Smlouva o společném výzkumu

Uvedený typ smlouvy je namístě v případě, kdy ať již z jakéhokoli důvodu se více subjektů pustí do společné práce, jejímž výsledkem má být požadovaný nehmotný statek. V každém případě jde o významné rozhodnutí, které má za následek komplikované vztahy k předmětu, který v době uzavírání smlouvy neexistuje. Ani není jisté, jestli se podaří alespoň částečného výsledku během projektu dosáhnout. Na jedné straně může jít o finančně náročný výzkum, jehož výsledkem nemusí být žádný revoluční poznatek. Na straně druhé za jistých okolností může i malý projekt dospět k mimořádně významným výsledkům. Není-li zde ale předem dobře promyšlená smlouva, může právě hodnota takového výsledku být zdrojem zbytečně rozsáhlých rozporů a nepříjemností, které omezí, odloží či znemožní jeho rychlé zavedení do praxe a optimální pokračování společensky žádoucího výzkumu.

Nejedná se o smluvní typ, který by byl neznámý. Nicméně smlouva o společném výzkumu není v našem právním řádu zvlášť upravena. Půjde tedy o smlouvu nepojmenovanou , kde je nutno veškeré vztahy pokud možno výslovně a jasně vzájemně upravit. O to je její stavba, struktura, obsah a rozsah náročnější.

Smlouva tohoto typu může být co do rozsahu a obsahu značně rozdílné povahy. Od smluvních vztahů jednodušších až po právní zajištění velkých a rozsáhlých projektů s náročnými formami financování a mezinárodním prvkem, kde se střetávají rozdílné právní přístupy i pozitivní právní úprava. Smluvní ujednání tohoto typu nejsou zatím žádným podstatným způsobem harmonizována. Kromě otázek finančních sem bude patřit řada problémů obchodně- resp. občanskoprávních a nakonec i průmyslověprávních. Velký význam je kladen na utajování poznatků a současně je třeba docílit domluvy i o tom, jak a zejména kdo a kdy bude případně oprávněn nové poznatky publikovat. Je důležité pamatovat i na to, že okolnosti smlouvy se mohou během řešení projektu měnit a sama smlouva může doznat během řešení projektu řadu změn.

Označení smluvních stran

Správné označení smluvních stran je nezbytnou podmínkou pro uzavření každé smlouvy. V současné době vzhledem k dynamice vzniku a zániku velkého množství podnikatelských subjektů a jejich přeměn a fúzí dále nabývá na důležitosti.

Je nutné, aby všichni účastníci smlouvy, a to i v případě smluv menšího významu, byli označeni podle stavu, který v době uzavření smlouvy odpovídá obsahu obchodního rejstříku, případně jiného registru obdobné povahy.

I když nejde o problematiku označování smluvních stran, již v této souvislosti je třeba uvážit, se kterými subjekty do vážných vztahů této povahy chceme vstoupit, a naopak, kde bychom se raději spolupráci vyhnuli. Dnes samostatná obchodní společnost může být zítra součástí naprosto odlišného subjektu, s nímž nemusíme považovat za vhodné nebo strategicky výhodné sdílet vlastní know-how.

Preambule smlouvy

Úvodní částí smlouvy bývá preambule, která vytváří určitý interpretační prostředek pro případy budoucích nejasností nebo dokonce sporů. Nikdy totiž nelze vyloučit budoucí problémy, které výslovně smlouva neřeší, anebo je řeší nedostatečně přesně či důkladně. Zejména v případě smluv, které směřují k dosud neznámému předmětu a obsahují ustanovení o nakládání s obchodním tajemstvím a poznatky vědeckého charakteru, se nabízí preambule smlouvy jako vhodný relativně pevný bod pro budoucí výklad původních úmyslů všech stran smlouvy.

V preambuli se deklarují obecná základní východiska všech smluvních stran, která vedou k uzavření smlouvy. Vysvětlují se zde stručně obecné důvody a cíle, které mají být touto smlouvou dosaženy.

V preambuli může například zaznít obecný závazek, že smluvní strany učiní vše, co lze od nich požadovat, aby byl předmět smlouvy optimálně naplněn. Uvádí se zde i obecný záměr či účel zájmu stran na tom, proč do takového vztahu vstupují. Mohou prohlásit, že jim není známo nic, co by mohlo bránit řádnému naplnění předmětu smlouvy, a prohlašují, že jsou ochotny za podmínek dále ve smlouvě uvedených účinně spolupracovat.

Všechny tyto skutečnosti mohou být významným interpretačním prostředkem pro soudce či rozhodce při budoucím rozhodování případného sporu mezi smluvními stranami.

Definice pojmů

Zejména v případě smluv s mezinárodním prvkem je důležité si vzájemně ujasnit, co která ze stran chápe pod jistými pojmy, které jsou ve smlouvě opakovaně užívány. Není výjimkou, že právě tato ustanovení, díky rozdílnému chápání obsahu různých pojmů, jsou předmětem zdlouhavého vyjednávání. Je samozřejmé, že definice pojmů je i vhodným prostředkem pro usnadnění techniky formulace vlastní smlouvy.

Proto je obvyklé, že příslušná ustanovení zahrnují definice pojmů, jako jsou obchodní tajemství, know-how, důvěrné informace, duševní vlastnictví, licence, projekt, řešitel, odpovědný pracovník, zaměstnavatel, publikace, dohoda o utajení, výsledek projektu, logo, ochranná známka, reklama, teritorium či řadu dalších podle konkrétních okolností daného případu.

Zvláště je třeba upozornit na správné chápání skutečností, které se týkají stávajícího nehmotného majetku, který je ve vlastnictví jedné ze stran projektu a je poskytován smluvními stranami k užívání pro účely daného projektu. Zpravidla jsou tyto skutečnosti označovány jako „background“. Zahrnují jednak skutečnosti, informace, postupy, know-how, software a další materiály, které nejsou předmětem zvláštní právní ochrany prostředky průmyslového vlastnictví, a jednak předměty průmyslověprávně chráněné, které jsou poskytovány jednou či více smluvními stranami ve prospěch jiné strany k využití, ale pouze v rámci daného projektu.

Také otázky týkající se důvěrných informací mohou vést k potížím. V rámci právní úpravy jednotlivých států není tento pojem a způsob jeho ochrany žádným způsobem harmonizován, a tedy ani jednotně chápán. Je důležité, aby bylo vyjasněno, že v rámci tohoto pojmu je třeba chápat jednak veškeré informace, které je možno zařadit pod pojem „background“, a také veškeré výsledky společného projektu.

K určitým nejasnostem dochází i při definování pojmu „duševní vlastnictví“, „průmyslové vlastnictví“ a „know-how“. Někdy jsou tyto pojmy nesprávně začleněny pod „patentová práva“. Pod jediný pojem se tak mohou dostat předměty rozdílné povahy. Je velký rozdíl jednat o patentu nebo například o pouhé patentové přihlášce, na níž sice nikdy nebude udělen patent, ale jejíž předmět přesto může mít i dosti značnou hodnotu. Často se v těchto pasážích vyskytují neurčité pojmy typu podobná práva uznávaná právním řádem určitého státu nebo dokonce kteréhokoli státu. Podobným pojmům je třeba se vyhnout, neboť zbytečně zakládají svojí neurčitostí možnosti nedorozumění.

Významným pojmem pro smlouvy tohoto typu jsou takzvané propojené osoby. Jsou často zdrojem úniku významných informací, a proto je třeba jim věnovat pozornost. Většina projektů vyžaduje spolupráci s dalšími osobami. Těm je často nutno umožnit užívat pro účely projektu poznatky typu „background“, ale současně je velmi významné zavázat je mlčenlivostí v takovém rozsahu, jakou jsou vázány strany projektu. Za tento závazek musí odpovídat strana projektu, která propojenou osobu k činnosti na projektu přizvala.

Projekt

Uvedená část smlouvy by měla s dostatečnou přesností vyjasnit smysl a záměr celého projektu z věcného hlediska tak, aby to bylo přijatelné pro všechny strany smlouvy.

Kromě toho tato část obvykle zahrnuje i organizačně správní zastřešení celého projektu. To znamená, že se zde sjednává nejen celá doba projektu, ale i jeho jednotlivé etapy. Podle konkrétních oblastí výzkumu jsou v této pasáži určovány náležitosti záznamů o výzkumné činnosti a jejich výsledcích. Stanovuje se zde, jak budou posuzovány jednotlivé etapy projektu, kdo je bude schvalovat a podle jakých pravidel. Určuje se, co mají jednotlivé dílčí zprávy o postupu prací na projektu obsahovat a kdy a kým budou předkládány a schvalovány.

Jednotliví partneři by měli uvést, s jakými vklady do projektu vstupují. Jedná se o to, jaké týmy budou na projektu pracovat, kdo bude poskytovat pro projekt jaké prostory a zařízení a kdo bude odpovědný za případný nákup zařízení a služeb, které nebude možno zajistit vlastními silami. Spíše v obecné pozici může být popsáno, s jakými zkušenostmi a know-how jednotliví partneři do projektu vstupují.

Jsou zde zpravidla formulovány i důležité personální pozice a jejich pravomoci. Je určen hlavní řešitel a jeho odpovědnost a dále vedoucí týmů jednotlivých partnerů z hlediska věcného zaměření projektu. Kromě toho jsou zde popsány i další funkce – například pro kontrolu účetních dokladů a rozpočtu.

Změna v případě vedoucích pracovníků se zpravidla považuje za velký zásah do projektu, a proto je třeba zde stanovit pravidla, jak bude možno na takové změny ze strany ostatních partnerů reagovat.

Finanční otázky

Na tomto místě uvádíme pouze některé obecné zásady, na které by se v rámci smlouvy nemělo zapomenout. Detaily finančních otázek by se pak měli zabývat příslušní specialisté v daném oboru.

Většinou je v této části jasně uvedena obecná odpovědnost všech stran smlouvy za to, že veškeré finanční prostředky budou čerpány řádně, odpovědně, s vynaložením hospodárnosti a podle pravidel stanovených touto smlouvou. Obvyklým závazkem je vedení samostatného, kompletního a úplného účetnictví o nákladech projektu. Finanční prostředky jsou čerpány na základě plánu a prostřednictvím předem určeného manažera projektu. Ten také připravuje pravidelné podrobné vyúčtování veškerých příjmů a výdajů a předkládá je příslušnému dozorovému orgánu. Současně je povinen předložit veškeré účetní doklady ke kontrole.

Finanční zajištění projektu je zde obecně stanoveno způsobem přísunu finančních prostředků. Finanční plán vychází zpravidla z pravidelných úhrad za měsíc, čtvrtletí či jiné období, a to v konkrétních částkách s potřebnými finančními údaji a podrobnostmi. Financování projektu je obvykle zajištěno externě nebo z příspěvků stran projektu, případně jejich kombinací.

Smlouva by měla řešit i následky pozdních úhrad, tedy především úroky z prodlení. Je přirozenou snahou všech účastníků smlouvy získat ve prospěch projektu další finanční prostředky, a proto je zde obvykle i ustanovení, které k této činnosti všechny strany nabádá.

Čerpání prostředků musí být řádně schvalováno podle smlouvy a stejně tak musí být předkládány informace o celkových čerpaných částkách za jednotlivá období tak, aby byla k dispozici všem stranám.

V této části se také upřesňují otázky vlastnictví zařízení a přístrojů, které budou zakoupeny, zhotoveny či jinak pořízeny pro účely naplnění společného výzkumu.

Duševní vlastnictví

V této části smlouvy jde o řadu dílčích otázek. Partneři mohou vstupovat do projektu jako majitelé práv plynoucích z průmyslového vlastnictví, z nichž některá mohou mít jistý vztah k projektu. Je třeba vyřešit, za jakých podmínek bude možno tato řešení v projektu užívat. Podobná situace je i u dalších skutečností, znalostí a poznatků, které nejsou předmětem práv z konkrétních předmětů průmyslového vlastnictví.

V případě úspěšného řešení projektu se předpokládá zájem na ochraně výsledků projektu. Otázky vyvstávají nad tím, kdo bude majitelem těchto výsledků a kdo se postará o jejich ochranu. Pokud bude zájem o využití nově získaných poznatků, bude třeba dohody o tom, kdo nebo za jakých podmínek bude přivolovat k využití těchto poznatků třetími osobami a jak se případně partneři budou podílet na příjmech z licenčních smluv nebo jiné formě komercializace. Naznačené otázky mají zpravidla několik možných řešení, a proto se doporučuje dohodnout se o nich pokud možno co nejdříve.

 

Karel Čada

Text je zkráceným výňatkem z publikace CHRÁNIT / NECHRÁNIT, to je otázka.