David Kosař: Neformální vztahy v soudnictví mohou vést ke korupci, ale i k dodržování pravidel

David Kosař se už řadu let věnuje problematice soudnictví. Před šesti lety uspěl u Evropské výzkumné rady (ERC) už jednou, kdy získal ERC Starting grant na výzkum toho, jaký vliv má nárůst soudcovské samosprávy na princip dělby moci. Na Právnické fakultě MU se mu podařilo vybudovat Ústav pro otázky soudnictví, kde s kolegy zkoumá nejen soudcovskou samosprávu a fungování soudních systémů v různých evropských zemích, ale například i možnosti online soudnictví.

Nový projekt s názvem INFINITY, který je podpořený grantem ERC Consolidator se nachází na pomezí právní vědy, sociologie a politologie. Jeho hlavním cílem je identifikovat nejdůležitější neformální soudní instituce, posoudit jejich pozitivní či negativní dopad na soudnictví v dané zemi, analyzovat vliv EU a Rady Evropy na tyto struktury, a především otevřít novou větev výzkumu soudnictví, který se dosud opíral především o výklad formálních pravidel.

Navazuje nový ERC grant na ten předchozí?

Nový ERC projekt je odlišný. Návaznost je spíš intelektuální. Kdybychom v předchozích letech intenzivně nepracovali na výzkumu soudcovské samosprávy, tak bychom nevěděli, jak důležité neformální vazby jsou a že se musíme ptát na otázky, které jsou předmětem výzkumu v grantu novém.

Čím jste se tedy zabývali předtím a co vás čeká v dalších letech?

S kolegy jsem se věnoval formálním pravidlům a formálním institucím souvisejícím se soudcovskou samosprávou. Sledovali, jak jsou v dané společnosti zakotvené a jaké mají dopady na nezávislost a transparentnost soudů nebo na důvěru veřejnosti v jejich rozhodnutí. Přitom jsme ale zjistili, že velkou roli v těchto otázkách hrají neformální instituce a vazby a tím se pro nás otevřelo zcela nové téma, na jehož zpracování se nám podařilo získat druhý ERC grant.

Co vlastně takové neformální vazby ovlivňují?

Formální úprava soudnictví se mezi západní a východní Evropou mnohdy neliší. Formální pravidla pro výběr soudců a další klíčové procesy jsou stejná či velmi podobná. Odlišnost těch systémů vyplývá právě z neformálních vazeb, pravidel, institucí, zvyklostí, očekávání a i genderových stereotypů. Osoby, které rozhodují o klíčových aspektech soudnictví či fungování společnosti, jsou v každé zemi formovány jinými zkušenostmi a jinými národními příběhy. Neformální vazby pak mohou mít vliv na korupci v soudnictví, jak to vidíme například v přímém přenosu v souvislosti se zatýkáním soudců na Slovensku, na nepotismus a „rodinkárstvo“ při výběru soudců, či pokusy o ovlivňování citlivých kauz ze strany politiků. Někdy neformální instituce mohou vést ale i ke vzájemnému respektu představitelů různých složek moci, předávání potřebných informací o fungování soudnictví či formulace dobré praxe a zvyklostí, které mohou doplňovat problematickou právní úpravu.

V předchozím grantu jste zkoumali soudnictví ve 14 zemích Evropské unie a u dvou evropských soudních institucí. Viděli jste nějaké podstatné rozdíly mezi sledovanými státy v těch neformálních stránkách soudnictví?

Nový grant na neformální instituce jsme teprve začali řešit, formálně začne až v září 2021, takže nevíme, jak to přesně je. Ale už jsme posbírali nějaké střípky informací a ty ukazují, že neformální instituce mohou mít negativní i pozitivní vliv. Mezi nežádoucí dopady patří korupce či nepotismus, kdy se při obsazování postů v systému nehledí na odbornost, ale spíš na známosti. V tom pozitivním smyslu slova mohou neformální instituce hrát roli zaplňování mezer v zákonné úpravě, kdy se prostě obecně ví, že některé věci se nedělají a dodržuje se to napříč komunitou. Například ve Velké Británii není celá řada věcí nikde formálně stanovená, ale fungují. Projevuje se to třeba v tom, že díky kontrole ze strany veřejnosti, advokátní komory i kolegů se nestává, že by předseda soudu přiděloval jednoduché či zajímavé kauzy jen svým kamarádům a jiné soudce přetěžoval či jim zadával jen určité typy sporů. Ve Francii se zase stalo zvykem, že i když v čele nejvyšší rady soudnictví formálně stojí francouzský prezident, tak se jako vysoký představitel exekutivy jejích jednání neúčastní, ačkoliv by podle formálních pravidel mohl.

Takových neformální pravidel musí být v každé zemi celá řada a obzvlášť u těch negativních asi nebude jednoduché je odhalit. Jakým způsobem tedy bude získávat data pro svůj výzkum?

To představuje samozřejmě tu riskantnější část našeho projektu. Ale pokud by to bylo jednoduché, už by to dávno někdo popsal. Hlavní výzkumnou metodou jsou pro nás hloubkové rozhovory. Abychom z nich vytěžili, co potřebujeme, musíme mít dobrý přehled a informace o fungování celého systému a také velkou důvěru respondentů. Tu už máme z předchozích projektů. Snažíme se také riziko získání nepřesných informací snížit tím, že nebudeme zpovídat jen soudce, ale i politiky nebo novináře. Například novináři, kteří soudnictví sledují, mají často dobrý přehled o problematických místech systému, skandálech a jsou také ochotnější o těchto věcech mluvit. Chtěli bychom do výzkumu zahrnout i soudce, kteří už jsou v důchodu a mohou tedy být otevřenější při odkrývání neformálních vazeb. Využívat budeme i empirické výzkumy zaměřené na korupci či důvěru veřejnosti v soudnictví.

Máte představu, jak v tomto směru vypadá situace v České republice?

Něco málo víme z mediálně známých kauz například o snahách vytvářet neformální vztahy mezi soudci a politiky. Vidět to bylo třeba v případě mediálně propíraných schůzek hradního kancléře se soudci ústavního či nejvyššího správního soudu. Víme také, že velmi silné slovo má u nás kolegium předsedů krajských soudů, které často dokáže prosadit své zájmy. Zajímá nás také členství soudců v různých neziskových organizacích či sportovních asociacích a neformální vazby z toho vyplývající.

Budete ve všech zemích sledovat to samé, nebo má projekt i nějaké dílčí cíle?

V projektu máme několik pilířů, které mohou fungovat relativně samostatně. Věnovat se chceme například roli genderových institucí, neformálním institucím uvnitř soudnictví a pak také neformálním vztahů, které vznikají mezi soudci a politiky. Do těchto různě zaměřených pilířů pak potřebujeme vybírat jiné země jako případové studie. V genderových otázkách například potřebujeme porovnat jednak země s odlišnými právními systémy a pak země, kde je žen v celé soustavě soudů málo a kde je jich naopak dostatek i na nejvyšších postech.

Podařilo se vám získat dva ERC granty po sobě. To je velký úspěch…

Dlouhou dobu se nám nedařilo najít dobře uchopitelné, dostatečně nové a rozdílné téma od minulého grantu. Aby člověk získal takto prestižní grant, potřebuje opravdu dobrý a zcela nový nápad, který ale také musí umět rychle připravit do podoby výzkumu. To se nám povedlo, ale přesto jsem byl při podávání žádosti spíš skeptický. Osobně si myslím, že mít za sebou už jeden ERC grant je spíš nevýhoda, protože si odborný panel dává pozor na to, aby se někdo nenavázal na přísun evropských peněz bez dostačující přidané hodnoty. Musíte tedy dokázat, že i váš další projekt je tak významný, že posune obor i vás výrazně dopředu. Myslím, že nám pomohla především interdisciplinarita výzkumu, do něhož jsou kromě právníků zapojení i politologové a sociologové. Hodně mi taky pomohlo grilování na různých cvičných pohovorech na rektorátu a TAČRu, zpětná vazba od kolegů na mém ústavu a nezištné rady kolegů z Filosofické fakulty a Fakulty sociálních studií MU. Musím říct, že oznámení o získání nového ERC grantu pro mě bylo příjemné předvánoční překvapení.

Pro Masarykovu univerzitu se ptala Ema Wiesnerová

Zdroj: Masarykova univerzita

Přečtěte si článek, který se věnoval zisku prestižních ERC Consolidator grantů čtyřmi českými výzkumníky. Druhým držitelem grantu z Masarykovy univerzity je Davíd Zbíral, přečtěte si rozhovor i s ním. Jako další získal grant také Robert Vácha, rozhovor s ním naleznete zde.