Matěj Machů: Vědcům radíme, jak ochránit duševní vlastnictví

Co vy, jakožto expert a právník na tematiku duševního vlastnictví čili „IP“, řešíte nejčastěji? Jaké poskytujete akademikům z Univerzity Karlovy rady?

Nejčastěji poskytuji radu, jakou ochranu duševního vlastnictví vlastně zvolit. Protože na univerzitě vzniká spousta zajímavých nápadů. A ty nápady jsou technicky realizovatelné, proveditelné, jde o nějaké nové technologie, nové postupy, například nová léčiva, testy. Tudíž je důležité pro ně zajistit nějakou ochranu, aby Univerzita Karlova byla jediný subjekt, který to bude využívat. Aby to tím pádem mělo i potenciál transferu, neboť bez ochrany bychom se dostávali do pozice, že my za vysokou investici něco vymyslíme a potom na tom může zbohatnout kdokoliv... Takže nejčastěji řeším, jak nastavit ochranu duševního vlastnictví.

A chtějí vědci i výsledky, patenty či užitné vzory, aby se jimi trochu „pochlubili“?

Určitě. Myslím si, že patent je pořád velice prestižní věc; možná, že i čím dál prestižnější. Publikací má pochopitelně každý správný vědec spoustu, ale patentem se nemůže přece jen pochlubit každý. Ano, takže mají velký zájem. Já je ovšem velmi často zrazuji od patentů, protože není podle mě nic horšího, než neúspěšná přihláška (usmívá se). Podat ji totiž může každý, ale patent nakonec získá už opravdu jen taková technologie, která si to zaslouží.

V minulosti jsem od řady lidí slyšel, že některé biotechnologické či podobné firmy vůbec nechtěly nějaký postup či nápad patentovat, aby ani třeba tou neúspěšnou přihláškou někomu nenaznačily směr, kterým se ubírají či neubírají... Je to někdy i třeba?

Určitě ano. Mimo to, že působím na univerzitě, jsem také patentovým zástupcem, takže jakožto právník spolupracuji s různými vynálezci, s různými podniky – a tady se velmi liší průmyslový pohled od toho akademického, neboť akademik se apriori snaží světu ukázat, co zkoumal, a ukázat kam směřuje, zatímco průmysl chce přesný opak. Nechce dávat zbytečnou výhodu svojí konkurenci, která by z toho mohla těžit, která by ho mohla klidně následovat a v důsledku ho pak i předběhnout – třeba i s nějakou vyšší investicí, úsilím. Takže tady se hodně liší akademický a průmyslový pohled. Pro průmysl dává větší smysl nové technologie utajovat, nové postupy nezveřejňovat, nechávat si je v podniku a zavázat si své zaměstnance mlčenlivostí, zatímco na univerzitě je přístup zpravidla naprosto opačný. A to maximální transparentnost, všechno, co se vyzkoumá, šířit ven...

Skutečně vše?

To neznamená, že i u některých technologií na Univerzitě Karlově nepracujeme s obchodním tajemstvím. To ne. Naopak, u některých typů technologií je mnou velice doporučováno právě i utajování a můžu říci, že v tomto režimu byla i velká část transferu, která se realizovala. Ty z největších případů, které jsme v CUIP řešili, byly transfery obchodního tajemství, a to i na univerzitní půdě, takže tam je to velice vázáno, jestli daný vědec chce publikovat, nebo nechce publikovat. Protože pokud o tom chce publikovat, nemáme jinou variantu než patent. Pokud je akademik smířený s tím, že mu to nikdy nevyjde tiskem, nebude mít článek nebo monografii, tak potom se mnohdy můžeme opřít o tento průmyslový nástroj obchodního tajemství, takže utajování.

Univerzita Karlova je velká instituce, má sedmnáct fakult, různé vědy, přístupy. Dá se říci, že máte třeba nejvíce práce s medicínami, s přírodovědci nebo s Matfyzem? Nebo se už objevují i témata ze společenskovědních fakult? Kdo vám dává nejvíce podnětů?

Typicky jsou to ty „techničtější fakulty“, právě lékařské fakulty, Přírodovědecká fakulta UK nebo Matematicko-fyzikální fakulta UK; vzhledem k tomu, že valná část transferovatelného duševního vlastnictví jsou právě patenty nebo obchodní tajemství, tak se to váže k technologiím.

U společenských věd řešíme spíše problematiku autorských práv – a tam figuruji víceméně v takové poradní roli, abychom správně nastavili ta práva, nakládání s příslušnými právy, dále licenční smlouvy, ale nejedná se tu o typické transferové případy.

Můžete mi prozradit, u kolika případů jste třeba za dobu svého působení na UK, tedy zhruba pět let, už na univerzitě byl? S kolika týmy jste spolupracoval, radil jim?

Myslím, že to můžeme počítat ve vysokých desítkách případů; zdaleka ne všechny ovšem skončí tím, že by se transfer realizoval. Právě díky tomu, že se věnuji duševnímu vlastnictví, jdu s dotyčným případem opravdu od začátku až do konce... Celým tím procesem se IP linka táhne a s mnoha týmy se bavím už v počáteční fázi a rozhodneme se, že třeba technologie ještě není zralá, aby ji dále rozvíjeli, dál na ní pracovali, nestane se z ní transferový případ. Ale už v té době se k týmům dostávám, jsme v komunikaci, což nám dává velkou výhodu, a daný tým ví, že jakmile dosáhne dalšího vývojového milníku, ozve se nám. Je to určité zasazení „semínka“, ze kterého nám transfer potom zase i vyrůstá.

Případů, jež opravdu k transferu směřovaly, jsou nižší desítky a vyžadují daleko větší rozsah práce. Původní poradenství je sice důležité, ale potom následuje spousta dalších kroků, jež se musejí uskutečnit: od zajištění ochrany, rozšíření ochrany geograficky po světě až po přípravu všech možných licenčních smluv, smluv o převodu duševního vlastnictví, takže takový proces je poměrně komplexní.

V magazínu Forum jsme měli rozhovor s profesorkou Ilonou Hromadníkovou, kdy se zdá, že její výzkum trochu „předběhl dobu“, že trh na to není připraven. Dostala však doporučení, jak pokračovat. Je to nejsložitější případ, který jste řešil?

Nejsložitější případ to asi nebyl, vzhledem k tomu, že tady jsme šli patentovou cestou, ono nám to kupodivu mnoho věcí zjednoduší, poněvadž můžeme o technologii mluvit. Nicméně komplikovanější jsou případy, kdy se transferuje něco tajného. Protože to vyžaduje daleko větší nároky na přípravu všech možných dohod o mlčenlivosti, licenčních smluv, forem, jakými se bude šířit obchodní tajemství a podobně.

Případ profesorky Hromadníkové není v tomto výjimečný. Mnoho univerzitního výzkumu směřuje velmi vizionářsky dopředu. A ona přišla, myslím, s geniálním nápadem. Musím říci, že vědecky excelentním. A bohužel průmysl, který by ji měl do praxe dostat, na to není ještě připraven. Paní profesorka nicméně na tom případu podle mne výborně pochopila, jak funguje transfer, a získala řekněme více „obchodní uvažování“. Takže já věřím, že technologii, která z její práce následně vzejde, už určitě dotáhneme do zdárného konce s tím, že se objeví posléze na trhu, a bude pomáhat i pacientům.

Dobrá. Co bylo tedy zatím nejtěžší, nejsložitější, jestli můžete být konkrétní?

Nejkomplikovanější případy jsou spíše... anebo můžu opravdu jmenovat jeden, jeden velmi komplikovaný případ GeneSpector. To je vlastně největší spin-off, který zatím CUIP zakládalo a pracuje právě s duševním vlastnictvím v podobě utajovaných informací. To znamená tajné postupy, jež vznikly v týmu profesora Stanislava Kmocha z 1. LF UK. Tam je opravdu potřeba dbát velmi pečlivě na každý krok, jak a komu kterou část informace předáte a tak dále, protože v momentě, kdyby nám ta informace utekla ven, stává se bezcennou. Mohl by ji najednou využívat kdokoliv. A naopak v momentě, kdy to nastavíme dobře, jsme schopni vybudovat vynikající transfer, a poté i vynikající podnikání, těžit duševní vlastnictví.

Vypadá to, že se GeneSpectoru daří a už i nějaké peníze v řádu milionů generuje. Je to pro vás stresující nesmět udělat tu chybu, a neprozradit tak konkurenci nápad?

Neřekl bych stresující, vzhledem k tomu, že to je oblast, která mě extrémně baví a už se s ní zabývám mnoho let. Nikdy mě to nezačalo ani na moment nudit, takže pro mě je to vlastně všechno výzva. Opravdu obrovská výzva. Já se vždy těším na další takový případ.

Mohu vás na závěr požádat, jestli byste dal radu vědcům, kteří cítí, že mají opravdu zajímavý nápad anebo když se to ubírá zajímavým směrem, co mají dělat? Nebo jak mají akademici obecně postupovat, když uvažují o patentování a ochraně svého duševního vlastnictví?

Myslím, že určitě neudělají chybu, když se obrátí přímo na mne, neboť i kdyby se obrátili na kohokoliv jiného tady z transferového týmu UK, stejně se nakonec dostanou ke mně (směje se). Klidně přijít rovnou za mnou a naštěstí mám dva kolegy, s nimiž spolupracuji: kolegyni, která se víc zaměřuje třeba na ochranné známky, práva na označení, a kolegu, který se věnuje patentům, zejména z pohledu chemie. Takže díky tomu máme opravdu možnost poskytnout velmi komplexní poradenství v duševním vlastnictví.

A určitě vědec neudělá nikdy chybu, když přijde brzy. Jedinou chybu, jíž může udělat, je, že přijde pozdě, protože duševní vlastnictví jsou z principu takové dostihy. A kdo s tím doběhne první do cíle, tedy přinese přihlášku na Úřad průmyslového vlastnictví, ten vyhrává. Tady se dá citovat klasická scéna z filmu Jára Cimrman ležící, spící (1983): „Teď, teď tu byl!“ A je potřeba být tím, kdo tam bude první.

 

 

 

Autor: Martin Rychlík

Foto: CUIP, archiv UK

Článek vyšel v online magazínu Univerzity Karlovy Forum.

 

---

Matěj Machů

Český patentový zástupce a evropský designový zástupce, který současně působí jako lektor a poradce pro právo duševního vlastnictví v rámci transferu poznatků a technologií na Univerzitě Karlově i v Charles University Innovations Prague s.r.o. V rámci své akademické činnosti přednáší na MFF UK a ve Škoda Auto Vysoká škola, přičemž se publikačně zabývá zejména zahraničními právními systémy, a to právem anglo-americkým a izraelským. V otázkách technické specializace se zaměřuje především na oblast mechaniky, fyziky a počítačových technologií.