Když jí položíte otázku, odpověď proloží dalšími nápady, postřehy a připomínkami, které na téma navazují. Trošku to připomíná strukturu pozdně středověkých rukopisů, jejichž studiu zasvětila svůj vědecký život. Lucie Doležalová, která působí na Filozofické fakultě UK a Fakultě humanitních studií UK, letos v létě získala ERC CZ grant.
Umožní jí do hloubky prozkoumat období doznívající rukopisné kultury a nástupu knihtisku, v němž vidí řadu paralel k současnosti a rozvoji digitální kultury.
Říká se, že úspěšný uchazeč nebo uchazečka o grant Evropské rady pro výzkum (ERC) musí přijít se skutečně novátorskou, odvážnou až riskantní výzkumnou otázkou. Jaká je ta vaše?
Ano, rétorika ERC projektů nás nutí o sobě přemýšlet jako o úžasných jedinečných osobnostech, které přicházejí s něčím zcela nebývalým, co navždy zásadně předefinuje vědecký diskurz. To je podle mého názoru škoda: takový přístup potlačuje vědomí kontinuity vědeckého bádání a jeho týmový charakter. Byla to pro mě při psaní grantu od začátku překážka, protože svůj výzkum stavím na spolupráci a dialogu. Nakonec jsem se s tím vyrovnala tak, že jsem do samé struktury grantu zakomponovala intenzivní dialog s řadou dalších oborů jako stavební kámen, a právě ten požadovaný aspekt high risk – high gain jsem postavila na možném selhání takto náročné mezioborovosti.
Tematicky se můj projekt zaměřuje na pozdně středověkou písemnou kulturu, nikoliv však jako období postupně se šířící inovace – knihtisku, ale naopak jako dobu nebývalého (a snad i paradoxního) nárůstu kultury rukopisné. Zajímá mě, proč a jak dlouho se držela stará dobrá praxe, proč se rychleji neuchytil nový, rychlejší, efektivnější a také levnější tisk. Toto téma je relevantní i pro současnou mediální revoluci: i dnes je mnohem efektivnější a levnější vydávat texty online, přesto se ale knihy tisknou dál, dokonce se jich tiskne víc než kdy dřív. Spousta lidí chce mít knihu stále ve fyzické podobě, držet ji v rukou, cítit její vůni.
Zajímá mě tedy téma setrvačnosti a toho, proč a jakými způsoby se bráníme inovacím. Když se nyní mluví o setrvačnosti v kulturním kontextu, tak většinou jako o nějaké zabedněnosti nebo umanutosti – o nedostatečné otevřenosti novým impulsům. Ono to tak ale úplně není: neustále všechno zpochybňovat a být pořád všemu otevřený je náročné. Držet se osvědčených postupů má také pozitivní aspekty – přináší to jistotu a ušetřenou energii lze věnovat něčemu jinému. Asi to je i trochu moje osobní téma: s přibývajícím věkem ztrácím flexibilitu a cítím rostoucí touhu po tom, aby se věci dály předvídatelným způsobem. Takže bych měla asi spíš tendence pojmout tento projekt jako obranu setrvačnosti. To ale také nechci: v projektu chápu pojem setrvačnost jako přísně neutrální a dál se nechám vést samotnými prameny.
Schéma ERC CZ je podle mého názoru skvělé a je mi líto, že se debatuje o jeho zrušení. Evropská komise věnuje evaluaci projektů ERC opravdu hodně energie (já jsem dostala 12 detailních a velmi užitečných posudků), v rámci ERC CZ pak ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) tyto evaluace přebírá a žadatelům umožňuje jejich původní nápad ERC alespoň částečně realizovat. Pro MŠMT to tedy znamená zcela minimální náklady na evaluaci projektů, pro uchazeče o ERC jde o velmi motivační aspekt (i když nedostanou přímo ERC, mohou doufat v ERC CZ). Jsem tedy přesvědčena o tom, že toto schéma skutečně naplní svůj cíl a dopomůže České republice k vyšší úspěšnosti projektů ERC.
Máte za sebou velký projekt podpořený Grantovou agenturou ČR zaměřený na osobnost středověkého opisovače Kříže z Telče. Jak moc vás inspiroval předchozí výzkum k plánování nového projektu?
Hodně, protože právě na příkladu Kříže z Telče se ukázalo, jak moc je toho z pozdního středověku stále neprobádáno. Na objevení čeká velká spousta neuspořádaných, krátkých a leckdy trošku divných textů.
Lucie Doležalová spolu se svými spolupracovníky Janem Ciglbauerem, Adélou Ebersonovou a Kateřinou Volekovou (zleva) získali za řadu monografií o práci Kříže z Telče Cenu Bedřicha Hrozného za tvůrčí počin. Převzali si ji z rukou rektorky UK Mileny Králíčkové.
Kdo bude ve vašem týmu?
Částečně zaměstnám osvědčené kolegy, částečně naberu nové spolupracovníky. Bylo milé, že jsem v rámci výzvy ke konkurzu mohla konečně nabídnout platy, které se alespoň trošku blíží evropskému standardu ve výzkumu. Ještě milejší ale bylo, že většině z překvapivého počtu lidí, kteří se mi ozvali, o ty peníze vůbec nešlo, mimořádně je zaujal samotný projekt. Součástí týmu bude například postdoktorandka Vanessa Silva Baptista z Velké Británie, která psala dizertaci o kouzelnických tricích v pozdním středověku a zpracovávala typově podobné rukopisy, jaké máme u Kříže z Telče. Spolupracovat s námi bude také např. Mark Van Lokeren z Londýnské Imperial College, kde se věnuje statistickým modelům v marketingové analýze. Nabídl nám statistickou analýzu našeho korpusu. Na tuto spolupráci se moc těším, právě do takových experimentů se díky podpoře ERC CZ můžeme pustit.
Jak vám pomáhají moderní technologie při výzkumu?
Velmi, protože středověké rukopisy jsou uchovávány v často obtížně dostupných knihovnách všude možně po světě, ale jakmile je digitalizujete, můžete je srovnávat a studovat ve svém počítači odkudkoliv. Samozřejmě to zcela nenahradí samotnou práci s rukopisy, přináší to ale obrovské zrychlení. Zpřístupnění pramene je ale jenom začátek. V současnosti se rychle rozvíjí například automatické čtení rukopisů, automatické rozpoznávání a klasifikace iluminací atd.
Digital humanities mají obrovský potenciál a ráda bych je v projektu maximálně využila. Členy týmu, kteří by si s naším korpusem hráli, vytvářeli modely a hledali různé možnosti, zatím hledám.
Jednou z věcí, která mě zajímá, je „entropie stránky“ středověkých rukopisů. Obecně se má za to, že na konci středověku došlo ke krizi zpracování informací, která se projevila i na stránkách rukopisů: ty v této době často ztrácejí přehlednost – obsahují řadu různých meziřádkových glos a poznámek na okraji, není jasné, jak vůbec text číst, kde co začíná a kde končí. Díky digitálním technologiím by mělo být možné vytvořit nástroj, který bude „entropii stránky“ měřit a porovnávat. A díky množství digitalizovaných rukopisů by pak mělo být možné ověřit, zda „entropie stránky“ skutečně na konci středověku zásadně roste – případně kdy přesně a kde tento proces začíná. Toto je jedna z věcí, co sama neumím, již jsem ale započala spolupráci s profesorem Dominiquem Stutzmannem (Berlín a Paříž), který mi pomůže.
Zajímá mě také, proč se některé žánry a typy textů do tisku dostaly rychleji než jiné, a i v tomto ohledu bude makro perspektiva s využitím nástrojů digital humanities nesmírně užitečná. V některých případech jsou ty tendence ale zřejmé – např. osobní modlitební knížky se rychle předefinovaly na luxusní zboží, individualizované právě ruční výrobou včetně bohatých iluminací. Některé opisy biblických komentářů a jiných náboženských textů zase vznikaly jako výsledek meditace, úzkého propojení s textem, jehož bylo dosaženo právě pomalým a náročným opisováním vlastní rukou písaře.
Tady také vidím paralelu se současností: s nárůstem virtuálna toho máme čím dál méně pod kontrolou, neumíme si ověřit zdroje informací, kterých je kolem nás hodně, jsou ale neuspořádané. Začínáme mít tendence pěstovat si vlastní potraviny, vařit doma, chodit do práce pěšky, lpět na fyzických setkáních atd. Chceme být tady a teď, dotýkat se věcí. Je to touha po znovuzískání alespoň nějaké kontroly. A středověcí písaři se možná cítili podobně – to ještě uvidíme, až to vyzkoumáme.
Z vašeho nadšení je patrné, že konec rukopisné kultury a nástup knihtisku je vaše srdcové období. Čím vás právě tato doba tolik oslovuje?
Mě vždycky bavily takové trochu divné věci (smích). Na rukopisech mě baví jejich neukotvenost, nedourčenost, fragmentárnost. Fragment znamená prostor pro domýšlení celku. Ale baví mě také fyzično rukopisů – ráda se jich dotýkám, zjišťuju, proč vypadají právě tak, jak vypadají, ráda se nad nimi bavím se studenty. Zrovna minulý týden jsem v jednom rukopise olomoucké Metropolitní kapituly našla vložený lístek z konce 15. století s českým vzkazem jednoho olomouckého úředníka pro nějakou abatyši, že již nemusí dál hledat písaře, protože jí jednoho „kumpána, který toho dosti umí,“ našel. To je zase fragment – netuším, jak to dopadlo, ale třeba se to někdy do nějaké ucelenosti seskládá...
A pak mě zajímá období transformace: jakým způsobem vlastně dochází k nějaké změně. To je i jádrem tohoto projektu, a je to také přímo relevantní v souvislosti s možnostmi a hrozbami, které nyní přináší umělá inteligence. Už teď se spousta věcí mění. Ale co to dělá konkrétně s námi? Z jakých důvodů, za jakých okolností, jak a s jakými důsledky měníme své zvyky? A jak se při tom měníme my sami?
Autorka: Helena Zdráhalová
Foto: Vladimír Šigut
Zdroj: Univerzita Karlova
Článek vyšel v on-line magazínu Univerzity Karlovy Forum.
Lucie Doležalová působí v Ústavu řeckých a latinských studií na Filozofické fakultě UK, přednáší také na Fakultě humanitních studií UK. Zabývá se pozdně středověkou latinskou literaturou a rukopisnou kulturou. Je absolventkou Univerzity Palackého v Olomouci a Středoevropské univerzity v Budapešti, kde absolvovala i doktorské studium. Působila jako research fellow na Curyšské univerzitě. V rámci studijních a výzkumných stáží pobývala na univerzitách napříč Evropou i v USA. Na konci roku 2021 se svým týmem dokončila rozsáhlý projekt podpořený Grantovou agenturou ČR zaměřující se na osobnost a práci středověkého písaře Kříže z Telče. Rektorka UK Milena Králíčková vyznamenala Lucii Doležalovou a její tým za množství monografií, které o práci Kříže z Telče publikovali, Cenou Bedřicha Hrozného za tvůrčí počin. Letos s projektem Inovace a setrvačnost: Konec středověkých písařů uspěla Lucie Doležalová v soutěži ERC CZ, která poskytuje finanční podporu nadějným a inovativním projektům tzv. hraničního výzkumu, jež uspěly v hodnocení prováděném odbornými panely Evropské rady pro výzkum a byly hodnoceny ve druhém kole stupněm A nebo B.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Univerzita Karlova
