Mitchell Young: Chceme v každé zemi identifikovat hlavní aktéry vědecké diplomacie

Akademik z Institutu mezinárodních studií FSV UK Mitchell Young v rozhovoru vysvětluje, jak se tento obor proměňuje v čím dál roztříštěnějším geopolitickém prostředí a proč Evropa usiluje o koordinovanější přístup. Představuje také CUSP, nový evropský projekt, jehož cílem je zmapovat prostředí vědecké diplomacie na kontinentu a posílit spolupráci mezi vědci, diplomaty a tvůrci veřejných politik.

Vědecká diplomacie je pojem, který řada lidí možná nezná. Jak byste ho vysvětlil někomu, kdo se s ním setkává poprvé?

Myslím, že ho opravdu zatím zná jen velmi málo lidí a vlastně není vůbec snadné ho definovat. Nejjednodušeji lze vědeckou diplomacii popsat jako to, co se odehrává na průsečíku vědy, zahraničních vztahů a diplomacie. Jde o vztahy mezi těmito oblastmi a o to, jak se navzájem ovlivňují.

Pokud chceme praxi vědecké diplomacie pochopit podrobněji, existuje rámec, který se stále používá. Přestože v odborné komunitě panuje pocit, že bychom potřebovali něco lepšího, tento rámec stále poměrně dobře vystihuje podstatu vědecké diplomacie. Tradičně rozlišuje tři dimenze: vědu v diplomacii (science in diplomacy), diplomacii pro vědu (diplomacy for science) a vědu pro diplomacii (science for diplomacy).

Co tyto pojmy znamenají v praxi?

Věda v diplomacii (science in diplomacy) se týká vědeckého poradenství a toho, jak věda ovlivňuje diplomatické otázky. Když se podíváme například na globální výzvy, mluvíme o všem od kybernetické bezpečnosti a umělé inteligence přes globální veřejné statky až po klimatickou změnu. Všechny tyto otázky mají vědecký rozměr. Jde tedy o to, jak je věda ovlivňuje a jakým způsobem se vědecké poznatky dostávají do diplomatických debat a rozhodování.

Diplomacie pro vědu (diplomacy for science) se týká toho, jak diplomaté pomáhají prosazovat vědeckou agendu. Jak propojují vědce? Jak pomáhají budovat mezinárodní spolupráci mezi univerzitami nebo výzkumníky? To je jedna z hlavních oblastí vědecké diplomacie a pravděpodobně také jeden z jejích nejklasičtějších způsobů chápání.

Věda pro diplomacii (science for diplomacy) se zaměřuje na to, jak se sami vědci mohou zapojovat do diplomatického úsilí a přispívat k rozvoji diplomatických vztahů. Klasickým argumentem je, že komunikace mezi vědci může pomoci udržovat otevřené komunikační kanály mezi zeměmi, které jsou jinak ve vzájemném konfliktu. V této souvislosti se často připomínají vztahy mezi Sovětským svazem a Spojenými státy a vědecké kontakty, které mezi nimi přetrvávaly. Postupně se tak vědecká spolupráce vyvinula v alternativní způsob komunikace mezi státy.

Dříve jste také zmiňoval i čtvrtou dimenzi. Co k tomuto tradičnímu rámci přibylo?

Někdy se uvádí i čtvrtý pilíř, a sice diplomacie ve vědě (diplomacy in science). Ta má zachytit způsob, jakým mohou univerzity a další vědecké instituce, například výzkumné infrastruktury nebo akademie věd, samy přímo vykonávat diplomacii. Když například univerzita založí zahraniční pobočku v jiné zemi, může to mít diplomatické důsledky. Univerzita se pak musí v těchto vztazích orientovat a řešit různé podoby spolupráce.

To také úzce souvisí s bezpečností výzkumu, která se stala významným tématem. Univerzity musí provádět náležité prověrky a zajistit, aby spolupráce nebyla problematická z diplomatického nebo bezpečnostního hlediska.

Jak se vědecká diplomacie vyvíjela v Evropské unii v posledních letech?

Vědecká diplomacie se výrazně proměnila. Jde o poměrně nový termín, přestože některé aktivity, které dnes označujeme za vědeckou diplomacii, lze vysledovat už do 50. let 20. století. Samotný pojem se ale skutečně objevil až na začátku nového tisíciletí. EU ho začala používat přibližně kolem roku 2012 a od té doby mu věnuje značnou pozornost. Letos na jaře bylo přijato doporučení týkající se vědecké diplomacie, jehož ambicí je učinit z EU globálního lídra v této oblasti. V tomto směru nyní pozorujeme výrazné úsilí.

Původní rozvoj vědecké diplomacie byl úzce spojen s otevřenou vědou. Důraz se kladl na „otevřenost světu“ a mezinárodní vědeckou spolupráci. To se ale změnilo spolu s posunem směrem ke geopoliticky více rozdělenému světu. Dnes si uvědomujeme, že ve vztahu k vědecké diplomacii nemůžeme být naivní a předpokládat, že je vždy pouze o spolupráci a otevřenosti. Musíme uvažovat také o bezpečnosti výzkumu nebo sankcích. V současnosti například pochopitelně neprobíhá vědecká spolupráce s Ruskem.

Vědecká diplomacie se proto musí vyrovnávat s realitou mnohem roztříštěnějšího geopolitického prostředí. Stále může být nástrojem pro vytváření vztahů, ale může plnit i jiné funkce. Právě proto je její studium tak zajímavé a zároveň náročné. V mezinárodních vztazích hraje stále důležitější roli, protože věda je dnes součástí téměř všeho. Umělá inteligence vychází z informatiky, klimatické otázky jsou založeny na vědeckých poznatcích. Zároveň ale tato témata vyžadují politická rozhodnutí, mezinárodní jednání a diplomacii. Věda je přítomná ve všech těchto oblastech.

Osobně jste se podílel na některých aktivitách EU v oblasti vědecké diplomacie. Co konkrétně se vám podařilo?

V letech 2016 a 2017 byly vypsány výzvy pro tři různé projekty programu Horizont Evropa. Univerzita Karlova a naše fakulta byly součástí jednoho z nich (S4D4C). Zapojilo se nás přibližně osm a naším konkrétním úkolem bylo vést pracovní balíček zaměřený na případové studie a empirický výzkum vědecké diplomacie. Výsledkem byla publikace, která se zabývala řadou různých oblastí vědecké diplomacie, včetně kybernetické bezpečnosti, potravinové bezpečnosti, otevřené vědy a výzkumných partnerství.

Zabývali jsme se také připraveností na pandemie, a to dlouho před pandemií covidu-19. V té době jsme zkoumali virus Zika. Projekt trval čtyři roky.

Co následovalo po skončení těchto projektů?

Lidé z jednotlivých projektů se spojili a vytvořili EU Science Diplomacy Alliance. Cílem bylo najít způsob, jak v této práci pokračovat, přestože pro ni nebylo vyčleněno žádné zvláštní financování. Od té doby se Aliance výrazně rozrostla. Dnes má přibližně 60 institucionálních členů po celé Evropě a spolupracuje také s institucemi v dalších částech světa.

Výsledkem práce aliance a jejích členů byla také rámcová zpráva European Framework for Science Diplomacy, významná studie, která vytyčuje směr, jímž se evropská vědecká diplomacie ubírá. Zahrnuje také onu čtvrtou dimenzi, o níž jsem mluvil dříve, tedy roli univerzit a dalších vědeckých organizací.

Projekt CUSP si klade za cíl konsolidovat vědeckou diplomacii v Evropě. Co je v současnosti roztříštěné?

Existují tři hlavní oblasti roztříštěnosti: informace, propojení a možnosti vzdělávání a budování kapacit napříč Evropou. Tyto tři oblasti tvoří hlavní části projektu a zároveň vycházejí z některých prvků doporučení Rady.

Za FSV UK máme na starosti pilíř zaměřený na mapování evropské vědecké diplomacie. Když jsme v předchozích pracovních skupinách pomáhali formulovat konkrétní doporučení ohledně toho, co Evropa potřebuje a jak se můžeme posunout dál, ukázalo se, že v našich znalostech existují obrovské mezery. Neexistovalo jedno místo, kam byste se mohli podívat a zjistit, co dělá jedna země, porovnat to s jinou a pochopit, jak do sebe jednotlivé aktivity zapadají. Pokud chce Evropa patřit mezi globální lídry ve vědecké diplomacii, musí mít lepší přehled o tom, co se v jednotlivých zemích děje.

Když mluvíte o konsolidaci evropské vědecké diplomacie, znamená to, že by jednotlivé země měly přijmout stejný model?

Ne. Konsolidace může být trochu zavádějící pojem, protože neznamená harmonizaci. Přirovnal bych to spíše k procesu evropské integrace. Jednotlivé země mohou mít vlastní podobu vědecké diplomacie, ale v ideálním případě by se jí každá země nějakým způsobem zabývala a zároveň komunikovala s ostatními o tom, co dělá. Výsledkem by bylo jednotnější úsilí, aniž by nutně muselo být uniformní.

Existuje mnoho způsobů, jak vědeckou diplomacii organizovat. V některých zemích spadá především pod ministerstva školství nebo výzkumu, jinde pod ministerstvo zahraničních věcí. Někdy je vnímána především jako otázka konkurenceschopnosti. V České republice je například na Ministerstvu zahraničních věcí propojena s ekonomickou diplomacií. To dává smysl, protože ekonomičtí diplomaté často využívají velmi podobné nástroje. Propojování vědců a podniků může zahrnovat podobné typy aktivit.

Jak budete tyto rozdílné přístupy v Evropě mapovat?

Chceme v každé zemi identifikovat hlavní aktéry vědecké diplomacie. Zaměříme se na různá ministerstva a další relevantní organizace a budeme zjišťovat, zda a jakým způsobem se v této oblasti angažují. Pokud v ní nedělají nic, je to také zajímavé, protože to ukazuje mezery v prostředí vědecké diplomacie. V každé zemi očekáváme přibližně 10 až 20 klíčových aktérů.

Jedním ze zajímavých aspektů celého procesu je, že mapování bude částečně probíhat s využitím umělé inteligence. V rámci našeho mapovacího pilíře spolupracujeme s Aarhus University a bruselským think-tankem CEPS. CEPS má značné zkušenosti s umělou inteligencí a cílem je vyvinout způsob, jak ji využít k rozsáhlému vyhledávání relevantních aktérů.

Současně v každé zemi zapojíme národní korespondenty. Ti budou kontrolovat výsledky vytvořené pomocí AI, posuzovat, zda dávají smysl, a provádět vlastní výzkum. Budou také moci komunikovat s ministerstvy a dalšími organizacemi a identifikovat aktéry, které mohl proces využívající AI přehlédnout. Po dokončení mapování očekáváme přibližně 600 profilů.

A jak budou lidé moci všechna tato data využívat?

Cílem je vytvořit nástroj, který uživatelům umožní v datech vyhledávat prostřednictvím dotazů. Mělo by jít o uzavřený systém využívající AI, v němž bude možné klást otázky, porovnávat jednotlivé případy a pracovat s informacemi mnohem sofistikovanějším způsobem.

To se liší od některých současných mapovacích nástrojů, kde kliknete na instituci, zobrazí se vám dlouhý text, ten si přečtete a potom musíte přejít k další instituci. Neexistuje jednoduchý způsob, jak mezi nimi přímo hledat souvislosti. Přesnou podobu nástroje ještě stále řešíme, ale to je základní myšlenka. Vytvoříme také rozsáhlou zprávu o ekosystému vědecké diplomacie v EU a data využijeme k přípravě profilů jednotlivých zemí. Každá země tak bude mít popis svého modelu vědecké diplomacie, což nám umožní zachytit podobnosti i rozdíly napříč Evropou.

Dalším cílem CUSP je vytvořit evropský hub pro vědeckou diplomacii. Jaká je jeho hlavní myšlenka?

Ten reaguje na druhý zásadní problém, který jsem zmínil – roztříštěnost sítí v Evropě. Cílem je propojit všechny, kteří se zajímají o vědeckou diplomacii, na jedné flexibilní platformě. V určitém smyslu bude fungovat jako sociální síť, možná trochu na způsob LinkedInu, ale zaměřená výhradně na vědeckou diplomacii.

Vzniká prostřednictvím ENRICH GLOBAL, který už má s podobnými platformami zkušenosti. Tento hub bude věnován přímo vědecké diplomacii a budeme mít kontrolu nad jeho obsahem i fungováním. Doufáme, že bude veřejně dostupný do konce září. Čím více lidí se zapojí, tím užitečnější by měl být.

Další významnou součástí CUSP je vzdělávání diplomatů, tvůrců veřejných politik a výzkumníků. Jaké dovednosti vlastně vědecký diplomat potřebuje?

Myslím, že je potřeba se na to dívat ze dvou stran. Jaké dovednosti potřebuje vědec, který se chce zapojit do zahraniční politiky? A jaké dovednosti potřebuje diplomat, který chce rozumět vědě a pracovat s ní? V dřívějším projektu S4D4C jsme vytvořili online kurz o vědecké diplomacii, který byl využit už tisíckrát a pokrývá řadu základních kompetencí.

V CUSP chceme tuto práci posunout dál a vytvořit širší kompetenční rámce. Co přesně jednotlivé skupiny potřebují? Abychom na tuto otázku odpověděli, propojujeme existující rámce diplomatických kompetencí s různými formami vědeckého vzdělávání. Zároveň mapujeme různé typy vzdělávání v oblasti vědecké diplomacie, které už v Evropě existují.

Je tedy cílem vytvářet úplně nové vzdělávací programy?

Vytvoříme některé nové vzdělávací moduly a materiály, ale hlavním cílem je propojit to, co už existuje. Chceme například vytvořit síť školitelů, kteří budou moci působit napříč Evropou. Představme si hypoteticky, že Rakousko má zvláštní zkušenosti se vzděláváním vědeckých diplomatů v oblasti klimatické změny. Pokud by Španělsko nebo Polsko chtělo nabídnout podobné vzdělávání, jak zjistí, na koho se obrátit? Jak mohou do své diplomatické akademie pozvat správného odborníka? Cílem je tedy vytvořit síť školitelů, zviditelnit existující odborné znalosti a umožnit jednotlivým zemím využívat zdroje z celé Evropy.

Pokud CUSP uspěje, jak by podle vás měla evropská vědecká diplomacie v ideálním případě vypadat za tři roky?

Realisticky by bylo dobré, kdyby každá evropská země alespoň začala pracovat na strategii vědecké diplomacie a vnímala ji jako součást svých zahraničních vztahů. V současnosti existují země, které se této oblasti věnují už velmi dlouho, například Francie. Další země, včetně České republiky, se vědecké diplomacii také věnují. A pak jsou země, o nichž toho v tomto ohledu stále víme jen velmi málo. U nich by cílem bylo, aby se do vědecké diplomacie začaly zapojovat.

U ostatních bych rád viděl větší míru spolupráce a vznik soudržnějšího evropského celku, i když nebude harmonizovaný. Zahraniční politika je samozřejmě na evropské úrovni komplikovanou oblastí. Není jednoduše v kompetenci EU, takže existují limity toho, kam až může integrace zajít.

Dokážete už nyní říct, které země jsou ve vědecké diplomacii obzvlášť dobré?

Nemyslím si, že bychom chtěli jednotlivé země tímto způsobem porovnávat. Diskutovali jsme o tom i s naší poradní radou, včetně otázky, jak by mělo být mapování nakonec prezentováno. Myslím, že směr, kterým se chceme vydat, je ukazovat různé modely a umožnit zemím, aby se z nich učily a pracovaly s nimi, spíše než vytvářet žebříček, podle něhož je jedna země lepší než jiná.

V poradní radě zaznívaly i názory, že srovnávací model by mohl být užitečný, protože by mohl vytvářet tlak na ostatní země, aby začaly jednat. To ale není skutečným cílem projektu. Nechceme vytvářet tlak prostřednictvím srovnávání, ale spíše větší otevřenost a porozumění. Uvidíme, jak se to bude v průběhu času vyvíjet.

Univerzita Karlova a Aarhus University jsou jediné dvě univerzity přímo zapojené do CUSP. Chtěl byste, aby se do vědecké diplomacie zapojovalo více akademiků a výzkumníků?

Rozhodně. Byl bych rád, kdyby se vědecké diplomacii věnovalo více lidí, a také kdyby se Univerzita Karlova stala výraznějším centrem aktivit v této oblasti. Už nyní patříme mezi zakládající členy EU Science Diplomacy Alliance.

Možná bych to ale formuloval trochu jinak. Chtěl bych, aby více výzkumníků přemýšlelo o tom, jak jejich vlastní obor souvisí s vědeckou diplomacií. Existuje mnoho disciplín, které produkují výzkum velmi cenný pro diplomaty. Otázkou je, jak tato propojení vytvářet. Zejména pro výzkumníky, kteří chtějí mít dopad i mimo akademickou sféru, je důležité přemýšlet o tom, jak spolupracovat s diplomaty a velkými mezinárodními organizacemi a jak dostávat vědecké poznatky do veřejné debaty způsobem, který umožní, aby byly skutečně převzaty a smysluplně využívány.

Na závěr trochu osobněji. Pocházíte ze Spojených států. Co vás původně přivedlo do Prahy a proč jste se nakonec rozhodl budovat svou akademickou kariéru právě tady?

Do Prahy jsem poprvé přijel před 30 lety, hned po dokončení vysoké školy. Je vlastně zvláštní o tom přemýšlet, protože mi vůbec nepřipadá, že už je to tak dlouho. Studoval jsem na Williams College, malé, idylické vysoké škole v západním Massachusetts. Vždycky jsem chtěl vyjet do zahraničí, ale během studia mě na univerzitě zajímalo tolik věcí, že se mi nechtělo odjíždět.

Po dokončení studia jsem dostal pracovní nabídku v Praze. Vnímal jsem to jako příležitost konečně získat zkušenost ze zahraničí, a tak jsem přijel a zůstal rok. Potom jsem se vrátil do Spojených států na magisterské studium. V Praze jsem ale poznal dnes mou manželku, se kterou jsme zůstali v kontaktu – klasický příběh. Později se za mnou přestěhovala do Chicaga a po dokončení magisterského studia jsme se společně vrátili do Prahy.

Nějakou dobu jsem tady působil na několika soukromých vysokých školách. V roce 2009 jsem se pak vrátil na Univerzitu Karlovu, kde jsem začal doktorské studium. Tehdy jsem si myslel, že se možná časem vrátím k administrativním pozicím, kterým jsem se věnoval dříve, ale nakonec jsem se rozhodl zůstat v akademickém prostředí. Získal jsem místo na Katedře evropských studií na IMS FSV UK a už více než deset let zde učím a věnuji se výzkumu.

Autorka: Kristýna Springorum

Zdroj: Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy