzy získáte pocit, že jste opravdu součástí celosvětové vědecké komunity. Velká část mého výzkumu je čistě výpočetní a je pořízena na základě veřejně dostupných dat, ale přesto byl publikační proces v poměrně prestižních časopisech výrazně jednodušší, než kdybychom stejný výzkum prováděli od nás, a to jen kvůli rozdílům ve vědecké reputaci českých a švýcarských institucí.

To, co se mi ve Švýcarsku nelíbilo, byla výrazně větší soutěživost. Hodně profesorů má silný tah na branku a dle mého názoru zbytečně ostré lokty. Někomu možná ambicióznost bude vyhovovat, ale já měl pocit, že to vedlo jen k více konfliktům a k syndromu vyhoření. Navíc mě hrozně štvalo, jak se tam plýtvá penězi. U nás se veškerá vyprodukovaná data zanalyzují i pozpátku, zatímco ve Švýcarsku docela často vědci prostě „zkouší“, jestli jim to vyjde. Nicméně rozhodně bych rád zdůraznil to, že své volby nelituju, a i když už ve Švýcarsku žít nechci, byla to opravdu zajímavá a obohacující zkušenost.

Co mě nakonec přesvědčilo, že se chci zase přesunout, nebyla morálka na akademické půdě, ale to, co vidím jako své osobní selhání. Na univerzitě všichni mluví anglicky, což mi zajistilo dost společenských kontaktů k tomu, abych se nedonutil naučit se francouzsky. Zároveň ale těch kontaktů nebylo tolik, aby mě to uspokojilo na celé čtyři roky. Žil jsem v hrozné bublině a na vině jsem já sám. Ze začátku jsem se snažil chodit na univerzitní kurzy francouzštiny, ale ty nebyly příliš dobré a rozhodně nebyly pro lidi, kteří francouzsky nikdy nemluvili. Dávat peníze za soukromé kurzy mi bylo líto, ale kdybych mohl svému předchozímu já poradit, řekl bych si: „Nebuď skrblík, zainvestuj jak finance, tak energii do jazyka všech lidí kolem tebe.“ Na závěr jeden zajímavý postřeh: všichni cizinci se buď naučili jazyk plynule během prvního roku, nebo se ho nenaučili vůbec.

A co Edinburgh?

Výhled z Artušova sedla (kopeček nad městem) na Edinburgh při zapadajícím slunci. Nenechte se zmást, modrá obloha je spíše raritou, ale když už se udělá hezky, Edinburgh vypadá moc pěkně.

Od října 2019 jsem na postdoktorandské pozici na Institutu evoluční biologie na Univerzitě v Edinburghu. Tento institut je kolébkou populační genetiky a spousta legend oboru stále chodí po jeho chodbách. Historický aspekt je tu hodně cítit a co se týče „otevřených dveří“, mít britskou afiliaci je možná ještě lepší než mít tu švýcarskou. Zajímavé je, o kolik méně hierarchické oddělení to je. Zatímco v Lausanne bylo hned jasné, kdo je profesor a kdo ne, v Edinburghu se rozdíly stírají. Na tradiční a každodenní „coffee break“ si lidé sedají na další volnou židli a nenechávají mezery, takže dost často sedíte se směskou lidí, od profesorů až po magisterské studenty.

Ze Švýcarska mi chybí přátelé z doktorátu (nechávat za sebou blízké je pro mě ta nejtěžší část přesunu mezi zeměmi), hory, veřejná doprava a absint. Ale jsem rád, že jsem se přestěhoval. Věda pro mě není jen práce, opravdu mě baví to, co dělám, a nejlepší na tom je, že za to dostávám zaplaceno. Ke konci doktorátu ze mě moje nadšení trochu opadlo a měl jsem strach, že už to tak zůstane. Nicméně nové prostředí, nový projekt a noví kolegové mi dobili baterky a už zase mám pocit, že nepracuji, ale že prostě dělám přesně to, co dělat chci. A to bych vřele doporučil každému – je super, když děláte to, co chcete dělat. Ať už je to výprava do neznáma, nebo život u nás… Nejdůležitější je pro mě být spokojený s tím, co dělám.

Co bude dál?

Svojí současnou pozici mám jistou ještě na dalšího dva a půl roku. Co přijde pak, zatím nevím, vlastně nevím ani to, jestli přijdou tyto dva avizované 2,5 roky. Tento týden jsem totiž podal přihlášku na trvalou pozici ve svém nynějším oddělení. Šance, že bych pozici získal se svými poměrně limitovanými zkušenostmi, je docela nízká, ale potěšilo mě už to, že mě mojí kolegové a mentoři vybídli k tomu, abych přihlášku podal.

Do ČR se vracím docela často kvůli rodině a kvůli zubaři. Přijde vám to divné? On totiž můj zubař je kamarád z výšky a o můj chrup se stará s opravdovou láskou. Dokud budu bydlet na stejném kontinentu, tak ke svým zubům nepustím nikoho jiného. Dříve jsem byl přesvědčený, že se chci někdy do ČR vrátit, ale musím přiznat, že nad svou budoucností přemýšlím čím dál tím méně. Asi jsem se naučil neplánovat, protože nakonec se vždycky vše vyvíjí jinak. Možná zrovna to by mohlo být poselstvím dalším generacím vědců a vědkyň: věci nikdy nejdou podle plánu, ale to nám častokrát umožní chopit se příležitostí, o kterých jsme ani netušili, že existují.

Autor: Kamil Jaroň

Zdroj: Czexpats in Science

Kamil S. Jaroň

Vystudoval matematickou biologii na Masarykově univerzitě a doktorské studium v evoluční biologii na Univerzitě v Lausanne. V současnosti působí na pozici postdoktorského vědeckého výzkumníka na Univerzitě v Edinburghu. Kamil se věnuje evoluci genomů, a to v kontextu organismů se zvláštním způsobem reprodukce, a metodám, jak tyto nemodelové organismy studovat. Vedle výzkumu se Kamil věnuje také komunikaci vědy. Svůj výzkum kromě článků komunikuje na blogu (kamilsjaron.github.io/) a na Twitteru (@KamilSJaron) a je součástí komunity pro vzájemnou pomoc v rámci bioinformatiky (bioinformatics.stackexchange.com/).