Adam Ligocki: Čekal jsem chaos, špínu a nepořádek

Na měsíc vypnul zpravodajství z Evropy a odjel pomáhat jako dobrovolník Brontosaurů v Himálajích do malé vesnice v indickém Mulbekhu. Vrátil se odpočatý, a navíc s pocitem, že naučil tamní žáky, kteří zpočátku neuměli převádět centimetry na metry, modelovat na počítači libovolné tvary a zhmotnit je pomocí 3D tiskárny. Výzkumník Adam Ligocki z CEITEC VUT se výpravy zúčastnil poprvé a všem by ji doporučil, třeba i rodinám s dětmi.

Jak jste se o možnosti působit jako dobrovolný učitel v Himálaji dozvěděl?

Už asi před třemi lety začaly chodit e-maily na CEITEC od Jirky Sázela, šéfa organizace Brontosauři v Himálajích, a já jsem si říkal, že by to něco takového chtělo. Ale vždycky jsem si našel nějakou výmluvu, proč se nepřihlásit. Pak byla pauza kvůli pandemii a letos v lednu přišel zase e-mail, tak jsem si říkal, že teď už musím. Napsal jsem přihlášku, jakýsi motivační dopis, který popisoval, co vede člověka k tomu, že vezme svých 40 tisíc a zaplatí si za to, že bude někde v horách trpět, bude mu zle, bude mít vysušené všechny sliznice, a proč tam chce jet učit děti, které v podstatě nezná. A ještě byl tenhle ročník z pohledu CEITEC zajímavější v tom, že byl zaměřený na vědu. Takže z 30 lidí, kteří tam jeli učit, jich bylo asi 25 navázáno na univerzity a výzkumné instituce. I to byla velká motivace.

Prozradíte vaše důvody, proč jste chtěl výpravu absolvovat?

Zmíním dvě roviny. Jednak jsem chtěl poznat místní kulturu, protože rád cestuju a v Asii jsem v Himálaji ještě nikdy nebyl. A taky je to něco jiného než jen ležení u moře nebo lezení po horách. Propojuje se to i s něčím užitečným. Děti z toho můžou mít přínos. Takže jsem si chtěl vyzkoušet, jestli budu schopný přijít za dětmi z druhého konce světa a něco jim předat. A druhý rozměr byly hory. Už dlouho po nich chodím a říkal jsem si: Himálaj, výš už to nejde, tak zajedeme do Himálaje!

Jak jste se na výpravu připravoval? Jel jste poprvé, tušil jste, co od toho čekat?

Výprav do Malého Tibetu bylo už před námi několik, takže to mají z organizačního hlediska Brontosauři v Himalájích docela podchycené. Před výpravou jsou povinná ještě dvě setkání, kdy se přihlášení sejdou od pátku do neděle na teambuildingu a zároveň získají potřebné informace – co se od nás očekává, jak to bude vypadat, na co se připravit, s čím na místě počítat a co si dovézt. Takže člověk tam nejede s tím, že by jel úplně do neznáma. Může si udělat docela dobrou představu, podívat se na videa z předchozích let apod. Podle toho se dalo nachystat a mentálně se připravit, co dětem předat. Bylo by asi bláhové si myslet, že tam přijede 30 Čechů na 14 dnů a změní indický systém vzdělávání – to není cílem. Snahou bylo, a snad se to aspoň trochu podařilo, děti na dva týdny vytrhnout z každodenní rutiny. Co si budeme povídat, jedná se o malou vesničku v horách, kde není moc peněz, učitelé tam chodí spíš z donucení, než že by byli zapálení, až teda na výjimky. Takže jsme je chtěli nadchnout a zasít do nich nějaké semínko zájmu, a jestli to semínko pak vzklíčí, nebo uschne, to už dokážeme ovlivnit jen velice málo.

Když jste přiletěl na místo, splnila se vaše představa? Jaký byl střet s realitou?

Já jsem očekával smrad, špínu, nepořádek, chaos. Přílet do Dillí takový byl, takhle si tu Indii představuju. Ale tam jsme se vlastně nezastavovali, jeli jsme do Léhu, hlavního města Ladaku, což je nejsevernější cíp Indie. Místní žijí hlavně z pastevectví a turismu, takže jsou připravení na turisty. Je tam bezpečno, nemusí se tam bát ani ženy. Chaos byl, ale nebyl tam smrad ani hnusný nepořádek. A čas třeba neřeší vůbec. Když se domluvíte na nějakou hodinu, tak se schůzka stoprocentně v domluvený čas neuskuteční, prostě někdy během dne. I taxík nám přijel o dvě hodiny později. My jsme to přijali a já osobně jsem se na to hodně rychle naladil. Takže třeba rodiče jsme do školy oficiálně zvali na desátou hodinu. V 11 přišli první rodiče a v poledne jsme mohli začít s programem.

Přiletěli jste a rovnou jste zamířili do školy?

První dny jsme se aklimatizovali v Léhu, vypadal dost podobně, jak když si vybavíte scenérie ve známém filmu Sedm let v Tibetu. Jen tam byla už natažená elektřina, takže vzduchem vedly dráty. A po čtyřech dnech jsme se přesouvali do Mulbekhu. Ten jsem si představoval jako středověk, že tam lidé sotva budou mluvit anglicky a že budou všude koňské povozy, ale všechno bylo mnohem lepší, než jsem čekal. Jezdí tam auta, je tam signál, mají nataženou relativně stabilní elektřinu, tím myslím, že vypadne třeba jen jednou denně na pět minut, ale jinak funguje docela obstojně. I když ji mají jen na svícení. Taky mají 4G síť, za 500 rupií (150 Kč) měsíčně mají 500 volných minut, 500 SMS a každý den 1,5 GB dat. A internet šel bezvadně. Počítače tam nejsou, ale každý má v kapse smartphone a jsou na Instagramu a TikToku. Celkově jsem z místa měl takový pocit, jak když jsem jezdil k prarodičům na vesnici do Beskyd. Taková česká vesnice 60. let, jen s internetem.

Jak vás přivítali místní?

Protože se jezdí do Mulbekhu už 12 let, lidi nás tam znají a vítají nás a vědí, že když tam zase přijedou Češi o prázdninách, tak to bude super. Děti z toho mají radost, místní jsou nadšení, rádi nás vidí. Člověk tam chodí po ulicích, zvou ho domů na kávu, čaj, rýži.

Můžete víc popsat mentalitu lidí? Co vás třeba překvapilo jako Evropana?

Nejsou inovativní. Mají tam svoji kravičku nebo pár koz, a to jim stačí. Žijí každý rok stejně, nic nevylepšují. Jedna věc mě teda točila hodně. V Mulbekhu je dost chladno, přes zimu tam mají -25 °C, a oni nejsou schopni si zateplit baráky. Staví je z nepálené cihly, v podstatě vezmou nějaké bláto, které vysuší do tvaru kostky 20x20 cm. Protože je to hutný materiál, promrzne během jednoho dne. Doma pak mají -10 °C a topí jen v jedné místnosti. Kdyby udělali cihlu větší a s dírami nebo postavili dvojstěnu, jako se to dělá v Irsku, a použili mech či slámu, kterou by natlačili mezi dvě vrstvy cihel, tak mají zateplené baráky, a oni toho prostě nejsou schopni. Ani v hlavním městě, kde třeba staví nové hotely. Tam maximálně přidají ještě trochu cementu, jakože velká inovace. Asi jim nevadí, že mají doma zimu.

Co jste učil děti ve škole?

Já jsem měl dvě části. Ta dominantní byla 3D tiskárna, kterou se kolegovi Václavu Fialovi podařilo získat od Josefa Průši jako dar pro školu. Taky s námi díky ministrovi Martinu Baxovi letělo asi 20 počítačů. Což vyšlo skvěle, protože se v Mulbekhu po cca 4 letech podařilo dostavět novou školní budovu se čtyřmi třídami – laboratořemi IT, biologie, fyziky a chemie. My jsme jeli budovu otevřít a zároveň jsme vezli výbavu, třeba ty počítače, které dnes slouží jako hlavní výbava IT učebny. S kolegou jsme tedy sestavili a zprovoznili tiskárnu, nainstalovali softwary na počítači a pak jsme děti 14 dnů učili, jak tiskárna funguje, jak si něco v počítači namodelovat, jak to vytisknout. Měli jsme samozřejmě vymyšleno spoustu věcí, jak to vyšperkovat, ale na první hodině jsme pochopili, že nic z toho nebude, že musíme překopat plán.

Kvůli čemu?

Místní děti jsou šikovné, jsou to normální děti, jenomže ony mají strašný problém, že jsou obětí indického vzdělávacího systému, který potlačuje jakékoli vlastní přemýšlení, kreativitu. Všechno se jenom memoruje, a navíc je tam velká snaha uznávat autority. Přišli jsme na první hodinu a děti se bály na nás mluvit. A to jim bylo asi 14 let. Takže jsme první dva dny odbourávali bariéru. Navíc děti nebyly zdatné v logice a matematice, což zrovna modelování vyžaduje, tak i na to jsme naráželi. Neuměly například převody jednotek, ale i to se po asi týdnu zlomilo a po 14 dnech mohly udělat závěrečný projekt. Ten spočíval ve vymodelování jejich stúpy a tři ze čtyř týmů to zvládly úplně bravurně. Dokonce se pokusily o nějakou ozdobu, už teda nebyla symetrická, ale i tak jsme odjížděli s pocitem, že se nám to podařilo. Pak je otázka, jestli jim to vydrží, ale jsme s nimi v kontaktu, tak to snad bude mít zdárné pokračování. Taky jsme se pokoušeli pro to nadchnout tamní učitele.

Jaká má pro ně 3D tiskárna potenciál?

Viděl bych asi tři roviny. Zaprvé vytvářet různé učební pomůcky nebo modely. Třeba si můžou vytisknout orgány, ozubená kola, pomůcky do fyziky apod. Zadruhé rozvinout jejich kreativitu, když je něco napadne, třeba držák na mobil nebo cokoli jiného, tak si můžou sednout k počítači a vymodelovat si to. A zatřetí, to byl takový náš tajný plán, že by děti mohly tisknout nějaké Buddhy nebo stúpy a prodávat je turistům, kteří přes vesnici občas projedou. A ne za 50 rupií, ale 500 rupií aspoň, což už je jednodenní plat dělníka a vlastně skoro i učitele. Na naše to vychází za ani ne dvě stě korun.

Dělník má skoro stejně jako učitel?

Tam je obrovská propast mezi státním a privátním školstvím. Není to jak u nás, ale naopak. Státní sektor má daleko víc peněz a soukromý strádá. A škola v Mulbekhu, kde jsem učil, je soukromá. O kousek dál je státní, jenže ta je muslimská a Mulbekh je buddhistický. Ta náboženství tam ale vlastně žijí v rozumném soužití, alespoň tak to na mě působilo. Nicméně učitel v soukromém sektoru je málo placený, má asi 17 tisíc rupií (6 tisíc Kč) měsíčně. Většinou jsou tam z donucení nebo přechodně, než si najdou něco lepšího. Když by učili ve státní škole, tak mají třikrát až čtyřikrát víc.

Říkal jste, že jste se věnoval kromě 3D tisku ještě něčemu…

Ano, ještě jsem byl taková pomocná síla, když jsme tam s kolegyní Radkou Kellnerovou přivezli meteostanici. Ona je tam vyučovala základy meteorologie a já jsem meteostanici zprovozňoval. Chceme ji napojit na Wi-Fi, což se na místě nepodařilo, ale až to místní zvládnou udělat, měli bychom mít i u nás data z jejich meteostanice.

Kolik tříd jste učili a jak početné byly?

Měli jsme to rozházené, ve škole je zhruba 150 dětí rozdělených do 10 tříd. My jsme měli třídy vyšších ročníků a ještě rozpůlené. Vždy jsme učili maximálně deset dětí a dvě hodiny denně. V podstatě jsme měli 4 výukové programy pro 9. a 10. třídu. 3D tiskárna, meteorologie, chemie/biologie a raketa na Mars. Půlka třídy byla třeba na meteorologii a druhá na 3D tiskárně a pak se prohodily.

Mluvil jste o počáteční bariéře mezi vámi a žáky. Když se vám ji podařilo rozbít, jací byli studenti v porovnání s českými?

Já mám i nějaké zkušenosti s učením českých dětí ve stejném nebo podobném věku (15 let). Obecně bych řekl, že jsou vděčnější, aniž bych chtěl nějak shazovat české studenty. Asi je to tím množstvím impulsů a podnětů, které na české děti přistávají z různých směrů, jsou z toho asi otrávené. Je těžší je zaujmout, kdežto děti v Mulbekhu jsou tímto neposkvrněné. Stačí málo a člověk jim vykouzlí úsměv na rtech. Navíc za všechno hodně děkují.

Zvládli jste jim předat všechno, co jste si připravili?

Výukový program jsme měli připravený precizně. Dohromady měl deset hodin, ale připravovali jsme se na něj asi sto hodin i víc. Reálně jsme využili tak 20 % z původního plánu. Kdybych tam jel znovu, uměl bych si představit jen nějakou minimální přípravu.

Myslíte si, že 3D tiskárnu budou využívat i po vašem odchodu? Nebo to zamknou do skříně a otevřou ji zas za rok, až přijedou Češi?

Doufáme, že se toho učitelé ujmou, my jsme se snažili učit a nadchnout i je. Ale zas, co si budeme povídat, naběhlo tam 25 českých vědců, každý kovaný ve svém oboru a přivezli si tam různé vychytávky. Místní učitelé jsou naprosto normální lidi s normální mozkovou kapacitou. Asi to nedokážou všechno pobrat a aplikovat do výuky, ale byla snaha je namotivovat. Z minulých ročníků nicméně vím, že se většina odložila do skříně. Tak uvidíme, za měsíc jim napíšu a zjistím, co a jak.

Mohl byste na závěr říct, co dala výprava naopak vám?

Já jsem tam našel pokoj v duši, zklidnil jsem se. I když jsem musel ráno vstávat a celý den běhat kolem dětí, byl to v podstatě full time job, ale vrátil jsem se mentálně odpočinutý. Poprvé se mi stalo, že jsem odjel z Evropy a měsíc jsem nevěděl, co se v Evropě děje. Jinak jsem byl zvyklý každý den sledovat zprávy z Ukrajiny, ČT24 po večerech a číst aktuality a Twitter. Tam jsem se přinutil se na to nepodívat a vůbec mi to nechybělo. Kromě toho jsem si přivezl poznatky o místní kultuře, které mě příjemně překvapily. Určitě bych to místo všem vřele doporučil. Za mě to byla nejlepší dovolená, na které jsem v životě byl.

 

Autorka: Kristýna Filová

Zdroj: CEITEC