Jaroslav Miller: Průmyslové doktoráty lze zvládnout i bez legislativních změn

Kulatý stůl se odehrál 6. února 2023 pod záštitou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR (MŠMT ČR) ve spolupráci s ministryní pro vědu, výzkum a inovace Helenou Langšádlovou. Debaty se zúčastnili i zástupci Masarykovy univerzity, Univerzity Karlovy, Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, ale také firmy jako je Zentiva, Siemens Česká republika, Škoda Auto ČR, či odborníci ze Svazu průmyslu a dopravy ČR nebo zástupci Národního akreditačního úřadu pro vysoké školství (NAÚ).

„Kulatý stůl měl za cíl především otevřít problematiku užší spolupráce firem a univerzit v oblasti doktorandského studia a doktorandského výzkumu. V ČR je mnoho firem s robustní výzkumnou infrastrukturou, které ovšem synergie s akademickým prostředím z různých důvodů nevyužívají. To, že se nám podařilo dostat na jedno místo zástupce průmyslu, univerzit, státu či Národního akreditačního úřadu považuji za obrovský úspěch. V diskusi byly často zmiňovány překážky spolupráce v oblasti doktorandského studia, ale ze všech stran byl cítit enormní zájem o vyšší míru synergie. Nakonec jsem dospěl k závěru, že se jedná hlavně o mentální záležitost spočívající ve spoléhání sama na sebe a v nezvyku více využívat výhod mezisektorové spolupráce,“ říká Jaroslav Miller.

Jaké mají průmyslové doktoráty v ČR aktuálně zastoupení a jaký další vývoj lze v tomto směru očekávat?

Všeobecně se ví, že takzvané průmyslové doktoráty v ČR nemají, na rozdíl od některých jiných evropských zemí, příliš velkou tradici. Rozhodně ne na institucionalizované úrovni. Bavíme se spíše o individuálních příkladech dobré praxe, o kterých by se dalo říci, že inklinují k pojmenování průmyslový doktorát. Ministerstvo školství i úřad paní ministryně Langšádlové si uvědomují, že propojení akademického a komerčního sektoru by mělo být mnohem intenzivnější a institut takzvaného průmyslového doktorátu je jedním z nástrojů, jak toho dosáhnout. Zdůrazňuji, že pro české akademické prostředí se jako nejvhodnější forma jeví případná úprava v rámci již existujících akademických doktorandských studijních programů, což je výhradní záležitostí diskuse uvnitř jednotlivých oborových rad či univerzitních rad pro vnitřní hodnocení. Nejsou tedy zapotřebí prakticky žádné legislativní úpravy. Rovněž Národní akreditační úřad nevidí v participaci firem na doktorandských studijních programech zásadní překážky.

S kým MŠMT ČR na přípravě tohoto plánu spolupracuje a jak tyto aktivity zapadají do plánované reformy doktorandského studia?

Na těchto záležitostech pracujeme v kooperaci s úřadem paní ministryně Langšádlové. Aplikačně orientované doktorandské studium samozřejmě úzce souvisí i s reformou doktorandského studia, jež nyní prochází legislativním procesem. Domníváme se například, že pokud bude doktorand v rámci svého výzkumu systematicky spolupracovat s konkrétní firmou, je vyšší šance, že studium úspěšně dokončí, protože mu firma pravděpodobně nabídne po studiu pracovní místo. To může významně snížit odchody doktorandů ze studia, které dnes dosahují takřka 60–65 procent.

Považujete tedy za vhodné, aby se průmyslové doktoráty nevázaly na nějakou konkrétní legislativní úpravu?

Ano, jedná se v podstatě o možnost připravit studijní plány v rámci stávajících doktorandských studijních programů. Abych to upřesnil, ve světě existují v principu tři základní modely spolupráce v rámci doktorandských studijních programů. První model je nejjednodušší a realizuje se do určité míry běžně i v ČR. Firma se domluví se školou na konečném produktu, student tedy píše svou dizertaci na problematiku, jež zadává firma. Tento způsob je nejjednodušší a nevyžaduje žádné dodatečné legislativní úpravy.

Druhý model představuje již systémovější spolupráci. Firma se typicky finančně i organizačně podílí na zajištění konkrétního doktorandského studijního programu například prostřednictvím stipendia vypláceného mladému výzkumníkovi nad rámec stipendia placeného školou. Na druhé straně doktorand absolvuje v rámci svého studijního programu předměty a výuku klíčových kompetencí, které jsou důležité pro firmu. Tímto způsobem získá budoucí absolvent potřebné znalosti a dovednosti už v průběhu studia a může poté plynule pokračovat v kariéře v soukromém sektoru. Domnívám se, že právě tento model by mohl být velice vhodný a rozšířený v České republice. V zásadě záleží pouze na oborových radách a radách pro vnitřní hodnocení, k jakým úpravám v rámci stávajících akreditovaných studijních programů přistoupí. Národní akreditační úřad již prostřednictvím svého místopředsedy Radka Špicara avizoval, že nevidí zásadnější překážky a dovede si takovou spolupráci velice dobře představit.

Konečně je zde i poslední třetí model, který například funguje v některých zemích severní Evropy, tam totiž průmyslový doktorandský program existuje sám o sobě a má trochu jiné parametry, než klasický akademický doktorát, jak jej známe. Kulatý stůl ale jasně ukázal, že po této variantě není v současné době poptávka, neboť kýženého cíle lze dosáhnout v rámci stávajících studijních programů. Navíc by takový model pravděpodobně vyžadoval legislativní změny.

Jaké jsou podle Vás hlavní argumenty pro hlubší spolupráci firem a univerzit v oblasti doktorandského studia?

Česká republika má silnou industriální tradici. Průmysl v této zemi vytváří vysoké procento HDP. Primárním zájmem české společnosti je uchovat tento příznivý stav, který nám zprostředkovává bohatství a růst. Zároveň však procházíme ekonomickou transformací směrem k sofistikovanějším druhům výroby, tedy k digitalizaci a pokročilejším technologiím. Tento proces tak musí být doprovázen odpovídajícími kompetencemi lidí z daného sektoru. To je jeden z důvodů, proč mají takzvané průmyslové doktoráty v naší zemi své místo.

Druhým důvodem je fakt, že v tuzemsku byla za posledních patnáct až dvacet let vytvořena relativně robustní výzkumná infrastruktura i mimo akademickou půdu. Soukromý sektor –⁠ strojírenský, farmaceutický nebo automotive – investoval desítky miliard korun do výzkumných infrastruktur. Pro jejich obsluhu i zvýšení výkonnosti jsou zapotřebí vysoce kompetentní odborníci, kterých je vždy nedostatek.

Konečně třetí důvod, jež potvrzují i různá šetření, vychází z jednoduché skutečnosti, že rostoucí počet absolventů doktorandského studia již nepokračuje v kariéře na akademické půdě. Buď odchází do soukromého sektoru nebo změní obor. Tyto odchody absolventů do průmyslu jsou už nyní masivní. Problém ovšem spočívá v tom, že čerství absolventi často postrádají některé kompetence důležité pro průmyslový výzkum a vývoj. Smyslem tedy je, aby tyto kompetence mohli doktorandi získat již v průběhu svého studia. Česká republika se díky tomu stane i konkurenceschopnější zemí v globálním měřítku.

Jaká jsou podle Vás největší rizika při zavádění průmyslových doktorátů?

Rizikem může být například nepřesné vymezení duševního vlastnictví. Kdo s ním bude nakládat, pokud doktorandský výzkum přinese skutečný průlom, jenž by mohl generovat významné finanční prostředky? Studijní program může být kofinancován soukromým sektorem, ale je akreditovaný univerzitou. Taková situace by měla být řešena kvalitní smlouvou mezi firmou a univerzitou. Skvělým příkladem dobré praxe je také nedávno vydaná směrnice děkana pražského matfyzu, která by se mohla stát inspiračním zdrojem pro další akademická pracoviště, protože podrobně a komplexně ošetřuje spolupráci firmy a akademie v oblasti doktorandského studia.

Zmiňujete, že v některých zemích jsou akademické a průmyslové doktoráty odděleny. Jaké jsou mezi nimi konkrétní praktické rozdíly?

Průmyslové doktoráty jsou typicky o něco kratší než akademické. Předpokládá se u nich, že student má také trochu jiné povinnosti. Například pedagogické činnosti se věnuje omezeně, pokud vůbec. Naopak se více zabývá výzkumem, ať už v rámci školy, nebo v rámci výzkumné infrastruktury dané firmy. Dále jsou rozdílné způsoby výběru výzkumného tématu - u průmyslového doktorátu obvykle vybírá firma, nikoli škola. Zatímco absolvent akademického doktorátu má většinou širší spektrum možností po úspěšném dokončení – počítá se i s tím, že absolvent zůstane na akademické půdě, absolvent průmyslového doktorátu směřuje buď rovnou do dané firmy, nebo obecně do komerčního sektoru.

Bavíme-li se o průmyslových doktorátech, primárně hovoříme o technických a inženýrských oborech. Lze aplikovat do tohoto vzdělávacího modelu i společenské a humanitní vědy či umělecké obory?

Nepochybně. Z tohoto pohledu je pojem průmyslový doktorát trochu zavádějící, protože implikuje jednostrannou spolupráci s průmyslem. Prostor pro spolupráci firem s humanitními a sociálními vědami je přitom obrovský. Od sociologických výzkumů přes kreativní průmysly až například po dopravní psychologii.

Existuje už nějaká představa, jak by bylo možné stanovit standardizaci spolupráce mezi soukromým a veřejným sektorem, tedy mezi univerzitami a firmami?

V tomto kontextu se znovu odkazuji na relativně novou směrnici děkana Matematicko-fyzikální fakulty UK k průmyslovým doktorátům. Jedná se o vyvážený text, který řeší nejen okolnosti doktorandského studia, ale i otázku pozice doktoranda, tedy, zda je dotyčný ve firmě student, nebo zaměstnanec. Dále v dokumentu řeší otázku autorských práv, školitelství atd. Jedná se tedy o kvalitní startovací bod pro diskuzi, jak ošetřit průmyslové doktoráty na obecnější úrovni. V České republice samozřejmě existují příklady dobré praxe. Například VŠCHT má poměrně úspěšnou tradici v propojování firem a akademie v oblasti doktorandského výzkumu. Cílem však je dosáhnout mnohem robustnější míry spolupráce. Tedy udělat z takzvaných průmyslových doktorátů systémovou záležitost. Kulatý stůl měl tak v tomto smyslu za cíl udělat ze spolupráce akademií a firem v oblasti doktorandského výzkumu široké téma k diskusi.

Tvrdíte, že průmyslové doktoráty pomohou sblížit akademickou sféru a soukromý sektor. Jakým způsobem?

Debata o propojenosti těchto „dvou světů“ v tuzemsku kontinuálně probíhá už několik desetiletí. Je ovšem nutné říci, že například v oblasti transferu technologií se situace pozvolna zlepšuje. Navíc v České republice znatelně sílí i startupová základna. Diskuse o vyšší míře propojenosti firem a akademie v oblasti doktorandských studií je tak logickým vyústěním tohoto vývoje.

Je tu ale ještě další aspekt, který je třeba zdůraznit. Aktuálně projednávaná reforma doktorandského studia sice poměrně výrazně navyšuje stipendium, ale obávám se, že v současné ekonomicky napjaté době ani to nemusí stačit. Finanční participace zainteresovaných firem na doktorandském studiu tak může být jedním z vítaných východisek.

Přibližně jak velkého počtu zájemců by se průmyslový doktorát mohl týkat?

Poptávka ze strany technologického sektoru, farmaceutických či strojírenských firem je skutečně značná, a pokud bychom v budoucnu hovořili o vyšších stovkách či nižších tisících doktorandů realizujících svůj výzkum v těsné spolupráci s firmami, byl by to úspěch pro všechny zúčastněné strany.

 

Zdroj: Vědavýzkum.cz (JT)

---

Jaroslav Miller je profesorem historie, bývalým rektorem Univerzity Palackého v Olomouci (2014–2021). V roce 2021 působil i jako rektor soukromé Anglo-americké vysoké školy v Praze. Od 1. února 2022 je politickým náměstkem ministra školství, mládeže a tělovýchovy. Absolvoval studium komparativní historie a filologie na Středoevropské univerzitě v Budapešti, Univerzitě Palackého v Olomouci a na Oxfordské univerzitě. Jako několikanásobný držitel stipendia Alexandra von Humboldta působil vědecky především v Německu. Absolvoval také dlouhodobé stáže na univerzitách v USA, Kanadě či Velké Británii.

V letech 2010 a 2011 zastával místo hostujícího profesora na University of Western Australia v Perthu. V roce 2012 ho velvyslanec Spojených států amerických jmenoval do funkce ambasadora Fulbrightova programu v České republice. V současné době je Jaroslav Miller členem Správní rady Fulbrightovy nadace. Je autorem mnoha monografií a vědeckých publikací, za které získal řadu mezinárodních ocenění.