Odměňování podnikového vynálezu

Vznik práva na přiměřenou odměnu

Pokud uplatní zaměstnavatel včas právo na patent, má původce vůči zaměstnavateli právo na přiměřenou odměnu. Pro právo na přiměřenou odměnu je tedy v souladu s ustanovením § 9 odst. 4 patentového zákona rozhodující právní skutečností uplatnění práva zaměstnavatelem na dané řešení. Jde o významnou právní skutečnost, neboť právní předpis nevyžaduje pro vznik práva na přiměřenou odměnu žádné další skutečnosti, právní úkony či administrativní kroky na straně jedné ani vlastní využití či skutečné přínosy na straně druhé.

Nevyžaduje se podání příslušné patentové přihlášky či přihlášky užitného nebo průmyslového vzoru u Úřadu průmyslového vlastnictví ani kladné vyřízení a udělení právní ochrany na takové řešení. To znamená, že zde vzniká nárok na přiměřenou odměnu za takové řešení i v případě, že zaměstnavatel uplatní právo na patent a dále s ním žádným kvalifikovaným způsobem nenakládá. Je věcí zaměstnavatele, aby se svým vlastnictvím, které získal uplatněním práva na patent, naložil podle svého vlastního uvážení. Může takové řešení utajit, učinit jej předmětem obchodního tajemství, může jej zveřejnit či předat úplatně či neúplatně jinému subjektu a jakkoli jinak s ním nakládat. Může a nemusí jej obchodně využít, ale žádná z těchto okolností nemá vliv na vznik práva původce na přiměřenou odměnu vůči zaměstnavateli.

Tato právní konstrukce se často neshoduje s obecným povědomím o tom, kdy a za jakých okolností může původce dostat odměnu. Proto je včasné rozhodnutí zaměstnavatele o uplatnění práva na patent důležitým strategickým rozhodnutím, kterým zaměstnavatel získává nehmotný majetek, ale současně na sebe bere závazek vyplatit přiměřenou odměnu původci. Je důležité připomenout, že k uplatnění práva na patent je v ustanovení § 9 odst. 3 patentového zákona stanovena zákonná, tedy neprodlužitelná tříměsíční lhůta, která začíná běžet písemným vyrozuměním původce vůči zaměstnavateli a předáním podkladů potřebných k posouzení vynálezu.

Po marném uplynutí této lhůty přechází ze zákona právo na patent zpět na původce. Na něm záleží, jak s tímto právem naloží, zda jej přihlásí k ochraně nebo nikoli. V této fázi ale případná patentová přihláška již může mít za přihlašovatele původce vynálezu a není důležité, že jej původce vytvořil ke splnění úkolu z pracovního poměru. Za těchto okolností, pokud původce přihlásí vynález k průmyslověprávní ochraně, jej zaměstnavatel již může získat do svého vlastnictví jen na základě převodu, darem či vkladem. Případný převod je úplatný a nepůjde již o přiměřenou odměnu za podnikový vynález, ale o obvyklou úplatu za převod nehmotného majetku ve formě patentové přihlášky nebo patentu.

Od přiměřené odměny v případě podnikového vynálezu podle ustanovení § 9 odst. 4 patentového zákona je třeba odlišovat přiměřenou náhradu ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 téhož zákona. Přiměřená náhrada nepřísluší původci, ale přihlašovateli, a to od toho, kdo po zveřejnění patentové přihlášky její předmět využíval. Jedná se o náhradu ve prospěch oprávněného přihlašovatele za podmínky, že na zveřejněnou patentovou přihlášku bude udělen patent. Právo na tuto náhradu lze uplatnit podle ustanovení § 11 odst. 3 patentového zákona až ode dne, od něhož nastávají účinky patentu. Jedná se o den, kdy bylo oznámeno udělení patentu ve Věstníku Úřadu průmyslového vlastnictví.

Výše přiměřené odměny za podnikový vynález

Otázky související s výší přiměřené odměny za podnikový vynález ve prospěch původce jsou velmi komplikované, a to i na zcela obecné úrovni. Je jasné pouze to, že podle ustanovení § 9 odst. 4 patentového zákona jsou pro výši této odměny rozhodné zde uvedené čtyři druhy skutečností a okolností. Technický a hospodářský význam vynálezu, přínos dosažený jeho možným využitím nebo jiným uplatněním, materiální podíl zaměstnavatele na vytvoření vynálezu a rozsah pracovních úkolů původce. Žádnou z těchto okolností nelze v rámci stanovení přiměřené odměny za podnikový vynález opomenout.

V praxi, zejména v případě větších podnikatelských subjektů, často existuje vnitřní podniková norma, která s ohledem na konkrétní okolnosti daného oboru podnikání blíže specifikuje, jak má být v případě uplatnění práva na předmět průmyslového vlastnictví zaměstnavatelem a dále při jeho případném využití k daným čtyřem podmínkám přihlédnuto.

Tyto vnitřní podnikové normy tak představují určitý záměr zaměstnavatele a dávají najevo, jaké počínání zaměstnavatele může původce očekávat v případě, že podle ustanovení § 9 odst. 2 patentového zákona původce vyrozumí zaměstnavatele o tom, že vytvořil vynález a zaměstnavatel uplatní své právo na patent podle následujícího ustanovení této právní normy. V praxi se proto velmi často podle těchto vnitřních norem uvedené vztahy posuzují, a tak tvoří vlastně jakýsi zvláštní veřejný příslib o tom, že za splnění jistých podmínek, v této normě stanovených, bude poskytnuta odměna; a to ve výši, která je stanovena podle postupu, jak ji uvedená norma předvídá. Je však skutečností, že uvedené vnitřní podnikové předpisy, pokud vůbec existují, upravují tyto vztahy velmi okrajově a obecně. V případě sporu jsou často obtížně použitelné, neboť umožňují řadu výkladů a konkrétních postupů, které vedou k zásadně odlišné výši odměny.

Z toho ale nelze dovozovat, že by taková situace měla být k tíži původce, který postupoval při své činnosti podle právního předpisu a na obsah vnitřní podnikové úpravy neměl žádný vliv. Zde pak nezbývá nic jiného, než pokusit se tuto situaci řešit způsobem, který je obvyklý a vychází ze zásad logiky, přiměřenosti a rovnovážného rozprostření rizik. Cestou, jak takové problémy řešit, může být odborné stanovisko nezávislého a zkušeného patentového zástupce, advokáta nebo znalce. Jinak připadá v úvahu pouze soudní spor.

Vážným problémem v tomto smyslu je zásadní nepochopení filozofie této právní normy, pokud jde o vznik práva na odměnu. Zejména zaměstnavatelé, kteří patří do skupin malých a středních podniků, se s konstrukcí podle uvedených ustanovení často nejsou schopni ztotožnit. Byli by ochotni vyplatit odměnu za předpokladu skutečného přínosu z využití nebo jiného uplatnění vynálezu či širokého využívání nového technického řešení, nikoliv však za podmínek stanovených právním předpisem. Často nechápou, že lze nedorozuměním předejít, a to zejména jednoduchým vnitropodnikovým předpisem, nebo zvláštním ustanovením v pracovní smlouvě, které mohou alespoň naznačit, jak si zaměstnavatel představuje naplnění svých zákonných povinností.

Často ale není snadné stanovit výši odměny ani v případě, že obě strany jsou ochotny plně respektovat platnou právní úpravu. Obecná technickohospodářská kritéria zákonem stanovená pro její výši lze jen obtížně převést na konkrétní částku, která má představovat výši přiměřené odměny za podnikový vynález. Často je v rámci platné právní úpravy možných postupů řada a vedou k zásadně rozdílné výši přiměřené odměny. Extrémní názory se vyskytují zejména při přihlédnutí k přínosu, kterého lze dosáhnout využitím nebo jiným uplatněním vynálezu. Nejde zde tedy při stanovení odměny o přínosy, kterých skutečně bylo dosaženo, nebo s nejvyšší pravděpodobností bude dosaženo. Jde o přínos dosažený jeho možným využitím nebo jiným uplatněním. Je pochopitelné, že bez předchozí vnitropodnikové úpravy dochází k nedorozuměním, která mohou ohrozit pracovní atmosféru a dokonce i další setrvání původce v zaměstnaneckém poměru, a tím současně i pokračování vývoje celé technické oblasti v dané společnosti.

Nedojde-li k dohodě, nebo je-li zaměstnavatel v prodlení, řeší uvedené otázky soud zpravidla s pomocí znalce. Ale ani úloha znalce není snadná, pokud zde vnitřní předpis společnosti chybí, není dostatečně instruktivní či připouští řadu variant. Na druhou stranu je otázkou, zda lze tento vnitřní předpis chápat jako veřejný příslib a jak je případně soud takovým vnitřním předpisem společnosti vázán.

Pokud má společnost zájem na technické tvůrčí práci svých zaměstnanců a má k tomu i odborné předpoklady, je schopna většinu těchto problémů uměřeným vnitřním předpisem úspěšně upravit. Především je třeba s výzkumnými pracovníky, projektanty, konstruktéry či pracovníky technického rozvoje upravit smluvně či vnitřním předpisem způsob stanovení odměny za vynález, na který bylo právo uplatněno. Jde o pracovníky, u nichž je potenciálně nejčastěji možno předpokládat, že se budou na takových řešeních podílet. Nelze obecně očekávat, že budou spokojeni se závěrem zaměstnavatele, který je v rozporu s právním předpisem a směřuje k tomu, že výše platu či mzdy zahrnuje i tvorbu nové techniky na úrovni vynálezu. Kromě toho je nutné, aby tento systém zahrnoval všechna kritéria uvedená v ustanovení § 9 odst. 4 patentového zákona, jak byla shora uvedena.

Jednoduchá ani snadná řešení se příliš nenabízejí. Čím bude postup uvedený v podnikovém vnitřním předpisu jednodušší, tím obtížnější bude jeho aplikace na často velmi rozdílné praktické případy. Kromě toho bude jeho aplikace vzbuzovat otázky spravedlnosti při stanovení přiměřené odměny, které mohou významně ovlivnit vnitropodnikové prostředí výzkumu a vývoje.

Pokusme se ale nastínit způsob naplnění právního předpisu o přiměřené odměně za podnikový vynález. Může být založen například na následujících zásadách. V první úrovni úvahy o vnitřním předpisu je možno doporučit, aby vycházel z upřednostnění či možnosti uzavření konkrétní dohody mezi zaměstnavatelem a původcem pro jednotlivé případy. To má výhodu v tom, že je možno reagovat na konkrétní okolnosti jednotlivých případů a odstranit dopady obecného předpisu, které žádná ze stran nepovažuje za správné či přiměřené. Je samozřejmé, že tato dohoda musí vycházet ze zásad uvedených v ustanovení § 9 odst. 4 patentového zákona a reagovat na všechny zde uvedené aspekty důležité pro výši přiměřené odměny za podnikový vynález. Pokud se nepodaří do určité doby od uplatnění práva na patent takovou dohodu uzavřít, potom teprve nastupuje režim, který podrobněji objasňuje vnitřní právní předpis.

V tomto stadiu úvah je třeba upozornit na některé komplikace spíše strategické povahy, které se v praxi často vyskytují. Jednou z nich jsou pokusy o uplatnění metod, které vycházejí z licenční analogie. Znovu je třeba zdůraznit zásadně odlišné postavení původce podnikového vynálezu, který má právo na přiměřenou odměnu, na jedné straně, a majitele patentu, který vyjednává o přiměřené licenční platbě, na straně druhé. Tím se zdůrazňuje, že původce podnikového vynálezu není v postavení vlastníka patentu a nemůže po právu očekávat, že obdrží odměnu odpovídající obvyklým licenčním platbám. To neznamená, že obecný přístup licenční analogie nelze v rámci stanovení přiměřené odměny vůbec využít. Výše licenčního poplatku ale nemůže u přiměřené odměny za podnikový vynález odpovídat obvyklým licenčním poplatkům hrazeným nabyvatelem licence ve prospěch poskytovatele, který je v pozici vlastníka poskytovaných práv. Tyto tendence se v praxi vyskytují i proto, že je někdy užívají mateřské zahraniční obchodní společnosti na základě svých zkušeností a právních předpisů, které nemusí odpovídat české právní úpravě. V tomto kontextu máme na mysli spíše tendence týkající se způsobu stanovení přiměřené odměny, než její výše.

Další podobnou otázkou je vyplácení odměn ve výši pevné částky na základě vnitřní právní normy za pouhé uplatnění práva na patent. Případně další pevné částky po udělení průmyslověprávní ochrany, bez ohledu na okolnosti, která předepisuje ustanovení § 9 odst. 4 patentového zákona. Český platný právní předpis neukládá vyplácet žádné takové odměny, což neznamená, že nemohou být vypláceny. Ale současně to znamená, že vyplacení odměn pouze ve výši pevně předem stanovených částek není v souladu s českým právním předpisem, neboť při stanovení přiměřené odměny za podnikový vynález tímto postupem nebyly vzaty v úvahu shora již opakovaně uvedené rozhodné aspekty pro její výši.

Bylo by tedy možno vyplatit jistou částku v souvislosti s uplatněním práva na patent, která by ale byla považována pouze za zálohu na přiměřenou odměnu za podnikový vynález. Tak se dostáváme k dalšímu problému, který souvisí s tím, že žádným právním předpisem není stanovena splatnost přiměřené odměny za podnikový vynález. Je ale správné, aby tato odměna byla vyplacena v přiměřené lhůtě, a pokud je ve společnosti vypracován vnitřní právní předpis pro související otázky, měla by zde být splatnost přiměřené odměny nejen jasně stanovena, ale zejména by tato splatnost měla být ze strany zaměstnavatele dodržována.

Jinak se otázky související se splatností přiměřené odměny za podnikový vynález stávají obtížně řešitelné. Z čistě právního pohledu se nabízí řešení podle obecných principů práva občanského, kdy k plnění by mělo dojít bez zbytečného odkladu poté, kdy o to věřitel požádá. To je ale prakticky obtížně uskutečnitelné. Zaměstnavatel potřebuje i při veškeré snaze a ne příliš komplikované konkrétní situaci ve všech případech určitou dobu na zjištění rozhodných okolností a skutečností. Kromě toho jistou dobu zabere i administrativní postup, který musí pro stanovení přiměřené odměny a její výplatě předcházet.

Uvedené okolnosti jsou významné i pro posouzení případného promlčení práva na tuto odměnu. Podle právní úpravy přijaté novým občanským zákoníkem nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil. K promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Promlčecí lhůta trvá tři roky. Strany si mohou ujednat kratší nebo delší promlčecí lhůtu počítanou ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, než jakou stanoví zákon, nejméně však v trvání jednoho roku a nejdéle v trvání patnácti let.

Nyní se vrátíme k otázkám obsahu vnitřní právní úpravy v podniku či jiné organizaci. V jejím rámci může být za uplatnění práva na patent stanovena a vyplacena určitá pevná částka jako záloha na přiměřenou odměnu. Její splatnost by měla následovat rychle po uplatnění tohoto práva. Současně by mělo být alespoň obecně stanoveno, jak a kdy bude odměna vypořádána v celém rozsahu. Tak se může postupovat zejména v případech, kdy je vysoká pravděpodobnost skutečného využití předmětného podnikového vynálezu. Tento přístup připadá v úvahu zejména u obchodních společností, které mají k dispozici vlastní výrobní základnu. Nebo jde o situaci, kdy zaměstnavatel předpokládá jiné skutečné uplatnění vynálezu – například formou licenční smlouvy.

Alternativně by mohla být tato částka stanovena ve vztahu k již uvedeným čtyřem kritériím, které uvádí právní předpis. Při její výplatě by měl být původce informován o tom, že se organizace pokusí v určité době sjednat s ním dohodu o přiměřené odměně. Pokud ve stanovené době k dohodě nedojde, bude přiměřená odměna vyplacena podle podmínek uvedených ve vnitřním právním předpisu s určením data, do kdy se tak nejpozději stane. Pevně stanovená částka za uplatnění práva na patent může být modifikována jednoduchým systémem koeficientů podle obecného hodnocení uvedených čtyř základních aspektů, které je třeba pro stanovení přiměřené odměny podle platného předpisu respektovat. U každého z těchto aspektů mohou být konkrétní okolnosti rozděleny například na pět stupňů a ke každému stupni je možno přiřadit odpovídající koeficient, kterým se následně pevně stanovené částka vynásobí. Očekáváme-li například přínos mimořádného rozsahu, bude koeficient na úrovni 1,5, bude-li očekáván přínos velký, bude mít tento koeficient hodnotu 1,3. V případě průměru to bude 1, u malého 0,8 a u nepatrného 0,6. Podobně se mohou ohodnotit i ostatní okolnosti. Takto stanovená odměna již odpovídá platnému právnímu předpisu a může být považovaná za konečné vypořádání práva původce na přiměřenou odměnu. Tímto způsobem by mohly postupovat subjekty, které nemají vlastní výrobní základnu, a v daném případě není zřejmé, zda vynález bude či nebude skutečně využit, a stejně tak obchodní organizace, které nemají aktuální zájem o využití daného řešení, ale nechtějí, ať již z jakéhokoli důvodu, aby právo na patent přešlo zpět na původce.

Většina podnikových předpisů, které se vztahují k odměňování podnikových vynálezů, vychází ze stanovení možného přínosu, ke kterému může dojít využitím vynálezu. Obvykle je přednostní úvaha věnována úsporám, k nimž může dojít na základě využití vynálezu v porovnání se stávajícím stavem. V tomto případě by měl být stávající stav pokud možno reálně zachycen v soustavě ekonomických údajů dané společnosti či jinak dostatečně hodnověrně prověřen. K takovým výpočtům úspor se zpravidla nehodí obecné úvahy, pro které není dostatečná opora v ekonomickém systému o konkrétní výši skutečně dříve dosahovaných nákladů či jiných finančních částek, které lze porovnat se stavem, k němuž došlo po využití vynálezu.

Další skupinu případů představují technická řešení, jejichž využitím dochází k nabídce nových výrobků, zařízení nebo hmot, kde nelze reálně vycházet z úspor ve vztahu ke stavu techniky. Za takové situace se přínos zpravidla konstruuje na základě zisku, kterého bude dosaženo v přímé příčinné souvislosti s využitím daného řešení.

Tento postup často vzbuzuje otázky o tom, o jaký zisk se jedná. V úvahu přichází zisk, který je někdy kalkulován za součást, která je předmětem vynálezu. Za druhé zisk za celý výrobek, na kterém se může účastnit celá řada vynálezů. Někdy dokonce dochází k úvahám, které jsou dosti vzdálené předmětu vynálezu. V této souvislosti jsou zaznamenávány snahy argumentovat ziskem celého závodu nebo oboru podnikání. Důležitou zásadou je nalézt zisk, kterého skutečně bylo dosaženo u konkrétní organizace v přímé příčinné souvislosti s konkrétním vynálezem. Často ale není takový údaj k dispozici, takže za takové situace může přicházet v úvahu i zisk, který byl generován celým výrobkem, nebo dokonce údaj ještě vzdálenější od přímé souvislosti s vynálezem. Konkrétní podíl zisku připadající na výpočet přiměřené odměny může být následně určen na základě patentových nároků. Pokud ale žádná patentová přihláška ani přihláška užitného vzoru nebyla vypracována, vzniká další potíž. Zpětně je třeba stanovit znaky, které odpovídají technickému řešení, na které bylo právo na patent uplatněno. Není vyloučeno, že zisk podle obvyklého postupu může být i pro účely přiměřené odměny za uplatnění práva na patent stanoven zpětně.

Karel Čada

Text je zkráceným výňatkem z publikace CHRÁNIT / NECHRÁNIT, to je otázka.