Jaroslav Miller: Zřízení ministerstva pro vědu je vysoce ambiciózní projekt

Nově nastupující vláda deklaruje vytvoření nového ministerského úřadu pro vědu a výzkum. Jaké by podle vás měly být jeho cíle – respektive vůbec smysl a prostor jeho působení?

Primárním poselstvím tohoto plánu je, že nová vláda to s vědou a výzkumem skutečně myslí vážně. Zřízení samostatného ministerstva je nicméně vysoce ambiciózní projekt, který musí být uchopen komplexně, poctivě a především kompetentně. Postupné budování úřadu, jehož cílem je strategicky i operativně řídit politiku VaV, si vyžádá plnou podporu vlády i ostatních ministerstev, které v této oblasti dosud hrají prim - především MŠMT a MPO. Pokud má vláda záměr sjednotit celou agendu VaV a konečně učinit z této oblasti jednoznačnou prioritu země, potom v budoucnu nepochybně půjde o jedno ze silných ministerstev, které bude disponovat značnými finančními prostředky a spoluurčovat národní politiku VaV. Trochu mne ale znervózňuje neblahá tradice diskontinuity české politiky spočívající v tom, že bez rozmyslu zrušíme to, co předchozí vláda zavedla. Je v bytostném národním zájmu, aby klíčové projekty nebyly obětovány na oltář české politické malichernosti. Sem řadím například důchodovou reformu, transformaci energetiky nebo právě řízení VaV.

Co tedy aktuálně čeká nově jmenovanou ministryni pro vědu, výzkum a inovace?

Podle mého skromného názoru má před sebou paní ministryně tři úkoly. Nejdříve je třeba vybudovat na zelené louce úřad, který nyní v podstatě neexistuje – získat kompetentní lidi a vytvořit organizační strukturu. Druhý úkol je operativní, což znamená najít s ostatními ministerstvy vhodný model průběžného fungování managementu vědy a hodnocení výzkumu, které zaštiťuje RVVI. Třetí úlohou je strategické řízení vědy a výzkumu. Sem spadá například Inovační strategie, systémová podpora vědeckých startupů, soulad s Národním plánem obnovy či systém rozdělování finančních prostředků na výzkum a vývoj. Zcela zásadní je například sladit české národní cíle v této oblasti s evropskými cíli. Vzhledem k blížícímu se předsednictví ČR v Radě Evropy je tento aspekt o to důležitější. Do této kategorie patří podle mne i mezinárodní vědecká diplomacie ve smyslu integrace a propojování českého výzkumu se zahraničními partnery, zejména v prioritních oblastech výzkumu. Tady bude politická podpora nezbytná. Já osobně spatřuji největší smysl nového ministerstva právě v tom, že otevírá příležitost pro dlouhodobé strategické řízení oblasti výzkumu a vývoje.

Jaké by měly být plány tohoto ministerstva na další čtyři roky?

Nejsem si zcela jist, jaká je konkrétní představa vlády o organizační šíři úkolů nového ministerstva. Pokud má skutečně celá oblast VaV přejít pod nově vzniklý resort, potom bude ve střednědobém výhledu nepochybně velkou výzvou efektivně sjednotit agendu, která je aktuálně rozdělena mezi řadu ministerstev. Asi lze na tohle téma očekávat řadu nelehkých diskusí. I proto bych radil nejdříve se soustředit na vybudování funkčního administrativního zázemí. V dlouhodobém horizontu podle mne musí být absolutní prioritou ministerstva, samozřejmě ve spolupráci s jinými resorty, vysokými školami a AV ČR, zvrátit odliv mozků a naopak zabezpečit výrazný brain gain. Udělat z ČR skutečnou Mekku vědy, zemi, kam se přichází za špičkovým výzkumem, mezi špičkové vědce a za špičkovou infrastrukturou. Tato země má relativně málo komparativních výhod, ale shoda na myšlence České republiky jako inovativního centra Evropy, by jí mohla, měla být a musí být. Dovedu si představit například vznik české obdoby německé Alexander von Humboldt Stiftung lákající vynikající vědce z celého světa do České Republiky, a to samozřejmě za nadstandardních podmínek. Myslím, že infrastrukturní zázemí už na to máme. V mém uvažování by to mohl být vynikající příklad PPP projektu založeného na mobilizaci veřejných a soukromých finančních zdrojů. Podobná systematická podpora udělala z Německa jednoho ze světových lídrů VaV a finančně se vrátila zemi stonásobně. Předesílám ale, že to je úkol pro celou vládu, protože to dalece přesahuje možnosti jednoho ministerstva.

Jaké budou dopady na vysoké školy, když se na jednu stranu jedná o pedagogické instituce pod ministerstvem školství, na stranu druhou jsou klíčovými vědeckými infrastrukturami?

To, že vysoké školy fungují pod ministerstvem školství, má svou logiku, svou tradici i svůj smysl, protože celý systém poskytování vzdělání je úzce provázaný, od základních škol až po univerzity. Ještě jednou podotýkám, že přesně dosud neznám plány vlády stran centralizace VaV, ale pokud by měly univerzity výhledově spadat v této oblasti pod nové ministerstvo, potom je nutná úzká součinnost se všemi dotčenými ministerstvy a výsledek musí být takový, že servis pro vysoké školy musí být stejný nebo lepší. I poté však bude koordinace například mezi MŠMT a novým ministerstvem naprosto nezbytná. V obecné rovině to ale může fungovat. Máme tady koneckonců řadu precedentů. Například lékařské fakulty jsou rozkročeny mezi MŠMT a ministerstvo zdravotnictví.

Nová vláda jasně deklarovala, že oblast výzkumu a vývoje považuje za svou prioritu. Jak její program v této oblasti hodnotíte?

Když se podívám na programové prohlášení, je zjevné, že to vláda myslí vážně. Potěšila mne deklarovaná podpora vybudované výzkumné infrastruktury. Aby stát mohl pomýšlet na globální konkurenceschopnost alespoň ve vybraných oblastech výzkumu, musí přijít se systémovou podporou excelentních pracovišť, která se v České republice etablovala v poslední dekádě, přitáhla špičkové vědce, a která již vyprodukovala vynikající výsledky. Je přitom dobře, že kromě Prahy (BIOCEV, ELI, HiLASE), jsou soustředěna i do Olomouce (CATRIN), Brna (CEITEC) či Ostravy (IT4 Innovations). Samozřejmě tím nesmí trpět ostatní vědecká pracoviště v zemi. S tím souvisí i druhá klíčová oblast, která je však zmíněna spíše mezi řádky. Tím je jasná a efektivní strategie vedoucí k silnému brain gainu, tedy přílivu motivovaných vědců a skvělých studentů ze zahraničí. Právě úspěšnost v této disciplíně bude spolurozhodovat o prosperitě této země, proto musíme napnout v tomto směru všechny síly a pracovat na odstranění všech byrokratických, finančních či legislativních překážek. Například zastaralý proces nostrifikací ve své současné podobě odrazuje mnoho mladých lidí od studia v České republice.

Od 1. února 2022 nastupujete na pozici náměstka ministra na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Co jsou pro Vás na této pozici hlavní priority? Čeho byste si přál v této funkci dosáhnout?

O mých bezprostředních i dlouhodobějších úkolech povedeme nepochybně obšírnou diskusi s panem ministrem. Nicméně vím, že v procesu přípravy jsou například reforma doktorských studií na vysokých školách či novela vysokoškolského zákona, které bude nutné dotáhnout do konce. Programové prohlášení vlády také počítá s pokračujícím procesem internacionalizace vysokoškolského prostředí či s podporou profesně orientovaných studijních programů. Některé úkoly budou předpokládat úzkou součinnost s nově vytvářeným ministerstvem pro vědu a výzkum. A konečně také řada povinností vyplyne z českého předsednictví v EU. Nepochybuji, že agendy bude více než dost.

Soukromé školy mohou být inspirací i pro veřejné vysoké školy

Po odchodu s Univerzity Palackého jste se stal rektorem Anglo-americké vysoké školy (AAU). Jak vnímáte rozdíl v prostředí na veřejné vysoké škole a na soukromé vysoké škole?

Enormně mne zajímá strategické řízení terciárního sektoru. A k tomu, aby člověk měl v této oblasti skutečně hluboké kompetence, musí podle mého názoru mít žitou zkušenost jak s veřejným tak soukromým školstvím, které je komplementární a nikoliv nevýznamnou součástí systému. To byla mimochodem jedna z motivací, proč jsem kývnul na nabídku řídit soukromou vysokou školu. Rozdíly jsou spíše ve vnitřním fungování škol, protože mise je stejná – poskytovat studentům vzdělání uplatnitelné v 21. století. Anglo-americká vysoká škola je i v rámci soukromého terciárního sektoru specifickou institucí. Jednak má status neziskové organizace, tedy veškeré finance jdou zpět na rozvoj instituce. Zároveň je zřejmě nejvíce internacionalizovanou vysokou školou s více než 90procentním podílem studentů ze zahraničí. A také jde o školu, která po absolvování velice komplikovaného procesu získala také americkou institucionální akreditaci. Osobně jsem byl příjemně překvapen tím, jak instituce funguje zevnitř. Angloamerická vysoká škola má například vysoce rozvinuté vnitřní evaluační mechanismy, jako je hodnocení kvality výuky, hodnocení kvality infrastruktury, všechny procesy jsou detailně popsány v tzv. policies a princip shared governance je poměrně striktně uplatňován. Prostě americká akademická kultura. Tohle je například jedna z oblastí, v nichž by vzájemné sdílení dobré praxe mezi soukromými a veřejnými školami mohlo být k užitku oběma typům vysokých škol. A takových bych mohl jmenovat celou řadu.

Jaké jsou tedy další oblasti?

Velkou výzvou, která přímo volá po spolupráci soukromého a veřejného sektoru, je celoživotní vzdělávání, upskilling, reskilling. Rozvinutý systém dalšího vzdělávání a rekvalifikací je podmínkou pružného pracovního trhu a budoucí prosperity země. Veřejné vysoké školy mají v tomto ohledu již poměrně dlouhou tradici a vytvořenou základní infrastrukturu, zatímco soukromé školy jsou často úžeji provázány s komerčním sektorem a firmami. Podobný synergický efekt by mohlo přinést vytváření společných profesních studijních programů, které jsou navíc explicitně zmíněny v programovém prohlášení vlády.

Slabé místo soukromých škol je pravděpodobně výzkumná činnost. Co tyto školy potřebují k tomu, aby mohly dosahovat i kvalitních výsledků v oblasti vědy?

Tady je třeba vnímat rozdíl mezi sociálněvědními a humanitními obory na straně jedné a medicínskými a přírodovědnými na straně druhé. Základní rozdíl mezi nimi totiž představuje vybavení a výzkumná infrastruktura. Na řadě soukromých vysokých škol se dnes provádí velmi kvalitní výzkum v humanitních a sociálních vědách. Zcela odlišná je ale situace v oblasti přírodních věd a medicíny, které vyžadují mobilizaci ohromných finančních prostředků. Ty může poskytnout buď stát nebo osvícený filantrop či skupina filantropů. Pokud by se soukromá univerzita měla zabývat přírodovědným nebo medicínským výzkumem alespoň na evropské úrovni, hovoříme o investicích do lidí, infrastruktury a výzkumných projektů v řádu miliard až desítek miliard korun. Podotýkám, že návratnost prostředků je velmi nejistá a v nejlepším případě dlouhodobá. Tento způsob mecenášství dosud v České republice není příliš rozvinutý, byť dílčí pozitivní činy již existují a já se skláním před lidmi, kteří do těchto oblastí investují.

Neubližuje v tomto směru soukromým univerzitám i určitá stigmatizace společenských a humanitních oborů?

Problém je mnohem širší. Humanitní a sociální vědy potřebují prodělat silný emancipační proces, aby nabraly více sebevědomí. Koneckonců nedobrý stav, v němž se dnes nachází nejenom česká, ale obecně západní společnost lze částečně připsat na vrub nedocenění důležitosti humanitního a sociálněvědního vzdělání. Nejde jenom o to, že tato vědní oblast se musí začít sama více snažit a prosazovat se výrazněji v globálním vědeckém světě, ale jde rovněž o její systematickou popularizaci i o veřejnou diskusi k její společenské relevanci. A především: Společnost potřebuje skutečné autority s osobnostní integritou, které mají tento typ vzdělání a těší se všeobecnému respektu. Stručně řečeno: Více Halíků a Sokolů a méně podomních obchodníků lacině kšeftujících s humanitními vědami. Přesto mám pocit, že situace se postupně zlepšuje. V humanitních a sociálních vědách se etablují mladší kolegové, kteří publikují pravidelně v zahraničních časopisech a budují sobě i svému oboru jméno. Například zahraniční publikační výsledky Školy mezinárodních vztahů na Anglo-americké vysoké škole mne naplňují optimismem a vím, že podobně kvalitativně roste řada jiných pracovišť, ať již na soukromých, či veřejných vysokých školách. Navíc cítím, že ten zjednodušující pohled na vědu jako exaktně měřitelnou oblast je dnes již daleko méně častý než v nedávné minulosti.

Čeho jste chtěl ve vedení AAU dosáhnout? Jaké byly vaše cíle?

Mé priority byly v zásadě tři. Asi netypicky a idealisticky bych na první místo zařadil filantropii, v tomto případě možnost, vyplývající z rektorské funkce, pomáhat těm, kteří to potřebují. Univerzity, ať již veřejné nebo soukromé, mají podle mne povinnost pozitivně působit ve veřejném prostoru. Anglo-americká vysoká škola má navíc status neziskové organizace, která byla v roce 1990 založena jako liberální akademie podporující principy svobody a otevřené společnosti. Funkce rektora i občanský étos instituce mi tak umožňují poskytovat efektivní pomoc lidem, kteří jsou jinde ve světě pronásledováni v důsledku svých politických názorů, víry nebo etnické či kulturní odlišnosti. Když se rozhlédneme okolo sebe, je zjevné, že zvláště dnes je tahle povinnost naléhavější než jindy. Ještě na Univerzitě Palackého se nám takto podařilo pomoci tureckým a běloruským akademikům a studentům. Na AAU jsem vypsal ve spolupráci s ministerstvem vnitra podle stejného modelu Refugee Scholarship pro afghánské uprchlíky, kteří se potřebují integrovat do české společnosti. A vzdělání je nejlepším integračním mechanismem. Zároveň chceme navázat spolupráci s organizací Scholars at Risk, která pomáhá pronásledovaným vědcům z celého světa. Jinými slovy, jako rektor mám potřebnou pravomoc vydat se tímto směrem, protože se chci podílet na snaze udělat z České republiky lepší místo s lepší pověstí. Jsem moc rád, že mi Správní rada AAU tuto strategii toleruje a podporuje mne. Moc za to děkuji.

Další z mých priorit je na Anglo-americké vysoké škole posílit již zmíněný výzkum. Aktuálně jsme zřídili research chair na základě smlouvy s komerčním subjektem, podařilo se nám získat nový výzkumný grant od Technologické agentury ČR a v rozpočtu jsme vyčlenili finanční prostředky za účelem realizace projektů, které měly dobré hodnocení, ale nebyly nakonec podpořeny Grantovou agenturou České republiky. Zároveň se snažíme získat mladé a motivované vědce ze zahraničí i z ČR. Podařilo se nám dostat se na seznam výzkumných organizací, což znamená, že Angloamerická vysoká škola by měla být komplexně hodnocena v rámci Metodiky 17+. Jedná se samozřejmě o malé kroky pro českou vědu jako celek, ale jde o velmi významný strukturální posun pro soukromou vysokou školu. Není to samozřejmě jednoduchý proces, protože hovoříme o změnách v mentálním nastavení školy, o vytvoření více konkurenčního prostředí i o náročnějším strategickém řízení. Klademe si například otázku, jaké oblasti výzkumu prioritně podpořit. Anglo-americká vysoká škola vyniká v ekonomii a v oblasti mezinárodních vztahů a politologie. Proto budeme koncentrovat finanční prostředky především (ale nikoliv výlučně) do těchto oborů. AAU má v tomto ohledu několik komparativních výhod. Protože se jedná o vysoce internacionalizovanou univerzitu s institucionální americkou akreditací, je jednacím jazykem angličtina, což usnadňuje příchod mladých vědců z celého světa a většina publikací směřuje do zahraničních časopisů a nakladatelství. Na druhé straně nejsou zahraniční kolegové příliš obeznámení s českým způsobem financování vědy a českým vědeckým provozem. To z nich dělá v ČR trochu outsidery, a proto jsou nuceni se orientovat více na zahraniční financování.

Třetí priorita směřuje k digitalizaci a poskytování distančního vzdělávání. Nejedná se pouze o reakci na pandemii covidu, ale vzhledem ke klíčové roli celoživotního vzdělávání prožije distanční výuka velkou expanzi. Tento trend je neoddiskutovatelný a hlavně vysoce potřebný, aby česká vzdělávací soustava prokázala svou flexibilitu a dokázala reagovat na potřeby společnosti i trhu práce.

Vědecká centra ukazují svou sílu

Z jiného soudku. Na podzim 2021 se českým výzkumníkům podařil přelomový objev. Povedlo se poprvé v historii pozorovat nerovnoměrné rozložení elektronového náboje kolem atomu halogenu. Tento objev je přitom srovnáván s objevem černých děr. Jak tento objev reflektujete a co je možné si z něj odnést v kontextu politiky výzkumu?

Objev Sigma děr je naprosto průlomový objev, možná až v nobelovské kategorii, který je výsledkem úzké spolupráce vědců a vědkyň z olomoucké CATRIN, ÚOCHB, Fyzikálního ústavu AV ČR a IT4Innovations. Tento skutečně obrovský úspěch ale ukazuje na širší kontext. Právě integrace intelektuálních a infrastrukturních kapacit, mezioborová a meziinstitucionální spolupráce a synergie jsou dnes nejenom jasným trendem moderní vědy, ale především důležitým předpokladem prolomení limitů dosavadních poznatků a konvenční vědy. I proto jsme v Olomouci přikročili ke spojení vzájemně komplementárních ústavů a výsledky se dostavují dokonce rychleji, než jsem čekal. Podpora těchto výzkumných center nemůže být ale jenom nejvyšší prioritou vedení univerzit či akademie věd, ale také státu, jehož deklarovanou ambicí je stát se jedním z lídrů v oblasti technologií a VaV. Bez globálně konkurenceschopného mezioborového výzkumu, špičkové infrastruktury a přílivu mozků to prostě nepůjde.

V kontextu hodnocení výzkumu se chci zeptat i na to, jak reflektujete aktuální výsledky Hodnocení metodiky 2017+?

Celá implementace hodnocení podle metodiky 2017+ je naprosto zásadním krokem vpřed. Vystavuje české univerzity mezinárodnímu dohledu, přináší objektivnější pohled na jednotlivé oblasti vědy, poskytuje klíčová data univerzitním managementům i státu, na nichž lze založit strategické řízení. Navíc dává snad konečně zapomenout na smutnou éru tzv. „kafemlejnku“, který podle mne způsobil české vědě mnoho škod mimo jiné tím, že hodil zcela přes palubu sociální a humanitní vědy a celé hodnocení významně pokřivoval. Je samozřejmě nutné vést kontinuální debatu o dalším vylepšení systému a jeho určitém vyladění, protože první kolo hodnocení ukázalo přirozeně i nedostatky. Tímto krokem by mohla být například hlubší diverzifikace hodnocení jednotlivých oblastí výzkumu uvnitř univerzit či jednotlivých fakult, větší zohlednění korelace mezi publikačním výkonem a personální velikostí oboru a pracovišť, případně mírné posílení váhy Modulů 3, 4, a 5. Možná dospějeme časem také k přidání specifických kritérií hodnocení, relevantnějších například pro technické vysoké školy atd.

Neimplikujete to ale kategorizaci vysokých škol na výzkumné univerzity a profesně orientované vysoké školy?

Právě proto mluvím o zjemnění či vyladění systému hodnocení. Jen málo škol jako celek jsou výzkumně nebo profesně orientované. Kamenné univerzity mají například pedagogické fakulty, jejichž primární mise spočívá jinde než ve vědě a naopak tzv. profesně orientované školy mohou mít špičkové jedno nebo několik pracovišť. Otázky tedy zní, zda nehodnotit mnohem hlouběji dovnitř jednotlivých škol, zda některé součásti univerzity nehodnotit na základě mírně modifikovaných kritérií atd. Obecně se mi ale filozofie stávající evaluace skutečně líbí, protože vnáší do systému prvek férového soutěžení, který dřív absentoval a který motivuje všechny aktéry ke zlepšování. Například Univerzita Palackého v Olomouci byla v rámci prvního hodnocení klasifikována jako výzkumná univerzita v nejlepší kategorii A. To je závazek do budoucna, protože UP by měla dále pracovat na strategickém řízení VaV, aby vynikající hodnocení (a příslušnou finanční bonifikaci) příště obhájila. Naopak univerzity v kategorii B nebo C mají motivaci postoupit v příštím hodnocení výše, třeba na úkor dnešních „áčkových“ škol. To je princip, který má potenciál v dlouhodobějším horizontu pomoci českým vysokým školám k vzestupu i v mezinárodním kontextu.

 

Děkujeme za rozhovor!

Za redakci portálu Vědavýzkum.cz se ptal Jan Tesárek. 

 

Poznámka redakce: rozhovor vznikal postupně v průběhu prosince 2021 a ledna 2022. Jaroslav Miller k 31. 1. 2022 končí na postu rektora Anglo-americké univerzity a 1. 2. 2022 nastupuje na pozici náměstka ministra školství, mládeže a tělovýchovy.

 

Předchozí rozhovor s Jaroslavem Millerem si můžete přečíst zde. 

 

 

---

Jaroslav Miller

Absolvoval studium komparativní historie a filologie na Středoevropské univerzitě v Budapešti a Univerzitě Palackého v Olomouci. Jako doktorand studoval komparativní dějiny také na Oxfordské univerzitě ve Velké Británii. Působil i v Kanadě a dvakrát byl stipendistou prestižní německé vědecké nadace Alexandra von Humboldta a americké nadace Andrew W. Mellona. Jako Fulbright Fellow vyučoval na Georgia College and State University v USA a v letech 2010 a 2011 zastával místo hostujícího profesora na University of Western Australia v Perthu. V roce 2012 ho velvyslanec Spojených států amerických jmenoval do funkce ambasadora Fulbrightova programu v České republice. Ve stejném roce byl jmenován profesorem historie. Od roku 2014 do roku 2021 byl rektorem Univerzity Palackého v Olomouci. Od roku 2021 do konce ledna 2022 působí ve funkci rektora Anglo-americké vysoké školy.