Studie: Akademický inbreeding v Česku

Nová studie Akademický inbreeding v ČR: Limity, řešení a výzvy z dílny autorů Karla Hanuše, Jana Kohoutka a Mariána Sekeráka se zaměřuje na způsob přijímání a kariérního postupu českých akademických pracovníků, přičemž exploruje, nakolik je v nich tento jev přítomný. Z globální perspektivy zdaleka nejde o novinku. Jak uvádějí autoři, akademický inbreeding byl identifikován již na počátku 20. století nejen jako forma odchovu a udržení absolventů v magnetickém poli jejich alma mater, ale také jako problém a překážka plnohodnotného rozvoje akademické či vědecké dráhy.

Nejpozději od 80. let v různých zemích začali zavádět nástroje, které se ho s větší či menší úspěšností pokoušejí vymezit, zmírnit či eliminovat. Na několika zahraničních příkladech autoři studie dokládají, jak snahy o zákonnou regulaci či řízené omezování inbreedingu často narážejí na konvence a systémové limity daného prostředí.

Relativně úspěšným příkladem je španělský vládní program Ramón y Cajal a související zákon z roku 2001, které později vyústily v ustavení systému přijímání pracovníků ve výzkumu a vysokém školství dozorovaném nezávislou státní grantovou agenturou. Přestože se podařilo řadě doktorandům zajistit pracovní smlouvy s definitivou na dobu pěti let i platové podmínky srovnatelné s kmenovými zaměstnanci, systém nedokázal zajistit finanční prostředky na rozjezd nových výzkumných aktivit, nevyřešil otázku uplatnění účastníků po uplynutí programu a v konečném důsledku inbreeding významně neoslabil. Svou roli v tom sehrál souběh s ekonomickou krizí, ale především personální rigidnost španělského výzkumného a vzdělávacího systému.

Ohlasy českých insiderů

Když spolu s autory studie zaostříme na současné domácí poměry, můžeme konstatovat, že se inbreeding postupně stává diskutovanou kategorií a negativním kritériem akademické personální politiky. Tento posun autoři dokládají komparací dobíhajících a nastupujících strategických záměrů osmi českých veřejných vysokých škol. Ať už v explicitní, či implicitní rovině se inbreeding a nástroje na jeho zmírnění začínají propisovat do návrhů a opatření, která si kladou za cíl rozvíjet profesní mobilitu zaměstnanců, zpřístupnit rekrutační mechanismy, posílit mezisektorové vztahy a mezinárodní relevanci dané instituce. Zkrátka, máme co dočinění s již etablovanou výzvou českého vysokého školství.

Ovšem podobně jako to španělské i české akademické prostředí charakterizují jistá regionální specifika. Autoři v této souvislosti uvádějí statičnost způsobenou mimo jiné menším akademickým pracovním trhem nebo počtem pracovišť nabízejících doktorské studium, dále přítomnost češtiny ve výuce, ve výzkumných týmech i v administrativě. Zmiňují ale také problém existenční nejistoty odborných asistentů, kumulaci krátkodobých projektových úvazků, znevýhodnění pracovníků na mateřské či rodičovské dovolené atp.

Dalšími faktory, které přispívají k inbreedingu na českých školách, jsou podle autorů studie uzavřená a netransparentní výběrová řízení a personální nasycenost českých vysokých škol, které po fázi expanze, zvláště nových a menších subjektů, přešly do fáze konsolidace, někdy také propouštění. Výše uvedené faktory pak v českém prostředí upevňují ustálené procedury, kdy přijetí „odchovance“ může být vnímáno nejen jako jednodušší a výhodnější, než by bylo přijetí „přespolního“ uchazeče. V některých vzácných případech – například úzce profilových filologických oborů – je inbreeding dokonce jedinou rekrutační alternativou.

Jako určitý korektiv k oficiálním strategickým koncepcím slouží ve studii odpovědi zhruba dvaceti respondentů z řad zaměstnanců a prorektorů různých českých veřejných vysokých škol. V jejich odpovědích se inbreeding objevuje jako relevantní výzva, ačkoli v několika málo případech jsou jeho dopady marginalizovány. V zaznamenaných odpovědích tak vedle zjevných nevýhod silně rezonují obavy z jeho plošné či striktní regulace například ve formě kvót, které by mohly narušit kontinuitu výzkumných projektů, výrazně omezit kapacity určené pro výuku pregraduálních studentů v českém jazyce nebo snížit motivaci absolventů k pokračování v akademické dráze. Z těchto důvodů jsou preferovány spíše podpůrné a motivační nástroje.

Ve vyjádřeních zaznívají rovněž pochybnosti o konkurenceschopnosti a atraktivitě českých vysokých škol pro zahraniční absolventy z hlediska platového ohodnocení, podmínek práce, technického vybavení či servisních služeb. Přesto převažuje názor, že kritéria přijetí ve výběrovém řízení a jeho hodnocení by měly být vždy transparentní, vázané na odbornost uchazeče a nabídka dané pozice by měla být vedle cíleného oslovení inzerována také v mezinárodních databázích akademických pracovních příležitostí.

Od strategie k vnitřní politice

Z odpovědí respondentů nelze usuzovat, že stojíme na prahu revoluce, ale spíše postupné paradigmatické, možná generační a strukturní změny. Aby se proces zmírnění negativních důsledků inbreedingu mohl v blízké době funkčně promítnout i do vnitřních předpisů, kariérních řádů či etických kodexů akademických a výzkumných institucí, vytyčují autoři v závěru několik praktických doporučení: od revize kritérií pro přijetí akademických pracovníků a požadavků na garanty studijních programů, přes systémový monitoring a cílenou podporu stávajících mobilitních doktorských programů či rozvoj mobility postdoků, až po finanční podporu technickohospodářských a administrativních pracovníků.

Na zhoršenou schopnost českých vysokých škol najímat pracovníky z jiných institucí – a to zejména těch zahraničních – upozornila také studie CERGE-EI z roku 2020. Ta ukázala, že české vysoké školy mají méně výzkumníků ze zahraničí a často také zaměstnávají své vlastní absolventy, což vede právě k inbreedingu. Stejně jsou na tom i univerzity z dalších zemí Visegrádské čtyřky. „Pokud univerzita obsazuje výzkumné pozice hlavně svými vlastními absolventy, připravuje se tím o nové myšlenky i postupy, které přinášejí kolegové z jiných pracovišť a jiných zemí. Špičková věda potřebuje různé pohledy a přístupy. Jinak hrozí, že se uzavřeme ve vlastních myšlenkových mantinelech,“ říká jeden ze spoluautorů studie CERGE-EI Martin Srholec. Na výsledky studie se lze podívat i prostřednictvím interaktivní aplikace, která zobrazí přehled výsledků včetně členění podle věkových skupin anebo umístění počáteční afilace podle města.

Obě studie každopádně poukazují na to, že inbreeding a neschopnost získat přespolní zaměstnance trápí české vysokoškolské prostředí i nadále a změna těchto poměrů závisí na ochotě jednotlivých institucí k reformám v personální a rozvojové politice.

 

Autor: Vědavýzkum.cz (MP)