Diana Apetauerová: O mém zaměření rozhodlo jediné setkání

V roce 1994 jste po atestaci v neurologii odjela do Bostonu, proč zrovna tam?

Po škole jsem nastoupila do nemocnice v Českých Budějovicích. Moc mě to bavilo, ale vždy mne to lákalo do zahraničí. Byla jsem ovlivněna otcem, který před rokem 1968 působil rok v Holandsku, a vždy jsem poslouchala, jak je taková zkušenost skvělá.

Měli jsme vzdálené příbuzné v Americe, takže jsem cítila, že tam mám určité zázemí a rozeslala přes sto dopisů po USA a dostala jedinou pozitivní odpověď: z Tuftsovy univerzity v Bostonu. Působila jsem tam jako výzkumnice v laboratoři zabývající se mozkovými nádory. Byla to úžasná zkušenost, ale uvědomila jsem si, že jsem klinik a že mi při výzkumu v laboratoři chybí kontakt s pacienty.

Ale přesto jste v Bostonu zůstala…

To bylo souhrou náhod. Získala jsem kontakt na profesora neurofyziologie z Massachusettské všeobecné nemocnice, což je jedna z nejslavnějších nemocnic v USA a hlavní výukové centrum Harvardu. No, a já jsem mu zavolala, zda by pro mě neměl práci (usmívá se). Hned na druhý den mě pozval na pohovor a práci mi skutečně nabídl! Zabýval se monitorováním mozkových a míšních nervů při operacích. Během této stáže jsem se rozhodla, že tam chci zůstat.

Čím si vás americké prostředí získalo?

Především zcela jiným přístupem ke studiu, práci i k pacientům. Pacient je váš partner a jeho rodina je součástí týmu – musíte jednat tak, aby všichni souhlasili – vy jim dáváte radu a oni ji přijmou, či ne, a když ne, musíte to respektovat. Také si pacienti mohou zvolit, jak chtějí dožít, do jaké míry chtějí například invazivní procedury, což v Česku v té době nebylo.

Součástí práce je i mnoho vzdělávacích akcí, konferencí a diskusí s kolegy z různých oborů. Asi nejsilnější vzpomínky mám na přednášky v Ether Dome, což je přednášková síň, dříve operační sál, kde se v roce 1846 konala první veřejná operace s éterovou anestezií. Byla tam výrazná hierarchie – v prvních řadách seděli velevážení páni profesoři s šedivými vlasy v motýlcích a my mladí jsme seděli úplně nahoře a jen jsme byli v úžasu, že „právě mluví profesor, který napsal tu nebo onu slavnou knihu“. Bylo to fascinující a nesmírně inspirativní prostředí – stále mi běhá mráz po zádech, když na to vzpomínám… Také jsem byla na promocích Harvardovy univerzity, na které byl pozván i Václav Havel jako hlavní řečník. A v té době mi došlo, že bych chtěla zkusit klinickou medicínu v USA, takže jsem se rozhodla udělat si nostrifikaci.

Ve své klinické i výzkumné praxi se věnujete extrapyramidovým poruchám, jako je například Parkinsonova nemoc. Proč zrovna těm?

Téma neurodegenerativních onemocnění mě zaujalo od počátku mé praxe. Jako začínající sekundář jsem léčila pacientku s Huntingtonovou nemocí. Nic podobného jsem předtím neviděla: téměř trvale mimovolní pohyby, porucha hybnosti, apatie a později demence.

Přišel za mnou její dvacetiletý syn, chtěl více informací o téhle nemoci; měl totiž těhotnou přítelkyni a je zde padesátiprocentní dědičnost… Snažila jsem se najít studie, literaturu, ale k dispozici nebylo skoro nic – to byl ten moment, kdy jsem se rozhodla, že chci dělat toto téma. V té době to byl relativně nový obor, v Česku se jím zabývalo málo lékařů, takže jsem věděla, že budu muset do ciziny.

Kromě Parkinsonovy nemoci se specializujete i na méně známé extrapyramidové poruchy.

Je řada onemocnění, jež vypadají jako Parkinsonova choroba, ale příčina a podstata je jiná, souhrnně se označují jako Parkinsonský syndrom. Na naší klinice jsme vytvořili centrum excelence pro léčbu i výzkum progresivní supranukleární parézy (PSP). Když jsme před lety začínali, o této nemoci se nevědělo téměř nic. Dnes již víme mnohem více a na klinice vzniklo multioborové centrum, kam když pacient přijde, má k dispozici všechny potřebné odborníky. Během covidu jsme rozvinuli i telemedicínu a pacienti si to velmi pochvalovali, odpadlo pro ně komplikované dojíždění; pro nás zase bylo výhodou, že jsme pacienty viděli v jejich přirozeném prostředí. Některé pacienty mám v péči i přes patnáct let, takže se již dobře známe a myslím, že pro úpravu medikace nebo přehodnocení léčby bude online konzultace využívána i v budoucnu.

Zcela obecně: extrapyramidová onemocnění vyléčit neumíme, ale dokážeme zmírnit příznaky nebo zpomalit rozvoj nemoci, ať už pomocí léků, využitím hluboké mozkové stimulace, nebo aplikací botoxu.

Trendem neurologických výzkumů posledních let je například mikrobiom – zjistilo se, že mikroorganismy v našich střevech ovlivňují i činnost mozku a že kupříkladu Parkinsonici mají jiné složení mikrobiomu než zdraví lidé. Objevují se teorie, že onemocnění mozku mohou vznikat ve střevech – a i to je jeden z projektů, jimiž se teď zabýváme.

Jak se změnil výzkum neurodegenerativních onemocnění za poslední dekádu?

Došlo k velkému pokroku, ale léčba je stále především symptomatická, to znamená, že léčíme příznaky – třes, mimovolní pohyby, pomalost, ztuhlost, ale neumíme léčit příčinu. Až se nám to podaří, bude to průlom. U řady neurodegenerativních onemocnění známe biologickou podstatu, který protein nefunguje tak, jak má a způsobuje nemoc, ale nevíme, jak to zastavit.

Jedním ze studovaných přístupů je imunoterapie, která umožní snížit množství poškozeného proteinu, ale je zde problém s možnými vedlejšími účinky. Nadějnější se jeví genové manipulace, například u Parkinsonovy choroby známe řadu genů, které by šlo pomocí úprav ovlivnit. Obrovský pokrok je i v oblasti přístupu ke zdravému stárnutí a aktivnímu přístupu k onemocnění. Pacienti dnes bývají dříve diagnostikováni a ihned se začíná s rehabilitací, která velmi pomáhá a je to účinný způsob, jak zpomalit postup onemocnění.

A lze podnikat i preventivní kroky, aby nemoc nepropukla?

Tou nejlepší prevencí je zdravý životní styl – zdravá výživa, pravidelný pohyb a stimulace mozku, na to se často zapomíná. Důležité je ale začít již od mladého věku. Pokud se onemocnění vyskytuje v rodině, je dobré být v prevenci důslednější, nástup onemocnění se dá zpomalit.

Co byste poradila studentům a studentkám?

Vyjet do zahraničí, a je téměř jedno kam; důležitá je ta zkušenost, srovnání. Člověk získá nadhled a naučí se mnoho nového, může porovnat, jak to funguje jinde a odnést si odevšad to nejlepší.

S Univerzitou Karlovou jste stále ve spojení, v Česku více než patnáct let pořádáte pravidelné česko-americké lékařské konference. Máte nějaké další plány?

Plánů máme mnoho, mezinárodní spolupráce mě baví – ovlivňujeme se a učíme navzájem. Teď se snažíme o výměnné stáže pro české a americké studenty. Už jsme byli téměř před podpisem dohody, ale pak přišel covid-19. Věřím, že se nám to podaří dokončit. Je to můj sen.

 

 

 

 

Autor: Pavla Hubálková

Foto: Hynek Glos

Článek vyšel v online magazínu Univerzity Karlovy Forum.

 

---

Diana Apetauerová

Po dokončení Lékařské fakulty UK v Plzni pracovala na neurologickém oddělení v Českých Budějovicích. V roce 1994 odjela na stáž do Bostonu, kde nejdříve pracovala na Massachusettské všeobecné nemocnici, později na Beth Israel Deaconess Medical Center (jedno z největších výukových center Harvardu). Aktuálně vede Oddělení extrapyramidových onemocnění na Lahey Hospital Medical Center, což je společné klinické, výukové a výzkumné centrum Harvardovy a Tuftsovy univerzity. Již po řadu let je nositelkou ocenění Top Boston Doctors, které získala jako první žena z neurologického oddělení na Lahey. Je Associate Clinical Professor na Tufts a hostuje i na UK.