Buď jsem se mohl plnohodnotně věnovat vědě, ale to by pak moje doktorské stipendium muselo být doplněno o podporu mobility, tak aby mi příjmy dokázaly pokrýt životní náklady. Druhou možností bylo najít si práci mimo univerzitu a uspokojovat své nadšení pro vědu po večerech a přes víkendy, tak jako to dělá většina doktorandů ve společenských vědách v Česku. V tomhle případě by ale také hrozilo, že akademickou půdu po čase skoro jistě opustím. Svéhlavost není vždy dobrá vlastnost, tehdy mi to ale vyšlo – vyjel jsem do zahraničí a bylo to to nejlepší rozhodnutí mé zatím relativně krátké kariéry.
Jak jsem se do téhle situace dostal? Doktorát jsem dělal na Masarykově univerzitě v Brně – na stejné katedře, odkud mám bakalářský i magisterský titul. Nemůžu mluvit za jiné obory, ale pokud je česká politologie v něčem skutečně výjimečná, tak je to schopnost přesvědčit studenty, že zdejší výzkumníci nejsou moc daleko od světových špiček. Když tomu uvěříte – tak jak jsem tomu uvěřil i já – nemáte moc důvodů měnit teplý komfort katedry, kterou znáte, za zcela nové působiště, kde to může být buď stejné nebo horší. Děláte ale velikou chybu.
Na doktorát jsem nastupoval v době, kdy doktorandské stipendium dosahovalo sedmi tisíc českých korun. Tato suma dokázala pokrýt zhruba nájem (pokoj ve třípokojovém bytě v centrální části Brna) a asi čtvrtinu mých životních nákladů. Zbytek musely pokrýt jiné zdroje a já jsem dělal všechno proto, aby tímto zdrojem nebyli rodiče. (O tom, jak perverzní je tenhle „business model“, široce využíván českými vysokými školami, se dá dočíst jinde – třeba tady, tady a taky tady – a i já se rád při jiné příležitosti rozvyprávím.) Nejprve jsem pracoval v Kanceláři Veřejné ochránkyně práv. Má pozice měla pomáhat s plněním (tehdy) nové působnosti Ochránkyně v oblasti práv osob se zdravotním postižením. Migrační krize v roce 2015 a hysterické reakce na ni ale způsobily, že český Parlament opakovaně odkládal přijetí potřebného zákona, a já jsem tak ve své práci postrádal skutečnou výzvu.
Tehdy jsem objevil stipendia na podporu mobility. Uvědomil jsem si, že tyto finance mi umožní plně se věnovat výzkumu, a přitom pokrýt zbylou část finančních nákladů jenom díky tomu, že strávím několik měsíců v zahraničí. Nebyl jsem nadšený z toho, že musím opustit Brno, kde jsem strávil posledních sedm let, a také jsem měl pochybnosti o tom, jestli se vůbec naučím něco nového. V tom jsem se ale hodně mýlil.
Původně jsem plánoval vyjet na semestr na Univerzitu v Tartu v Estonsku. Zdejší institut, lidé a spolupráce s mým hostujícím školitelem se mi ale zalíbily natolik, že jsem si pobyt prodloužil na rok. Z Tartu jsem se díky dalšímu mobilitnímu grantu přesunul na sedm měsíců rovnou do Helsinek. Doktorát jsem nakonec dodělal ze zahraničí a do Brna jsem se vrátil už jenom obhájit disertaci.
Co mají v zahraničí? Data a jiný přístup k mladým vědcům
V zahraničí jsem si uvědomil, že zásadním problémem české politologie, a pravděpodobně to platí pro sociální vědy obecně, je nedostatek kvalitních dat. Obecné přesvědčení, že sociální vědec potřebuje židli, stůl a počítač s přístupem ke zpravodajským serverům, je zcela mylné. Ano, nejsou potřeba miliardy na urychlovače částic ani miliony na drahé medicinské přístroje, ale kvalitní sociální věda nutně vyžaduje velká dotazníková šetření, stále častěji využívané experimenty (ve kterých jsou respondenti vystaveni různým sociálním situacím a výzkumníci měří, jak tyto situace ovlivňují jejich chování) nebo finance pro hloubkový terénní výzkum. Bez těchto metod je velice obtížné konkurovat vědcům v jiných zemích a aktivně přispívat k vědeckému poznání ve svém oboru. Současná věda se navíc dostala k tak detailnímu zkoumání drobných faktorů ovlivňujících lidské jednání, že tyto datové sběry musí být opakované, aby bylo možné sledovat rozdíly ve vlivech mnoha podobných faktorů a zároveň jejich vývoj v čase.
Současné nastavení vědy v Česku ale nic takové neumožňuje. I těch málo dostupných finančních zdrojů a příležitostí se kumuluje kolem malého počtu seniorních akademiků a doktorandi nebo mladí výzkumníci musí mít mimořádné štěstí, aby dokázali nezávisle protlačit do dotazníkového šetření zajímavou otázku, která by jim pomohla napsat originální článek a získat respekt u zahraničních kolegů.
Mé zkušenosti ze zahraničí jsou zcela odlišné. Již jako hostující doktorand na Univerzitě v Helsinkách jsem se spolupodílel na tvorbě dotazníku k šetření, kolem kterého byl vybudován projekt za pět milionů eur. Navíc byly mé nápady vnímány rovnocenně s těmi, které navrhli profesorky, profesoři nebo hlavní řešitelka. Byly diskutovány a mnohé z nich našly místo ve finálním dotazníku. Tahle „horizontální“ organizace výzkumného týmu byla zcela v kontrastu s hierarchickou akademickou kulturou, na kterou jsem byl zvyklý z Čech, a dodala mi mnoho potřebného sebevědomí.
Obdobně to vypadalo, když jsem se do Helsinek vrátil jako postdok. Rychle jsem byl přizván do konsorcia připravujícího Finskou národní volební studii. Nikomu nevadilo, že jsem v Helsinkách začal bádat 1. března 2019 a finské parlamentní volby měly být už 14. dubna. Mé doplňující otázky se i tak dostaly do dotazníku a já jsem si mohl být jistý, že ke zrealizování vlastního výzkumu budu mít relevantní data.
Výzkum, který má dopad
Jako člověk přicházející z českého kontextu jsem měl pocit, že sním. V Estonsku jsem měl okamžitě po svém příchodu přístup k datům ze zdejšího elektronického volebního hlasování a mohl jsem využívat data z bezprecedentně elektronizované veřejné správy. Po příjezdu do Finska jsem měl ihned možnost spolupodílet se na zadávaní dotazníkových šetření a získat tak cenná data pro vlastní výzkum.
Postupně jsem si ale uvědomil, že tento model realizace výzkumu má mnohem pragmatičtější základ. Z Česka jsem byl zvyklý na masivní produkci jakýchkoliv publikací. Zpětně mi vzpomínky připomínají partu nadšenců, kteří produkují články využívající jakákoliv data, která mají k dispozici, a kterým moc nevadí, že velkou část jejich výstupů čtou jenom nejbližší kolegové a někteří studenti kvůli závěrečným pracím. V širší perspektivě by ale svět vypadal stejně, pokud by drtivá většina našich publikací nebyla nikdy napsána.
Jako postdok ve Finsku ale pracuji ve zcela jiné kultuře. Finské veřejné instituce se aktivně zajímají o výstupy ze sociálněvědních šetření a často nám poskytují asistenci při realizaci projektů. Finsko má například zájem na tom, aby si udržovalo vazby se svými emigrujícími občany dlouhodobě žijícími v zahraničí. S tímto zájmem prvně zavedlo v roce 2019 možnost odevzdat svůj hlas ve finských parlamentních volbách poštou ze zahraničí. A já jsem součástí týmu, který spolupracuje s finským ministerstvem spravedlnosti (zodpovědným za organizaci voleb) a zjišťuje, jestli volba poštou zvyšuje zájem finských občanů žijících v zahraničí o věci veřejné ve Finsku. Díky této spolupráci jsme byli schopni oslovit 20 tisíc finských emigrantů, což by bez aktivní podpory ministerstva spravedlnosti nebylo možné. Jako výzkumníci jsme se tak dostali ke zcela unikátním datům, díky kterým budeme schopni napsat originální články a aspirovat na jejich publikaci v předních vědeckých časopisech v našem oboru. Zároveň naše práce poskytuje cennou zpětnou vazbu pro finské úřady, protože ukazuje, zda se naplňují očekávaní, se kterými Finsko volbu poštou zavádělo. Navíc je tento výzkum zajímavý i pro některá média a my tak můžeme zprostředkovaně informovat finské občany o naší práci, která je, podobně jako práce ministerstva spravedlnosti, financovaná z veřejných prostředků. Jako postdoktorandský výzkumník jsem tak součástí rozsáhlého organismu a moji motivaci k práci zvyšuje pocit, že její výsledky přispívají nejenom k rozvoji mé vlastní kariéry, ale také přímo ovlivňují (a snad také zkvalitňují) finskou státní správu.
Jako doktorand jsem rozhodně nebyl nadšený, že mě finanční situace donutila opustit Česko. Jsem ale rád, že se to stalo. Bez takového impulsu bych to asi nikdy sám neudělal, a tak bych se připravil o mnohá potěšení, která práce výzkumníka přináší.
Autor: Miroslav Nemčok
Blog vyšel na webu Czexpats in Science
Miroslav Nemčok
se zabývá spokojeností lidí s demokracií a zkoumá faktory, které ovlivňují jejich podporu demokratického aparátu. Miroslav je momentálně díky grantu od Finské nadace pro kulturu (Suomen Kulttuurirahasto – SKR) postdokem na Univerzitě v Helsinkách, a souběžně také odborným pracovníkem na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy Univerzity (MU). V roce 2019 byl členem finského týmu připravujícího Evropskou volební studii a konsorcia realizujícího finskou národní volební studii. Získal ocenění East European Politics (EEP) Award, Walter Beach Travel Award, a jeho projekt podaný do soutěže Horizon 2020 získal Pečeť excelence (Seal of Excellence) od Evropské komise.
V průběhu svého doktorského studia na Fakultě sociálních studií MU strávil rok na Univerzitě v Tartu v Estonsku (2017-2018) a sedm měsíců na Univerzitě v Helsinkách ve Finsku (2018). Tyto pobyty byly realizovány díky finanční podpoře od Erasmus+, Estonské vlády (Dora Plus) a Finské národní agentury pro vzdělávaní (Study in Finland).
