V dubnu 2019 padlo přelomové soudní rozhodnutí ve věci sporu správce daně s daňovým subjektem. Náhrada mzdy za dovolenou byla soudně uznána odčitatelnou položkou na výzkum a vývoj.
Zásadní soudní rozhodnutí padlo ve věci sporu správce daně (žalovaného, dále jen FÚ) s daňovým subjektem (žalujícím), jenž svůj daňový odpočet na výzkum a vývoj (dále též VaV) realizoval prostřednictvím naší společnosti RESEA s.r.o.
Spor se týkal odpočtu nákladů na VaV v daňovém přiznání za zdaňovací období roku 2014, kdy správce daně začal požadovat snížení odčitatelné položky na VaV za období v letech 2012 a 2013.
Předmětem sporu byla zaměstnanecká dovolená. Klientem (naším prostřednictvím) byla do odpočtu v daňovém přiznání zařazena poměrná část náhrady mzdy za dovolenou odpovídající míře zapojení jednotlivých zaměstnanců do projektu VaV.
FÚ (konkrétně Kontrolní odbor ostravského FÚ pro Moravskoslezský kraj) ve svém kontrolním zjištění odmítl dovolenou uznat jako část odčitatelné položky na VaV s tím, že ji označil za „zaměstnanecký benefit“ nesouvisející s VaV činnostmi a požadoval po našem klientovi předmětnou částku doplatit.
FÚ při tom argumentoval vlastní interpretací § 34 ZDP (Zákon o daních z příjmů). Na základě svévolného rozšíření citace tohoto paragrafu FÚ dovodil skutečnost, že náhrada mzdy přímo nesouvisí s řešením projektu, ale souvisí s čerpáním dovolené, tj. s odpočinkem zaměstnance v kalendářním roce. Totéž vyvodil FÚ také na základě interpretace Metodického pokynu (dále též Pokyn D – 288 nebo Pokyn) s tím, že pokud zaměstnanec čerpá dovolenou, pak nevykonává pro zaměstnavatele žádné pracovní úkony, nemůže se podílet ani na realizaci projektů výzkumu a vývoje a ani na jiné činnosti vykonávané pro svého zaměstnavatele a v tomto ohledu tak nelze spatřovat souvislost s řešením projektu výzkumu a vývoje.
Klient naším prostřednictvím výsledek kontrolního zjištění odmítl, vyvrátil dovozená tvrzení FÚ, uvedl důvody hovořící ve prospěch odpočtu náhrady mzdy za dovolenou a požadoval uznání odčitatelné položky na VaV v původní plné výši. Poukázal mj. na fakt, že Pokyn D – 288 není obecně právně závazným dokumentem vůči fyzickým a právnickým osobám, a i v případě, že by byl, nikde se v něm výslovně neuvádí, že náhradu mzdy za dovolenou nelze uplatnit v rámci odpočtu na VaV. Označení náhrady mzdy za zaměstnanecký benefit klient odmítl s odkazem na ustanovení § 212 a následující ZP, z něhož vyplývá, že čerpání dovolené je pro zaměstnance nezbytný čas k odpočinku, který mu pomáhá plnit přiřazené pracovní úkoly, a tedy i úkoly spojené s realizací VaV. Dále klient zařazení náhrad za dovolenou do osobních výdajů (nákladů) vynaložených na zaměstnance odůvodnil odkazem na obsah zdrojového dokumentu pro zákonný rámec odčitatelné položky na VaV v českém právu (tzv. Manuál Frascati), který vypočítává osobní náklady jako souhrn roční mzdy a všech přidružených plateb nebo vedlejších požitků, jako odměny, náhrada za dovolenou, příspěvky do důchodových fondů atd.
Kontrolní odbor FÚ na vznesené námitky nereagoval a s opětovným odkazem na pro daňové poplatníky nerelevantní Pokyn D – 288 uložil klientovi doměřenou daň (vč. 20% penále) zaplatit.
Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru se klient v zákonem dané lhůtě odvolal u Územního pracoviště Ostrava I (FÚ pro Moravskoslezský kraj) a toto odvolání bylo zamítnuto, stejně jako následné odvolání podané u Odvolacího finančního ředitelství v Brně.
Tím klient vyčerpal veškeré mimosoudní prostředky a byl nucen vznést v první polovině roku 2018 proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství žalobu. V březnu roku 2019 Krajský soud v Ostravě uznal argumentaci žalující strany (tedy našeho klienta) a vrátil celou věc Odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. Soud tak potvrdil správnost naší argumentace ohledně odčitatelné položky na VaV a dal najevo, že FÚ neunesl své důkazní břemeno a doměření daně nebylo právně podloženo.
Toto soudní stanovisko je přitom již druhé v obdobném případu během krátké doby. Přibližně dva měsíce před verdiktem Krajského soudu v Ostravě došel soud stejné instance v Hradci Králové v procesu mezi FÚ a jiným daňovým subjektem rovněž k závěru, že neuznání náhrady mzdy za dovolenou jakožto součásti odčitatelných nákladů na VaV bylo ze strany správce daně neoprávněné.
Rozsudek v kauze našeho klienta byl tedy potvrzením soudního názoru na vymezení výdajů vynaložených na výzkum a vývoj zahrnutelných do odpočtu dle § 34 odst. 4 ZDP. Podle soudu není důvod k tomu, aby náhrada mzdy za dovolenou u zaměstnance pracujícího na realizaci projektu VaV nebyla zahrnována do odpočtu.
Výsledek obou těchto takřka souběžných soudních řízení je dobrou zprávou pro nesčetnou řadu firem, jejichž výzkumně-vývojová oddělení dosud váhala plně využívat svých oprávněných daňových výhod z obavy před nevyzpytatelnou interpretací Zákona o dani z příjmů ze strany instituce, která by na jeho dodržování měla dohlížet především. Významné je toto soudní rozhodnutí zejména proto, že náhrady mzdy za dovolenou se mohou u větších VaV projektů mnohdy vyšplhat až do desítek procent z celkových nákladů.
Těší nás, že na tomto přelomovém verdiktu máme svůj podíl a doufáme, že usnadní a zatraktivní VaV činnost všem společnostem, které se na ní podílejí!
Doufejme, že důvodů k optimismu bude přibývat, a to i navzdory smutné skutečnosti, že Odvolací finanční ředitelství nebylo schopno uznat své pochybení a akceptovat názor soudu a v minulých dnech podalo proti rozsudku kasační stížnost.
Autorka: Zdeňka Březinová
Zdroj: RESEA
- Autor článku: ne
- Zdroj: RESEA
