Veronika Niederlová: S každým zjištěním se otevře sto nových otázek

Hledání vlastní cesty

Mohla byste nám na úvod přiblížit, kdo jste a na čem pracujete?

Působím jako postdoktorandka v laboratoři Ondřeje Štěpánka na Ústavu molekulární genetiky.  Věnuji se studiu imunitních buněk, především T lymfocytů, což jsou buňky, které nám pomáhají bránit se infekcím a nádorům. Těchto buněk existuje mnoho různých typů a my se snažíme porozumět tomu, jaké úlohy jednotlivé typy zastávají a co se stane, když některé z nich chybí nebo nefungují tak, jak by měly. S tím souvisí také náš výzkum autoimunitních onemocnění, například diabetu 1. typu.

„Najednou se z ničeho nic stanete odborníkem na jednu konkrétní věc, třeba jeden protein, a veškerou svou energii věnujete tomu, abyste mu dopodrobna porozuměl, přičemž s každým dalším zjištěním se otevírá pět, deset, sto nových otázek.“

O biologii jste se zajímala už na střední škole a později jste se rozhodla pro studium molekulární biologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Vzpomínáte si na moment, kdy se ze zájmu o biologii stalo skutečné nadšení pro vědeckou práci? Co vás na výzkumu začalo přitahovat?

Už od střední školy mě bavila práce na projektech, kde jsem se mohla skutečně ponořit do nějakého tématu a dozvědět se o něm co nejvíc, nebo ho nějak kreativně samostatně zpracovat. Měli jsme skvělou učitelku biologie Jarmilu Eckschlagerovou, která nás motivovala účastnit se soutěží, vedla nám nepovinný předmět a jezdila s námi na terénní cvičení.

Tehdy jsem vůbec nevěděla, že vědecká práce je přesně o takových projektech – najednou se z ničeho nic stanete odborníkem na jednu konkrétní věc, třeba jeden protein, a veškerou svou energii věnujete tomu, abyste mu dopodrobna porozuměl, přičemž s každým dalším zjištěním se otevírá pět, deset, sto nových otázek.

Vybrala jsem si molekulární biologii, protože mi přišlo, že je to obor, který má budoucnost, ale upřímně, během studia jsem si nedovedla představit, jak opravdová věda funguje. Na to jsem přišla až v laboratoři a teprve tehdy mě to opravdu nadchlo.

Vedle přírodovědecké fakulty jste studovala také speciální pedagogiku. Co vás přivedlo právě k této kombinaci dvou poměrně odlišných oborů? A ovlivnila vás speciální pedagogika nějak i v tom, jak dnes přemýšlíte o vědě, lidech nebo vlastní práci?

Taktéž už na střední škole jsem se dostala k práci s dětmi s poruchami autistického spektra, vedla jsem pro ně volnočasové aktivity a brigádničila jako osobní asistent. Přišlo mi to ohromně naplňující a dodneška to vnímám jako formující zkušenost.

A když jsem zahájila studium biologie, přirozeně jsem se začala zajímat, jak autismus vzniká, a zjistila jsem, že o tom víme strašně málo. Takže jsem si říkala fajn, zajímá mě autismus, tak v biologii to bude z teoretické strany a ve speciální pedagogice zase z té praktické.

Většina lidí mě od té neobvyklé kombinace odrazovala, ale já si šla s mladickou tvrdohlavostí za svým a jsem za to dodnes ráda. Zážitky, které mám s lidmi s postižením, mi připomínají, co je v životě skutečně důležité, a zároveň mě motivují snažit se přicházet na kloub příčinám nemocí, o kterých ještě stále mnoho nevíme.

Z rozhlasového rozhovoru až do laboratoře

Na Ústav molekulární genetiky vás přivedla docela neobvyklá cesta. V rádiu jste slyšela rozhovor s Petrem Svobodou, jeho výzkum vás zaujal a rozhodla jste se mu ozvat kvůli možnosti diplomové práce. Nakonec vás propojil s Ondřejem Štěpánkem, který se právě vracel z Basileje a zakládal vlastní laboratoř. Jak na své začátky na IMG vzpomínáte?

Pamatuju si, že když jsem na IMG poprvé přišla, tak jsem byla ohromená tím, jak na mě zapůsobila jeho budova. Byla moderní – ta kombinace sklo, kov a beton se mi líbí dodnes. A říkala jsem si – tak tady bych chtěla pracovat. Sice jsem se nemohla věnovat autismu, což mě mrzelo, ale řekla jsem si, že se nejdřív naučím, jak se dělá věda ve špičkové laboratoři, a potom se jednou třeba k tématu autismu vrátím.

Práce v nové laboratoři vás nakonec přesvědčila, abyste u Ondřeje Štěpánka pokračovala také na PhD. Co bylo na vašem doktorátu a na prostředí jeho laboratoře pro vás osobně nejcennější?

Určitě na prvním místě vedení Ondřeje Štěpánka. Je to skvělý vědec a skvělý člověk, což je docela vzácná kombinace. Snaží se všem studentům předat standardy vědecké práce na světové úrovni, zároveň ke každému přistupuje individuálně a respektuje jeho pracovní zvyky. Za to, že mě věda tak nadchla, vděčím právě jemu a moc si toho vážím. Kromě školitele jsem se ale hodně naučila i od ostatních členů laboratoře. Měli jsme a máme bezva tým, a to je pro úspěšnou vědeckou práci také důležité.

Zdůrazňujete zásadní roli školitele v úspěšném doktorském studiu. Je tedy podle vás stejně důležitá jako to, co studiu přinese samotný student? Co podle vás může student udělat pro to, aby ze spolupráce se školitelem a z celého PhD vytěžil maximum?

Důležité je oboje. Školitel by měl být zodpovědný za kvalitu práce v laboratoři a za to, že nenechá studenta tápat, když jeho experimenty nefungují, když je ztracený v tom, kam by projekt měl spět. Měl by studenta motivovat a usměrňovat.

Na druhou stranu student by měl podle mě pohlížet na každý projekt jako na své dílo, ne jako na dílo školitelovo, kde jenom plní školitelovy vize a instrukce. Měl by si o tom tématu všechno nastudovat, porozumět mu skutečně do hloubky, přinášet nové nápady, sledovat aktuální trendy. Aby inspirací byl nejen školitel studentovi, ale i student školiteli.

„Každý jsme jiný a obzvlášť ve vědě je to inspirativní, že každý člověk přemýšlí trochu jinak a může tím pádem přinést jiný úhel pohledu na stejný problém.“

Během doktorátu jste se začala věnovat metodě zvané single-cell RNA sekvenování v době, kdy s touto metodou v Česku pracovalo jen málo lidí. Jednou z možností, jak se posunout dál, bylo vyjet za odborníky do zahraničí – a vy jste si sama našla laboratoř Alexe Shaleka v Bostonu a oslovila ji. Jak jste si místo vybírala a jak se vám podařilo proměnit tento nápad ve skutečný výzkumný pobyt?

Když jsme začínali se single-cell RNA sekvenováním, byla to opravdu nová metoda, které se v Čechách teprve začínalo věnovat jen několik lidí. Říkala jsem si, že bych tedy chtěla jet někam, kde opravdu vědí, co a jak, a našla jsem si dvě americké laboratoře, jejichž šéfové působili jako průkopníci na poli single-cell RNA sekvenování – byli a jsou to opravdu borci.

Napsala jsem jim tedy, že bych měla zájem přijet, popsala jsem, proč mě to láká a co bych konkrétně u nich chtěla dělat, a také nastínila, jak by byla ta cesta financovaná – v tom mě podpořil můj školitel a pomohl mi zajistit financování z grantu mobility, který IMG obdrželo. No a jeden z těch dvou borců, Alex Shalek, mi obratem odpověděl: „Díky za email, jasně, rád to zvážím, dáme si o tom skype?“

Do Bostonu jste se později vrátila podruhé, tentokrát s podporou americké strany. Co vám oba pobyty daly po vědecké i osobní stránce?

Během prvního pobytu jsem objevila zajímavou souvislost buněčné populace cytotoxických CD4 lymfocytů s odpovědí na léčbu u dětí s Crohnovou nemocí. Já i můj mentor José Ordovas-Montanes, který v mezičase založil vlastní laboratoř, jsme měli pocit, že by stálo za to tomu objevu věnovat více pozornosti, takže jsme se po nějaké době domluvili, že do Bostonu přijedu ještě jednou, tentokrát s jasným cílem popsat cytotoxické lymfocyty v Crohnově nemoci. Mám velkou radost, že se to myslím celkem povedlo, článek o tom máme nyní v revizích a nechci to zakřiknout, ale doufám, že pokud se všechno podaří, mohl by v zimě nebo na jaře vyjít.

Věda jako komunita

Z Bostonu jste si odnesla také zkušenost s velmi silnou komunitou mladých vědkyň a vědců. Co podle vás dobrá doktorandská komunita přináší a proč může být pro PhD studenty důležitá?

V Bostonu z mé zkušenosti dobře fungovalo sdílení zkušeností mezi studenty. Když jste potkali kolegy na chodbě nebo v kuchyňce, vyměnili jste pár slov o tom, na čem zrovna pracujete a častokrát to vedlo k nápadu, jak projekt posunout, nebo k radě, jak vyřešit aktuální problémy. Studenti se tam i rádi účastnili seminářů, workshopů nebo studentských setkání.

Společnou charakteristikou těch událostí bylo, že tam většinou bylo k dispozici spousta jídla, ale věřím, že to nebyl jediný důvod, proč tam studenti včetně mě rádi chodili. Také jsme se často setkávali při sportovních aktivitách, třeba při volejbale nebo lezení na stěně, které je v Bostonu extrémně populární. I tam byl prostor řešit vědecké projekty, takže zkrátka žilo se tam hlavně vědou, což mě moc bavilo.

Sama jste se do podobných aktivit aktivně zapojovala – jako jedna ze zakládajících členek Czech Young Immunologists i na IMG. Co vám osobně přineslo být součástí vědecké komunity i mimo vlastní laboratoř?

Czech Young Immunologists (CYI) jsme jako skupinu mladých nadšenců pod záštitou České imunologické společnosti (ČIS) zakládali shodou okolností přes zoom, když jsem byla v Bostonu. Jsem moc vděčná Mílovi Kverkovi a Jirkovi Hrdému, že to za ČIS tehdy navrhli, protože skupinka mladých imunologů, která se nám díky tomu utvořila, je pro mě naprosto unikátní. Takový malý Boston, kde můžeme sdílet radosti a strasti našich doktorátů, stěžovat si na nefungující experimenty nebo dohady se školiteli.

Stali se z nás skvělí přátelé, zorganizovali jsme nespočet odborných konferencí a seminářů, ale i bláznivých akcí jako třeba oficiální český rekord v pipetování piva. Doufám, že se nám podaří předat tuhle tradici dál. Komunitu PhD studentů na našem ústavu jsem kvůli nasazení u CYI trochu zanedbávala, ale i přesto jsem se snažila najít si na ni také čas. S kolegyní jsme tak třeba zorganizovaly výlet mezinárodních PhD studentů na Šumavu nebo jsem zahájila volejbalové tréninky a turnaje v našem areálu.

Osobní rozvoj jako součást vědecké kariéry

Ve vaší cestě se opakovaně objevují situace, kdy jste se rozhodla sama udělat další krok – oslovit laboratoř, vyjet do zahraničí, zapojit se do profesní komunity nebo využít možnosti dalšího rozvoje. Jakou roli podle vás během PhD hraje vlastní iniciativa? A co naopak může udělat laboratoř nebo instituce, aby studentům pomohla takové příležitosti objevovat a využívat?

Já jsem vždycky byla hodně akční a nebála jsem se zariskovat s novými, často neznámými věcmi. Určitě to byla častokrát výhoda, ale nevím, jestli je tohle něco, co se dá naučit – myslím, že spíš ne. Každý jsme jiný a obzvlášť ve vědě je to inspirativní, že každý člověk přemýšlí trochu jinak a může tím pádem přinést jiný úhel pohledu na stejný problém. Myslím, že by bylo fajn, kdyby se laboratoře a vědecké instituce inspirovaly u vedení pracovních týmů a snažily se každému pracovníkovi vytvořit podmínky, ve kterých by mohl vědecky i osobnostně růst, znát svoje silné a rozvíjet ty slabší. Když už ten doktorát člověk dělá, tak aby mu to něco dalo, nehledě na to, zda se rozhodne ve vědě zůstat.

Během PhD jste využila také individuální koučink nabízený IMG. Co jste v koučinku hledala a co vám nakonec přinesl?

Chtěla jsem prozkoumat, co mi může koučink přinést – doufala jsem, že mi pomůže třeba v dlouhodobé snaze o udržitelný work-life balance, nebo ve snaze o lepší plánování ve chvíli, kdy je potřeba pracovat na několika projektech zároveň. Myslím, že IMG bylo průkopníkem v tom, že něco podobného studentům nabídlo a podle mě je to dobrá cesta. V koučinku jsem poté pokračovala i dál s koučkou Marií Feřtrovou, která se snaží prosazovat koučink ve vědě, a myslím, že to dělá velmi dobře, takže bych to určitě doporučila všem, kdo se někdy cítí během doktorátu ztracení a nevědí, kudy kam.

„U základního výzkumu často studujete něco, čemu se ještě nikdy nikdo nevěnoval, a to je taky fascinující. Odpověď na otázku ‚proč‘ je pak prostě ‚protože to jako lidstvo ještě nevíme‘.“

Při našem setkání jste několikrát mluvila o tom, jak důležité je vědět, „proč“ něco děláme. Jak jste své vlastní „proč“ během PhD hledala – a víte dnes, co je tím vaším?

Já jsem poměrně brzy během doktorátu zjistila, že mě víc baví projekty s klinickým přesahem, například zpracování a analýza vzorků od pacientů s konkrétní nemocí. Pro mě osobně je pak jednodušší představit si, že to, co dělám, může jednou někomu pomoct. Na druhou stranu u základního výzkumu často studujete něco, čemu se ještě nikdy nikdo nevěnoval, a to je taky fascinující. Odpověď na otázku „proč“ je pak prostě „protože to jako lidstvo ještě nevíme“. Dnes si tedy nejvíce kladu otázku, proč vznikají autoimunitní nemoci, hlavně diabetes 1. typu a Crohnova nemoc, ale zítra to může být něco úplně jiného.

Vaše doktorská cesta vedla hned k několika publikacím, zahraničním zkušenostem a letos také k Honourable Mention v International Birnstiel Award. Když ale sama hodnotíte své PhD, co považujete za jeho největší přínos? V čem vás ty roky nejvíce posunuly?

Během doktorátu jsem se do vědy skutečně nadchla. Práce na všech projektech, i těch, které nikam nevedly a nic z nich nakonec nebylo, mě naplňovala a dávala mi smysl. Zároveň jsem se mohla naučit spoustu různých metod a zorientovat se v různorodých tématech od základní buněčné signalizace přes vývoj myších modelů až po imunoterapii rakoviny. Doktorské studium mi také přineslo životní přátelství ze zmíněné komunity mladých imunologů CYI a formující byly také stáže v Bostonu.

Kdyby za vámi dnes přišel student, který právě nastupuje na PhD na IMG, a vy jste mu mohla dát tři rady do následujících let, jaké by byly?

Na prvním místě by bylo, aby nezapomněl, že věda je krásná a fascinující, a to je to, proč ji děláme. I když nám zrovna konkrétní experiment nevychází nebo jsme zaseknutí s psaním článku. V těch chvílích je potřeba prostě to překonat a nevzdávat se, i když je to těžké. Máme jako vědci privilegium dělat práci, která nás baví, a to má v dnešní době myslím celkem málokdo. A pokud se studium a výzkum změní v trápení, nebát se vyhledat odbornou pomoc. Spousta věcí se dá vyřešit, hlavní je nebýt na to sám a ideálně mít okolo sebe lidi, se kterými se můžu poradit – třeba nějakou tu studentskou komunitu.

Doktorské studium máte za sebou a zároveň jste před několika měsíci vstoupila do úplně nové životní etapy a stala se maminkou. Když se teď díváte dopředu, co byste chtěla, aby bylo další kapitolou vašeho profesního i osobního života?

Ráda bych, aby se mi povedlo skloubit mateřství a vědeckou kariéru tak, aby ani jedna oblast, pokud možno, příliš neutrpěla. Být rodičem je pro mě velká pocta a tu novou roli si s dcerou hodně užívám. Na druhou stranu mě věda strašně baví a už se nemůžu dočkat, až na ni budu zase mít o trochu víc prostoru. Čeká mě finalizace velkého článku ještě z doktorátu a poté mám v plánu navázat tady v Čechách na výzkum Crohnovy nemoci, který jsem začala v Bostonu.

Autorka: Ester Jarour

Zdroj: Ústav molekulární genetiky AV ČR

Veronika Niederlová je imunoložka a absolventka doktorského programu Imunologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Svůj doktorský výzkum realizovala v laboratoři adaptivní imunity Ondřeje Štěpánka na Ústavu molekulární genetiky AV ČR. Ve své práci se zaměřuje především na biologii T lymfocytů a využití pokročilých single-cell metod. Absolvovala výzkumné pobyty v Bostonu v laboratoři Josého Ordovase-Montanese. Je spoluautorkou řady vědeckých publikací, včetně prvoautorské studie v Nature Communications zaměřené na změny T lymfocytů v časných fázích diabetu 1. typu. V roce 2026 získala za svůj doktorský výzkum Honourable Mention v International Birnstiel Award for Doctoral Studies in Molecular Life Sciences.