Jiří Nantl: Deset let nejzápadnějšího vědeckého centra na východě Evropy

Středoevropský technologický institut – CEITEC – je interdisciplinární výzkumné centrum zaměřené na vědy o živé přírodě, pokročilé materiály a nanotechnologie. Zdejší týmy se mj. zabývají technologiemi budoucnosti, jako jsou např. moderní metody editování genomu a molekulární stroje, nebo sofistikovaným výzkumem struktury virů a bakterií až na úroveň jednotlivých atomů. Jejich výsledky pomáhají zlepšovat diagnostiku a léčbu nádorových onemocnění, Alzheimerovy choroby, klíšťové encefalitidy a mnoha dalších nemocí.

Jak byste zhodnotil fungování centra CEITEC v prvních deseti letech jeho existence – ať už z hlediska vědecko‑výzkumného, nebo institucionálního či provozního?

Myslím si, že asi nejlépe za nás mluví objektivně měřitelná data, to znamená umístění v různých žebříčcích vědeckých institucí, potažmo fakt, jak jsme hodnoceni zvnějšku. V tuto chvíli je CEITEC v žebříčku Nature Index čtvrtou nejvýznamnější vědeckou organizací v celé naší republice, tedy hned za třemi giganty – Akademií věd ČR, Univerzitou Karlovou a Masarykovou univerzitou. Navíc se naše konsorcium jasně vědecky vyprofilovalo a je v národní i mezinárodní komunitě známo svými lidmi, mnohdy leadery oborů, kteří vedou jednotlivé výzkumné skupiny.

Z hlediska institucionálních a provozních věcí si CEITEC, podle mého názoru, získal jméno také tím, že je považován za dobře řízenou instituci, a v mnoha oblastech je vzorem pro ostatní centra srovnatelného zaměření ve střední a východní Evropě.

Čím je inspirujete?

Pro nás je typický důraz na personální politiku. Hlavně v posledních pěti letech jsme vynaložili velké úsilí na to, abychom se vymanili z častého prokletí české i východoevropské vědy – a sice že všichni působí všude. Proto naši zaměstnanci ve většině případů pracují pouze u nás. To má řadu důsledků nejen pro financování, ale je to ohromně důležité i pro vnitřní život, kdy se kolegové mají čas potkávat a povídat si o vzájemné spolupráci, tudíž vzniká komunita, kde kvasí nové myšlenky. V českém prostředí se hodně vymykáme právě důrazem na HR politiku lidských zdrojů, kdy máme postaven velmi silný model autonomních výzkumných skupin, které stojí a padají se svými vedoucími – aktivně se snažíme vymýtit intelektuální inbreeding, dědičnost výzkumných týmů a podobně. Z toho vyplývá, že máme čas od času prostor udělat nábor juniorních skupin a máme ohromnou úspěšnost při získávání velkých evropských grantů, zejména v juniorní kategorii. Každým rokem podáváme až čtyři žádosti o grant ERC, přičemž v polovině případů dostaneme pozvání k interview, které už znamená vysokou míru pravděpodobnosti, že projekt bude zafinancován. Takže i díky naší personální politice se, troufám si říci, CEITEC stal nejlepším místem v ČR, kde rozjíždět samostatnou vědeckou kariéru.

Jaké postavení si konsorcium získalo v evropském kontextu?

Stručně řečeno, v současnosti je CEITEC považován za „nejzápadnější vědeckou instituci na východě“. To znamená, že má postavení velmi dobrého západoevropského vědeckého ústavu jak svým výkonem, tak i uspořádáním a řízením. Tím v ČR vynikáme.

Vnímáte kompetici mezi pražskými a brněnskými vědci?

Řekl bych, že moc ne. V Praze jsou samozřejmě instituce, které jsou nám tematicky blízko, a s některými rovněž spolupracujeme, například s Ústavem organické chemie a biochemie AV ČR, Ústavem molekulární genetiky AV ČR a centrem BIOCEV. Z našeho pohledu má ale minimálně stejný význam – a v rovině lidských interakcí možná i větší – Vídeň. Jsme velmi těsně napojeni na tamní biologický výzkum a patříme mezi hlavní stakeholdery Vienna Bio‑ Center Core Facilities. Takže vidím naše působení spíše na ose Vídeň–Brno–Praha a dále. Nesmím zapomenout ani na Bratislavu, protože intenzivně kooperujeme rovněž s Biomedicínským centrem Slovenské akademie věd.

Spolupráce se zahraničím tedy funguje dobře?

Určitě ano a do jisté míry jsme i křižovatkou řady velkých spoluprací. CEITEC je totiž jediným tuzemským členem elitního evropského konsorcia EU Life a zároveň koordinátorem a leaderem Alliance4Life.

Letos bude CEITEC reprezentovat ČR i na světové výstavě EXPO 2021 v Dubaji. S čím tam jedete?

Nebudeme tam prezentovat výzkum biomedicínský, ale rostlinný, který má ohromný aplikační potenciál a jímž je CEITEC v širší veřejnosti znám asi méně. Spolupracujeme s brněnskou biotechnologickou firmou Photon System Instruments, která vyvíjí technologie pro zemědělství nové generace a přístroje pro vědecké účely, jež umějí simulovat různá prostředí a zjišťovat, jak na ně rostliny reagují. Společně je představíme právě v Dubaji.

V současnosti se ukazuje, jak dobré bylo před lety naše rozhodnutí vyváženě podporovat výzkum biomedicínský i rostlinný, což ostatně tehdy udělaly i některé velké mezinárodní chemické koncerny. Musíme si uvědomit, že značná část molekulárněbiologických výzkumných otázek je poprvé řešena nejprve na rostlinách a až poté se přenáší na živočišné systémy, případně na lidi. Koneckonců Mendel popsal základní zákony dědičnosti také díky pokusům s hrachem setým.

Pokud bychom zůstali v oblasti biomedicíny, které vědecko‑výzkumné výstupy považujete za nejvýznamnější?

Nejprve bych možná podotknul, že biomedicínští vědci z našeho konsorcia publikují okolo 300 odborných prací ročně, z nichž třetina se pohybuje v první čtvrtině nejlepších odborných časopisů ve světě. A prakticky každý z těchto výstupů je zajímavý. Kdybych měl zmínit jeden příběh, který mám rád a jenž je zároveň skvělou ukázkou naší HR politiky, byl by to objev Dalibora Blažka publikovaný v Nature Structural & Molecular Biology 2020. Ten se svým týmem dokázal přesně popsat význam bílkoviny CDK11, která je klíčová pro přepis genetické informace a řídí procesy dělení buněk, což je důležité pro vznik některých typů nádorů – tedy i jako možný cíl protinádorové léčby. Dalibor, který přišel do CEITEC asi před sedmi lety se svou novou výzkumnou skupinou, této linii svého výzkumu hodně věřil, ale dlouhou dobu neměl žádné popsatelné výsledky. Na úrovni managementu jsme se proto rozhodli, že jeho týmu prodloužíme standardní periodu, ve které by měl prokázat své výstupy, a vyplatilo se nám to. Nakonec z toho byla skvělá a užitečná práce.

Jak je vaše konsorcium vlastně úspěšné v transferu technologií?

Obecně mám pocit, že v Česku se transfer technologií konečně vzmáhá. Zhruba v předminulé dekádě u nás byla vybudována infrastruktura podpůrných center pro přenos poznatků do praxe, ale tehdy ještě nebylo moc co transferovat. Nicméně díky tomu, že v posledních dvaceti letech byly alokovány prostředky převážně do biologického výzkumu, začíná vznikat kritická masa objevů, se kterými se už dá aplikačně pracovat. V CEITEC se to děje již velmi intenzivně, přičemž naší nejsilnější oblastí jsou diagnostické metody pro nádorová onemocnění. Příkladem může být neinvazivní diagnostika kolorektálního karcinomu z krve, kterou vyvinul Ondřej Slabý se svým týmem. Jeho patent licencovala tuzemská společnost BioVendor a na základě toho vyvíjí certifikovanou diagnostickou soupravu.

Věnujete se i „covidovým“ tématům?

Kromě toho, že jsme na počátku pandemie zajišťovali testování pro pracovníky sociálních služeb v brněnském regionu a že se v současnosti zabýváme sekvenováním za účelem detekce variant viru SARS‑CoV‑2, se naši vědci podíleli také na vývoji nové testovací metody založené na izotermální amplifikaci DNA, tzv. RT‑LAMP. Ta umožňuje rozeznat virus ve vzorku bez nutnosti izolace RNA, takže by měla být spolehlivější než antigenní testy a rychlejší a levnější než PCR testy. Aktuálně probíhá validace prototypu této testovací sady.

V posledních letech v ČR vyrostlo několik velkých vědeckých infrastruktur a center excelence. Daří se jim podle vás v tuzemských podmínkách naplňovat jejich roli a zajistit udržitelnost do budoucna?

Pokud jde o velké výzkumné infrastruktury, které mají za cíl obsluhovat technologické potřeby daného vědního oboru, důležité bude zajistit financování, aby mohly neustále obměňovat technologie a byly mezinárodně konkurenceschopné. CEITEC na to reaguje vnitřní debatou o tom, kam by mohl kráčet technologický vývoj, a snaží se být mj. v popředí světového vývoje korelativní mikroskopie, tedy funkčního zobrazování struktury živého vzorku.

Co se týká center excelence, je potřeba si uvědomit, že jsou hodně různorodá a svou velikostí i rozsahem často nesouměřitelná, ale neřekl bych, že některé z nich vzniklo úplně špatně. Jasně se ale ukázala závislost na tom, zda byla vhodně zvolena organizační forma a ukotvení takového centra. Naše zkušenost je, že právní forma univerzitního výzkumného ústavu je výhodná v tom, že vysokoškolský zákon umožňuje, abychom měli poměrně silnou autonomii, manažerský systém řízení, který je potřeba v okamžiku investičních a strategických rozhodnutí, a zároveň za sebou máme jako CEITEC finanční oporu univerzit. Některá centra excelence, která mají jinou právní formu nebo jsou etablována jinde, se s těmito aspekty mohou potýkat.

Mimochodem, v Brně funguje mezinárodní centrum klinického výzkumu ICRC. Jak vnímáte jeho postavení a financování?

ICRC je naším partnerem a je nepochybné, že ho reprezentují skvělí vědci – například vice chair Giancarlo Forte dostal před několika dny státní vyznamenání Italské republiky. Zároveň si uvědomuji složité postavení ICRC s ohledem na financování. Jak jsem naznačil, v české fakultní nemocnici, jejímž hlavním úkolem je léčit pacienty, asi není úplně snadné ještě provozovat výzkumný institut a vyhradit koncentrovaný a institucionalizovaný prostor pro vědu. Na druhé straně jsem přesvědčen, že je dobré mít mezinárodní centrum klinického výzkumu v medicíně, a pokud jsme si tuto ambici dali, pak bychom měli usilovat o to, abychom ji ve spolupráci nemocnice a univerzity dlouhodobě udrželi, třeba i cestou určité transformace.

Mělo by se něco změnit ve financování biomedicínské vědy a výzkumu? Ovlivní ho koronavirová krize?

Pandemie do jisté míry připoutala pozornost, otázkou je, zda se skutečně rozběhne nějaký trvalejší a komplexní program finanční podpory. Zejména v poslední dekádě mám pocit, že při tvorbě různých strategických dokumentů státu je tendence objevovat objevené a že nová politická reprezentace vždy přemýšlí, co by mělo být prioritou. Myslím si, že to není žádoucí, a dlouhodobě se přimlouvám za kontinuitu rozhodnutí. Na tomto místě bych připomněl, že český stát udělal v Operačním programu Výzkum a vývoj po inovace – OP VaVPI – strategické rozhodnutí, že se chce profilovat na „life sciences“, což tady dříve nebylo. Středoevropské a východoevropské země si do té doby ve vědě nesly sovětské dědictví, to znamená důraz na fyziku a chemii, ale biologie stála spíše stranou. Příchodem OP VaVPI se to změnilo, vybudovali jsme infrastruktury pro biomedicínský výzkum, máme lidi, zahraniční spolupráci, dobrou pověst a začíná se uplatňovat i transfer technologií. Osobně bych tedy vědecko‑výzkumné aktivity dál stavěl na biomedicíně, s doplněním některých moderních prvků z jiných oborů, jako je například využití umělé inteligence. V konečném důsledku by to pomohlo modernizaci medicíny, zlepšení diagnostiky i léčby, používání big data a podobně.

Podle mého názoru tedy není nutná nějaká zásadní změna na úrovni financování, ale především je potřeba udržet pozornost. Abychom si byli vědomi toho, že před patnácti lety si stejný stát, jako je dnes, pouze v jiném personálním obsazení, předsevzal, že vsadí na life sciences, proto by bylo dobré sklízet plody tohoto rozhodnutí a dál z toho mít užitek.

Poznamenala pandemie COVID‑19 mezinárodní vědeckou spolupráci, respektive ukázala třeba směr, jakým by se měla vyvíjet do budoucna?

Pandemie nového typu koronaviru a vývoj nových vakcín potvrdily, jak velkou roli hrají ve vědě – a obecně ve společnosti – nepředvídané situace, kdy se některé výzkumné směry, jež mohly být považovány za minoritní, najednou stanou majoritou. V CEITEC máme jednu z nejlepších vědeckých komunit ve střední a východní Evropě, která se zabývá výzkumem RNA, dlouhou dobu ovšem stála spíše na okraji pozornosti. Nicméně rychlý vývoj očkovacích látek proti COVID‑19, založených na poznání mechanismu messenger RNA, to naprosto změnil. Taktéž Masarykova univerzita, která loni obnovila Farmaceutickou fakultu, v tom vidí velkou budoucnost a možnost kompetice směrem k farmaceutickému průmyslu.

Pro všechny samozřejmě velkou výzvu představují omezení související s pandemií, protože vědecká komunita vůbec není nastavena na to, že by se nemohla potkávat. Velkým tématem, které se teď obecně řeší, proto je, jak organizovat vědecká setkávání, semináře a podobně, tedy jak zajistit mobilitu, která je naprosto zásadní zejména pro kariérní růst mladých vědců.

Dokážete atrahovat zahraniční vědce a mladé mozky? Čím je motivujete?

Asi čtyřicet procent všech našich zaměstnanců včetně administrativy je ze zahraničí, ještě zajímavější je ale fakt, že zhruba třetinu z nich máme na pozici vedoucích výzkumných skupin. Domnívám se, že pro mnoho vědců cizinců jsme atraktivní právě tím, že u nás nemají kariérní strop a mohou běžně fungovat na úrovni managementu. CEITEC je dnes plně bilingvní instituce, připravená přijmout kohokoli odkudkoli na jakoukoli pozici.

Druhou výhodou je již zmíněná personální konsolidace, tedy že se snažíme přijímat zaměstnance ideálně na plný úvazek s tím, aby nepracovali jinde, což s sebou nese i slušné platové podmínky. Nabízíme i různé podpůrné služby, zaměstnanecké benefity a podobně. Zkrátka se snažíme o co nejlepší servis pro naše pracovníky, abychom byli konkurenceschopní vídeňským pracovištím, která pro nás představují asi největšího kompetitora. A koneckonců si dovolím tvrdit, že Brno je pro zahraniční pracovníky čím dál lákavějším regionem, protože je to město přiměřené velikosti, kde nechybí silná mezinárodní komunita.

A daří se vám vychovávat nové generace vědců, kteří budou úspěšní v mezinárodním měřítku?

Myslím si, že se nám to už daří. Naše personální strategie je taková, že jsme zakázali vnitřní nábor na pozice vedoucích výzkumných týmů. To znamená, že de facto nabádáme mladé vědce – absolventy Ph.D. studia nebo postdoktorandy – k tomu, aby odešli na zkušenou na jiné pracoviště. Máme pro ně různé podpůrné programy a snažíme se jim pomoci v tom, aby včas rozpoznali, zda budou mít ambici založit vlastní výzkumný tým a jednou se k nám třeba vrátit, nebo zda této mety nebudou chtít dosáhnout a svou kariérní cestu nasměrují jinam, ať již do specializovaných vědecko‑technických, klinických pozic, anebo do byznysu. Podle mého pozorování je největším úskalím vědeckého života právě to, když lidé propásnou správný okamžik pro rozhodnutí, kam se ubírat dál.

Zdá se, že fungování centra CEITEC je nastaveno takřka ideálně. Je něco, co by se do budoucna mělo změnit či zlepšit?

Z hlediska dalšího rozvoje v tuto chvíli nepředstavují naši největší limitaci paradoxně peníze, ale prostory – chybí nám nejméně 5 000 m2 –, které CEITEC potřebuje opravdu urgentně a o kterých jednáme i s Masarykovou univerzitou. Chtěli bychom totiž otevírat nové výzkumné skupiny ve větším měřítku, než toho jsme schopni doteď, což je jednou za dva roky. Druhou věcí, kterou budeme muset v následujících letech zvládnout, je generační obměna „otců zakladatelů“, protože nemalý počet šéfů výzkumných týmů se bude blížit důchodovému věku nebo ho již dosáhne.

Co byste konsorciu popřál do další dekády?

Asi nejvíce bych si přál, aby se naše konsorcium už stalo známým díky velkým objevům. Aby se co nejdříve říkalo v odborné i laické veřejnosti, že určitý mechanismus objevili v brněnském centru CEITEC… V české vědě totiž není tak úplně obtížné vypadat hodně dobře například tím, že se daná instituce připojí do mezinárodního projektu, kam přispívá zajištěním nebo analýzou vzorků. My však hodně tlačíme na to, abychom od našich výzkumných skupin viděli výsledky práce, kterou intelektuálně vedou, nikoli výsledky práce, ke které se „pouze“ připojí.

 

Zdroj: Medical Tribune