Azin Shahsavar: V Brně jsem našla druhý domov i vysněnou práci

Ve své domovině by prý takové pracovní příležitosti neměla. Kromě výzkumné činnosti i studuje – češtinu.

Můžete nám popsat, čím se zabýváte?

Jsem teoretička a pracuji ve skupině s experimentátory, kteří připravují supramolekulární nanostruktury na površích kovů a grafenu. Ti studují proces samouspořádání a vlastnosti výsledných vrstev pomocí různých přístrojů v laboratoři. Kdežto já sedím ve své kanceláři u notebooku a provádím výpočty – simuluji struktury, se kterými kolegové pracují. V podstatě se jedná o paralelní činnost, při které modeluji pomocí metod založených na teorii funkcionálu hustoty (anglická zkratka DFT, jedná se o kvantově-mechanickou metodu modelování používanou v chemii a fyzice k výpočtu elektronické struktury atomů, molekul a pevných látek) a výsledky konzultuji s experimentátory. Experimentální činnost může mít své limity – některé otázky zůstávají otevřené – a díky mým výpočtům máme odpovědi, které pomáhají porozumět studovaným systémům.

Název výzkumné skupiny, jejíž jste součástí, je Molekulární nanostruktury na površích, jak byste laicky řekla, v čem výzkum spočívá?

Zabýváme se různými typy rozhraní mezi organickými a anorganickými materiály. Tyto materiály jsou základními stavebními kameny cílových aplikací. Děláme základní výzkum – vyvíjíme nové materiály, učíme se s nimi pracovat a poznáváme, jak by mohly být efektivnější pro aplikace. Když totiž pracujete s nějakým materiálem, ze všeho nejdřív byste měli vědět, jak se chová, jaké má vlastnosti a k čemu může sloužit. Tomu se říká základní studie. Díky naší práci se tedy dozvíte všechny informace o materiálech, které mohou být využívané v průmyslu, v oborech, jako je spintronika apod.

Na čem tedy teď konkrétně pracujete?

V současném projektu pracuji na kovově-organických vrstvách na grafenu. V této struktuře jsou jednotlivé atomy přechodných kovů, které mají magnetické vlastnosti. Spolupracuji na tom s jedním z kolegů experimentátorů, se kterým se vždycky sejdeme a porovnáváme naše výsledky. Experimentální část bereme jako fakt. Je to něco, co vypozoroval. On se mě pak ptá, proč se to děje? A já hledám odpověď. Nejlepší pro mě je, když se naše výsledky shodují, protože vím, že jsou moje počty správné, přesné, a tedy důvěryhodné. Díky tomu můžu jít ve výpočtech ještě o krok dál, kam by se už experimentátoři nedostali, a přijít s něčím novým. To byl vlastně důvod, proč jsem chtěla pracovat v Brně v CEITEC. Potřebovala jsem ověřovat své teoretické výsledky v praxi. Tady se mi splnil sen.

Můžete nám popsat Vaši vědeckou cestu ještě před tím, než jste sem přijela?

Pocházím z Íránu, kde jsem taky chodila do školy. Na bakaláři jsem vystudovala chemii, pak jsem absolvovala fyzikální chemii. Doktorský titul mám z kvantové fyzikální chemie. Všechno nicméně v teoretické rovině. Dělala jsem simulace, DFT výpočty, díky kterým můžete předvídat chování materiálů. V průběhu doktorského studia jsem zjistila, že mě moje práce opravdu baví, nicméně jsem cítila, že není kompletní, že něco chybí. Pracovala jsem totiž jen ve skupině teoretiků. Chyběla mi zpětná vazba, jestli to, co dělám, skutečně funguje. Když jsem se rozhodovala, kam dál, věděla jsem, že chci spolupracovat s experimentátory v Evropě, byla to pro mě výzva. Zároveň musím přiznat, že bych takovou pracovní příležitost u nás doma neměla.

Proč jste se rozhodla pro Brno?

Rozhodovala jsem se mezi Německem a Českem. V Německu mám dva strýce, takže by to pro mě bylo snazší. Nicméně, a možná to bude znít jako klišé, cítila jsem, že mám jít do Brna. Tehdy jsem nevěděla proč, ale teď už to vím. Jsem tady šťastná. Našla jsem vysněnou práci a druhou rodinu.

Pojďme se ještě vrátit v čase. Jak bylo pro Vás, jako cizinku, náročné ucházet se o práci v CEITEC? Věděla jste, kde hledat informace?

V obecné rovině je obtížné žádat o práci, když jste teoretická vědkyně a chcete pracovat se skupinou experimentátorů, kteří mají úplně jiný přístup. Nepůsobí to věrohodně. Naštěstí jsem narazila na práci docenta Jana Čechala, kterého jsem kontaktovala. On se mi poměrně brzy ozval a absolvovali jsme přijímací pohovor přes internet. Přijal mě, a když jsem něco potřebovala, hned mi on nebo někdo z CEITEC pomohl, vyřídil potřebné dokumenty. Byli prostě skvělí a podporující, snažili se mi to co nejvíc usnadnit. Takže jsem neměla žádné problémy. A když jsem přiletěla do Brna, hned mě ubytovali.

Přicestovala jste v roce 2018, narazila jste za tu dobu na nějaké bariéry? Třeba jazykové?

Z profesního hlediska jsem žádný problém neměla. V CEITEC pracuje hodně mezinárodních vědců, takže cizinců je tady hodně. Necítím se tu osaměle. Jazykovou bariéru pociťuji, ale já se snažím přizpůsobit. Máte jeden z nejnáročnějších jazyků (smích), ale zkouším to. Chodím jednou týdně na kurz. Věřím, že se to naučím. Když se člověk zajímá a chce, pak to jde. A já mám k tomu i osobní důvody.

Máte nějaké oblíbené české slovo?

Ano mám – „funguje“. Mám ráda „funguje“ a používám to dost často. Zní to roztomile a má to pozitivní energii. Protože když něco „funguje“, tak je to přeci dobré (smích). Nepoužíváte to v negativních situacích. Češtinu miluju, protože díky ní můžete říct všechno jemněji. Například „trochu, trošku, trošinku“. Chápete mě? Prostě to zjemňujete a je to roztomilé. Opravdu se mi to moc líbí. Třeba taky dost používám „kafíčko, čajíček“. Když to slyším, tak vím, že člověk, který to říká, je milý. Máte vlastně různé způsoby, jak věci vyjádřit.

Zůstaňme dál u milých témat, jaké výhody má pro Vás práce v Česku?

Ta největší je, že jsem dostala nabídku své vysněné práce. Můj vedoucí Honza Čechal mi důvěřoval, i když jsem neměla moc zkušeností a nikdy jsme se nepotkali. Dal mi příležitost a toho si moc vážím. Od té doby jsem stále součástí jeho výzkumné skupiny. Taky další výhodu vidím v tom, že si dokážu naplánovat budoucnost. Cítím se nezávislá. To je bohužel věc, kterou jsem v mojí zemi neměla. Tím myslím, že si tady dokážu našetřit a vím, na co peníze použiju. V Íránu je velmi vysoká inflace a z ekonomického hlediska tam jsou problémy. Obecně je ale skvělé žít v zahraničí a poznávat jinou kulturu a jinakosti.

Jakého rozdílu jste si všimla nejvíc? Co Vás třeba překvapilo?

To je trochu srandovní. Nejvíc mě překvapilo, že tady mladá generace chce a má děti. Vidím tady hodně mladých lidí s kočárkem, to u nás v Teheránu rozhodně nebylo. Tam mívají děti až po pětatřiceti letech. Třeba moje sestra je vdaná deset let, je jí 38 let a děti nechce. A takových lidí bylo kolem mě hodně. Takové očekávání jsem měla i tady, ale je to přesný opak. Vidím tady hodně „miminko“ (smích).

A jak byste popsala Brno? Líbí se Vám?

Miluju Brno! Věřím, že jsem tu našla svůj druhý domov a plánuji už zůstat. Částečně proto, že tady mám skvělou práci a taky partnera, ale obecně mám ráda menší města, protože nemusíte řešit davy lidí a kolony aut. Byla jsem i měsíc v Praze, ale ta mi připomíná Teherán. Je přeplněná lidmi, to není nic pro mě. Já mám radši klid. A Brno je prý větší vesnice (smích) a samozřejmě jsem obeznámena se všemi vtipy na Brno (smích).

Je osvěžující slyšet, že někdo chválí dopravu v Brně.

Záleží na perspektivě, na tom, co porovnáváte. Když už, tak tady stojím v koloně maximálně deset dvacet minut. V Teheránu? To by byla hodina dvě i víc, a každý den! A máte pravdu, taky vím, že si hodně lidí stěžuje. Ale je to druhé největší město v Česku, tak je pochopitelné, že tu budou auta a větší doprava.

Už jste si zvykla na českou náturu?

Měla jsem a mám z místních jenom pozitivní dojem. Češi jsou přátelští a ochotní pomoct. Když se na někoho usměju, usměje se taky. A to je pro mě důležité, protože se díky tomu cítím vítaná. Já jako cizinka jsem host a musím respektovat a rozumět Vašim pravidlům. Neočekávám, že je ovlivním. Vy jste tu doma a jste skvělí hostitelé. Líbí se mi česká kultura a silné rodinné vazby. Takové máme i v Teheránu.

Autorka: Kristýna Filová

Zdroj: CEITEC