Petra Gümplová: Voda je nejen komodita, ale i věc lidských práv

Politoložka Petra Gümplová na fotce s Jiřím Přibáněm (archivní foto).

Co vás přivedlo ke studiu sociologie na Fakultě sociálních věd UK?

To bylo částečně dáno rodinou tradicí. Manžel mé pratety byl významný český sociolog Otakar Machotka, který byl v roce 1948 i s rodinou nucen emigrovat. Ale s příbuznými v Česku zůstala jeho rodina v kontaktu a od dětství pro mě byl velkou inspirací.

A roli sehrálo i správné načasování. Maturovala jsem v roce 1992, tedy na začátku transformační doby, cítila jsem tu dynamiku společenských změn a chtěla jsem se tím zabývat. Měla jsem poměrně jasno, že chci studovat společenské vědy.

Začínala jste v sociologii, nyní se věnujete především politologii, kdy a jak došlo ke změně?

Během studia jsem se dostala k novinářské práci a ta mě postupně přivedla k zájmu o politiku. Po dokončení magisterského studia jsem na FSV UK pokračovala v doktorátu, sice stále v oboru sociologie, ale zajímala mě již vyloženě politická témata. Byla to doba, kdy se hodně mluvilo o občanské společnosti – zajímaly mě procesy demokratizace, transformace veřejnosti, a protože v Česku se to vše hodně rámovalo pojmem občanská společnost, tak jsem se rozhodla, že se tomuto tématu chci věnovat profesně.

To vás také přivedlo do New Yorku, kde jste získala titul Ph. D.

Na New School for Social Research byl profesor Andrew Arato, který napsal tlustou knihu o občanské společnosti a já jsem se rozhodla, že chci u něho studovat. Jenže mi pár let trvalo, než jsem se tam dostala a v roce 2002, kdy jsem přistála v New Yorku, už téma občanské společnosti nikoho nezajímalo. Byla to doba po 11. září, řešil se globální boj proti terorismu a nové vojenské intervence, a co to znamená pro mezinárodní právo a politiku. Nikdo neřešil nic jiného a tam mě to naplno vtáhlo do politologie.

V Praze jste i chvíli přerušila studium a věnovala se novinařině, nakonec jste se ale vrátila do akademického prostředí, proč?

Ano, má akademická dráha je trochu klikatá (směje se). Ze začátku jsem se v roli akademičky úplně neviděla, přerušila jsem studium a několik let jsem se věnovala práci v médiích, ale postupně jsem si uvědomila, že mi přeci jen více sedí ta akademická činnost – bavilo mě psát, číst a do hloubky o tom přemýšlet. Navíc koncem 90. let média procházela transformací, byl tlak na komercionalizaci a nebyl zájem o hloubavé esejistické psaní, takže jsem se vrátila do akademie. A v dubnu to bude dvanáct let, kdy jsem dokončila Ph. D. a profiluji se jako akademická politoložka.

Za tu dobu jste ale udělala posun od teoretických k více praktickým tématům, to je přirozený vývoj?

Ze začátku jsem se věnovala především podoboru politická teorie. Můj akademický výzkum byl v podstatě na pomezí literární a filozofické činnosti – člověk sedí, přemýšlí, píše. To odpovídalo mému naturelu a celkem dlouhou dobu mě to bavilo a naplňovalo. Musím ale říct, že se to celkem změnilo. Má to několik důvodů. Především jsem se začala zabývat tématy, která mají jistou praktickou a morální urgenci a vyžadují praktičtější přístup, ne jen teoretizování. Také se změnila i samotná věda – specializovala se a odcizila se veřejnosti. Nároky na publikace jsou mnohem větší, je vyžadován oborově specifický žargon, což prohlubuje propast mezi vědou a veřejností – zkoumáte téma, které vyžaduje akci, ale nenacházíte toho druhého partnera k diskuzi a řešení. To je frustrující. Proto se teď víc zaměřuji na aplikovaná témata.

Nyní se věnujete tématům jako jsou přírodní zdroje, globální spravedlnost či mezinárodní právo. Čím přesně se zabýváte?

Věnuji se tomu, kdo má mít práva na přírodní zdroje a co to přesně znamená. Žijeme v mezinárodním systému suverénních států, které kontrolují svá teritoria – mají velmi přesně stanovené své hranice a v rámci těch teritorií si nárokují veškeré přírodní zdroje, a to včetně vzdušného prostoru či toho, co se nachází pod zemí.

Centrální otázkou mých výzkumů je, jak tento systém vznikl, proč ho máme a jaké důsledky to má pro to, jak člověk zachází s přírodními zdroji. Státy dnes kontrolují kusy zemského povrchu a zachází s nimi, jako by to byl jejich majetek. Přitom státy existují jako výsledek náhodného historického procesu, v mnoha případech koloniálních procesů nebo válek. Nerostné zdroje jsou navíc na zemi rozmístěné nerovnoměrně; některé země mají obrovská ložiska ropy či jiných nerostných surovin, jiné nemají skoro žádné. Z toho vyplývají závažné otázky distributivní spravedlnosti.

Zda země má či nemá přírodní zdroje, má zásadní politické a ekonomické dopady. Hodně diskutovaný je fenomén takzvané „resource curse“‎ čili nerostného prokletí – čím více cenných zdrojů státy mají, tím více jsou náchylné k autoritářství, vnitřním konfliktům nebo sociální nerovnosti. Jedna z věcí, které mě primárně zajímá je vztah mezi přírodním bohatstvím a politickou strukturou vládnutí. Také se zabývám otázkou, za jakých podmínek státy používají zdroje spravedlivým způsobem a to včetně globálních statků jako jsou atmosférické zdroje a zdroje v oceánech.

Jak vypadají výsledky vašich výzkumů?

Část mé práce je vytváření teorií – konceptů, jak by například v ideálním případě měla vypadat „dobrá politika přírodních zdrojů“‎. V posledních letech se ale můj výzkum mnohem více přesouvá do praktických rovin. A to ve formě nejrůznějších expertních stanovisek, komentářů a analýz, a to i například v rámci vytváření legislativy, která respektuje základní etické zásady férového obchodu s přírodními zdroji.

Když uvedu zcela konkrétní příklad, dva měsíce zpět jsem byla přizvána do interdisciplinárního panelu, kde má role byla lokálním politikům a zástupcům byznysu vysvětlit, co znamená zacházet s vodou spravedlivým způsobem, jaký je voda typ zdroje, jak je potřeba na ni nahlížet – je to komodita, ale zároveň je to věc lidských práv, protože pro člověka a další formy života, je nezbytná k přežití.

Komerční sféra má tendenci opomíjet tyto otázky ekonomických nerovností a toho, že existují morální nároky lidí na určité typy zdrojů a že je třeba zohlednit, zda některé formy komercializace nevedou k situacím, kdy určitá část lidí nemá přístup k určitému typu přírodních zdrojů. Má role je kategorizovat zdroje a dívat se na to z morálně distributivního pohledu.

Existuje ve vašem oboru tento dialog mezi vědci, politiky a byznysem?

Dialog existuje, ale je nedostatečný. Sama často přemýšlím, čím to je. Možná si za to akademici mohou z velké části sami. Uzavírají se do oborových bublin, kde používají svůj odborný žargon, který je pro další nesrozumitelný. Teď jsem například součástí velkého výzkumného uskupení, které se zabývá otázkami transformace majetkových vztahů v moderní společnosti. Do projektu je zapojeno asi sto lidí, financuje to hlavní grantová agentura v Německu. Pojí se s tím velké množství regulí a požadavků, ale zaráží mě, proč jedna z nich není navázat vztah s tvůrci politik.

 

Univerzita Jena (oficiálně Univerzita Friedricha Schillera v Jeně) je veřejná výzkumná univerzita založena v roce 1558 a patří mezi deset nejstarších univerzit v Německu. Je spojena se šesti nositeli Nobelovy ceny, tím posledním je její absolvent Herbert Kroemer, který v roce 2000 získal Nobelovu cenu za fyziku. Uni Jena, jak zní její neoficiální zkratka, patří mezi nejlepší německé školy v oborech fyzika, biologie, psychologie a lékařství. Stejně jako Univerzita Karlova, je členem Coimbra Group. „Já jsem na Univerzitu Jena nastoupila 1. dubna loňského roku, fyzicky jsem tam kvůli koronavirovým restrikcím byla dvakrát…“‎ sdílí Petra Gümplová a přidává fotku z okna kanceláře. „Můj současný projekt je na čtyři roky, tak doufám, že stihnu zažít i běžný akademický život na univerzitě.“‎‎

 

Na konci loňského roku jste se účastnila workshopu pořádaném platformou Czexpats in Science, který se věnoval otázce, jak si vybrat dobrou výzkumnou skupinu a svého vedoucího. Co byste ze svých zkušeností poradila studentům?

Nejdůležitější je, aby si člověk našel téma, pro které má osobní vášeň a etické přesvědčení a chce k přispět k jeho poznání či řešení. Akademický výzkum je samozřejmě jen jednou z možností, jak tento zájem realizovat. Když získáte expertizu v určitém oboru, můžete se kdykoliv přesunout do konzultantství nebo do politiky. Pokud se rozhodnete pro akademickou dráhu, připravte se na to, že budete muset být flexibilní a vždy mějte plán B. A buďte součástí globální vědecké komunity, sledujte zahraniční kolegy, komunikujte svůj výzkum v angličtině a sami vycestujte a stravte delší dobu v zahraničí.

Zvažovala jste někdy návrat do Česka?

Ano, ale nikdy to nebylo konkrétní. Nemám v Česku intenzivní pracovní kontakty, a i z osobních důvodů je to složité. Má dcera vyrostla v Německu, chodí tu do školy, má tu kamarády…
Pro samotné akademiky, pokud nemáte partnera cizince, je ale těžké si v zahraničí najít domov – často se stěhujete za projekty, většinou hodně pracujete, takže na budování sociálních vazeb mimo práci a nejužší rodinu nemáte čas. Takže tu osobní touhu vrátit se „domů“‎ do Česka mám, ale zároveň si to pracovně vůbec neumím představit.

Vy se také hodně angažujete v tématu Ženy ve vědě. Jaké to je být ženou v politologii a sociologii?

Měla jsem štěstí, že jsem do Německa přišla v roce 2010, v době aktivního procesu posílení postavení žen ve vědě a dalších oblastech, kde jsou ženy podhodnocené. A to bylo nesmírně úžasné a osvobozující, být součástí toho, kdy se do tradičně mužských disciplín a oborů zavádí nejrůznější opatření vedoucí k diverzitě, a tím myslím nejen muži-ženy, ale i mladší-staří či nejrůznější menšiny.

A často to byla velmi jednoduchá řešení, třeba na Max Weber Kollegu v Erfurtu se na seminářích zavedlo, že jako první dostanou prostor k dotazům mladí a ženy a bedlivě se hlídalo, aby nedocházelo k tomu, že diskuzi ovládne jen vybraná skupina renomovaných profesorů. Stejně tak se zavedla nejrůznější interní pravidla, hlídalo se diverzní zastoupení řečníků na konferencích či se aktivně hledaly ženy na vedoucí pozice. A například některé grantové agentury již mají genderovou rovnost účastníků projektu jako jednu z nutných podmínek, jinak vám financování nedají.

Považuji za životní štěstí, že jsem nyní součástí pracovního prostředí, které se snaží neustále profesionalizovat a měnit, podle toho, jak se vyvíjí představy o tom, co je správné, inkluzivní a dobré. Prostředí má na vás obrovský vliv. Až zpětně jsem si uvědomila, v jak nedobrém prostředí jsem v Česku studovala. Když v tom ale vyrůstáte, považujete neustálé narážky, flirtování nebo hospodské vtípky za přirozené, až s odstupem a v kontrastu se zahraniční zkušeností vám dojde, že to jde i jinak, s respektem a úctou a nějakou základní profesionalitou.

Nyní si opravdu užívám to, že v práci nikoho ani nenapadne řešit, zda vám to dnes sluší, ale že lidé vás poslouchají a berou vážně to, co říkáte. Člověk si uvědomí, že sám o sobě a svých možnostech začne uvažovat úplně jinak. Všem ženám bych přála, aby byly v práci respektované a brané vážně jako rovnocenní partneři, jako někdo, kdo se prostě snaží dělat dobře svojí práci. Řeči typu, že něco není vhodné téma pro hezkou mladou holku, že tomu jako holka nebudete rozumět nebo že to jsou hezké výsledky stejně jako vy, jsou nesmírně toxické a já jsem opravdu ráda, že se pohybuji v prostředí, kde něco takového je zcela nemyslitelné.

 

Autorka: Pavla Hubálková

Foto: archiv Petry Gümplové

Článek vyšel v on-line magazínu Univerzity Karlovy Forum.

---

Petra Gümplová

Vystudovala magisterský program sociologie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Titul Ph. D. v oboru sociologie a politologie získala na New School for Social Research v New Yorku v USA. Poté působila na několik německých institucích: Justus Liebig Universität v Giessenu, Käte Hamburger Kolleg v Duisburgu a na Max Weber Kolleg na University of Erfurt. Nyní vede projekt na téma Global Commons v rámci výzkumného centra Structural Change of Property na Friedrich Schiller univerzitě v německé Jeně. Zabývá se mezinárodní politickou teorií, mezinárodním právem, právy na přírodní zdroje a idejemi globální spravedlnosti.