Je až překvapivé, jak rozdílně jsou vlastnické vztahy k výsledkům výzkumné a vývojové činnosti v jednotlivých státech světa upraveny. Uvádíme některé způsoby a systémy těchto právních vztahů, které naznačují, na jakých zásadách jsou vytvářeny.
V Austrálii vlastnické právo k novým znalostem a vynálezům patří zaměstnavateli – to znamená v rámci univerzitního výzkumu příslušné univerzitě. Je zajímavé, že to platí o všech těchto poznatcích, včetně těch, které byly získány v rámci společných projektů s dalšími subjekty. Výjimkou je pouze právo k autorství k vědeckým článkům a konferenčním příspěvkům, které jsou výsledkem výzkumné práce a slouží k její demonstraci a k výuce. Autoři ale musí umožnit univerzitě bezplatné použití všech těchto materiálů. Uvedená výjimka se nevztahuje na počítačové programy a kompilace textů.
Odlišná je situace u studentů a externích zaměstnanců. Na rozdíl od zaměstnanců univerzity patří práva k veškerým výsledkům jejich práce jim samým. Proto jsou práva k duševnímu vlastnictví v případě studentů a externích zaměstnanců upravována samostatnými smlouvami.
V Dánsku je zákonem o vynálezech ve veřejných výzkumných institucích stanoveno, že vlastnické právo k výsledkům učiněným pracovníkem veřejné výzkumné instituce v rámci výzkumu, který byl financován z veřejných zdrojů, patří s jistými omezeními původci. Pokud byl vynález učiněn v rámci pracovních úkolů výzkumného pracovníka, je výzkumná instituce oprávněna převést na sebe práva k duševnímu vlastnictví. V případě zapojení pracovníků z více institucí se o rozdělení práv uzavírá mezi institucemi dohoda.
Výzkumný pracovník, který učinil v rámci pracovních povinností vynález, je podle právního předpisu povinen o této skutečnosti informovat zaměstnavatele a poskytnout veškeré nezbytné informace. Výzkumná instituce je povinna do dvou měsíců od oznámení o vytvoření vynálezu (ze zákona může být tato lhůta po dohodě s původcem prodloužena) ohodnotit možnosti jeho komerčního využití a právní ochrany a společně s výzkumným pracovníkem uvážit, jak mohou být případná práva komerčně využita. Do doby konečného rozhodnutí o případném převodu práv na výzkumnou instituci nesmí pracovník vynález publikovat ani jinak o něm veřejnost informovat.
V případě převodu vlastnických práv k vynálezu na výzkumnou instituci má tato instituce povinnost hledat, jak tato práva komerčně využít. Původci náleží přiměřená finanční kompenzace. V případě, že výzkumná instituce nemá o ochranu práv těchto výsledků zájem, nebo se ve lhůtě podle právního předpisu nebo případné dohody k oznámení nevyjádří, náležejí práva k vynálezům původci. Za této situace má nárok na přiměřenou kompenzaci výzkumná instituce. Pravidla pro stanovení vzájemných kompenzací určuje výzkumná instituce.
Ve Finsku jsou otázky související s vlastnictvím vynálezů rozptýleny do několika právních předpisů. To samo o sobě vytváří obtíže při určení, podle kterého právního předpisu budou konkrétní vztahy posuzovány.
Podle finského pracovního práva zaměstnanec vlastní všechna práva k výsledkům své činnosti, tedy včetně práv ke svým vynálezům. Zaměstnanec má za povinnost informovat zaměstnavatele o všech technických řešeních, která lze patentovat. Podle vztahu zaměstnance a zaměstnavatele může mít v některých případech zaměstnavatel právo převést na sebe práva k vynálezu. V takovém případě náleží zaměstnanci za daný vynález odpovídající kompenzace. V případě sporu jsou uvedené otázky řešeny obecnými soudy.
Zvláštní zákon platí pro výzkumné pracovníky v institucích terciárního vzdělávání. Tento zákon rozlišuje tři typy výzkumu. Výsledky v rámci otevřeného výzkumu, který je podporován v rámci základního financování vlastní instituce, patří původci a instituce má pouze odvozené právo k duševnímu vlastnictví, pokud původce o něj nemá zájem.
V případě smluvního výzkumu, který je prováděn z pověření jiné instituce a je externě financován, patří výsledky výzkumu univerzitě. Pokud univerzita nemá zájem o případná práva k těmto výsledkům, může je uplatnit původce.
Třetí skupina představuje ostatní výzkum, který nepatří do žádné z předchozích skupin.
Původce má právní povinnost informovat neprodleně písemně instituci, pokud se domnívá, že učinil vynález, který je schopen patentové ochrany. V oznámení současně uvede, o který typ výzkumu se jedná. V případě smluvního výzkumu se musí instituce do šesti měsíců rozhodnout, zda má zájem o práva k duševnímu vlastnictví. V případě otevřeného výzkumu má instituce pouze odvozené právo k vynálezu, tedy když jej výzkumník do šesti měsíců od oznámení tohoto vynálezu nezveřejní, nebo oznámí instituci, že bude práva k duševnímu vlastnictví využívat.
V Německu byla do roku 2002 v legislativě zakotvena výjimka z obecné zásady zaměstnaneckých vynálezů pro výzkumníky na univerzitách. Tato zásada spočívala v tom, že k vynálezům, vzniklým v zaměstnaneckém poměru, patřilo vlastnické právo zaměstnavateli. Původci, kteří pracovali na univerzitách, byli ale přednostně oprávněni chránit své vynálezy a návazně je i samostatně komercializovat.
Tato výjimka byla v roce 2002 zrušena a původci pracující na univerzitách musí stejně jako ostatní zaměstnanci nabídnout přednostně výsledky své výzkumné činnosti univerzitě. Ta má právo tyto výsledky patentovat a dále komercializovat. Původce má v takovém případě právo na odměnu.
Výsledkem této právní úpravy bylo zvýšení počtu patentů vlastněných univerzitami na úkor původců a narušení dosud existujících vazeb mezi výzkumníky a podniky v rámci komercializace vynálezů.
Ve Švédsku je právní úprava související s vlastnictvím vynálezů řešena jednak obecně a jednak jsou ze zákona povoleny výjimky pro výzkumné pracovníky působící na univerzitách. Zákon o právech k vynálezům, které byly vytvořeny zaměstnanci, se řídí individuálními nebo kolektivními smlouvami, a to jak v soukromém, tak i veřejném sektoru. Zaměstnanec, který je přesvědčen, že vytvořil vynález schopný registrace, je povinen tuto skutečnost oznámit zaměstnavateli. Převod vlastnictví k výsledkům výzkumu a vývoje mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem je založen na principu přiměřených odměn pro výzkumníka jako úhrady za převod práva na zaměstnavatele. Pokud nedojde k souhlasu obou stran, rozhoduje soud.
Uvedená obecná pravidla neplatí pro pracovníky, kteří jsou zaměstnáni na univerzitách. Univerzitní výzkumní pracovníci mají plné právo nakládat bez omezení se svým duševním vlastnictvím a samostatně rozhodovat o komercializaci těchto výsledků.
Karel Čada
Text je zkráceným výňatkem z publikace CHRÁNIT / NECHRÁNIT, to je otázka.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Karel Čada
