Martin Kočí: Humanitní vědy vytváří kontext, dávají našemu konání smysl

Jak bys popsal den humanitního vědce?

(úsměv) Tuhle otázku jsem často dostával i od Czexpatů. Řekl bych, že den humanitního vědce je úplně normální pracovní den. Řešíš spoustu administrativní práce a pokud jsi na univerzitě jako já, tak musíš hodně učit. A pak se chvíli můžeš věnovat výzkumu a tomu, co z něj vyplývá. Snažíš se své úvahy spojit s předcházející tradicí v tématu a zároveň otevřít nové horizonty v otázkách, které řešíš. Zatímco v přírodních a technických vědách se zabýváš často velmi partikulárním problémem – a po pravdě někdy mi to přijde až trochu úsměvné, jaké partikulárnosti je někdo ochoten financovat, tak humanitní vědy se snaží vytvářet kontext pro cokoli, co děláme. Jde nám o celek, o smysl našeho konání a vytváření rámce, v němž rozumíme světu. O porozumění našim hodnotám, myšlenkám, kultuře, společnosti...

Čím se zabýváš konkrétně ty?

Otázkou křesťanství v dnešní euroatlantické společnosti. Kladu si otázku, co je vlastně teologie v dnešní postmoderní kultuře, která je pluralitní, fragmentovaná, hodně otevřená a zároveň hodně exkluzivní, a která už nepřijímá náboženství jako interpretační nástroj světa. Jakou roli v tomto světě teologie hraje? Zabývám se společností a kulturou, která už není křesťanská, ale ještě není nekřesťanská. Anglicky se to dá říct jako not-Christian, but not yet non-Christian. To je mé velké téma. Po staletí se říkalo „Philosophia ancilla theologiae“ neboli „filozofie pomáhá teologii“. Pomáhá jí formulovat smysluplné koncepty a argumenty pro křesťanskou víru. A najednou je ta situace úplně otočená. Teologie najednou pomáhá filozofům, kteří si kladou otázky po pravdě, po smyslu, po tom, co je a co není etické, co je správná společnost, co je nespravedlivá společnost… A koukají se do archivu křesťanské teologie, jak jim v tom křesťanství může pomoct, jak křesťanství pomáhá porozumět světu, v němž žijeme.

Ve své disertaci jsi se zabýval filozofem Janem Patočkou. Jak on vnímal křesťanství?

Jan Patočka byl bezpochyby nejdůležitějším českým filozofem 20. století, který byl jako jediný schopen vstoupit do mezinárodní debaty a být respektován. A to ačkoli neučil na univerzitě. Psal doma neskutečné množství věcí a přečetl všechno, co tehdy bylo dostupné. Jeho dílo je důležité ve filozofické, ale i politicko-teoretické komunitě. Jan Patočka měl vnitřní svobodu přemýšlet o teologických otázkách, aniž by měl obavu z toho, že ho někdo onálepkuje jako teologa, což byla častá obava filozofů 20. století. Měl intuici, že křesťanství je i něco jiného než jen náboženství. Je to způsob bytí ve světě, způsob, jak se vypořádat s obecně lidskými existenciálními otázkami.

V jakém smyslu?

Patočka považoval křesťanství za „dosud největší, avšak nedomyšlený vzmach lidského ducha.“ Myslel si, že křesťanství nabízí způsob, jak zpracovat zkušenost, že lidský život je konečný. Patočka to nazýval zkušenost otřesu. Křesťanství umožňuje tuto zkušenost otřesu sdílet s komunitou lidí – není to individualistická cesta – a vyrovnat se s ní, aniž by se z nich museli stát učenci, filozofové. Když Nietzsche řekl, že křesťanství je platonismus pro lid a myslel to pejorativně, tak Patočka to otáčí a interpretuje to pozitivně. Křesťanství člověka uschopňuje bojovat proti nihilismu, proti tomu vzdát život. Zároveň je k tomu třeba dodat, že Patočka nevěřil v posmrtný život, nebo jakýkoliv jiný metafyzický happy end lidského života. Křesťanství není snadnou odpovědí na prekérní lidskou situaci. Je to úkol daný k promýšlení. A právě to mě na Patočkovi fascinuje a právě proto jsem se rozhodl, pro některé jeho interprety možná trochu provokativně, zahrnout jeho hlas do teologické debaty, aniž bych se snažil jeho myšlení „pokřtít.“

Čemu se věnuješ nyní?

Pořád navazuji na svou předchozí práci. V současném projektu se soustředím na to, jak tyto myšlenky vycházející z Patočky a dalších filozofů a teologů nabízí určitou gramatiku lidského bytí. Gramatiku jako strukturu, díky které můžeš neotřele formulovat otázky a hledat odpovědi. Snažím se hledat cestu, jak mluvit o teologických tématech způsobem, který je důvěryhodný, protože křesťanství už není interpretační rámec dokonce ani pro studenty na teologické fakultě. Už nemohu předpokládat, že studenti, které učím, dnes rozumí teologickému vyjadřování a argumentaci, která fungovala po mnoho let.

Za svou první knihu Thinking Faith after Christianity jsi získal prestižní Cenu za nejlepší evropskou teologickou knihu (2019/20). Zvedlo to zájem o tvou práci?

Asi mi to pomáhá v tom smyslu, že když někam přijdu přednášet, tak o mě lidé ví. Je to jako aura, kterou si s sebou člověk nese. Důkaz, že člověk udělal něco kvalitního. Ale jestli to zvedlo prodejnost mé knížky, to nedovedu říct. V médiích to také příliš ohlas nevzbudilo. Zavolalo mi katolické rádio Proglas a tím to asi skončilo (smích). Přestože si myslím, že je to minimálně tak významné ocenění jako třeba cena Czexpats in Science, která vzbudila větší ohlas. Zájem o přírodní vědy je v médiích obecně větší. Každý zná časopis Nature a když českému vědci něco vyjde v Nature, tak je z toho novinový titulek. V teologii máme špičkový časopis Modern Theology pod americko-anglickým nakladatelstvím Wiley a já jsem podle mě jediný Čech, kterému v něm vyšel článek. Dokonce si mě tento časopis vybral jako recenzenta, ale to novinový titulek neudělá.

Kvalita v humanitních vědách a problematické habilitace

Podle čeho se pozná kvalitní publikace v humanitních vědách?

Podle toho, jací editoři za časopisem stojí a jak edičně pracují s autory. V českém, ale i německém prostoru je běžné, že nakladatelství chtějí po autorech uhradit tiskové náklady. U prestižních nakladatelství v anglosaském světě jsem se s tímto nikdy nesetkal. Prestižní nakladatelství mají profesionální recenzní řízení, profesionální marketingové postupy. Patří mezi ně třeba Brill v Holandsku, Wiley a Bloomsbury Publishing v Londýně, Rowman & Littlefiled, Wipf and Stock Publishers, Taylor & Francis nebo nakladatelství Routledge.

Jsou tyto časopisy v databázích Web of Science a Scopus?

Jsou, ale na rozdíl od přírodních věd se tak nesleduje, zda v nich jsou přítomny. Chtěl jsem publikovat v Modern Theology, ne proto, že je ve Web of Science, ale protože je to opravdu velmi kvalitní časopis. Asi když se v tom prostředí pohybuješ a znáš ho, tak víš, co je a co není kvalitní časopis.

Sleduje se u humanitních věd impaktní faktor časopisu?

Nejsem si toho vědom, že by se s tím pracovalo tak, jako v přírodních vědách. I proces psaní funguje u prestižních časopisů v humanitních vědách mnohdy obráceně: časopis si určí nějaké téma a osloví editora, resp. potenciální editor nabídne téma časopisu. Pak se snaží poskládat číslo, které vznikne částečně pozváním autorů, aby k němu něco napsali a částečně na základě otevřeného Call for Papers. Já osobně se ale psaní na pozvání snažím vyhýbat. Mám pocit, že mě to limituje. Texty, na které jsem nejvíc hrdý, jsem napsal pomalu, postupně a protože jsem považoval za důležité o tématu napsat.

Jakou roli obecně hrají v humanitních vědách metriky, jako je počet citací, H-index apod.?

V západním prostředí jsem se nesetkal s tím, že by tomu lidé přikládali velkou váhu. Pro mě počet citací reflektuje skutečnost, že někdo čte mou práci a dokonce ji používá, že mé dílo rezonuje v rámci akademické komunity. Za dobrý nástroj považuji Google Scholar, ve kterém jsou sledovány kvalitní časopisy. Ale protože se s metrikami v humanitních vědách příliš neoperuje, tak nedovedu říct, jestli když mám 100 citací a H-index 5, tak jestli je to hodně nebo málo. A také se mi nikdy v Rakousku nestalo, že by mě někdo poprosil, abych ho citoval. Z Česka jsem ale dostal spoustu e-mailů, ve kterých mě lidé o citace prosili, protože to potřebovali pro habilitační řízení. Myslím, že náš hierarchický systém brzdí humanitní vědy v Česku. Lidé usilují o docenturu a profesuru a jak ji získají, tak už mají vystaráno.

Jak bys to změnil?

Bylo by dobré, aby pozice docentů a profesorů nebyly doživotními tituly, ale funkční pozicí, na kterou se v otevřeném výběrovém řízení může kdokoli přihlásit. Přijde mi absurdní, že v Česku do profesur vstupuje dokonce stát a prezident někomu třese rukou, že se stal do konce života profesorem. Habilitace a profesury mnohdy vedou k tomu, že místo toho, aby se lidé věnovali výzkumu a studentům, tak se soustředí hlavně na sebe.

Ty jsi nyní associate professor, tedy v podstatě docent, na univerzitě v Linci. To nemáš jako doživotní pozici?

Ne, pozici mám na pět let. Rakousko je hybrid mezi pozičním a hierarchickým systémem. Osobně si myslím, že Rakousko se postupně transformuje do pozičního akademického systému. Vidím to tak, že doktorát by měl být základní kvalifikací k tomu, aby se člověk dostal „do klubu“ akademiků a výzkumníků a pak by za něj měla mluvit kvalita jeho práce. Tou by se měl prokazovat v otevřených výběrových řízeních. A také by mělo být možné vytvářet i pozice pro přednášející (lecturer), od nichž se neočekávají výrazné publikační výsledky, ale kvalitní výuka. Všichni nemusí umět všechno, ale každý by měl být dobrý v něčem a být rovnoprávným členem akademické komunity. To je smysl univerzity.

Projekty v humanitních vědách

Fungují humanitní vědy stejně jako přírodní hodně na bázi projektového financování?

Ano, toto funguje stejně jako v přírodních vědách. Zvlášť pro lidi po doktorátu. Ti jsou na projektech hodně závislí. V roce 2018 jsem do Rakouska také přišel na projekt. Byl to můj první „postdok“ v Rakousku. Teď jsem v mnohem komfortnější situaci, protože mám akademickou pozici, která zahrnuje učení studentů, ale také samozřejmě hodně administrativy. Už nepotřebuji projekt, abych měl důstojnou mzdu. Můžu psát projekt pro studenty, ale nejsem na tom existenčně závislý. A není zde možné, aby lidé měli úvazek slepený z několika projektů, každý třeba po desetině úvazku. Většinou lidé pracují v jednu chvíli jen na jednom projektu. V Rakousku můžeš mít dohromady 100% úvazek; nejde si přibírat tu půl úvazku, tamhle být na 20% apod., jak je tomu v Česku.

Část tvého doktorského studia i první projekt byl financován soukromou nadací. Je to u humanitních věd běžné, nebo spíš výjimečné?

Je to spíš výjimečné. Je pár mecenášů, kteří mají různé motivace, proč chtějí podpořit třeba studenty teologie. Ale jinak soutěžíme ve stejných grantových schématech jako vědci v přírodních vědách.

V čem se liší granty pro humanitní a přírodní vědce?

Začnu naopak tím, čím se v Rakousku neliší: osobními náklady. Humanitní vědci v Rakousku si mohou u grantů žádat o stejné personální náklady jako v přírodních vědách. Je to vlastně tak, že finanční ohodnocení juniorního či seniorního postdoka určuje přímo grantová agentura. Od začátku je jasné, o jaké peníze se soutěží. Humanitní vědci tu nemají výrazně nižší mzdy než vědci v přírodních a technických oborech, na rozdíl od Česka.

V přírodních vědách se ale hodně řeší status hlavního řešitele (tzv. principal investigator či P. I., pozn. red.). Jestli je nezávislý na svém předchozím výzkumu, na svém školiteli a jestli nepůsobí na stejné instituci, na které dřív působil. A řeší se také hodně jeho tým, kdo bude mít v týmu co na starosti. V humanitních vědách ale takhle nefungujeme. Od chvíle, kdy nastoupíme na doktorát, děláme velmi samostatnou a originální práci nezávislou na práci školitele. Když skládáme tým, tak se snažíme složit tým relevantních lidí, kteří mají k tématu co říct, ale jejich výběr nelze jednoduše obhájit ve stylu: „ten umí to a ten zas tohle“. Přitom ale set otázek pro hodnotitele grantů v humanitních a přírodních vědách je stejný. Myslím si, že to pak může vést k nesprávným závěrům v hodnocení. Nehodnotí se tolik kvalita toho, co v návrhu je, jako toho, co tam není nebo co by tam mohlo být.

Cíle, mety, výsledky

Jak si v humanitním výzkumu stanovuješ cíle v projektu? Anebo obecně: jak poznáš, že už můžeš něco publikovat? U přírodních věd něco změříš a získáš výsledky. Ale kdy si v teologii řekneš: tak teď už s tím půjdu ven?

Nejsem vědec, který pracuje s tvrdými daty, ale samozřejmě si položím nějakou otázku a tu otázku pak zkoumám buď u určitých autorů či v určitém kontextu a snažím se na ni odpovědět. Nebo chci poskytnout novou perspektivu, jak se na daný problém podívat. A snažím se o celistvost myšlení – aby to mělo začátek, argument a samozřejmě něco, co z toho vyplývá. Ale je samozřejmě pravda, že v akademických humanitních vědách je možné publikovat hodně, aniž by člověk něco řekl. Mnoho publikací vzniká jen jako nějaké přehledy literatury, co už bylo řečeno, ale nic nového nepřináší. V lokálních jazycích pak hodně bují tzv. „překladatelská věda“, jak já tomu říkám. Někdo si něco přečte třeba v angličtině nebo francouzštině a napíše o tom v češtině.

V jakém jazyce publikuješ ty?

Samozřejmě v angličtině. To by měl být v dnešním světě standard. Je to lingua franca současné akademie. Ale i tady v Rakousku je mnoho autorů, kteří publikují jen německy. Mají sice štěstí, že němčinou mluví 100 milionů lidí, ale přesto to považuji za uzavřený svět a nepovažuji za fér se vyjadřovat k nějakému autorovi v jazyce, ve kterém mi on nemůže odpovědět. V tomto si myslím, že jsou humanitní vědy oproti přírodním, kde je angličtina standard, ještě pozadu.

Co považuješ za svou metu? Vydávat články, mít někde přednášku nebo napsat knihu?

Články jsou pro vědeckou práci určitě důležité. Ale knihy jsou v humanitních vědách dozajista metou. Pro mě určitě. Ukazují, že jsi schopen komplexního výkonu. Jsi schopen na něčem dlouhodobě pracovat a pak to celistvě zformulovat. Nemůžeš chrlit každý rok knihu. Anebo možná můžeš, ale vypovídá to pak něco o procesu tvé práce.

A jak moc je pro tebe důležité, aby bylo tvé vědění přístupné široké veřejnosti?

Pro mě osobně je to hodně důležité. Je to další meta, které bych rád dosáhl. Chtěl bych se naučit komunikovat to, co dělám, mnohem širší čtenářské obci. Srozumitelně a přístupně. Knihy považuji za dobrý nástroj.

Chtěl bys být v uvozovkách mladým Tomášem Halíkem?

V tomto úhlu pohledu to vůbec není špatný vzor. Samozřejmě je vždy otázka, nakolik je pak toto široké veřejnosti přístupné dílo ještě akademické. Myslím si, že ideální je spojit obojí, ale že k tomu musíš i nějakým způsobem dorůst: být schopen zobecňovat a nebát se vystoupit z komfortu akademie.

Navíc pak riskuješ, že se můžeš stát i trochu vysmívaným filozofem, kterého ostatní akademici považují jen za „mediální celebritu“.

Ano, je otázka, zda se to dá kombinovat. Je prostě něco jiného napsat studii o Hegelovi, která vyjde v renomovaném akademickém nakladatelství, a filozofický bestseller. Myslím si, že člověk může dělat obojí, anebo si může vybrat dělat jedno z toho, ale měl by správně pojmenovat to, co dělá. Jestli dělá akademickou teologii, kterou je možné kriticky rozebrat, nebo intelektuální spirituální literaturu.

Odchod z Česka

Proč odešel z Česka? Respektive proč jsi odešel podruhé? Po doktorátu v Belgii jsi se přece záměrně vrátil, ale dlouho si zde nevydržel.

Vždy jsem se chtěl do Česka vrátit, to říkám na prvním místě. Byl jsem na studiích podporován soukromou nadací, jejímž cílem bylo umožnit výborné vzdělání právě v humanitních oborech lidem ze střední a východní Evropy, aby se pak vrátili a prospěli svým společnostem nebo univerzitám. Ale když jsem se vrátil, narazil jsem úplně ve všem, co jsem dělal. Nejhorší bylo, že se nesešla spousta věcí dohromady. Člověk podle mě může dělat práci, která je třeba hůře placená, když má dobré pracovní podmínky a když vidí smysl v tom, co dělá. Anebo může mít horší pracoviště, ale zase musí mít dobré finanční ohodnocení. Když ale nemáš ani jedno, tak ztratíš motivaci. (o bližších důvodech Martinova odchodu jsme publikovali tento článek).

V Rakousku jsi spokojený?

Systém v Rakousku také není bezchybný. Ale vnímám velký rozdíl v tom, že je tu vydefinovaný standard, a to nejen v akademii. V Českou máš třeba nějakou krásnou stavbu, která rezonuje i ve světě, ale pak odejdeš ze soukromého pozemku a končí upravený kousek a začne rozpraskaný chodník. Jsou tu nadprůměrné a podprůměrné věci, ale málo definovaný standard. V Rakousku je standard více ustálený. Lidé ví, co se od nich očekává a co mohou očekávat oni od ostatních.

Plánuješ se vrátit do Česka?

Nikdy neříkej nikdy, ale v současné době nemám důvod se do Česka vracet. Už jsme si s rodinou zvykli na identitu expatů, která nám vlastně vyhovuje. Jestli budeme za pět let žít někde jinde, to neumím zodpovědět. Limituje nás samozřejmě to, že už máme tři děti, takže asi nechceme opouštět německy mluvící prostor. Vyhovuje nám také, že Rakousko se od Česka kulturně moc neliší.

Sleduješ ještě vývoj ve svém oboru v českém prostředí?

Sleduji to skrz mezinárodní debatu. Třeba v Olomouci působí na Teologické fakultě mladý kluk Eduard Fiedler, který dělal doktorát v Německu, a účastní se organizace velkých mezinárodních konferencí v Cambridge a tak podobně. Líbí se mi, že jsou tu takoví lidé, kteří to zkoušejí, kteří mají ambici proniknout na mezinárodní pole. Ale že bych se záměrně koukal do českých časopisů, tak to nedělám. Ale to samé mohu říct i o Rakousku. Také nesleduji, co se píše v Salzburger Theologie.

Autor: Vladislava Vojtíšková (Vědavýzkum.cz)

Martin Kočí (1987) je český teolog a filozof, autor knihy Christianity after Christendom (Bloomsbury 2023) a Thinking Faith after Christianity (SUNY Press 2020), za kterou získal cenu Evropské společnosti pro katolickou teologii za nejlepší knihu roku napsanou autorem mladším 35 let v roce 2019/20. Dále získal cenu za nejlepší akademickou esej The Fate of Metaphysics publikovanou v The International Journal for Philosophy and Theology (Routledge) v roce 2018. Nyní působí jako „Associate Professor“ na Institutu fundamentální teologie a dogmatiky Katolické univerzity v Linci (Rakousko). Vytudoval Katolickou teologickou fakultu UK, doktorát absolvoval na Katolické univerzitě v Lovani (Belgie).