Podnikový vynález

Na počátku úvah je třeba zdůraznit, že dispozitivní právní úprava umožňuje, aby i v případě podnikového vynálezu došlo mezi původcem a zaměstnavatelem k jiné dohodě o tom, kdo se stane případným majitelem patentu. Je skutečností, že v praxi se této možnosti příliš nevyužívá. I v případě, že vynález byl vytvořen původcem ke splnění úkolu z pracovního poměru nebo obdobného pracovněprávního vztahu, je pochopitelné, že původce bude mít k takovému výsledku své vlastní tvůrčí práce určitý osobní zvláštní vztah. A to bez ohledu na to, že je výsledkem jeho vlastní pracovní povinnosti, která zakládá vztah mezi vynálezem a zaměstnavatelem původce.

Obecně není zcela zřejmé, kde jsou hranice mezi vynálezy, které byly vytvořeny ke splnění úkolu z pracovního poměru a které, přestože byly vytvořeny zaměstnanci, z pohledu uvedeného ustanovení nespadají pod režim podnikových vynálezů. Z tohoto pohledu je k dispozici celá řada variant či stupňů těsnosti vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Stanovit intenzitu souvislostí mezi výsledkem tvůrčí práce původce a jeho pracovněprávními povinnostmi není v některých případech snadné. Stejně tak se může stát obtížným určit vztah mezi povahou vynálezu a zaměřením podniku. Zvláště obtížné to může být u veřejných výzkumných institucí, vysokých škol, dalších akademických pracovišť či jiných výzkumných organizací.

Obecně bychom mohli hovořit o tom, že pro podnikový vynález by mohla svědčit například některá z těchto skutečností: pracovní poměr, jiný blízký smluvní vztah nebo hmotná pomoc. Rozdílně může být nahlíženo na výtvory, které byly vytvořeny přímo v rámci konkrétního a jasně a přesně formulovaného pracovního úkolu, nebo na takové výtvory, k nimž došlo v rámci pracovněprávního vztahu, ale pouze za využití širšího rámce obchodního zaměření či jistých předchozích zkušeností zaměstnavatele. Jinak lze nazírat na výsledky práce původce, které vznikly za určité hmotné podpory zaměstnavatele. Nakonec můžeme brát v úvahu v tomto kontextu i výsledky činnosti zaměstnance, k nimž došlo pouze v oblasti předmětu činnosti zaměstnavatele, aniž by byl zaměstnanec pověřen konkrétními úkoly nebo pracovní smlouvou k provádění souvisejících úkolů.

Zaměstnanci soukromé sféry na straně jedné a zaměstnanci veřejného sektoru na straně druhé vykazují v této souvislosti odlišnosti, které vedou v některých zemích ke zvláštní právní úpravě. Tvůrčí pracovníci veřejného sektoru se v rámci svých pracovních povinností často zabývají novou technikou s rozsáhlou společenskou závažností. Jde například o pracovníky vysokých škol a výzkumných ústavů, jejichž činnost je financována z veřejných prostředků. Může se jednat o výzkum v oblasti bezpečnosti, zdravotnictví, životního prostředí a řady dalších oborů. Nabízí se, aby pro zmíněné skupiny byl vytvořen odlišný způsob nárokování výsledku práce ze strany zaměstnavatele.

Pohledy na vynálezy, které vznikly v rámci pracovního poměru nebo v jisté souvislosti s ním, se podle jednotlivých právních předpisů, ale i další praxe a judikatury v jednotlivých státech značně odlišují. To může být vážnou překážkou hladké spolupráce v oblasti výzkumu a vývoje v případech, kdy se na řešení problémů podílejí tvůrčím způsobem spolupracující osoby z různých států, které tak podléhají rozdílnému právnímu režimu. V některých případech právní předpisy přiznávají právo k výtvorům této povahy přímo zaměstnavateli, případně připouštějí, že v uzavřené pracovní smlouvě se pracovník práv ke svým řešením vzdává, či určují pro původce závazek, aby výsledek své práce ze zákona převedl na zaměstnavatele.

Podle našeho právního předpisu je původce, který vytvořil vynález ke splnění úkolu z pracovního poměru, povinen zaměstnavatele o této skutečnosti neprodleně písemně vyrozumět a předat mu podklady potřebné k posouzení vynálezu. Je důležité připomenout, že k uplatnění práva na patent je v ustanovení § 9 odst. 3 patentového zákona stanovena zákonná, tedy neprodloužitelná tříměsíční lhůta, která začíná běžet písemným vyrozuměním původce vůči zaměstnavateli a předáním podkladů potřebných k posouzení vynálezu.

Ukazuje se, že samotné rozpoznání, tj. zda vůbec byl vytvořen vynález či nikoli, nemusí být pro řadu zaměstnanců snadné. Přitom právě tato skutečnost má zásadní důsledky. Pokud zaměstnavatel nebyl na tuto skutečnost původcem upozorněn, přichází někdy i o značné výnosy, které by mohl realizovat z případného převodu těchto poznatků nebo z licenčních smluv. Na jedné straně zaměstnavatel podporuje zaměstnance tím, že mu umožňuje tvořit za výhodných podmínek celkového prostředí v organizaci. Na straně druhé může přijít o plody této práce jenom proto, že včas nebylo rozpoznáno, že výsledek tvůrčí práce má povahu vynálezu.

Jinou otázkou je nezájem řady tvůrčích pracovníků o průmyslověprávní ochranu, a to z mnoha důvodů. Patří k nim i ta skutečnost, že řadu formálních náležitostí, včetně zpracování jednotlivých částí přihlášek a jejich úprav po úředních zprávách Úřadu průmyslového vlastnictví, často ponechává zaměstnavatel plně na bedrech původce, který jen obtížně může kvalifikovaně tyto záležitosti bez dostatečné odborné průpravy učinit. Tyto úkony patří jistě do kompetence patentového zástupce nebo jiného odborníka v oblasti ochrany průmyslového vlastnictví.

Nicméně v případě zaměstnaných pracovníků neleží rozhodování o tom, zda technické řešení bude či nebude předmětem průmyslověprávní ochrany, na bedrech samotných původců. Původce má podle ustanovení § 9 odst. 2 patentového zákona pouze povinnost neprodleně zaměstnavatele o této skutečnosti vyrozumět. Zaměstnavatel se sám musí rozhodnout, zda nabídku na uplatnění práva na patent přijme. Pokud tak učiní, stojí před dalším rozhodnutím – jak s tímto nehmotným statkem naložit a zda případně zajistit průmyslověprávní ochranu. Názory původce nejsou v těchto konkrétních otázkách rozhodující. Řada zaměstnavatelů vychází nedůvodně z názoru, že pokud uplatní právo na patent, musí zajistit průmyslověprávní ochranu. Tak tomu ale není. Zaměstnavatel se uplatněním práva na patent stává vlastníkem výsledku tvůrčí činnosti svého zaměstnance a je na zaměstnavateli, jak s ním dále naloží.

Samostatnou otázkou je, jak vyřešit uvedené vztahy v případě, kdy původce vynálezu má několik zaměstnavatelů. Lze doporučit, aby se vnitřní předpisy vědeckých a akademických pracovišť souvisejícími otázkami zabývaly. Mělo by být zájmem všech stran, tedy původce a všech jeho zaměstnavatelů, aby povinnosti zaměstnance ve vztahu k jednotlivým zaměstnavatelům byly relativně přesně a jasně vyjádřeny, a tak bylo možno následně s věcným odůvodněním usuzovat, kterému ze zaměstnavatelů má být informace o vytvoření vynálezu adresována. Nelze ale vyloučit ani případ, že k vytvoření vynálezu došlo v souvislosti s výkonem zaměstnání původce ve vztahu k více zaměstnavatelům.

Stejné nebo podobné otázky mohou vznikat i v případech jiných pracovněprávních vztahů nebo vztahů obdobných, včetně případů dočasných změn místa výkonu práce či dokonce zaměstnavatele. Jde například o dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, stáže, pracovní cesty a dočasný výkon práce zaměstnance u jiného zaměstnavatele. I v těchto případech může docházet k tvorbě nových technických řešení a bez předchozích ujednání je řešení souvisejících otázek obtížné. V těchto otázkách se nabízí pomoc prostřednictvím vnitřních právních norem a provázanosti jednotlivých ustanovení v oblasti pracovního práva a ochrany duševního vlastnictví a dále smluvních ujednání mezi partnery těchto vztahů.

Pro počátek běhu tříměsíční lhůty, která běží zaměstnavateli pro uplatnění práva na patent podle ustanovení § 9 odst. 3 patentového zákona, musí zaměstnanec splnit nejméně dvě podmínky – neprodleně písemně vyrozumět o vytvoření vynálezu a předat podklady potřebné k posouzení vynálezu.

Písemné vyrozumění o vytvoření vynálezu

První z uvedených podmínek vyžaduje jednak písemnou formu a jednak doručení zaměstnavateli. Aby zaměstnavatel mohl optimálně realizovat svá práva, je nutno požadavek o písemném vyrozumění uskutečnit neprodleně, tedy bez zbytečného odkladu od doby, kdy bylo technické řešení na úrovni vynálezu vytvořeno. Jedná se o požadavek, který výslovně plyne ze zákona. Není zde ponecháno na úvaze původce, kdy tak učiní, ale zákonem je jasně nasměrován, aby tak učinil, pokud to okolností dovolují, co nejdříve. To je požadavek pochopitelný, neboť případná následná průmyslověprávní ochrana je závislá na včasném přihlášení k ochraně.

V této souvislosti by měla být dodržována obecná formální pravidla, protože předání této informace kolegovi nebo vedoucímu na nejnižší úrovni řízení společnosti, ústavu nebo vysoké školy by nemuselo být považováno za vyrozumění ve vztahu k zaměstnavateli.

Předání podkladů potřebných k posouzení vynálezu

V případě druhé podmínky, tedy předání podkladů potřebných k posouzení vynálezu, je situace daleko komplikovanější a mimořádně závažná. Zkušenosti s uvedenou rámcovou právní úpravou ukazují, že oba účastníci tohoto vztahu často podceňují rozsah a obsah podkladů potřebných k posouzení vynálezu. Především mezi stranami není jasné, jaký typ podkladů potřebných pro posouzení vynálezu se od zaměstnance v tomto kontextu požaduje. Zůstává otázkou, kdy se stává vyrozumění zaměstnance směřující k zaměstnavateli perfektním. Jaké písemné vyrozumění a podklady jsou potřebné a dostatečné k posouzení předmětu vynálezu? Stačí předat pouze informaci o tom, že byl v rámci konkrétní činnosti vytvořen vynález a dodat „jistou“ výkresovou či technologickou dokumentaci, například na úrovni pouhého předběžného náčrtku? A pokud ano, v jakém rozsahu? Nebo je potřebné vypracovat dokument podobný patentové přihlášce?

Komplikace mohou nastat v případě, kdy se stanou předložené podklady spornými, zejména z pohledu potřeby zkoušek, které mohou za jistého právního výkladu oddálit běh tříměsíční lhůty ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 patentového zákona i o velmi dlouhou dobu. V této souvislosti je nutné si uvědomit, že v mnoha případech dochází k postupnému vývoji, na kterém se podílí několik původců. Rozdíly mezi jednotlivými řešeními nemusejí být značné a přitom nebudeme schopni jednoznačně určit, na které řešení bylo uplatněno právo na patent a které z uvedených řešení bylo vlastně obchodně využito. Mezi původci nemusí být pouze vztahy ideální spolupráce a nedostatečně podrobné podklady, které zaměstnavatel postupně převzal, tak mohou způsobit nemožnost odborného vyjádření k rozhodným skutečnostem.

Obsah podkladů má značný význam i v případě, že zaměstnavatel uplatní právo na patent, ale rozhodne se nezajistit průmyslověprávní ochranu. V takovém případě jsou podklady potřebné k posouzení vynálezu, jak byly předány původcem, jediným podkladem pro vyplacení přiměřené odměny a stanovení její výše. Jedině podle těchto podkladů lze usuzovat na technický a hospodářský význam tohoto řešení, jeho přínos a posouzení vztahu k rozsahu pracovních úkolů původce.

Uvedené podklady jsou důležité i v případech, kdy právo na patent nebylo ze strany zaměstnavatele vědomě uplatněno. Původci jsou potom oprávněni přihlásit takové řešení k ochraně samostatně, nicméně pouze to řešení, o kterém před tím písemně zaměstnavatele vyrozuměli. Není možné, aby k ochraně bylo přihlášeno řešení odlišné, například takové, které bylo následným výzkumem podstatně zdokonaleno. I z těchto důvodů je nevhodné vracet původcům písemné vyrozumění s tím, že právo na patent se neuplatňuje. Naopak je nutno tyto podklady řádně uchovat.

Ze všech uvedených skutečností plyne, že obsah vyrozumění původce je významným dokladem, který musí být vyhotoven v odpovídajícím stupni podrobnosti, aby bylo možno takové řešení posoudit a případně porovnat s jiným, které řeší například stejný technický problém. Není proto vhodné, aby vnitřní předpis vedl původce k tomu, aby popis řešení byl stručný a z odborného hlediska na úrovni laické informace. To ale neznamená, že vnitřní předpis nemůže směřovat původce k tomu, aby kromě podkladů potřebných k posouzení vynálezu vyhotovil jakousi anotaci či stručný výtah o podstatě řešení a jeho výhodách.

Zaměstnavatel se dostává po uvedeném vyrozumění o vytvoření vynálezu do situace, kdy musí řešit odborně velmi náročnou otázku – tj. zda má na dané konkrétní řešení uplatnit právo na patent a tím i bez dalšího zaplatit původci přiměřenou odměnu, nebo riskovat, že právo na hodnocené řešení a jeho ochranu připadne původci. Přitom je pod časovým tlakem zákonné tříměsíční lhůty. Právo na patent a stejně tak na užitný vzor nepřechází na zaměstnavatele přímo ze zákona – zaměstnavatel musí učinit právní úkon spočívající v uplatnění tohoto práva. Samotný právní úkon musí splňovat veškeré požadavky na právní úkon jako takový a pro jeho důležitost se doporučuje, aby byl učiněn v písemné formě.

V některých případech jiné právní předpisy přímo jednotlivým subjektům nařizují, aby právo k výsledkům výzkumu bylo uplatněno. Podle ustanovení § 16 odstavec 2 zákona č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací, ve znění pozdějších změn, jde-li o výsledek veřejné zakázky, který lze chránit podle zákonů upravujících ochranu výsledků autorské, vynálezecké nebo obdobné tvůrčí činnosti, potom příjemce, pokud poskytovatel nestanovil jinak, musí uplatnit právo k výsledkům, zajistit jejich právní ochranu a po jejím udělení vlastnické právo převést na poskytovatele.

Další spornou oblastí je to, že informace o vytvoření vynálezu sice od zaměstnance k zaměstnavateli došla, její rozsah nebyl zpochybněn, ale po marném uplynutí lhůty pro uplatnění práva zaměstnavatele na patent je původcem k patentové ochraně předloženo řešení, které se, ať již trochu nebo podstatně, od původní informace liší.

Pokud jde o podklady, které je třeba v tomto kontextu předat zaměstnavateli, jedním z extrémů může být předložení podkladů, které odpovídají úplnému znění patentové přihlášky s tím, že následně již není možné cokoli měnit. Pokud k případným změnám v technickém řešení dojde, podléhá taková změna znovu nabídkové povinnosti zaměstnance. Takto přísná interpretace právního předpisu zřejmě neobstojí. Vyžadovala by především od původce, u něhož se předpokládají především technické znalosti a schopnosti, že vůbec bude schopen takové podklady vyhotovit. Zajisté by musel investovat a nechat je vyhotovit zvláště kvalifikovanou osobou, a to zřejmě zákon neměl na mysli.

Z druhé strany asi ale nelze považovat uvedenou podmínku za splněnou, pokud původce postoupí svému nadřízenému informaci o tom, že v rámci úkolu či projektu, o němž se předpokládá v podniku určitá znalost, došel původce k přesvědčení, že zde uplatněné řešení má povahu patentovatelného vynálezu. Pokud následně po marném uplynutí zákonné lhůty původce sám přihlásí k patentové ochraně technické řešení, musí počítat s tím, že důkazní břemeno směřující k tomu, aby prokázal, že o vynálezu vyrozuměl zaměstnavatele a předal mu potřebné podklady k jeho posouzení, s vysokou pravděpodobností zůstane ležet právě na něm. Jasné by mělo být především to, že v těchto případech musí být předem zaměstnavateli nabídnuto technické řešení tak, aby z podkladů byly seznatelné veškeré podstatné znaky předmětného technického řešení a jeho základní technické účinky, které odlišují vytvořené technické řešení od stávajícího stavu techniky.

I v případech, kdy zaměstnavatel uplatní právo na patent a rozhodne se nepřihlásit jej k průmyslověprávní ochraně, mohou následně vznikat spory a nedorozumění. Původce má totiž vůči zaměstnavateli právo na odměnu, ale kritéria pro její výši jsou poměrně vágní. Kromě toho je často zcela nejasně a neurčitě definován vlastní předmět vynálezu. V takovém případě totiž nejsou většinou k dispozici žádné patentové nároky. Popis, pokud vůbec existuje, často zahrnuje řadu neurčitých výrazů, z nichž je posléze případnými účastníky sporu účelově odvozován i případný nárok původce. Je obecně známo, že technické řešení se postupně vylepšuje, dochází k řadě změn, které mohou mít rozdílné původce, a po mnoha letech rozplétat související vztahy je mimořádně obtížné, zejména když obě strany trpí důkazní nouzí pro podporu svých tvrzení.

Není-li právo zaměstnavatele včas uplatněno, přechází zpět na původce, což teoreticky způsobuje jisté obtíže pro zaměstnavatele, který zaměstnal původce k tomu, aby tvořil nová technická řešení. Včasným neuplatněním práva zaměstnavatele se vlastníkem patentu může stát po právu zaměstnanec. Ten má následně, pokud dojde k udělení patentové ochrany, výlučné postavení k tomuto řešení a může tedy ze svého práva k patentu zaměstnavateli zakázat využívat takové řešení a jinak s ním nakládat. Pokud by k takové situaci došlo, přednost by měla mít písemná dohoda mezi zaměstnavatelem a původcem, která může zabránit nedobrým vzájemným vztahům v budoucnu anebo je alespoň omezit. Zaměstnavatel se v podobných případech často nesprávně domnívá, že předmětem patentové ochrany se nestalo pouze řešení, které bylo zaměstnancem vytvořeno, ale také další technická řešení včetně obchodního tajemství. To ale patří zaměstnavateli a zaměstnanec jako původce vynálezu již na něj právo nemá.

Zachování mlčenlivosti u podnikového vynálezu

Zdrojem nejasností je i řada dalších okolností, které se vztahují k právní úpravě podnikových vynálezů. Patentový zákon v otázce podnikového vynálezu obsahuje v ustanovení § 9 odst. 3 závazek zaměstnavatele i původce v tom smyslu, že ve lhůtě tří měsíců od vyrozumění původce o vytvoření vynálezu jsou povinni zachovávat vůči třetím osobám o vynálezu mlčenlivost.

Uvedené ustanovení se zdá být jasné, ale s vysokou pravděpodobností nedostatečné. Mohlo by vzbuzovat domněnku, že po této lhůtě jsou již strany této mlčenlivosti zproštěny. To by ovšem znamenalo velmi významné znesnadnění případného zajištění následné patentové či vzorové ochrany. Z pohledu zaměstnavatele se v uvedené tříměsíční lhůtě řeší zpravidla pouze otázka, zda právo na patent má být uplatněno nebo ne. Většinou se v této lhůtě nezpracovává patentová ani jiná přihláška. Po uplatnění práva na patent zaměstnavatelem s plným využitím tříměsíční zákonné lhůty by bylo možno dovozovat, že z pohledu mlčenlivosti již uplynutím tříměsíční lhůty není původce vynálezu pod závazkem mlčenlivosti, takže by případně mohl předmětný vynález zveřejnit. To by mohlo způsobit znemožnění či výrazné oslabení průmyslověprávní ochrany. Proto je nutno zajistit, zejména vnitřním právním předpisem nebo smluvně, aby původce případným předčasným uveřejněním vynálezu průmyslověprávní ochranu nezhatil ani neomezil.

Na straně původce by tato situace byla ještě horší. Po marném uplynutí tříměsíční lhůty by právo na patent přešlo zpět na původce, ale zaměstnavateli by již skončila tříměsíční lhůta týkající se mlčenlivosti. Z tohoto pohledu by tedy mohl daný předmět zveřejnit a původci prakticky znemožnit získat pevnou průmyslověprávní ochranu.

Aby nedošlo k destrukci novosti nebo vynálezecké činnosti, je nutné, aby se do doby nabytí práva přednosti k předmětnému vynálezu nestalo takové řešení součástí stavu techniky, tj. aby k němu nebyl umožněn přístup veřejnosti písemně, ústně, využíváním nebo jiným způsobem.

Zaměstnavatel se v této souvislosti může spolehnout na jiný nástroj – například na své vlastní vnitřní opatření obecné povahy, ve kterém může své zaměstnance, včetně původců nové techniky, zavázat k mlčenlivosti o všech významných okolnostech, skutečnostech a poznatcích, které v souvislosti se svým zaměstnáním nabyli. Horší to bude v případě původce, na kterého sice po marném uplynutí tříměsíční lhůty ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 patentového zákona přešlo zpět právo na patent, ale zaměstnavatel se již necítí být vázán mlčenlivostí a může takové technické řešení zveřejnit.

Pro naplnění záměru uvedeného ustanovení by tedy vnitřní právní předpis zaměstnavatele měl stanovit delší lhůtu, ve které zajistí mlčenlivost o daném předmětu ve vztahu ke třetím osobám a umožní původci, na kterého přešlo právo na patent, vypracovat odpovídající přihlášku a nabýt k předmětnému vynálezu či vzoru právo přednosti.

Karel Čada

Text je zkráceným výňatkem z publikace CHRÁNIT / NECHRÁNIT, to je otázka.