Markéta Jarošová: I surfaři mají své muzeum

Vaše přednášky o amerických muzeích byly velmi pečlivě připravené a doplněné o mnoho faktů a fotografií.

Děkuji, to mě velmi těší, příprava je poměrně náročná. Pro studenty CŽV a U3V jsem nyní připravila cyklus přednášek věnovaný evropským muzeím a galeriím. Seznámíme se jak se slavnými uměleckými sbírkami, tak i těmi, které pozornosti ze strany širší veřejnosti možná zatím unikaly. Všechny zájemce tímto srdečně zvu.

Kdy u Vás vlastně započala láska k umění?

Pocházím z prostředí, které nijak zvlášť neinklinuje k umění, ani k historickým památkám. Odmala jsem však ráda tvořila a nejlepší dárky pro mě byly výtvarné potřeby. Chodila jsem na výtvarné kurzy na ZUŠ v Opavě a na gymnáziu byl předmět výtvarné výchovy kromě praktické části spjat i s dějinami umění, a tak jsem se postupně dozvídala o nejvýznamnějších architektonických památkách, sochařských a malířských dílech jednotlivých období. Za mým počátečním zájmem o dějiny umění tak v podstatě mohou pedagogové výtvarné výchovy na Mendelově gymnáziu.

A kdy nastal ten zlomový moment pro to věnovat se dějinám umění profesně?

Exkurze do Paříže, které jsem se coby studentka prvního ročníku gymnázia účastnila v roce 1996. Kromě působivého Montmartru a ikonické Eiffelovy věže jsme navštívili také Louvre a Musée d´Orsay. Dodnes si vybavuji zvláštní pocity pnutí, jakéhosi záchvěvu, které jsem při procházení těmito slavnými muzei zažívala. Byl to obrovský úžas a obdiv k uměleckým dílům. Tehdy jsem poprvé pocítila, že mě svět muzeí a galerií nesmírně přitahuje.

I díky tomuto zážitku jsem si postupně uvědomovala, že mě v rámci výtvarné výchovy víc baví ta teoretická část. Přestože jsem se po skončení gymnázia hlásila hlavně na vysoké školy s výtvarným zaměřením, jsem dnes ráda, že jsem přijata nebyla. Byl by ze mě absolutně mizerný umělec. Častým praktikováním se „řemeslo“ samozřejmě dobře naučíte, ale pokud nemáte „duši umělce“, je to poznat.

Takže na gymnáziu jste si podala přihlášky na umělecké školy?

Podala jsem mnoho přihlášek na různorodé humanitně zaměřené obory včetně výtvarné výchovy, jenže odpovědi se zamítavým stanoviskem přicházely i z ostatních škol, a tak jsem se rozhodla, že se budu následující rok intenzivně připravovat „už jen“ na dějiny umění. Za rok už jsem byla úspěšná a ve 20 letech nastoupila na vysokou školu.

Ovšem až v Bratislavě. Proč tak daleko od rodné Opavy?

To je otázka, na kterou jsem odpovídala poměrně dlouho. Všichni mí spolužáci z Opavy šli studovat buď do Prahy, Brna nebo do Olomouce, já přes veškerá varování a odrazování jsem stála za volbou Bratislavy. A argumentovala jsem zejména tím, že jsem se vydala studovat obor zaměřený výhradně na dějiny umění.

A jaké to nakonec bylo?

Jsem neskonale šťastná, že jsem se takto rozhodla, byly to opravdu nejkrásnější léta mého života. A z toho, co mi Bratislava dala, těžím dodnes. Když jsem pak pokračovala v doktorském studiu na Univerzitě Karlově, uvědomila jsem si, jak je nesmírně důležité umět nazírat na výtvarné umění (ale nejen na něj) i okem z „periferie“. Když studujete v Praze, která vždy byla a je centrem uměleckého dění, všechno se tak nějak odvíjí a hodnotí „pražským měřítkem“. Bratislava je v podstatě periferií, kde se mísily kulturní vlivy z Vídně, Budapešti, a koneckonců i z Prahy. Je proto velmi pestře středo-evropsky „našlehaná“. A je dobré umět vidět věci i z perspektivy periferie, je to v mnohém inspirující. Historik umění by měl umět identifikovat a zhodnotit i umělecká díla, která nemusí být nejlepší výtvarné kvality, ale pro širší kulturní a dobové kontexty mají svůj nepopiratelný význam.

Na studiích v Bratislavě započalo Vaše profesní směřování ke středověku?

Ano. Od prvotní fascinace francouzským impresionismem mě v průběhu studia pohltily přednášky dr. Štefana Oriška zaměřené na umění středověku. Můj zájem také podnítily exkurze do zahraničí, které naše katedra pravidelně pořádala. Na středověkém semináři jsem se nakonec rozhodla pro výběr tématu své diplomové práce, zaměřené na zhodnocení středověké architektury mendikantských řeholí v Opavě.

V Opavě jste pak po studiích začala i pracovat, a to jako kurátorka ve Slezském zemském muzeu.

Už v rámci vysokoškolských studií jsem se snažila získat nějakou praxi a během prázdnin a také rok po absolutoriu jsem se mohla podílet na činnostech v rámci správy depozitáře podsbírky výtvarného umění muzea pod vedením kurátorky dr. Marie Šenkové. Když se pak dr. Šenková chystala do důchodu, tak jsem nějak přirozeně přešla do pozice kurátorky a v opavském muzeu působila tři roky. Díky této zkušenosti jsem se z „odbornice“ na středověkou architekturu přeorientovala na témata spjatá se správou sbírek a muzeologií obecně.

Muzea se pak stala Vaší velkou vášní. Jak to začalo?

Abych lépe porozuměla sbírce mě svěřené, bylo nutné více zkoumat sbírkové fondy dalších evropských muzejních a galerijních institucí, které si v rámci pořádání výstav často žádaly zapůjčení sbírkových předmětů z opavského muzea. Na svou první samostatnou cestu zaměřenou speciálně na poznávání muzeí a galerií jsem se vydala do Paříže.

Následující cesty po řadě evropských muzeích a galeriích jsem absolvovala zejména v období od roku 2012, kdy jsem se vrátila do Prahy a nastoupila jako odborný asistent na Ústav dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty UK. Akademické prostředí mi umožnilo se výrazněji rozvíjet právě v oblasti muzeologie.

Nejvýrazněji mě okouzlily a podnítily sbírky na Páté Avenue v New Yorku. Řada z nich měla ve svých fondech mnohdy srovnatelná díla se sbírkou opavskou! A proto jsem se rozhodla podrobněji prozkoumat nejen tamní sbírkové fondy, ale také dějiny a kontexty utváření amerických muzeí a galerií, seznámit se blíže s významnými sběrateli, obchodníky s uměním a kurátory těchto sbírek. 

Máte spočítáno, kolik muzeí a zemí jste projela?

Nemám. V Evropě jsem navštívila snad všechna velká muzea a galerie, seznámila se s řadou institucí v New Yorku, a také s významnými muzei na kalifornském pobřeží. Avšak stále mi zbývá navštívit obrovský kus světa – Asie, Austrálie, Jižní Amerika, Afrika…

Může být pro odbornici na středověk zajímavá Afrika?

Může. Jsou destinace, které možná Evropana nenapadnou, ale téměř po celém světě se v muzejních sbírkách nachází nějaké evropské kulturní dědictví včetně středověkého umění. Například v Jihoafrické republice svůj byznys rozvíjeli magnáti původem z Evropy, kteří těžili diamanty a své jmění investovali mj. do budování svých sbírek podle evropského vzoru. Proto se i v JAR dnes nacházejí významné kolekce evropského umění.

Která muzea na Vás udělala největší dojem?

Na to není vůbec snadné odpovědět. Fascinují mě sbírky důležité pro poznání konceptů a kontextů zakládání velkých veřejných muzeí jako je Louvre nebo Britské muzeum. Úchvatné jsou obrazárny, které svými kořeny sahají ke sbírkám královským, jako například Kunsthistorisches muzeum ve Vídni, Prado v Madridu, Alte Pinakothek v Mnichově nebo drážďanská obrazárna. Skvělé sbírky vlastní Národní galerie v Londýně nebo Skotská národní galerie v Edinburghu. K mým oblíbeným náleží i muzea v Římě, stejně tak umělecké sbírky ve Florencii, Benátkách a Miláně. Svým charakterem je poutavý tzv. muzejní ostrov v Berlíně nebo slavná muzea v Amsterdamu, Bruselu nebo Kodani.

Současně mě zajímají soukromé sbírky budované sběrateli, kteří do svých kolekcí „otiskli kus své duše“. Zpravidla je odkázali veřejnosti a líbí se mi na nich komorní atmosféra a pocit, že jste u daného sběratele jakoby na návštěvě. Ve velkých světových muzeích často nachodíte mnoho kilometrů a nestihnete si vše pečlivě prohlédnout. Sbírky skromnějšího formátu, které nejsou tolik přeplněny sbírkovými předměty, umožnují intimnější komunikaci s divákem, a tím i intenzivnější zážitek nejen z uměleckého díla, ale také z celkové koncepce uspořádání sbírky. K mým nejoblíbenějším náleží pařížská sbírka Nélie Jacquemart-André, sbírka Richarda Wallaceho v Londýně, Bardiniho muzeum ve Florencii, sbírka Vittoria Ciniho v Benátkách, aj.

Největší srdcovou záležitostí jsou však pro mě newyorská muzea. Ať už jde o Morganovu knihovnu, Frickovu sbírku, Guggenheimovo muzeum nebo MET, jsou to úchvatné kolekce, které určitě stojí za to vidět! Procházet se po střeše Metropolitního muzea, být ohromená mrakodrapy, kochat se rozlehlostí Central Parku, a přitom nasávat jedinečnou atmosféru Manhattanu … to se zkrátka neomrzí.

Navštěvujete jen umělecká muzea nebo zabrousíte i jinam?

Rozhodně jsou zajímavá přírodovědná a technická muzea, jako „suchozemce“ mě fascinují námořní muzea odhalující svět starých plachetnic i moderních ponorek. Úžasná jsou také muzea letectví nebo muzea automobilová, jako třeba Petersen Automotive Museum v Los Angeles. Myslím si, že je dobré mít povědomí i o jiných typech muzeí, než jsou ta zaměřená výlučně na umění. Je důležité mít určitý přesah nejen v rámci jednotlivých období, ale také v rámci typů sbírek – zkrátka dovolit si větší rozptyl, protože nakonec vše spolu nějak souvisí.

Když jsme u přesahů a rozptylu – pro Vás je velmi důležité odbíhat od umění k úplně jiným zálibám, že?

Dějiny umění jsou mou životní náplní a nesmírně mě tento obor baví a naplňuje. Na druhou stranu vím, jak je důležité umět oddělovat práci od osobního života a najít si volno na to, abych dokázala vypnout a načerpat síly pro další profesní výzvy a projekty. Čím jsem starší, tím více se potřebuji „oprostit“ od přemýšlení o umění a od všeho „vizuálního“, co neustále v hlavě nosím.

Proto se proháníte na snowboardu nebo jezdíte na surfařské dovolené?

Okořenit si život špetkou adrenalinu mi pomáhá vyvážit balanc většiny pracovních dní strávených přípravou přednášek nebo studiem v knihovně. Ať už jde o snowboard nebo surf, nemám ovšem potřebu jít „za hranu“. Tyto aktivity mi poskytují pocit uvolnění, nikdy mi při tom nejde o to, podat co nejlepší výkon. Je občas skvělé vystoupit ze své „univerzitní“ bubliny a diskutovat také o jiných tématech, než jsou dějiny umění. Hory, stejně jako oceán, mě přivádějí zpět k velké pokoře před přírodou. Nekonečná hladina oceánu, stejně tak i zasněžené vrcholy hor jsou pro mě nejlepší meditací. Kromě specifické vůně muzeí miluji dýchat čerstvý vzduch a být propojená s přírodními živly.

Pak je tu ještě motocykl, Vaše další oblíbená záliba.

Jízdy na motorce si užívám podobně jako jízdy na surfu nebo snowboardu. S tím rozdílem, že motorku si můžete užít častěji, než pobyt u oceánu nebo na horách. Je to pro mě obdobný mentální relax. Musím se soustředit na řízení a na to, aby mě ostatní účastníci silničního provozu neohrozili na životě. Na své červené Ducati, osmistovce, si nádherně vyčistím hlavu, vnímám při tom rozličné vůně, a pod helmou se téměř vždy usmívám. Nejraději jezdím po okreskách, přiměřenou rychlostí, na pohodu, jak se u nás říká jen tak „kolem komína“. Oblíbenou mám oblast Vítkovska, Slezskou Hartu a Jeseníky s dobře se linoucími serpentinami Červenohorského sedla.

 Zpátky k muzeím a cestování. Zaujalo mě, že téměř vždy cestujete sama.

Cestování sama/sám doporučuji vřele všem. Myslím, že to vede člověka k tomu, že nachází „sám sebe“ a je mnohem více otevřený různým situacím, kulturám. Je určitě fajn cestovat s někým a sdílet zážitky ať už s partnerem, s kolegy nebo studenty, s nimiž můžete hlouběji diskutovat uměnovědná témata… Když však cestuji sama, vtáhne mě to do dění okolo bez toho, že musím dělat nějaké kompromisy. Když se sama ztratím, tak se zase musím „sama najít“. Když změním plán, tak je to dáno okolností, která se naskytne, a je to v pořádku.

Nemůže to být ale pro osamocenou ženu nebezpečné?

Sama cestuji hlavně za muzei a galeriemi. Jsou to poměrně bezpečná místa, která se většinou nacházejí v příjemném prostředí městského urbanismu. Sama „nebezpečné situace“ nevyhledávám, snažím se být obezřetná a věřím své intuici. Měla jsem zatím štěstí a s žádným velkým „nebezpečím“ jsem se přímo nesetkala. Když cestuji sama, tak nějakým způsobem do svého života přitahuji zajímavé lidi, kteří také cestují buď sami nebo v páru. Osamocená si tak vůbec nepřipadám, ba naopak, mám pocit, že sama na cestách poznám mnohem více lidí a zážitky jsou pro mě mnohem intenzivnější.

Nikdy se Vám nestal žádný nepříjemný zážitek?

Nic zásadního. Ale ne vždy jde všechno podle plánu, třeba když vám zruší let, stávkuje mhd… ale to k cestování patří. Před branou Norton Simon muzea v kalifornské Pasadeně mi nefungovala wifi a přivolat si Uber bylo nemožné. A tak jsem nastoupila do autobusu mhd s nápisem „Hollywood“. Jako blondýnka s culíkem a batůžkem na zádech jsem mezi Latinoameričany celkem vyčnívala, ale přisedla jsem si k drobné dívce, s níž jsem se dala do řeči. Spřátelily jsme se natolik, že mě Lilly vzala na ty nejlepší vyhlídky na Hollywood Sign, ukázala mi lokální kuchyni, představila manžela... Odměnou této „dopravní“ nepříjemnosti mi bylo laskavé přijetí do místní komunity. Takže spíše, než nějaké bizarnosti v negativním smyslu, jsem zatím měla štěstí na šťastné okamžiky. Příjemná náhodná setkání na mých cestách převažují.

Spousta muzeí přišla ke svým sbírkám díky dobyvatelské minulosti a diskutuje se o tom, zda by artefakty neměly být vráceny do zemí původu.

To jsou témata, kterým musí Evropa v rámci nové muzeologie čelit. V Kinshase, hlavním městě Demokratické republiky Kongo, bylo roku 2019 otevřeno jedno z největších muzeí v Africe, které v podstatě čeká na předměty, které by měly být vráceny z Evropy, respektive zejména z Královského muzea pro střední Afriku v Bruselu. Jeden názor vyzývá k tomu ukořistěné sbírky vrátit. Na druhou stranu Evropané těmto, i podobným sbírkám tohoto druhu, které jsou uloženy především v antropologických nebo etnografických muzeích, po mnoho let věnovali péči a odbornou pozornost. Není úplně jednoduché se najednou všeho vzdát.

Vstupují do toho také otázky práv, které bývají velmi komplikované. Můžeme zmínit i případ návratu tzv. Elginových mramorů ze sbírky Britského muzea do Athén, kde je od roku 2009 otevřeno nové Akropolské muzeum. Řecká vláda požaduje pozůstatky původní sochařské výzdoby Parthenonu vrátit zpět, aby byly prezentovány v kontextu slavné akropole. Britská vláda naopak hájí jejich přítomnost v londýnské sbírce, kam se tyto mramory díky lordu Elginovi dostaly počátkem 19. století a jsou tak úzce spjaty téměř s dvousetletým kulturním dědictvím Británie.

Otázkami repatriací uměleckých děl a muzejních předmětů se zabývá řada světových muzeí. Myslím si, že je důležité tato témata otvírat a vést dialog. Stejně důležitá je edukace veřejnosti a přiznání i temnějších stránek historie muzejnictví.

Je nějaké proslulé muzeum, po kterém velmi toužíte a ještě jste tam nebyla?

Když se na to podívám globálně, tak jsem neviděla skoro nic! A i v Evropě je spousta míst, které zůstávají na mém „Wish listu“, a které bych moc ráda navštívila. Například v Oslo chci navštívit nově rekonstruovanou Národní galerii! V Lisabonu bych ráda navštívila Calouste Gulbenkian Museum. A hlavně bych se ráda znovu vrátila do USA. Kromě NYC toužím navštívit Boston, Washington D. C., Filadelfii, Chicago, Honolulu na Havaji ... míst a muzeí, které stojí za to vidět, je opravu spousta!

Existuje vůbec i surfařské muzeum?

No jasně! Například Surfing Museum v Santa Cruz nebo Huntington Beach International Surfing Museum v Los Angeles aj.

Pardon, ale co v takovém surfařském muzeu může být? Pár druhů prken?

Cílem většiny muzeí tohoto typu je snaha dokumentovat historii surfování, s přihlédnutím na místní komunity a oslavu nejvýznamnějších surfařských osobností. V Kalifornii je pozornost věnována 60. létům, kdy se surfování dostává do širšího povědomí i díky pop kultuře.

Prkna surfařů jsou náhodou „velkou vědou“, a tak i v těchto muzeích je jim věnována patřičná pozornost jako řádným sbírkovým předmětům, které jsou v expozici opatřeny popisky uvádějícími dataci, technické údaje, a pokud je známo, také surfaře, který prkno vlastnil. Surfařská komunita je spojována rovněž s problematikou ochrany přírody, zejména oceánů a širších otázek ekologických aktivit, kterým je v rámci těchto muzeí věnována čím dál větší pozornost. V „surfařských“ muzeích můžete spatřit rovněž umělecká díla, pro jejichž tvůrce byli surfaři a jejich kultura velkou inspirací.

Jak se vlastně dívka z Opavy dostane k surfování?

Náhodou. Na doporučení kamarádky, která taky chtěla zkusit surfování. A já po tom toužila od chvíle, kdy jsem viděla film Bod zlomu s Patrickem Swayzem a Keanu Reevesem. Od té chvíle byl můj sen si to taky vyzkoušet.

Hrdinové toho filmu ovšem vykrádali banky.

No jo, člověk nikdy neví, kam ho osud zavane (smích).

 

Autor: Jiří Novák

Foto: archiv Markéty Jarošové

Zdroj: Univerzita Karlova

Článek vyšel v on-line magazínu Univerzity Karlovy Forum.

---

Markéta Jarošová pochází z Opavy, na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě vystudovala dějiny výtvarného umění, doktorské studium pak absolvovala na Filozofické fakultě UK. Tři roky pracovala jako kurátorka ve Slezském zemském muzeu v Opavě. Od roku 2012 působí jako akademický pracovník na Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty UK.