Lucie Brulíková: Chemie je prostě krásná

Co může být podle vás krásné? Mě napadá třeba obraz nebo šaty, žena, muž… Možností je bezpočet. Nikdy by mě ale nenapadlo, že krásná může být i chemie. Právě slovo „krása“ je ale jedno z nejčastějších, které Lucie Brulíková používá, když mluví o svém oboru. Vědkyně z Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého je při rozhovoru tak přesvědčivá, že za pár minut nadchne i toho, kdo z paměti vyloví sotva vzorečky H₂O a CO₂.

Není divu, že vede vlastní vědeckou skupinu, zkoumá možnosti nových léčiv a k tomu všemu pomáhá rozvíjet mladé vědecké talenty.

Kdy jste objevila „krásu“ chemie?

Určitě to bylo ve druhém ročníku, když jsem začala vypracovávat svou diplomovou práci u profesora Jana Hlaváče na katedře organické chemie. Hned z počátku mě nadchla krása organických reakcí. Jen si to představte: máte nějaké sloučeniny, pevné nebo kapalné, smícháte je, zahříváte, případně chladíte, proběhne nějaká reakce a vy nakonec musíte analyzovat, k čemu vlastně došlo.

V objevování podstaty těch reakcí je taková krása. To je to, co mě na organické chemii baví. A i když třeba reakce nevyjde podle mých představ, stejně je to zábava, protože zase musíte zjistit, co se stalo, z jakých důvodů reakce neproběhla tak, jak jste čekali.

Když to říkáte… Ale stejně, čekala bych, že víte, že když smícháte A a B a přidáte C, tak z toho je ABC. Že je to dané.

Kdepak, kupodivu to dané není. Mělo by to tak být. Podle teoretických znalostí, které máme, víme, že to vaše A a B musí udělat přesně to, co čekáme. Stávají se ale věci, které ani my mnohdy nechápeme a musíme je objasnit. Tak například objevíme zcela nový mechanismus organické reakce nebo připravíme zcela novou látku.

Takže chemik bývá často překvapen?

Já bývám překvapená velmi často. Například vymyslím nějakou reakci, o které jsem přesvědčena, že poběží na sto procent, bude to jednoduché, jasné. Pak ale třeba zjistím, že reakce sice proběhne, ale je problém požadovanou látku dostat z reakční směsi v čisté podobě, vyizolovat ji. Nebo látku získáte, ale zjistíte, že je velmi nestabilní. Nebo reakce proběhne úplně jinak, než jsme předpokládali. To máte každý den nějaké překvapení.

Začínala jste jako organická chemička, ale později jste se začala věnovat medicinální chemii. Co to obnáší?

Především je nutné nahlédnout do více oborů. V medicinální chemii se snažíme například vyvinout nové látky, které by byly účinnější proti nějakému onemocnění než ty současné. Obecně je tedy v medicinální chemii důležité porozumět tomu, jak při léčbě jakékoli nemoci funguje lidské tělo, jaké procesy se odehrávají např. na buněčné úrovni a zda a jak jsme schopni tyto procesy ovlivnit. Takže musíte mít znalosti nejen z organické chemie, ale také např. z buněčné biologie, biochemie atd.

Vy se zaměřujete na léky na tuberkulózu. Copak jich není dost?

Na tuberkulózu jsou léčiva, od nejstarších až po ta nejnovější, která byla schválena po více než čtyřiceti letech a která působí zcela novým mechanismem. Nicméně problémem je, a to neplatí jen u tuberkulózy, že se vyvíjí bakterie, které jsou rezistentní vůči doposud používaným léčivům. Dalším problémem u tuberkulózy je i samotná léčba, která je mnohdy velmi náročná a zdlouhavá. U rezistentních kmenů může trvat klidně až dva roky. U senzitivních kmenů je to kratší doba, ale i ta bývá obvykle minimálně půlroční.

Po celou dobu léčby je podávána celá řada antituberkulotik, mnohdy v různých kombinacích. Z těchto důvodů mne toto téma zaujalo a rozhodla jsem se na něj zaměřit svůj vlastní výzkum.

Navíc jsem měla i osobní důvod. Moje babička měla tuberkulózu a léčila se s ní někdy v padesátých letech, kdy byly omezené možnosti, takže muselo dojít k radikálnímu zákroku, operovali ji a přišla o jednu plíci. I tato vlastní rodinná zkušenost s limity medicíny mě motivuje k tomu, hledat nové možnosti, jak pacientům zkrátit dobu léčby či snížit množství chemie, kterou musí polykat.

Je reálné, že váš výzkum povede k novému léku?

Dobrá otázka. Vývoj jednoho léku trvá od objevení jeho účinků až po okamžik, kdy se dostane na trh, zhruba patnáct let. Tak se to alespoň traduje. V tuto chvíli si nedokážu představit, že bych já stála na počátku nového léčiva. Nevím ale, co přinese budoucnost. Máme pěkné výsledky, některé naše látky vykazují velmi dobré aktivity a aktuálně jsou v pokročilejších fázích biologického testování. Ale stále je to základní screening, který teprve ukáže, jestli má smysl se těmito látkami zabývat dál. Máme dobrý náběh, jak se to bude vyvíjet dál, vám ale v tuto chvíli neřeknu.

Vaším školitelem v doktorském studiu byl asi nejznámější český vědec, chemik Antonín Holý, který to zažil a mimo jiné objevil řadu antivirotik používaných k léčbě HIV/AIDS, hepatitidy typu B atd. Takže to není tak nereálné?

Profesor Holý opravdu dostal během svého života na trh několik preparátů, antivirotik a je mým velkým vzorem. Jednou bych chtěla dosáhnout toho, čeho on. Závisí to ale na hodně faktorech. Za prvé je potřeba efektivní spolupráce chemiků a biologů. V tomhle ohledu si myslím, že jsem našla skvělé partnerské pracoviště v Belgii, které testuje naše látky proti tuberkulóze. Pandemie covidu-19 sice tuto spolupráci trochu zbrzdila, nicméně teď už se vše vrací do zaběhnutých kolejí. No a ta nejpodstatnější věc je štěstí. Musíte mít velké štěstí, že si z tolika možných cest vyberete tu správnou.

Zmínily jsme Antonína Holého, napadá mě, jak to vlastně je s osobnostmi ve vědě? Koho je potřeba víc, těch „dělníků vědy“, kteří chodí každý den do laboratoří, nebo těch výrazných osobností?

Potřeba jsou jedni i druzí. Na počátku každého projektu stojí člověk, který má dobrou myšlenku, nápad a je schopen s něčím zásadním přijít. Každopádně není v silách jednoho člověka všechny tyto myšlenky realizovat. Proto potřebujete i pracovníky v laboratořích, kteří budou prakticky provádět navržené experimenty. Potřebujete člověka, který sice nepřijde se svou vlastní myšlenkou, ale za to přesně ví, jak udělat to, co potřebujete.

Dnes už vedete vlastní vědeckou skupinu, učíte. Jak je důležitá role mentora, který vám nejen dá příležitost, ale podělí se i o své znalosti?

Řeknu vám vlastní zkušenost a musím zmínit opět profesora Hlaváče, kterému i dnes stále říkám „můj šéf“, i když už jím není, ale já ho tak stále beru. Velmi mi pomohl v různých fázích mého odborného vývoje: vedl mi diplomku, u dizertace byl konzultantem. Před mateřskou jsem pracovala v jeho výzkumné skupině.

Během mateřské mi dal možnost chodit se rozptýlit na pár hodin do laboratoře, mohla jsem přednášet. A největší krok byl, že mi umožnil založit si vlastní vědeckou skupinu. Věřil mi, že to zvládnu,  důvěřoval mi. Ta podpora je tedy nesmírně důležitá.

Když jste zariskovala a rozhodla se jít vlastní cestou, co první vás srazilo?

Z počátku jsem byla velmi naivní. Myslela jsem, že přijdu s nějakou závratnou myšlenkou, všichni mě podpoří a nadšeně mi dají peníze. Byla jsem v šoku, když jsem zjistila, jak těžké je dostat grant a je to obtížné dodnes. Tehdy jsem byla přesvědčená, že stačí odhodlání, nápad, pracovitost.

Dnes už vím, že to nestačí.

Vy jste na univerzitě získala juniorský grant, tedy peníze na výzkum, což je cesta, jak školy podporují nadějné a talentované vědce. Je ale vůbec k vědě potřeba nějaký talent?

Z mého pohledu ne, protože já si myslím, že žádný talent nemám… Ale vážně. Já vlastně nevím, jak to pojmenovat. Člověk v sobě musí mít nějakou přirozenou schopnost nebo, chcete-li, nadání věci pochopit, „pobrat“. Ale podle mě je to především o pracovitosti a trpělivosti, ochotě učit se nové věci, spolupracovat v týmu.
Nepovažuji se za nějakého talentovaného vědce, já jsem vždycky byla spíše dříč. Byla jsem tak vychovaná, vyrostla jsem na vesnici mezi čtyřmi sourozenci a rodiče nás vždy vedli k pracovitosti a samostatnosti. Navíc když vás ta práce baví… Ještě před mateřskou jsem byla schopna trávit v laborce denně i čtrnáct hodin a byla jsem úplně spokojená.

Vedete mladé vědce. Nežárlíte někdy, když zjistíte, že ten student je možná nadanější než vy?

Určitě nežárlím. Já považuji za svůj úspěch, že jsem vychovala studenta, který bude ve vědě lepší než já. A jsem nesmírně hrdá na to, když někomu ukážu cestu a on je pak schopen se vypracovat třeba do daleko lepší pozice, než mám já. Není to žárlivost, je to hrdost. Na studenty i na sebe samu, že jsem stála při jejich začátcích.

Hodně se mluví o popularizaci vědy, jak o ní mluvit, jak ji vysvětlovat. Je to pro vás důležité téma?

Velmi. Mě na gymplu nebavila chemie, matematika ani fyzika. Neměla jsem učitele, který by mě k těmto disciplínám přitáhl tak, aby mě zaujaly. To bývá časté. Přitom je velmi důležité ukázat studentům krásy těchto obecně méně oblíbených oborů. Ukázat jim, že to není jen o biflování nazpaměť, ale že v každé vědní disciplíně existují zákonitosti, které když pochopíme, zjistíme, že je to vlastně velmi jednoduché.

Jaké vlastnosti by měl mít dobrý vědec, vědkyně? Poraďte studentům, kteří uvažují o vědecké dráze.

Z mého osobního pohledu je nutná především odvaha přijít s vlastní myšlenkou a zkusit ji prosadit. Určitě je potřebná trpělivost. Velká trpělivost. Může se stát, že sice něco vymyslíte, věříte tomu, teoreticky to vypadá slibně, ale pak zjistíte, že realita je zcela odlišná. Takže to musíte zkoušet znovu a znovu a znovu.

Jak se pak vyrovnáváte s neúspěchem?

Když jsem byla studentka a chtěla jsem mít spoustu výsledků třeba na dizertaci, tak to vyrovnávání se s pravdou bylo horší. Dneska už mi to ani nepřijde. Neúspěch je nedílnou součástí mého profesního života, neúspěch k vědě patří. Musíte se s ním umět vyrovnat.

Nevím, jestli by mě to nefrustrovalo. Co vás motivuje?

Mám svou práci velmi ráda, miluji tu různorodost: někdy učím, někdy jsem v laboratoři, jindy píšu článek, vymýšlím nové projekty. Navíc mám skvělý tým, super partu. A každý den se děje něco jiného. Ta různorodost mě motivuje.

Bádáte, učíte, řídíte tým, máte rodinu. Co je nejdůležitější, aby člověk, bez ohledu na to, zda je to muž či žena, zvládal tolik rolí?

Nejdůležitější je srovnat si vše v hlavě. Ujasnit si priority, co člověk chce a co je schopen a ochoten pro to obětovat. Je potřeba si vybrat, zda chcete víc kariéru, nebo rodinu, nebo jako já zvolit zlatou střední cestu. Ale to jde jen v případě, že máte silné zázemí v rodině. My máme například skvělé babičky, které velmi pomáhaly s hlídáním syna v době, kdy jsem si ještě na mateřské chodila „hrát“ do laboratoře nebo přednášela.

A hlavně mám velké štěstí, že mě podporuje můj skvělý manžel, který je ochoten přizpůsobit se všem aktuálním potřebám pro zajištění chodu naší domácnosti.

Partner je chemik, že?

Ne, je IT specialista a mně vyhovuje, že jsme z různých oborů. Myslím, že jsem si nemohla vybrat lépe.

 

Autorka: Ivana Pustějovská

Foto: Jakub Čermák

Rozhovor vyšel v tištěné verzi magazínu Žurnál, který vypadá Univerzita Palackého v Olomouci. Na aktuální vydání se můžete podívat zde.

---

Lucie Brulíková

Absolvovala magisterské studium na Přírodovědecké fakultě UP v Olomouci a doktorské studium na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, obojí v oboru Organická chemie. Během doktorského studia absolvovala zahraniční stáž v Dánsku v rámci Sixth Framework Program Marie Curie Host Fellowships. Po doktorském studiu pobývala na University of Notre Dame (USA). V roce 2019 získala Juniorský grant UP, který jí pomohl nastartovat vlastní výzkum a dnes vede samostatnou vědeckou skupinu na katedře organické chemie PřF UP. Věnuje se medicinální chemii, konkrétně vývoji nových antituberkulotik. Je členkou České společnosti chemické a Americké chemické společnosti.