Co trápí doktorandy: odtažití školitelé i nejistá budoucnost

Měla by mezi nimi být „chemie“, měli by si profesně i lidsky rozumět a také mít možnost dát si navzájem zpětnou vazbu. Ne jen školitel doktorandovi, ale také doktorand svému školiteli.

Vztah mezi aspiranty na doktorát a jejich mentory, tedy školiteli, je jeden z hlavních aspektů, které ovlivňují spokojenost doktorandů v Česku. Vyplývá to z nedávné studie Centra pro studium vysokého školství, kterou trojice autorů dokončila v prosinci a již autoři poprvé prezentovali v květnu na Konferenci hodnocení kvality vysokých škol v Telči.

Výzkum je aktuální svým tématem – o doktorandech, a především o jejich neutěšené finanční situaci se v posledním roce v médiích i v akademické obci živě diskutuje. I proto ministerstvo školství letos zvýší příspěvek na doktorandy z dosavadních 7 500 na 11 250 korun měsíčně.

Jenže, jak ukazuje studie, přihození několika tisíc na stipendiu chuť mladých vědců k dokončení doktorátu nemusí nijak výrazně ovlivnit. „Nespokojenost doktorandů nemá jen jediný důvod, ten problém je mnohem širší,“ upozorňuje autorka studie Michaela Šmídová.

Na českých vysokých školách loni studovalo 23 tisíc doktorandů, zhruba polovina v prezenčním studiu. Jejich neúspěšnost je přitom vysoká. Více než polovina z nich studium nikdy nedokončí a jen 7 % doktorandů absolvuje v řádném termínu, tedy za tři nebo čtyři roky.

Firmy zajímají víc praktické dovednosti než titul

Celkem autoři studie udělali hloubkové rozhovory s pětasedmdesáti respondenty. Tedy s doktorandy, jejich školiteli, ale například i proděkany, na deseti fakultách veřejných vysokých škol po celé České republice.

„Důvody, proč doktorandi studium předčasně ukončují, jsou různé. Některým nevyhovoval velký tlak na publikace, jiní měli o vědeckém prostředí představu, že je věda vznešená věc, ale když v ní začali působit, zjistili, že to až tak není,“ popisuje Šmídová.

Stává se také, že na doktorské studium nastoupí zahraničí student, ale během studia zjistí, že to nezvládá a že stesk za vlastí převyšuje jeho motivaci ke složení doktorátu.

Dalším důvodem malé motivace jsou podle výsledků studie také omezené možnosti pracovního uplatnění poté, co si za jméno připíší titul Ph.D. „V akademické sféře je omezený počet míst a nových pracovních pozic pro postdoktorandy je rovněž pomálu,“ podotýká Šmídová. A platí to i u zaměstnavatelů ze soukromé sféry.

Především v technických a přírodovědných oborech, kde je v současnosti hlad po nových pracovnících největší, se často stává, že firma k sobě přetáhne inženýra už na škole. „Firmy chtějí spíše praktické dovednosti, ne vědce. Titul Ph.D. jim v soukromé sféře nijak zásadně nepomáhá,“ pokračuje Šmídová.

V postojích doktorandů často panoval názor, že finance jsou sice důležité, ale ti, kteří doktorát dokončili, se s tím dokázali vyrovnat. Ti neúspěšní naopak často nekončili kvůli existenčním potížím. Proto zvýšení příspěvku školám na doktorská stipendia je sice dobrý krok, ale motivaci studentů prý plošně nezvýší. „Mělo by to být jen první kolo rozsáhlejších změn,“ myslí si Šmídová.

Vlastní židle a stůl

Podle výpovědí studentů velkou roli hrají i na první pohled maličkosti například ve vybavení jejich zázemí na univerzitních pracovištích. „Je dobré, když má doktorand na fakultě své místo, své pracoviště. Byť jen třeba židli a stolek, kam si může položit počítač. I tak základní věc ale často chybí, přitom výrazně zvyšuje motivaci studentů,“ zdůrazňuje Šmídová.

Především studenti humanitních oborů často vůbec své doktorandské zázemí na půdě fakulty nemají a připadají si z akademického sboru vyčlenění a osamělí.

Školitelé jen naoko

Zcela zásadní význam pro doktorandy mají školitelé a to, jak se nastaví jejich vzájemný vztah. „Přestože školitelé jsou zkušenými akademiky, práce s doktorandy není snadná a vyžaduje velmi individuální přístup. Doktorandi, současní i minulí, kladou velký důraz právě na spokojenost se vzájemnou spoluprací,“ poukazují autoři studie.

Kateřina Cidlinská, předsedkyně České asociace doktorandek a doktorandů, souhlasí, že vztah školitele a doktoranda je rozhodně klíčový pro zdárné dokončení doktorátu. „Nicméně vztah školitel-doktorand má být především profesionální. Proto by i případná osobnostní nekompatibilita neměla být překážkou spolupráce vedoucí k vytvoření kvalitní dizertace. Samozřejmě, pokud si lidé sednou, jde vše snáze a radostněji. Nicméně doktorát není volnočasová aktivita, nýbrž především práce,“ podotýká Cidlinská.

Studenti například v rozhovorech vypovídali, že potřebují, aby je školitel slovně podpořil. „To není jen tak, vychovat doktoranda. Ne každý akademik je dobrý školitel. Zátěž těch školitelů je vysoká a vztah s jejich doktorandy se může i třeba kvůli nedostatku času zvrtnout jen do formálního vedení,“ upozorňuje Šmídová. Podle ní by se měla více zkoumat motivace školitelů, proč se vlastně do vedení doktorandů pouštějí.

„Někdy je to totiž jedna z podmínek profesorského řízení,“ podotýká Šmídová a upozorňuje, že většinou se analýzy věnují jen studentům, ale málokdo se dívá podrobně na školitele.

Oboustranné hodnocení

Ve vztahu školitel-doktorand by se podle studie měla rozvíjet i možnost vzájemného hodnocení. Nejen na úrovni osobní, ale rovněž na úrovni fakulty.

„Výzkum identifikoval faktickou neexistenci formálních, institucionalizovaných mechanismů hodnocení školitelů doktorandy a též chybějící osvojení si způsobů vedení (mentoringu) školitelů vůči doktorandům mimo čistě výzkumné úkoly,“ stojí ve studii.

Autoři studie proto navrhují, že by doktorandi měli mít možnost své školitele rovněž hodnotit a dávat jim i školám, na nichž studují, zpětnou vazbu. Vzhledem k tomu, jak je vazba mezi studentem a školitelem důležitá, bylo by podle autorů vhodné, aby školitelé prošli určitým „výcvikem“ toho, jak mají své svěřence vést.

„Navrhujeme ovlivnit kvalitu školitelů i formou podpory vzdělávání školitelů v mentorských a koučinkových dovednostech, což je přístup podporovaný i v zahraniční literatuře,“ domnívají se autoři.

Autorka: Zuzana Keményová

Zdroj: Universitas