Jak vypadá skutečný den vědce na Špicberkách, o výzkumech, které tam vede Fakulta životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze, a také o České arktické výzkumné stanici Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích si pro magazín Živá univerzita povídala autorka s Michaelem Komárkem.
Kdy byla založena Česká arktická výzkumná stanice a jak Vaše fakulta navázala spolupráci s Jihočeskou univerzitou?
Česká arktická výzkumná stanice na Špicberkách (norsky Svalbard), konkrétně v největším tamním sídle Longyearbyen (počet obyvatel 2144 - pozn. red.), je Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích (JČU) spravována již dlouhá léta. Velký podíl na jejím založení má Josef Elster, jemuž se podařilo na výzkumnou stanici získat finance a JČU získat v osadě Longyearbyen pozemek. V podstatě je to výjimečná výzkumná stanice, protože využívá veškerou infrastrukturu v Longyearbyen, a ostatní výzkumné stanice z celého světa se nacházejí mnohem severněji v Ny-Ålesund, kam je obtížné se dostat.
My jsme s Jihočeskou univerzitou navázali spolupráci před třemi až čtyřmi lety, kdy se kolegovi Vladislavu Chrastnému podařilo získat grant (GAČR) na výzkum zabývající se globálním pozadím atmosférického znečištění na severní polokouli. Právě jednou z oblastí, odkud jsme potřebovali získat vzorky, byly Špicberky. Po několika pobytech na České arktické výzkumné stanici jsme tak s Jihočeskou univerzitou vešli do spolupráce. Tím jsme umožnili přístup na stanici i dalším kolegům z fakulty.
Fakulta životního prostředí ČZU finančně podporuje fungování výzkumné stanice a naši kolegové mohou na Špicberkách provádět svůj výzkum. Kromě nás geochemiků tam již také byl například tým ornitologů pod vedením Miroslava Šálka.
Stanice ovšem není uzavřená pro další výzkumníky ať už z českých či zahraničních vědeckých institucí, pokud si tamní pobyt samozřejmě uhradí a jejich projekt schválí správní rada stanice, jíž jsem členem. Na stanici je možné si zarezervovat termín, ale především se snažíme, aby nedošlo ke kolizi termínů, protože je tam jen osm míst.
Vy se tedy na Špicberkách zabýváte geochemickým výzkumem. Můžete nám jej přiblížit?
Nyní připravujeme publikační výstupy, a ještě nás také čeká mnoho analýz. V souhrnu jsme zkoumali depozice olova a kadmia z atmosféry. K tomu sbíráme různé typy vzorků. Zjistili jsme, že pro naše účely je nejlepší vzorkovat sníh. Ten totiž s sebou nese i atmosférické částice. Po depozici jsme jej schopni analyzovat, takže pak dokážeme říci, jaké bylo v době padání sněhu složení atmosféry, a také například jaké množství olova je zde antropogenního původu. K analýzám využíváme i lišejníky. V těch se nachází chemické částice, které se zde integrují a odrážejí tak celý život lišejníku, což může být až několik let. K analýzám sbíráme i sobí trus. Sobi se totiž živí právě lišejníky, takže nám pomáhají získat vzorky z širší oblasti.
Naším cílem bylo zachytit globální signál depozice atmosférického olova a kadmia. Zjistili jsme však, že to je problematické, protože kontaminace těmito prvky je na Špicberkách silně ovlivněna tamní těžbou uhlí.
Na Špicberkách se nachází bohatá úložiště uhlí, jehož těžba ovšem s sebou pochopitelně nese negativní důsledky pro životní prostředí. Ukončení těžby je ovlivněno především politickou situací, která je z pohledu současného světového dění o to komplikovanější. Špicberky nejsou ve vlastnictví Norska, ale v jeho správě. Na jejich území se však nachází velká ruská komunita. Uhlí zde těží obě země, a i když zde není těžba uhlí rentabilní, využívá se tohoto zdroje pro ohřev vody, k vytápění nebo výrobě elektřiny. Zjednodušeně lze říci, že pokud těžbu ukončí jedna ze zúčastněných stran, musí území definitivně opustit. Takže je to geopoliticky značně komplikovaná situace.
Mnozí z nás si takovou polární výzkumnou expedici představují dobrodružně, až romanticky. Jak ale doopravdy vypadá takový den výzkumníka na Špicberkách?
Záleží na tom, zda je zima, nebo léto. V létě to není nic příjemného, alespoň pro mne, protože slunce téměř nezapadá a je zde stále světlo, takže se téměř nedá spát a pokoj si musíte kompletně zatemnit. V zimě je to v tomto ohledu lepší, ale zase je světlo kratší dobu. Náš denní rozvrh vypadá tak, že ráno vstaneme a navlékneme se do zimních overalů. Když totiž vyjíždíme do terénu sbírat vzorky, pocitová teplota na skútru při rychlosti 50 kilometrů v hodině dosahuje přibližně k minus 30 °C. Pak je také nutné zkontrolovat funkčnost skútrů, protože ty jsou v mrazech poměrně dost poruchové, takže příprava je velmi náročná. Pro náš výzkum je velice důležité, aby vzorkování probíhalo mimo obydlené části. Když ale vyjíždíte mimo sídlo, musíte mít s sebou člověka se zbraní a zbrojním pasem kvůli bezpečnosti vzhledem k výskytu ledních medvědů. To pro nás zajišťuje správce stanice Jan Pechar z JČU, který na Špicberkách žije dlouho a dobře tamní prostředí zná. Následně jedeme třeba i celý den na nějakou lokalitu, za deset minut sesbíráme vzorky a jedeme zase zpět do stanice. Na stanici je i základně vybavená laboratoř, takže tam lze vzorky připravit k analýze a následně zaslat do Prahy.
Potkal jste na Špicberkách někdy lední medvědy?
Upřímně, když jsem vyjížděl do terénu poprvé, přiznávám, že jsem měl obavy. Ale později mi bylo už naopak líto, že jsme zatím žádného ledního medvěda neviděli, pouze jeho stopy. Vyjet na podobnou expedici je ale každopádně velký zážitek.
Jaké máte další plány s výzkumy na těchto ostrovech?
Probíhá zde celá řada výzkumů, zejména pak ty, které se zaměřují na výzkum nárůstu teploty v rámci klimatické změny. My jsme podali další návrh projektu zabývajícího se takzvanými novými (emergentními) polutanty, které se i v takto odlehlých oblastech vyskytují. Doufám, že projekt bude financován a budeme mít možnost v této fascinující části světa pokračovat ve výzkumu.
Autorka: Věra Klimšová
Zdroj: Česká zemědelská univerzita v Praze
Rozhovor vyšel v magazínu Živá univerzita 3-4/ 2023
- Autor článku: ne
- Zdroj: Česká zemědělská univerzita v Praze
