Michael Lužný: Tvoříme virtuální badatelské prostředí

V půlce listopadu proběhla v Národní knihovně tisková konference k nové verzi Manuscriptoria – proč stojí tento projekt za pozornost?

Manuscriptorium je pravděpodobně největší digitální knihovna, systematicky zpřístupňující písemné kulturní dědictví, na světě. Jedná se o projekt, který vznikl a je ukotvený v Národní knihovně. To může někdy budit zavádějící dojem, že se jedná o digitální knihovnu zpřístupňující pouze dokumenty uložené v této instituci, nicméně v Manuscriptoriu mohou uživatelé nalézt řádově vyšší a bohatší množství dokumentů. Ačkoliv je to tedy projekt Národní knihovny, shromažďuje digitalizované fondy mnoha dalších, nejen tuzemských kulturních institucí. Manuscriptorium byl ostatně jeden z vůbec prvních takovýchto počinů na světě.

Na jakém principu Manuscriptorium funguje, jaká je přesně povaha Vaší práce?

Princip, který stojí za zpřístupňováním historických knižních fondů v Manuscriptoriu, je agregace, jinými slovy shromažďování, ukládání a následné zpřístupňování historických dokumentů v rozhraní digitální knihovny. Funguje to na dvou úrovních: jednak na národní, tj. prostřednictvím digitalizace částečně hrazené českým státem agregujeme digitální kopie dokumentů uložených v ČR. Druhou úrovní je agregace ze zahraničí, tedy prostřednictvím bilaterálních partnerských vztahů a zasmluvnění shromažďujeme analogický obsah i ze zahraničních sbírek. To ale neobsáhne veškerou rozmanitost našeho obsahu; máme například i jednotky dokumentů, jež jsou uloženy v soukromých rukou.

Z jakého období jsou dokumenty, které můžeme v Manuscriptoriu nalézt?

Náš záběr je od raného středověku po začátek 19. století. Časové rozpětí doby vzniku našich dokumentů je tedy více než 1000 let. Jako horní hranice je sice stanoven rok 1800, ale jak tomu u většiny historických předělů bývá, jde hlavně o konvenci, byť samozřejmě má svou logiku: přibližně se shoduje s nástupem moderní doby, která má svůj odraz i v knižní kultuře; a také s postupující gramotností či centralizací státu a jeho dosahem na kulturu a unifikaci jazyka. Nejde však o univerzálně sdílenou hranici, a vzhledem k heterogenitě našeho obsahu se uživatelé mohou setkat i s o něco mladšími dokumenty, zejména z první poloviny 19. století.

A jaký typ dokumentů u Vás může uživatel hledat?

Obecně nejzajímavějším a nejstarším typem jsou rukopisy. Každý kus je vždy do značné míry unikát svědčící o písemné kultuře dané doby. Na druhou stranu, knihtisk představuje jeden z nejvýznamnějších milníků historie člověka a jeho duchovního snažení a měl mj. za následek obrovský nárůst kvantity v produkci knih. To se pochopitelně odráží i v našem obsahu, jehož většinu tvoří tzv. staré tisky.

Z nich se ještě vyděluje specifická skupina nejstarších tištěných knih (před rokem 1500), tzv. inkunábulí – z latinského výrazu in cunabula („v kolébce“) či incunabula („plenky“), odrážejícího skutečnost, že tištěná kniha byla v tuto dobu ještě „v plenkách“ a jako médium teprve hledala svou podobu.

Vedle rukopisných a tištěných knih lze pak u nás najít mj. také rukopisné zlomky či historické mapy – jak tištěné, tak rukopisné.

Pracujete i s primárními dokumenty, tedy se samotnými starými tisky a rukopisy?

My jsme správci, tvůrci a koordinátoři digitální knihovny čili nepracujeme přímo s rukopisy a tisky, ale až s výstupy digitalizace, kterou si každá instituce obstarává zvlášť. Primární odpovědnost za daný dokument zůstává vždy u instituce, která jej spravuje. Takže naše oddělení nenese ani odpovědnost za fyzické dokumenty uložené v Národní knihovně, ta je u Oddělení rukopisů a starých tisků (ORST). Jako zaměstnanci Národní knihovny ale samozřejmě s kolegy z ORST úzce spolupracujeme a máme tak nad dokumenty z Národní knihovny o něco větší kontrolu.

Je digitalizace v ČR nějak centrálně organizovaná?

Stejně jako má český stát chvályhodný zájem na tom, aby se digitalizace vzácných fondů vůbec odehrávala, tak má také zájem na tom, aby to mělo nějaký řád a kvalitu. Digitalizace je v ČR zajišťovaná v rámci programu Veřejné informační služby knihoven (VISK). Jednotlivé podprogramy VISKu mají své relativně přísné specifikace pro výstupy digitalizace. Ty určují, jak mají jednotlivá data – ať už obrazová složka, či popisná metadata – vypadat, což zaručuje základní míru jejich koherence. Tu je obecně jednodušší zajistit u obrazových dat, nicméně bez strukturních a popisných metadat by to byla jen hromada nesouvisejících obrázků. To, co je logickým pojítkem a tvůrcem informačního systému, jsou právě metadata.

To ale znamená, že data, která k Vám přijdou, mohou mít dost odlišnou kvalitu.

Hodně záleží na stavu katalogizace jednotlivých fondů. To je u větších celků běh na velmi dlouhou trať, často na desítky let; a také na personální kapacitě jednotlivých institucí, která je často spíš horší. Čili ano, ta hloubka a rozsah metadat se velmi liší. Menší instituce, jako jsou např. archivy spravující velké množství velmi různorodých dokumentů, často nemají personální kapacity na zpracovávání podrobných kodikologických popisů a katalogů.

Z jakých institucí v Česku k Vám obecně proudí digitalizovaná data?

Ve světě se pro ně často používá zkratka GLAM (tj. galleries, libraries, archives, museums) – obecně tedy čtyři typy institucí spravující historické knižní fondy. Napříč republikou je to od centrálních institucí jako je Moravská zemská knihovna v Brně, přes jednotlivé krajské organizace typu vědeckých knihoven či galerií, až po jednotlivé městské knihovny a archivy, ale také například klášterní knihovny.

Budoucnost je centralizace, standardizace a unifikace obsahu

Jak funguje zmíněná nadnárodní agregace? Kolik máte zahraničních partnerů?

Vyšší desítky. Velikost Manuscriptoria ale spočívá mj. v tom, že ne každá instituce, ve které je uložen dokument, s jehož digitální kopií pak může uživatel pracovat, je naším partnerem. To znamená, že kdejaký farní archiv, kde je uložen konkrétní rukopis, není našim přímým partnerem; tím může být například e-codices (švýcarský národní projekt, který plní úlohu agregátora rukopisů uložených v různých švýcarských institucích), jehož prostřednictvím se k nám rukopis dostal. Faktických partnerů, s nimiž oficiálně spolupracujeme, je tak řádově méně než institucí, v nichž jsou jednotlivé dokumenty uložené. My na té nadnárodní úrovni často fungujeme jako taková „agregace agregace“, čili sklízíme již jinde agregovaný obsah. V tom je ale právě budoucnost: pro nás je ve výsledku žádoucí pracovat primárně s národními či nadnárodními agregátory, jelikož pouze touhle cestou je možné dosíct nějaké vyšší míry centralizace obsahu.

Kolik je po světě takových digitálních knihoven?

Existuje řada národních digitálních knihoven, ale naprostá většina toho, s čím se může náš uživatel setkat, jsou digitální knihovny jednotlivých institucí. Projekt jako Manuscriptorium, který propojuje národní a nadnárodní agregaci, vlastně neexistuje, nicméně jako paralelní projekty lze uvést například francouzskou Biblissimu, se kterými právě jednáme o spolupráci, nebo velmi inspirativní americký projekt Digital Scriptorium. Jiný typ digitální knihovny, o mnoho větší, je například celounijní projekt Europeana. Ta je ale zaměřena mnohem šířeji, vedle knih zveřejňuje třeba i digitální kopie uměleckých děl, jako jsou obrazy nebo historické fotografie. V této souvislosti stojí za to uvést, že Manuscriptorium je certifikovaným doménovým subagregátorem pro Europeanu právě pro oblast historických knižních fondů, což lze považovat za jeden z přelomů našeho vývoje a velký úspěch.

Chápu to správně, že tak můžu najít jeden rukopis či knihu ve více digitálních knihovnách?

Samozřejmě. Tak například důsledkem naší role subagregátora pro Europeanu je, že vše, co najdu v Manuscriptoriu, najdu i v Europeaně; nebo co najdu ve zmíněných e-codices, najdu v Manuscriptoriu a tak dále. V současné době je obecným zájmem alespoň nějaká míra centralizace, standardizace a unifikace obsahu ve prospěch koncového uživatele, který si může vybrat projekt/databázi/portál, který mu bude vyhovovat. Největším benefitem pro nás pro všechny bude, když ta data budou mezi sebou co nevíce kompatibilní, směnitelná a v neposlední řadě prohledávatelná v centrálních portálech a databázích. To je mimo jiné to, o co usilujeme my a proč je naše zaměření tak široké: snažíme se budovat rešeršní infrastrukturu.

Manuscriptorium má obrovský popularizační potenciál

Kdy vlastně Manuscriptorium vzniklo?

Za ideou Manuscriptoria a jeho spiritus agens je historik a dlouholetý zaměstnanec Národní knihovny Zdeněk Uhlíř. Jemu a dalším kolegům, např. čerstvému laureátu Magnesie litery Adolfu Knollovi, patří taky jedno z evropských prvenství, co se digitalizace historických knižních fondů týče. Začínali s ní záhy po revoluci v devadesátých letech; dříve, než vzniklo v roce 2003 Manuscriptorium samotné, probíhaly průkopnické práce a hledání cesty, jak využít rozvíjející se informační technologie pro nový typ uchovávání a následně i zpřístupňování historického bohatství uloženého napříč českými institucemi.

Teď jste představili v pořadí již čtvrtou verzi Manuscriptoria, v čem je tato verze nová?

Pracovali jsme na ní více než dva roky; celý digitální svět se neustále překotně vyvíjí, takže projekt, jako je Manuscriptorium, musí na výzvy doby reagovat. Stávající prostředí již z hlediska toho, co nabízí svým uživatelům, nebylo vyhovující. Optikou koncového uživatele jde o největší změnu od založení Manuscriptoria, jelikož nová verze nabízí skokově větší množství funkcionalit a zásadně mění a prohlubuje uživatelskou zkušenost – pevně doufáme, že k lepšímu! Obecně se dá poslání nové verze rozdělit do dvou oblastí, které jsou však asymetrické z hlediska svého významu i momentálního dopadu: možnost komplexní práce s digitalizovaným obsahem i jeho popularizace. Naše největší dosavadní rezervy totiž spočívaly v informování méně poučených uživatelů a laické veřejnosti o tom, co vlastně Manuscriptorium je, co nabízí a obsahuje.

Doposud byla klasickým uživatelem spíše odborná veřejnost, případně studenti?

Tahle data nemáme, ale ten systém byl spíše tímto směrem designován.

Vycházíte v nové verzi tedy vstříc i laickému publiku?

Ano, Manuscriptorium má díky své velikosti obrovský popularizační potenciál. Snažíme se tak vyslat do světa informaci, co vše lze v Manuscriptoriu najít a jakým způsobem s tím lze pracovat. Nová verze umožňuje snazší orientaci v obsahu pomocí sekundárního typu obsahu – krátkých článků, virtuálních výstav (například o jednotlivých tematických celcích) atp. Může tak nepochybně najít široké využití ve výuce historie, literatury či výtvarného umění, od druhého stupně základních škol až po univerzity.

Co nabízí nová verze odborné veřejnosti?

Leitmotivem nové verze je přechod od „pouhé“ digitální knihovny k virtuálnímu badatelskému prostředí. Umožňuje lepší a pokročilejší rešeršní práci s naším obsahem, tzn. jakým způsobem můžu vůbec jednotlivé dokumenty najít, jak s nimi dále pracovat, jakým způsobem si je můžu prohlížet atd. Rozvíjíme funkcionalitu osobních uživatelských účtů, v rámci nichž je možné označovat jednotlivé dokumenty, obrazy a i výřezy z nich jako oblíbené položky, opatřovat si je anotacemi, z oblíbených položek si následně tvořit kolekce i základní virtuální výstavy – řadu z těchto věcí zcela nově.

Dalším směrem je pak také zdokonalení principu perzistentnosti veškerého obsahu, bez čehož se nelze pohnout při tvorbě digitálního síťového prostředí. V praxi jde o to, aby byl veškerý obsah – od celých dokumentů přes jednotlivé obrazy až po výřezy z nich – námi garantován jako perzistentní, a tedy pokud možno trvalý.

Jsme teprve na začátku

Kolik lidí v Manuscriptoriu pracuje, kolik jich stojí za tímhle obrovským projektem?

Bohužel o dost méně, než by bylo potřeba a než by si ten projekt zasloužil.

A kdo stojí za technickým zajištěním provozu?

Manuscriptorium i v tomto směru představuje v českém prostředí do jisté míry unikát, jelikož je od počátku vyvíjeno v úzké spolupráci státní instituce (tedy Národní knihovny) se soukromým subjektem, kterým je špičková softwarová a digitalizační firma AiP Beroun. Ta stojí za veškerým technickým vývojem a know-how Manuscriptoria.

Jaké máte teď plány s Manuscriptoriem?

Ty jsou teď určeny těmi nejvíce urgentními věcmi, jako je dokončení přechodu na novou verzi, což obnáší vypnutí dosavadní verze a pokud možno bezproblémové a plynulé uvedení do ostrého chodu verze nové. To ovšem není jen to, co vidí koncový uživatel, jelikož součástí celého systému je spousta přidružených procesů, které běží na pozadí a pomocí nichž Manuscriptorium mj. obsah spravuje a agreguje. Následně chceme bezprostředně navázat s dalším rozvojem nové verze, jelikož jsme stále teprve spíš na začátku.

Autor: Vědavýzkum.cz (VL)

Michael Lužný je historik-filolog a digitální knihovník, zaměstnaný v Národní knihovně ČR. Je hlavním koordinátorem nové verze digitální knihovny Manuscriptorium, na Filozofické fakultě UK studentem doktorského programu Latinská medievistika a novolatinská studia.