V dnešní době je dostupná poměrně velká podpora projektům ve fázi proof-of-concept. Tato podpora je dostupná jak z veřejných zdrojů, tak ze soukromého kapitálu. Mezi veřejnou podporu patří například projektu typu TA ČR Sigma (dříve Gama), které distribuují finance mezi výzkumné organizace, které sami vybírají projekty, které podpoří.
Objevuje se také stále více fondů rizikového kapitálu, které se soustřeďují na tough tech (deep tech) doménu a podporu v tak ranné fázi, jako je právě proof-of-concept. Protože se více a více českým startupům daří „exitovat,” množí se také počet andělských investorů, kteří jsou ochotni do takto rizikových projektů investovat své prostředky.
Nejen z množství finanční podpory, ale také z dalších aktivit a prohlášení lze říci, že obecně stoupá společenská poptávka po těchto projektech. Česká reprezentace si možná konečně uvědomuje, že podpora mladých technologických firem je cestou, jak vybřednout z tzv. middle-income trap, tedy překonat poměrně velkou vývojovou mezeru mezi konkurenceschopností založenou na nízké ceně a konkurenceschopností založené na kvalitě. Většina dnešních inovačních lídrů si touto fází prošla, mnohdy bolestivě .
Nicméně univerzity a výzkumné instituce nejsou velmi dobře připravené na to generovat kvalitní a na trh připravené technologie a experty. Přes četné investice do podpůrných kanceláří transferu technologií se tyto nedostatky nepodařilo příliš zmírnit. Podle mého názoru chybí zejména přístup k informacím a vzdělávání zaměřené na entrepreneurship a obecně připravenost absolventů a budoucích vědců na tržní aspekty jejich výzkumu. Chybí jak vzdělávání, tak preinkubace neboli podpora před případnou/zamýšlenou komercializací. Mnoho našich univerzit se inspiruje příklady ze zahraničí, například právě TU Delft. Ale zaměřujeme se zejména na vrcholek pyramidy, komerční podporu formou inkubátorů či navázaných fondů rizikového kapitálu. Už ale zapomínáme na širokou základnu této pyramidy, kterou tvoří vždy vzdělávání, a to nejlépe od prvních ročníků.
Kvůli chybějícímu vzdělávání a preinkubační podpoře proto výzkumníci i studenti opakují stále stejné chyby. První typickou chybou je výzkum motivovaný technologií samotnou (technology-driven), nikoliv problémem, který má tato technologie řešit (problem-oriented). Zní to jako samozřejmost, ale zkuste se podívat na komercializační projekty na své univerzitě a zeptejte se řešitelů, jaký problém řeší. A když vám odpoví (někteří ani neodpoví), zeptejte se jich, jak přišli na to, že to je skutečně problém. Většinou odpoví tím, že se v oboru pohybují roky a že to prostě ví.
Zaměňování domněnek za fakta je druhou typickou chybou. Výzkumníci z nějakého důvodu nepoužívají vědeckou metodu na komerční otázky, přitom podstata je úplně stejná, jako u výzkumu samotného. Vědeckou nebo alespoň systematickou metodou může být business validace. Tím myslím ověření, jestli může moje technologie/řešení mít pro někoho praktický přínos. Tento přínos může být finanční, ale i společenský. Základním principem business validace je ověřit předpoklad, že technologie/řešení má nějaké praktické využití. Hlavním vstupem do business validace jsou rozhovory s potenciálními uživateli, byť metodika, kterou používáme my v UNICO je komplexnější.
V tomto kontextu často slýchám otázku, kdy o výzkumu či výsledku veřejně mluvit a potenciálně odhalovat konkurenční výhodu. Pominu-li zjevná rizika, jako například vyzrazení principu patentu před jeho podáním (potom by patent nesplňoval tzv. novost), moje odpověď je vždy: „co nejdřív“. Případů, kdy došlo k vyzrazení citlivé informace a někdo nápad ukradl, znám minimum (firmy obecně nechtějí krást, těch rizik s tím spojených je příliš mnoho, většinou na to ani nemají čas), kdežto případů, kdy se investovalo spoustu prostředků a času do vývoje řešení, o které nikdo nestojí, znám desítky, možná už stovky.
Další překážkou pro úspěšnější komercializaci je přílišné lineární uvažování výzkumníků: vidím problém (v tom lepším případě opravdu začínám od problému) > udělám si tržní rozvahu/elementární business validaci > začnu vyvíjet > mám výsledek > začnu prodávat/poskytnu licenci > mám radost a jdu dělat něco dalšího. Takto inovace bohužel nefungují. V průběhu inovačního procesu je nutné hodně iterovat, vracet se, opakovaně se ptát a opakovaně při každé iteraci ověřovat data. Inovační proces je typicky nelineární.
Nutné je neopomíjet ani externí faktory. Zvláště důležitý je hodnotový řetězec (value chain). Tedy navazující seznam všech dodavatelů, uživatelů, regulátorů atp., prostě všech, kteří do procesu vstupují. Známým příkladem je Dvorakova klávesnice, jež má oproti QWERTY, která je založená na co nejširším rozptylu nejpoužívanějších znaků (aby se nezasekávaly klávesy na psacích strojích), znaky rozložené tak, aby byly ty nejpoužívanější klávesy blízko sebe a bylo pohodlnější psát. Nápad skvělý, nicméně cena nahrazení existujícího řešení by byla tak nákladná (vyměnit všechny klávesnice), že se prostě a jednoduše nevyplatí. Častou překážkou jsou regulatorní omezení. Mapování hodnotového řetězce odhalí spoustu obdobných faktorů, které nejsou na první pohled viditelné.
Jsem přesvědčený, že v Česku máme skvělou vědu a expertíza našich výzkumníků i absolventů je srovnatelná s experty z ekonomicky vyspělejšího světa. Nicméně pořád nám chybí podnikavost (entrepreneurial spirit) a znalost zákonitostí trhu. Neumíme klást správné otázky, mnohdy se možná bojíme klást otázky, na které dostaneme jiné odpovědi, než jaké čekáme. Obava z neúspěchu je u nás stále hluboce zakořeněná, byť není lepší zkušenosti než neúspěchu. Nejlépe takového, u kterého hodně proděláte.
U projektů typu proof-of-concept výzkumníci typicky chtějí alokovat 80-90 % rozpočtu na technický vývoj a jen zlomek rozpočtu na obchodní rozvoj. Já bych přitom doporučil věnovat na zodpovězení klíčových tržních otázek nejméně 50 % rozpočtu, ne-li více. I kdyby to mělo ukázat slepou uličku, mohl bych rychleji věnovat čas projektům, které budou mít větší šanci komerčně (prakticky) uspět.
Zdroj: UNICO
- Autor článku: ne
- Zdroj: UNICO
