Kateřina Kopalová: Život, který se odehrává mezi rodinou a řasami

Studiem sladkovodních rozsivek strávila Kateřina Kopalová v Antarktidě za posledních deset let zhruba osm měsíců. Že levou zadní zvládá současně kariéru vědkyně i roli milující maminky dvěma capartům, je jasné po prvních vteřinách setkání: neznám nikoho, kdo během rozhovoru pro univerzitní časopis zvládne koordinovat přestavbu koupelny, zajistí vyzvednutí dětí ze školky, zkontroluje situaci v laboratoři a – pořád s úsměvem a grácií – těší se, že si večer zahraje na violu v jednom z pražských symfonických orchestrů.

Na Antarktidu jako na nákup

Oblast Antarktického poloostrova stihla Kateřina navštívit již čtyřikrát. Při posledním odjezdu – v lednu 2023 – však poprvé opouštěla i šestiletého Vincenta a tříletou Annu. „Já se vůbec neloučila, protože bych brečela. Pustila jsem jim pohádku, zamávala a tvářila se, že jdu nakupovat,“ vzpomíná. Tehdy ji čekaly dva měsíce. Bez podpory celé rodiny nemyslitelné. Tak alespoň předepsala dětem dvě desítky pohledů, které za ni v pravidelných intervalech rozesílala sekretářka katedry ekologie (a když nestačily, dopisovala další).

Představte si téměř filmovou romantiku: týdny, či spíše měsíce kempujete ve stanu uprostřed hornaté krajiny, na vojenské základně, kde průměrné denní teploty jen tu a tam vyšplhají přes nulu. Navíc jste mladá žena (ta představa půjde mužům asi trošku hůře), jediná česká vědkyně v tlupě argentinských vojáků a vědců – účastníků expedice zaměřené na výzkum místních sladkovodních ekosystémů. V letošní expedici čítající 22 členů bylo zastoupeno devět vědců, ostatní byli vojáci zajišťující každodenní provoz základny a vědeckou podporu. „Pobyt na Antarktidě je vždy neskutečný zážitek a neuvěřitelně obohacující zkušenost, a to nezávisle na mé vědecké práci,“ uzavírá specialistka na mikroskopické řasy.

A co manžel? Říkáte si, co na Kateřinino cestování za vědou říká on? „Mám štěstí, že Tyler je ze stejného oboru a mimo jiné, má na svém kontě již také pár měsíců na Antarktidě. Ví, oč jde. Už se narajzoval dost,“ cimrmanovsky glosuje vědkyně a dodává: „Během mých mateřských dovolených stihl expedice například v Africe i do Grónska.“

Výzkum ověnčený cenami

Rozsivkám z polárních oblastí se Kateřina rozhodla zasvětit svou vědeckou kariéru již ve svém magisterském studiu. V rámci studia doktorského – na přelomu let 2011/2012 – absolvovala první výjezd na Antarktidu. Tehdy, v rámci společného projektu s Argentinou, se zaměřila právě na výzkum sladkovodních rozsivek – jedné z nejrozmanitějších skupin řas v antarktické oblasti, osídlujících tamní jezera, potoky, mokřady a mechy. Tenkrát se neplánovaně celá expedice „zasekla“ na dva měsíce na argentinské antarktické vojenské základně Marambio, výchozím místě pro přesun do místa terénního výzkumu. „Protože jsem neměla jediné lehké oblečení – v báglu jsem si vezla hlavně zimní vybavení na kempování a pobyt ve stanu, musela jsem si od místních kamarádů vojáků půjčit trika a trenýrky, ty jsem prohlásila za kraťasy, abych se na základně neuvařila. No, a nosím je dodnes,“ směje se při vzpomínkách.

Od počátku spolupracuje s tamním Argentinským antarktickým institutem (IAA) a Českou vědeckou stanicí J. G. Mendela na ostrově Jamese Rosse. „Byla jsem tehdy, díky své bývalé školitelce Lindě Nedbalové, vůbec první člověk, který u nás první získané vzorky rozsivek sledoval. A dívám se na ně vlastně pořád a snad jen tak neskončím,“ zamýšlí se Kateřina Kopalová, která v minulosti mimo jiné opakovaně obdržela cenu za nejlepší studentské postery na mezinárodních konferencích, třeba v belgickém Gentu, a v roce 2013 získala Cenu děkana Přírodovědecké fakulty i prestižní Bolzanovu cenu udělovanou rektorem Univerzity Karlovy za výjimečnou disertační práci – Taxonomy, ecology and biogeography of aquatic and limno-terrestrial diatoms (Bacillariophyta) in the Maritime Antarctic Regioni.

Dodejme, že kromě studia na mateřské Katedře ekologie Přírodovědecké fakulty UK se mikroskopickým řasám věnovala i v Botanické zahradě Meise a na Antwerpské univerzitě v Belgii nebo na Coloradské univerzitě v USA v rámci postdoktorského studia.

„Čtení“ ze schránek

„Vědu ke svému životu potřebuju a baví mě bádat v podmínkách na druhé straně zeměkoule, kde jsem téměř sama,“ říká přesvědčivě. Je to především taxonomie, ekologie a biogeografie, co mladou vědkyni primárně zajímá: „Vědět, jaké druhy v daných podmínkách žijí a jaké mají ekologické nároky, nám otevírá dveře k dalšímu možnému výzkumu nejen těchto organismů, ale celé oblasti. Voda je na Antarktidě limitující faktor: kde je voda, tam je život.“  Diverzita, ekologie a biogeografie v oblasti Antarktidy byla v minulosti víceméně přehlížena, a proto se naší Kateřině podařilo objevit a pojmenovat mnoho nových druhů: „Jelikož se pokaždé vydávám do jiné lokality, je možné, že další, dosud neodhalené druhy, ještě čekají na své jméno v ledničce naší laboratoře,“ doufá specialistka na mikroskopické řasy. Ty, aniž laici tuší, jsou v našem běžném životě využívány například v pivovarnictví, při výrobě zubních past, a třeba správci vodních toků podle nich určují parametry a kvalitu vody při povodích.

Morfologie křemičitých (skleněných) schránek rozsivek je velice specifická a neuvěřitelně rozmanitě ornamentovaná. „Byť jde kolikrát o mrtvý organismus – když se vzorky získávají pomocí sedimentárních vrtů často ze dna jezer, jsme schopni zpětně, podle znalostí jednotlivých druhů a jejich ekologických nároků, popsat dobu a charakter prostředí, ve kterém organismy žily,“ zjednodušeně popisuje Kateřina, co ji na sladkovodních ekosystémech a mikroskopických řasách, jež jsou jejich součástí, nejvíce zajímá.

Rozsivky (Bacillariophyta) jsou jednobuněčné organismy ze skupiny hnědých řas a žijí v sladkovodních i mořských ekosystémech. Živé rozsivky tvoří významnou část biomasy Země a každý rok produkují asi 20 až 50 procent kyslíku na naší planetě. Rozsivky se vyskytují buď jako osamocené buňky nebo v koloniích a jednotlivé buňky se pohybují ve velikosti od 2 do 200 mikrometrů. Díky křemičitým schránkám se dobře zachovávají i v sedimentech a díky tomu jsou vědci schopni pozorovat rozsivky i z mnohonásobně starších dob.

Výsledkům studií, na kterých se podílela, je věnováno mnoho vědeckých článků mapujících změnu diverzity rozsivek na ostrovech v oblasti Antarktického poloostrova způsobenou odledněním: právě tato část je totiž nejrychleji se oteplující částí Země. A jak vědkyně dodává: „Díky dlouhodobému monitoringu oblasti jsme tak schopni odhadnout, jak by mohla oblast vypadat v budoucnu při pokračujícím oteplování a odledňování… A to ještě nemluvím o vlivu člověka! Například Jižní Shetlandy jsou v poslední době turistickým hitem, neboť příroda je tu kouzelná, a kdo by se nechtěl pochlubit, že strávil dovolenou na Antarktidě a má fotku s tučňákem, že!?“

Společenství prověřené událostmi

Na dotaz, jak na Antarktidě zvládá tamní klimatické podmínky, usměvavá ekoložka naprosto jasně odpovídá: „Když máte dobrou péřovku, je to jako byste jela na lyže do Krkonoš nebo do Alp. Možná, kdybych měla lepší fyzickou kondici, nefuněla bych při prvních výstupech jak mašina.“  Ale i to funění prý po prvních dnech zmizí. Náročnější je někdy spíš pohyb po nerovném terénu. Třeba jako letos na ostrově Deception (zatopeném vulkanickém ostrově), kde se členové výpravy při výstupech co krok bořili do nepevného štěrkového podkladu.

„Miluju lidi, se kterými jsme za ty roky vytvořili výjimečné přátelství a s mnohými nás pojí silné citové vazby. Lidské vztahy upevnila řada extrémních událostí; spolu jsme přežili nejednu sněžnou antarktickou bouři, po níž jsme z rozervaných stanů zachraňovali například naši polní kuchyni a zásoby sušenek,“ vzpomíná Kateřina. Pobyt na Antarktidě prý bere současně jako osobní terapii, neboť emoce všeho druhu si tam člověk užije na dvě stě procent.

„Zatímco v Čechách skoro neuroním ani slzu, nemám na to čas, na Antarktidě si pravidelně pobrečím. Letos jsem si tam stihla ,užít´ i nejednu depku, nejraději bych odjela a byla s dětmi a manželem, “ přiznává a s dalším nádechem dodává: „Když depka pominula, zjistila jsem, že se mi vlastně vůbec nestýská, a že je všechno víc než skvělé a že se mi domů vlastně moc nechce. Co když mnohé kolegy ze základny už nikdy nepotkám?!“  

Cesta domů je těžká

Je tedy horší odjíždět, nebo se vracet? „Pro mě vždycky vracet,“ přiznává Kateřina. „I proto, že nikdy předem netušíte, kdy to bude. Řeknou vám, že letíte zítra, takže se honem se všemi loučíte, lidem se vybrečíte na ramenou, a přijde oznámí, že ještě den zůstáváte. Takže máte zase den radosti navíc, a pak zase brečíte. No, letos jsem se střídavě radovala a loučila pět dní, teprve pak jsem opravdu odjela. Což jsem se dozvěděla zhruba půl hodiny před odjezdem…“  

První část, více než čtrnáct tisíc kilometrů dlouhé cesty zpět z ostrova Deception do Prahy, tráví Kateřina na lodi – cestou do Jižní Ameriky a pak vojenským speciálem do Buenos Aires. Tam, v hlavním městě Argentiny, tradičně přichází první šok: aby ne, když se z totálního ticha Antarktidy ocitnete v přelidněném městě plném hluku, o teplotním rozdílu nemluvě. „A letos na mě v Praze poprvé ,naskákala´ rodina. Bylo to kouzelné a citově náročné. Po příjezdu domů jsem se pak musela zavřít asi na půl hodiny do koupelny, předstírat, že se sprchuju, abych byla chvíli sama a vstřebala tu změnu, která mě čeká a se kterou se budu ještě pár měsíců vypořádávat. Než přestanu být rozpolcená a zdomácním…“

Autor: Marcela Uhlíková

Foto: archiv Kateřiny Kopalové

Zdroj: Univerzita Karlova

Kateřina Kopalová pochází z Duchcova, od tří let žije v Praze. Po studiích na Gymnáziu Jaroslava Seiferta v Praze absolvovala na Přírodovědecké fakultě UK magisterský program zaměřený na hydrobiologii na Katedře ekologie a dále doktorské studium v programu ekologie. Několik semestrů strávila v Belgii a v rámci postdoktorandské stáže působila na Coloradské univerzitě v Boulderu v USA. Po návratu do Prahy působí na domovské Katedře ekologie a částečně i na Botanickém ústavu AV ČR. Je podepsána pod řadou vědeckých článků a je spoluautorkou prvního určovacího atlasu rozsivek z oblasti maritimní (přímořské) Antarktidy.