Lucie Plíhalová: Nyní vidím, že H-index nelze uplatnit všude

Jak jste se stala prorektorou pro vědu a výzkum?

Oslovil mě pan rektor Martin Procházka. I když o něco později než zbytek svého prorektorského týmu. Vyvstaly totiž nové otázky k řešení a jedním z důvodů pravděpodobně bylo i to, že jsem měla zkušenosti s vedením poměrně velkého týmu na více součástech univerzity.

Máte zkušenosti i s transferem technologií.

To je pravda. Vidím jakési dva proudy transferu technologií. Jeden jde směrem do české společnosti. Zde si myslím, že jsme poměrně dost úspěšní v rámci řady výzkumných týmů Přírodovědecké fakulty, kde se nám podařilo do běžného použití přenést celou řadu moderních hnojiv. Se spoustou z nich se dnešní spotřebitelé již běžně setkávají a ani o tom nevědí. To je velmi uspokojující práce.

A ten druhý směr transferu?

Ten míří k zahraniční spolupráci. Nyní jako prorektorka vidím, že naše laboratoř nebyla zdaleka jediná, komu se dařilo navazovat mezinárodní spolupráce v oblasti transferu technologií. A nejde přitom pouze o oblast Evropské unie, ale třeba také o Spojené státy americké. Jeden směr transferu znalostí je tedy spolupráce s globálními firmami v rámci internacionalizace a druhý dovnitř, zpět k daňovým poplatníkům, kterým má výzkum především sloužit.

Vaší předchůdkyní byla Jitka Ulrichová, mimo jiné donedávna členka Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace. Jak proběhlo předání úřadu?

Paní profesorka je ikonou, nestorkou Univerzity Palackého a ztělesněním toho, co je v pozici prorektora pro vědu možné dosáhnout. Já si jí nesmírně vážím, a pokud je to možné vzhledem k jejímu časovému vytížení, moc ráda se s ní vždy poradím. Musím se přiznat, že ji skutečně obdivuji a vážím si toho, že mohu pracovat v kanceláři, kterou předtím obývala tato pokroková žena. Až s nástupem do funkce jsem poznala, co to je skloubit dvě práce, tedy pozici prorektorky a vedoucího pracoviště, což ona mnoho let perfektně zvládala.

Nicméně mezi vámi a profesorkou Ulrichovou došlo na pozici prorektora pro vědu ještě k drobnému intermezzu.

Správně, jakýsi protokol, úkoly, jsem převzala spíše po prof. Zdeňku Hradilovi. Ten svůj úkol vzal velmi zodpovědně, ale musím se přiznat, že se lišíme ve stanovování priorit. Tou mou je především přístup k řešení open access, open science a fair science. To je něco, co Univerzitě Palackého podle mě chybělo dopracovat. Myslím, že za těch jedenáct měsíců má práce už nese nějaké výsledky.

Proč došlo k této rychlé změně?

Pan profesor Hradil rezignoval, ale přesné důvody neznám.

Co všechno zahrnuje agenda vašeho prorektorského úseku?

Na UP je nyní situace rozdělení gescí poněkud odlišná od ostatních univerzit v ČR. Za oblast vědy a výzkumu sice zodpovídám já, ale zároveň zde máme gesci hodnocení vědy, pro kterou máme speciálního prorektora, a ještě vlastně zvlášť jsou vyčleněny projekty. Zkrátka, protože jsme výzkumná univerzita, téma vědy a výzkumu se prolíná do více oblastí. Mimo jiné také do už zmíněné oblasti internacionalizace.

Na co se tedy vaše oddělení specializuje?

Hlavní část naší činnosti v rámci otevřené vědy je práce na strategii, jak tuto oblast akademické práce udělat čitelnou pro tvůrce vědeckých prací. Otevřená věda je dnes taková hybná síla vědy obecně, je na ni kladen důraz všude ve světě. Ať už jde o publikování v režimech open access nebo zacházení s daty v rámci fair principles. Naše činnost je tedy hlavně mentorská, ale zpracováváme také potřebné dokumenty, statistiky, metodiky a podobně.

Zapojíme se do konsorcia open science

Co dále máte na starosti?

Poslední dobou se gesce VaV orientuje také na oblast vědecké etiky. V rámci prorektorátu dosud nebyl tlak na to tuto situaci nějak systematicky řešit, nastavit pravidla. Bohužel s fenomény dnešní doby je nutné si stanovit určitá pravidla vědeckého chování, což by měl být náš úkol na příští rok. Také máme v rámci oddělení na starosti správu dat. Všechno, co se na UP publikuje, evidujeme v systému OBD a zakládáme dále do systému RIV. A nyní také budeme pravděpodobně zapojeni do celostátního projektu, přidáme se do konsorcia open science pro vybudování celostátního repozitáře pro ukládání dat. To je oblast, která je pro vědce poměrně nová.

Ale svět, kdy máme všechna data systematicky spravována a dostupná a kde nemusíme hledat data po nějakých separovaných dílčích hardwarových zařízeních, je jistě žádoucí. Nedílnou součástí gesce je správa a dohled na profesorskými a habilitačními řízeními a záležitosti řešené ve vědecké radě UP.

Jak dlouho jste se rozmýšlela, zda nabídku od rektora přidat se do jeho týmu přijmete?

Moc dlouho ne. Ono ani nebylo moc času. Ale samozřejmě jsem zvažovala určitá pro a proti.

Co tedy bylo hlavním důvodem, proč nabídku přijmout?

Bude to znít idealisticky. Jsem absolventem UP a v době, kdy přišla nabídka se univerzita potýkala s problémy, které trošičku zakrývaly merit věci. A to je to, že chceme, aby hvězda školy, kterou jsme vystudovali, stoupala a zářila. Ne, aby stagnovala.

Bylo něco, co vás čerstvě po nástupu do funkce překvapilo?

Nikdy jsem nebyla žádný hodnostář či funkcionář. Nebyla jsem ani členkou akademického senátu. A protože jsem velmi věcný člověk, překvapila mě obrovská komplikovanost procesů, které řídí celou univerzitu. Zjistila jsem, co všechno je potřeba, když chcete prosadit novou univerzitní normu, novou metodiku a s kým vším je nutné to projednat. To bylo velmi náročné a nekompatibilní s mou zkušeností práce ve vědeckém týmu.

Znamená to, že v nějaké oblasti vaší práce obtížně nacházíte podle vás ideální řešení?

Myslím si, že mou silnou stránkou je komunikace. A šla jsem do prorekotrování s tím, že se pokusím pomoci vyřešit problémy, které vznikly poměrně nešťastným a nepromyšleným procesem vydělení vědeckého ústavu CATRIN z přírodovědecké fakulty. Musím ale čestně přiznat, že to je natolik složitá problematika, že je velmi snadné se v ní ztratit. Já jsem naštěstí včas identifikovala rizika, takže si troufám tvrdit, že mě se tato ztráta půdy pod nohama v této problematice vyhnula. Vrátila jsem se k řešení věcí, které jsou zvládnutelné v předem definovaném čase.

Rozdělení prorektorátu pro vědu a pro hodnocení vědy není obvyklé. Jak probíhá spolupráce mezi resorty?

Je pravda, že ze začátku jsem z toho byla také překvapená. Ale s kolegou prorektorem Tomášem Opatrným si rozumíme. V celé řadě věcí jsme ve shodě. Jeho gesce se týká především hodnocení vědy a výzkumu, včetně té plánované mezinárodním panelem. Každopádně analytický tým, který připravuje podklady pro něj, je stejný jako ten, který spravuje evidenci publikací pod mým vedením. Spolu předsedáme také grémiu proděkanek a proděkanů pro vědu a výzkum z jednotlivých fakult univerzity, takže jsme schopni reagovat na požadavky součástí a předávat jim potřebné informace poměrně rychle. Zatím se nevyskytly žádné třecí plochy.

I když to tedy není plně pouze ve vaší gesci, jak byste okomentovala úspěšnost Univerzity Palackého v rámci hodnocení vědy?

Považuji hodnocení univerzit v ČR tzv. „hodnoticími žebříčky“ ze zahraničí za spíše orientační. Na Univerzitě Palackého se nepěstují pouze přírodní vědy a medicína, na které většina žebříčků cílí. Zde se dostávám k velké životní lekci, kterou jsem nabyla za poslední měsíce. Ačkoli jsem přírodovědec a uznávám metriky, kterými se řídíme, také jsem pochopila, že sociální a humanitní obory se musí poměřovat trochu jiným způsobem. Celosvětový trend k tomu směřuje. Od Hirsch indexu a impakt faktorů se posouváme někam jinam. Pro můj obor například tato číselná bibliometrická srovnání pořád fungují. Ovšem například pro filozofické fakulty je asi smysluplnější spíše nějaký benchmarking, srovnávání se s podobnými fakultami v ČR i zahraničí.

Daří se nám v internacionalizaci

Jak byste zhodnotila naplňování strategického plánu z loňského roku?

V indikátorech vidím, že jsme extrémně silní v internacionalizaci, zejména tím myslím vědecké spolupráce. Jde o téměř všechny obory vědy, nejen ty přírodní. Na to jsem opravdu pyšná. Myslím si, že většinu ukazatelů se nám daří naplňovat, přičemž mě se týká jen několik z nich. Konkrétně například vedle vědy a výzkumu i přenos technologií, což spadá také do mojí gesce v rámci činnosti Vědeckotechnického parku UP. Vážím si i dobré spolupráce s dalšími špičkovými pracovišti v ČR, jako je Univerzita Karlova, Masarykova univerzita, Vysoká škola chemicko-technologická nebo pracoviště Akademie věd ČR.

Dala jste si při nástupu do funkce nějaký reálně dosažitelný cíl? Nemyslím tedy dlouhodobou strategickou koncepci, ale něco hmatatelného, co po vás zůstane.

Vytyčila jsem si za cíl kromě open science problematiky zmapovat, s jakými druhy dat Univerzita Palackého vůbec zachází, protože to jsme vlastně úplně detailně nevěděli. Identifikovali jsme na sto padesát vedoucích výzkumných skupin a ty jsme podrobili detailnímu dotazníkovému šetření, které by mělo pokrýt problematiku zacházení s daty, zjišťujeme také jejich povědomí o možnostech a povinnostech zabezpečení a správy dat, fair principles a tak dále. Když jsem byla asi měsíc v úřadě, napsala mi jedna kolegyně z filozofické fakulty, že by bylo vhodné, abychom měli pro oblast open access novelizovanou univerzitní normu. Díky řešení mezinárodního projektu byla v otázce nakládání s daty dále než zbytek univerzity. Dnes pracuje s námi na oddělení VaV, je součástí bottom up celouniverzitní skupiny OPEN SCI a norma je v podstatě hotová, věřím, že již brzy vejde v platnost. Pro oblast open science obecně na příští rok vytváříme podrobnější komplexní strategii.

Je podle vás reálné vytvoření českého repozitáře dejme tomu do dvou let?

Podle mě je možné do dvou let položit reálný základ takového repozitáře. Byli jsme přizváni, abychom spolupracovali na tvorbě tohoto systému a já si toho nesmírně vážím. V době, kdy si každý ukládáme fotky z telefonu na cloudové uložiště, je tento posun ve správě dat nevyhnutelný. Každý rozumný vědec si dělá zálohu svých dat. A věřím, že jsme v Olomouci připraveni i po technické stránce. Zároveň nejsem příznivcem vzniku mnoha dílčích repozitářů na každé univerzitě, ačkoliv v určité architektuře mohou mít svůj zásadní význam.

Druhou stranou mince open science je predátorství, jak univerzita řeší tento problém?

Univerzita tuto oblast zkoumá. Jde o trend, který je na vzestupu a podle mě se zvyšuje jeho intenzita tím, jak je na výzkumníky vytvářen tlak, aby co nejvíce publikovali – publish or perish. Je to ale nejasný problém. Například někteří hodnotí jako predátorská celá vydavatelství, zatímco jiní pouze některé jeho tituly. A to například i v rámci naší školy. Na této atmosféře se podílejí i nepredátorská, kvalitní vydavatelství svým tržním modelem. Vědec by se měl zaměřit sám na sebe, své zkušenosti a měl by se držet etických standardů. To je nejlepší opatření proti predátorství.

Je ještě nějaká praktika, která nahrává predátorství?

Myslím si, že z části může vést nepřímo k fenomému predátorství samotný způsob hodnocení a financování vědy. Dnes například na univerzitě řešíme, jestli se přidat k The Agreement on Reforming Research Assessment a přihlásit se tak například k opuštění posuzování vědců podle tzv. H-indexu. Mezi námi přírodovědci má například právě H-index stále velkou vypovídající hodnotu a umím si představit, že i pro hodnotitele grantové agentury je jednoušší se orientovat podle těchto bibliometrických číselných údajů než si dělat podrobnou rešerši posuzovaného výzkumníka a celého jeho týmu. Celkově by vlastně byla možná vhodná změna procesu hodnocení grantů.

Dobré by podle mě bylo, kdyby se projekty posuzovaly tak, jak to dělá Evropská komise s ERC granty, tedy pozvat si žadatele a prověřit si ho na místě. Tedy více prověřovat, jakému týmu jsou svěřovány finance, co bude výsledkem pro pokrok a jaký bude přínos pro společnost.  

 

Autor: Vědavýzkum.cz (TH)