Kateřina Cidlinská: Musíme si říct, co od doktorandů vlastně chceme

Zdá se vám, že je vhodné, aby se organizace doktorského studia lišila v závislosti na oboru?

Rozhodně ano. Nemůžeme chtít to samé po filozofech, jako chceme například po biolozích. Systém jejich práce je diametrálně odlišný, tudíž výstupy jejich práce by měly odpovídat kultuře daného oboru. Měli jsme o tom velikou diskuzi, když se nově zakládal Národní akreditační úřad. Chtěli jsme, aby se vyjasnilo, pro který obor budou platit jaká pravidla, aby přestala fungovat praxe, kdy v jednom oboru můžete na různých institucích získat titul Ph.D. za velmi odlišně náročných podmínek. Do té doby byla pravidla formulována velmi obecně, aby byla aplikovatelná napříč různými obory. To však vytváří velký prostor pro zmíněné nerovnosti v náročnosti jednotlivých doktorských programů. Tenkrát byl náš návrh zohlednit v akreditačních pravidlech oborová specifika odmítnut. Nyní se toto téma opět otevírá, což nás těší a doufáme, že tentokrát se řešení někam posune.

Nejčastěji diskutovaným tématem kolem doktorátu jsou klasicky doktorandská stipendia. Jaká by měla být výše doktorandského stipendia v poměru například k průměrné mzdě?

Je třeba si uvědomit, proč prezenční doktorand vůbec nějaké stipendium dostává, na rozdíl od studenta bakalářského nebo magisterského programu. Dostává jej proto, aby se mohl plně věnovat vědecké práci, kterou vykonává nejen pro sebe, ale i pro svou instituci, která si následně vykáže výstupy jeho práce. Plně znamená každý den, celý pracovní týden, prostě jako by byl zaměstnán na plný úvazek. Je začínající vědecký pracovník. Neměl by chodit jinam do práce. Stipendium by proto mělo stačit na pokrytí životních nákladů dospělého člověka, který nežije s rodiči, a to i v Praze. Zároveň doktorand vykonává vysoce kvalifikovanou práci – pro její zvládnutí musel absolvovat magisterské nebo inženýrské studium. Logicky by tedy měl za tuto práci dostat adekvátně zaplaceno. Ne jako dnes, kdy na některých pracovištích je doktorandské stipendium nejen hluboko pod průměrnou mzdou vysokoškolsky vzdělaného člověka (takové jsou bohužel mnohdy i mzdy vyučujících), ale i pod minimální (!) mzdou v ČR. V tomto směru se pak nezdají příliš relevantní argumenty, že stipendium se přeci ale nedaní. Při tak ubohých částkách je to vcelku jedno. Doktorand se stipendiem deset tisíc musí jít stejně někam do práce. A jsme u toho – pak se nemůže na plno věnovat doktorátu a tím strádá nejen on, ale i jeho instituce a do budoucna i obor.

Výše stipendia by tedy podle nás měla být taková, aby z ní doktorand důstojně vyžil a také aby si nepřipadal jako blázen, že za kvalifikovanou práci dostává o mnoho méně, než by měl na pokladně v supermarketu. Měla by tedy být navázána na průměrnou čistou mzdu vysokoškolsky vzdělaných osob s magisterským/inženýrským vzděláním. A pokud byste chtěl nějaké konkrétní číslo, které by nám přišlo vhodné, tak by to nemělo být méně než dvacet tisíc. S tím už můžete zaplatit nájem v Praze a ještě vám něco málo zbyde. Dalším tématem však je, zda instituce skutečně využívá doktoranda, jakožto začínajícího vědce, na vědeckou práci. Známe případy, kdy doktorandi a doktorandky suplují laborant(k)y či pomocnou administrativní sílu…

Kolik je příliš mnoho?

Nemůže problém nízkého financování souviset s tím, že doktorandů je prostě moc?

To je problém, na který (ČAD) dlouhodobě upozorňujeme. Vzhledem k tomu, že Ministerstvo školství dává vysokým školám peníze na doktorandy, tzv. na hlavu, tak vysoké školy nejsou nuceny pečlivě vybírat. Existují školy, které nabírají doktorandy bez přijímaček, protože je potřebují v laboratořích – je to mnohem levnější než přijmout zaměstnance. Pak to celé dopadá tak, že máme příliš mnoho doktorandů, do kterých investujeme ze státní kasy velké množství peněz, ale tato investice se nám nevrací. Peníze se rozdrobí mezi velký počet lidí, z nichž však každý dostane málo, takže se doktorátu stejně nemůže pořádně věnovat, a navíc v takto velkém počtu není možné každému doktorandovi poskytnout kvalitní vedení, aby mohl odvést co nejkvalitnější práci.

Když se bavíme o počtu doktorandů a výši stipendií, je tedy nutné si nejdříve zodpovědět otázku, co od doktorandů vlastně chceme – pokud je to kvalitní věda, tak je třeba ji zaplatit a poskytnout doktorandům kvalitní vedení. Logicky jich proto musí být méně a výše stipendia musí odpovídat platu, ne kapesnému. Pokud chceme levnou pracovní sílu do laboratoře, případně na opravování testů bakalářů, současný systém je vyhovující. Naštěstí je zde jasný signál od ministerstva, že takový systém nechceme. Jsme moc rádi, že se ministerstvo rozhodlo pro odvážný krok, kterým je radikální změna systému financování doktorského studia. V návrhu nového strategického záměru se již s financováním na hlavu nepočítá. Školy dostanou určitý obnos peněz a bude na nich, jak se rozhodnou peníze mezi své doktorandy rozdělit, tedy kolika doktorandům dají jak vysoké stipendium. Zároveň bude určena minimální částka, pod kterou stipendium nesmí klesnout. Tak teď je důležité, aby ta minimální částka nebyla moc nízká, jinak budete tam, kde jsme byli, i s novou koncepcí financování.

Je vlastně situace podobně špatná na všech pracovištích?

Abychom ale byli přesní, i dnes existují pracoviště, které svým doktorandům již od prvního ročníku doplňují stipendium tak říkajíc ze svého. Nicméně se to týká hlavně oblasti technických věd. V humanitních a sociálních vědách to rozšířená praxe rozhodně není. Překvapivé ale možná je, že taková praxe není běžná ani v přírodních vědách. Na technických školách, které mají nejblíže k aplikovanému výzkumu, totiž předpokládají, že pokud si doktorandy nezaplatí, utečou jim do soukromého sektoru. U přírodovědců to takhle úplně nefunguje, protože se častěji věnují i čistě základnímu výzkumu. Také se běžně setkávají s prohlášeními, že věda se nedělá pro peníze, takže se pak často obávají o výši stipendií diskutovat, aby to nevypadalo, že nejsou správně motivovaní vědci. S tím se setkávají i doktorandi v sociálních a humanitních vědách. Dostávat začínající vědce do takové pozice je velmi nefér. Jasně, dělat vědu jen pro peníze, je nesmysl, ale bez peněz se také dělat nedá. Doktorandům technických věd nikdo nic takového neříká. Nejspíš i proto, že k nim vlastně není přistupováno jako k čistým akademikům, ale jako k někomu, kdo dělá odbornou vývojářskou práci. Od začátku se počítá s tím, že budou spolupracovat i s firmami.

Na jakém počtu doktorandů bychom se tedy podle vás ideálně měli pohybovat?

Spíš bych se ptala, kolik doktorandů jsme schopni skutečně kvalitně vyškolit. To se odvíjí od financí a od počtu školitelů. Například v Litvě mají o polovinu méně doktorandů než my, ale dávají na ně ze státního rozpočtu celkově podobnou sumu. Litevští doktorandi přitom častěji dokončují studium úspěšně a rychleji než ty čeští. Tak bychom mohli dovodit, že snížit počet doktorandů o cca polovinu, by mohlo naši situaci zlepšit. Ale to je jen velmi vágní odhad na základě jednoho příkladu. S tím bych nějak vážněji neoperovala. Důležité je stanovit si, kolik máme školitelů k dispozici a kolik lidí může připadat na jednoho školitele, a kolika lidem můžeme dát od začátku studia takový měsíční příjem, aby jejich vědecký zácvik odpovídal časově plnému úvazku.

Myslíte, že má smysl rozdělovat prostředky tak, aby se více peněz dávalo za výkon? Tedy finanční bonusy za publikace, konference, výuku atp.?

V jednorázových bonusech větší problém nevidím. Je to fajn způsob, jak ocenit, když se doktorandovi něco dobrého povede. V čem naopak vidím zásadní problém, to jsou tzv. zásluhové systémy zvyšování stipendia na základě postupného plnění studijních povinností. Tedy, že v prvním ročníku dostanete např. deset tisíc, a pokud plníte, co máte, tak vám stipendium postupně roste. Toto je podle mě zhmotnění našeho nešťastného přístupu k doktorskému studiu, kdy doktorandy vnímáme stále především jako studenty, kterým dáváme studijní úkoly, a k tomu jim dáváme kapesné na přilepšenou. A když budou dobře studovat, tak jim kapesné zvýšíme. Ale my jim to stipendium nedáváme proto, aby „si studovali“, ale proto, aby se věnovali vědecké práci. A aby se mohli té vědecké práci plně věnovat, musí mít z čeho žít. Nejsou to už dávno děti. Někteří jsou rodiči. Pokud tedy chceme, aby většina prezenčních doktorandů skončila úspěšně, a navíc v řádné době, tedy do 3 až 4 let, a během té doby napsala dobré publikace, pak musí mít možnost věnovat se doktorátu na plný úvazek již od prvního dne. Někdo na to může říct, ale vždyť je tam plno lidí, co nic nedělají! Na to je ale dobré se ptát, jak je to vůbec možné. Když si budeme doktorandy pečlivěji vybírat a budeme od nich od začátku požadovat práci „na plný plyn“, na kterou jim finančně vytvoříme čas, tak se množství tzv. mrtvých duší rychle sníží.

Současné „motivační systémy“ akorát ještě posilují znevýhodnění doktorandů, kteří nebydlí ve vlastním a musí platit nájmy a hypotéky, takže nehledě na svůj zápal pro studium a výzkum na ně jednoduše nemají čas. Z hlediska podpory rozvoje nové vědecké generace je proto vnímám jako spíše nefunkční. Pokud máme zvyšovat efektivitu, tak lidi musíme pořádně vybírat, zaplatit a dát jim dobré vedení.

Jak by se doktorandi měli učit, jak učit? Měli by vůbec doktorandi získávat nějaké pedagogické dovednosti? Mnohdy to totiž vypadá tak, že na ně bez řečí spadne vedení seminářů bez jakékoliv hlubší přípravy.

Častou situaci, kterou popisujete, vnímám jako velmi negativní. V zahraničí to leckde funguje tak, že se mají doktorandi naučit, jak učit. Což v praxi znamená, že doktorand asistuje v kurzu nějakého zkušeného pedagoga. Doktorand tak třeba učí jen několik hodin v rámci kurzu a hlavně poskytuje studentům konzultace, funguje jako tutor pro mladší studenty. Nemá ale na starost celou koncepci kurzu a většinu výuky. U nás sice také není možné požadovat jen za stipendium samostatnou výuku, nýbrž jen asistenci při výuce, k samostatné výuce se musí vázat pracovní smlouva, ale v praxi se to často obchází. Například tím, že oficiálně je garantem kurzu starší pedagog, ale reálně se na jeho vedení vůbec nebo téměř nepodílí. Takto se od něj ale doktorand nemůže ani nic naučit.

Myslím si, že doktorandi by si měli vyzkoušet učit, je to součást akademické práce, ale jakožto nováčci by k tomu měli získat kvalitní průpravu. Jinak je to mnohdy týrání nejen doktorandů, ale především jejich studentů. To platí i v případě lidí, kteří jednoduše nejsou pedagogicky nadaní, ale mohou být skvělí výzkumníci. Takže vyzkoušet si výuku ano, ale pod zkušeným vedením, a nedělat z ní větší část doktorandských povinností. Povinně asistovat jeden semestr by mohlo být dostačující. Učit více by měla být volitelná možnost pro ty, kteří se jednou chtějí výuce věnovat. Na druhou stranu, pokud doktorand učí více a je v tom dobrý, mělo by po něm být požadováno méně publikací než po ostatních.

Co dál s doktorandy?

Intenzivně se řeší téma, co dělat po doktorátu. Doktorandů je obecně moc, všichni absolventi v akademii zkrátka zůstat nemohou. Jak by měl tedy PhD. program své absolventy připravovat na případnou práci v soukromém sektoru?

Můj dizertační výzkum se zaměřuje na lidi, kteří opustili vědeckou dráhu hned po doktorátu nebo v postdoktorské fázi. A téměř všichni, s nimiž jsem mluvila, říkali, že jim doktorát dal hrozně moc, že by do toho šli klidně znovu. Jako hlavní pozitiva jmenovali rozvoj analytických a prezentačních a komunikačních dovedností a schopnosti samostatně řešit problémy. Prostě věci, které snadno uplatníte i mimo vědu. Někteří účastníci a účastnice mého výzkumu šli na doktorát až po několika letech práce v soukromém sektoru nebo státní správě, kde měli pocit intelektuální stagnace. Chtěli se zase rozvíjet. Na doktorátu mají lidé vlastně čas dělat to, co na bakaláři a magistru mohli jen částečně nebo tak nějak „nanečisto“. Tady je konečně čas dělat soustředěný výzkum a k tomu se přidávají další náležitosti akademického života – prezentace na konferencích, síťování, hledání a navazování spoluprací atd. Pokud tomu člověk hodně dá, tak dostane hodně zpátky. A jsme zase u toho – je nutné, aby na to člověk měl dostatek času. Doktorát dělaný po večerech a víkendech při práci jinde vede spíš ke zdravotnímu kolapsu než osobnímu a profesnímu rozvoji. Takže více než na vymýšlení, co do doktorského kurikula přidat, bych se ve snaze připravit doktorandy i na jinou než akademickou práci soustředila na to, aby byli kvalitně školeni jako výzkumníci, analytici a pedagogové, a k tomu jim poskytovala kvalitní kariérní poradenství, které nyní na českých akademických institucích většinou chybí.

Jaký je pak ale smysl této kvalifikace?

V zaměstnání se ten titul (prozatím) nijak zvlášť nerentuje. Podmínkou získání nevědecké pracovní pozice bývá spíše výjimečně. A upřímně v tom nevidím zásadní problém. Nemyslím, že by bylo šťastné, aby se s Ph.D. stalo to samé jako s nižšími vysokoškolským tituly, které začaly být vyžadovány i na pozice, pro které nejsou nezbytně nutné. Ph.D. je prostě vědecká „přípravka“ a jinde, než ve vědě bych jej vnímala spíše jako bonus – důkaz, že člověk chtěl na sobě ještě pracovat, byl tak disciplinovaný, že dokázal napsat dizertaci, a má nejspíš sofistikované analytické dovednosti, jinak by si dizertaci neobhájil.

Já narážel na to, že pokud lidé nepotřebují ke své profesi PhD, tak jestli to pak není ztráta finančních prostředků ze strany státu?

Jedna věc je, že musíme snížit počet doktorandů, abychom je byli schopni kvalitně školit, a druhá je, že pokud na něco není oficiálně titul potřeba, tak to ještě neznamená, že ty znalosti a dovednosti v nevědecké praxi nemají smysl a nepřináší společnosti užitek.

Některé kvalitní akademické instituce mají jako službu pro doktorandy možnost kariérního poradenství. Zdá se vám, že má smysl toto rozvíjet?

Je důležité, aby člověk během doktorátu měl možnost přijít na to, v čem je dobrý a co mu dělá radost. Pět let jsem vedla mentoringový program pro doktorand(k)y a postdoktorand(k)y. Na začátku tohoto programu jsem měla vizi o tom, jak pomůžu všem mentees nastartovat vědeckou kariéru, pak mi ale během našich workshopů došlo, že je to hloupost. Plno z nich by v ní totiž nebylo šťastných. Je potřeba, aby tady byla větší opora v tom, aby přišli na to, co vlastně chtějí dělat a aby věděli, že to, že nezůstanou ve vědě, není selhání. Je důležité, aby doktorandi získali konkrétnější představu o tom, kde a jaké dovednosti, znalosti, ale i vlastnosti mohou uplatnit, a na tomto základě se mohlli dál rozhodnout, jakým směrem se profesně vydat. Proto je třeba v ČR rozvinout služby kariérního poradenství a mentoringu.

Téma školitelů, kteří se doktorandům nevěnují, je všudypřítomné. Zdá se vám smysluplná strategie, při které by školitel měl mít jen tolik doktorandů, kolik jich dokáže zaplatit ze svých grantů?

Školitel by měl mít jen tolik doktorandů, kolika se může intenzivně věnovat – pravidelně konzultovat, doporučovat literaturu a konference, číst a komentovat texty doktorandů atp. Logicky je pak nasnadě, že pokud je doktorand součástí řešitelského týmu školitelova grantu, má školitel více příležitostí i motivace s doktorandem komunikovat a podporovat ho v rozvoji a odvádění co nejkvalitnější práce. Nicméně požadovat, aby školili jen ti, kteří si zaplatí doktorandy ze svého, s sebou nese pár ale. Jednak různé obory mají různé možnosti získávat velmi různý objem grantových peněz a jednak by tím doktorandi přišli o možnost zpracovávat vlastní témata, kterým se v ČR doposud nikdo nevěnuje.

Můj osobní názor však je, že když je doktorand na své téma sám, tak to není šťastné, jakkoli by to téma mohlo být skvělé a inovativní. Nemá s kým konzultovat a téma dále promýšlet, nemá podporu, a to také přispívá k prodlužování studia. Proto se domnívám, že je lepší varianta pracovat na tématu, které je blízké školiteli, aby mohl doktoranda co nejrychleji dovést k napsání kvalitní dizertace. Doktorand pak bude mít celý další vědecký život po doktorátu na to, věnovat se vlastním tématům. S tím druhým „ale“ je to složitější. Vedlo by totiž k tomu, že zejména v sociálních a humanitních vědách by došlo k extrémnímu poklesu počtu doktorandů, neboť v této oblasti jsou běžné spíše menší řešitelské týmy, které nevytváří příležitost pro zaplacení většího počtu doktorandů, jako tomu je v experimentálních přírodovědných a technických oborech. V ČAD jsme však toho názoru, že je stále lepší méně doktorandům poskytnout skutečně kvalitní vědecký zácvik, než jich nabrat hodně a pak je nechat „se plácat“. To není funkční ani pro doktorandy, ani pro vědu, a tedy rozvoj jednotlivých oborů. Za nás je prostě zásadní, aby doktorandi měli zaručeny takové podmínky, které jim umožní odvádět kvalitní vědeckou práci. To však nutně nemusí znamenat jen variantu práce na grantu školitele.

Pomohlo by tedy nějaké jiné opatření?

Hodně jsme se nad ním zamýšleli, když jsme chtěli prosadit, aby doktorandi, jakožto začínající vědečtí pracovníci, měli status zaměstnanců namísto studentů. Tato varianta však přestala být, minimálně na nejbližší roky, na pořadu dne. V návrhu nového Strategického záměru vzdělávací a tvůrčí činnosti pro oblast vysokých škol na období po roce 2021 se počítá s doktorandy jako studenty. Nicméně výše zmíněná nová koncepce financování doktorandů snad pomůže zajistit, aby měli doktorandi vyšší příjem ze stipendií a tedy čas na práci na dizertaci. I tak však ale nejspíš bude platit, že kdo si dělá doktorát na grantu svého školitele, má proti ostatním výhodu, jak upozorňujeme i v naší příručce pro ty, co zvažují, zda jít na doktorát.

Měly by oborové rady potažmo fakulty a jednotlivé univerzity reflektovat kvalitu doktorandských školitelů? A případně jak?

Ano, ale ve chvíli, kdy pravidla nejsou specifikována nebo jsou jen velmi obecná, tak není jasné, co a jak hodnotit. Zmíněný návrh strategického záměru toto reflektuje a doporučuje vysokým školám vytvořit si „standard školitele“ a sledovat jeho plnění, stejně jako úspěšnost doktorandů jednotlivých školitelů a zohledňovat toto v hodnocení zaměstnanců. To nám připadá jako krok dobrým směrem. Školitelství totiž není jen služba studentům. Doktorandi, zejména v experimentálních oborech, jsou pro školitele důležitou pracovní silou a vedení dizertací je podobně jako vedení diplomek jednou z podmínek posunu po akademickém kariérním žebříčku.

 

Autor: Vědavýzkum.cz (JT)

---

Kateřina Cidlinská je doktorandkou na katedře sociologie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. V rámci svého dizertačního projektu se zabývá tematikou ustavování akademické dráhy a kariérního plánování se specifickým zaměřením na odklony od vědecké profesní dráhy a mezisektorovou mobilitu. Posledních deset let pracovala v oddělení NKC - gender a věda Sociologického ústavu Akademie věd ČR, v němž vedla mentoringový program pro začínající vědkyně a vědce. V uplynulých dvou letech předsedala evropské síti mentoringových programů ve vědě EUMENT-NET. V současnosti působí jako předsedkyně České asociace doktorandek a doktorandů.