Obsahuje milostná dramata, vražedná spiknutí i historky, co se vyprávějí v hospodě u piva. Zároveň je ale prošpikovaná biblickými a antickými odkazy. Kronika Čechů se právem označuje za první český bestseller. Před pár dny uplynulo 900 let od smrti jejího autora, děkana svatovítské kapituly Kosmy.
Nejdříve ho vykastrovali, aby nemohl mít potomky, později oslepili, aby ještě víc oslabili jeho vliv. Většinu života se zmítal mezi knížecím stolcem a vězením. A nakonec ho najatý vrah proklál oštěpem, když seděl na záchodě a konal svou potřebu.
Scéna jako vyšitá z Hry o trůny? Kdepak. Řeč je o knížeti Jaromírovi, jehož neslavný osud ve své kronice vedle stovky dalších sepsal děkan svatovítské kapituly Kosmas. A není to jediný brutální příběh, osmdesátiletý stařec jich během svého života zaslechl mnoho a leccos i sám zažil.
Na počátku 12. století se informace šířily převážně ústně, takže se často měnily s každým dalším vyprávěním. Kanovník se proto rozhodl, že je zaznamená, aby je uchoval i pro další pokolení. Tak vznikla Kronika Čechů, první ucelené dějiny českých zemí.
„Kosmas si tím vysloužil titul nejvlivnějšího spisovatele a také ‚autora‘ pověstí o původu rodu Přemyslovců, o bájných knížatech i o těch, kteří vládli jako křesťané až do jeho doby,“ upozorňuje Václav Žůrek z Filosofického ústavu AV ČR. Své řemeslo kronikář perfektně ovládal, postavám příběhů uměl vdechnout život. Ale co víc – tu chválil, tu kritizoval, výsledkem čehož je svědectví o tom, kdo byl schopný a úspěšný kníže a kdo se naopak na knížecím trůně historicky znemožnil.
„Jeho vyprávění je navíc napínavé, plné otevřeného násilí, intrik a politických převratů, místy připomíná středověký thriller, čímž si zajistil mnoho generací pozorných čtenářů,“ dodává badatel.
Děsivé 12. století
Jak vypadal svět před 900 lety? Byl chladný a nebezpečný. Lidská sídla obklopovaly husté lesy a v nich žily šelmy, Kosmas v kronice často zmiňuje vlky. Člověk se řídil zákony přírody a ze svých činů se zodpovídal Bohu. Děti tehdy dospívaly daleko rychleji než dnes – již okolo 12. roku se dívky mohly vdát a rodit potomky. Na to se ostatně připravovaly už od svých sedmi let. Chlapce společnost považovala za dospělé zhruba ve 14 letech. Pokud pocházel z rolnické rodiny, čekala ho drsná práce na polích. Jestliže se narodil do urozeného prostředí, visel nad ním rodový závazek a často také riziko, že bude úkladně zavražděn v mocenském boji. Dny středověkého člověka byly naplněné prací, modlitbami, ale čas si našel i na nějakou tu potěchu – třeba na vyprávění starých povídaček nebo pikantních historek.
Emoce skryté i prýštící
„My se totiž nadšeně smějeme, když vidíme, jak někdo zakopl nohou o kámen – a kolik uvidíte v této mé práci zakopnutí, kolik zkratek gramatického umění!“ Kosmas se v úvodu svého díla, kterému zasvětil posledních šest let života, opravdu nešetřil. Sebemrskačsky okomentovat vlastní literární neumětelství sice patřilo k tradici středověkých vzdělanců, ale tahle pasáž taky naznačuje, že autor nebyl žádný suchar.
„Podobné rétorické vytříbenosti a více či méně úspěšné pokusy o vtipy vidíme i v dopisech, které si v západní Evropě v Kosmově době navzájem posílali intelektuálové. Z jejich textů čiší radost ze psaní i z toho, že je bude číst někdo, kdo porozumí slovům a ocení styl,“ vysvětluje Matouš Jaluška z Ústavu pro českou literaturu AV ČR.
Byl Kosmas opravdu veselý chlapík s velkým rozhledem a extrovertními ambicemi? Těžko říct. Osoba kronikáře zůstane zahalena tajemstvím dějin. Pár informací ale jde vyčíst na stránkách jeho díla nebo mezi řádky. Tak například měl ženu Božetěchu a syna Jindřicha (celibát kněží se totiž v Čechách ve 12. století prosazoval jen velmi zvolna). Zmínky o své rodině Kosmas – i když jen strohé – začlenil přímo do kroniky. To je významné gesto, které svědčí o tom, jak moc je měl rád. Vlastně je postavil na roveň velikánů českých dějin a dopřál jim věčnou slávu.
Emoce v daleko větším rozsahu nechal vyvěrat, když psal o vyvraždění Vršovců. Kruté popravy dětí zřejmě viděl na vlastní oči: „Vždyť to byli chlapci dobré povahy, pozoruhodné tváře, na pohled milí – takové neumí zobrazit ani dovedný umělec v bílé slonovině, ani malíř na stěně. Viděli jsme – je to politováníhodné –, jak je táhnou na trh a jak velmi často vykřikují: ‚Maminko! Maminko!‘, když je krvavý kat drží v podpaží a zabíjí nožem – jako prasátka.“
S dětmi se sice zacházelo jako s „malými dospělými“, ale samozřejmě i ve středověku vyvolávaly jiné, silnější city než dospělí, zejména tehdy, když se jim ubližovalo.
Víte, že…
Kronika je psaná latinsky a má tři knihy.
Vznikla v letech 1119 až 1125.
Poslední zápis je z 21. října 1125 a informuje o smrti autora.
Původní rukopis se nedochoval. Kroniku známe jen z jejích opisů. Nejstarší známý je lipský.
Kosmova Chronica Boemorum je součástí i největší rukopisné knihy světa, Codexu gigas.
Dnes by se dala označit za „bestseller“ – kromě toho, že byla po celý středověk hojně opisována, z ní vycházeli i další dějepisci.
Mistr hravého slova
Pojďme k něčemu veselejšímu. Kosmas se totiž s gustem věnoval i scénkám lechtivým. Ostatně neodpustil si dvojsmyslnou poznámku už v jedné z prvních kapitol, kdy Libuše nabádá posly, aby šli pro Přemysla Oráče, a ubezpečuje je, že je povede její kůň, který „tou cestou nejednou klusal“.
Ještě víc se do toho opřel ve vyprávění o Matyldě, vévodovi Welfovi a jejich intimním životě. Odvážil se zabrousit až k pozoruhodným detailům a použít barvité příměry stejně jako jadrné nadávky, kterými šlechtična nakonec vévodu zasypala, když nedokázal uspokojit její touhu.
Že takhle správná kronika nemá vypadat? Že by měla obsahovat spíš datace a jednoduché popisy událostí a méně prostopášných či vybájených historek? Fikce tu ale má smysluplnou úlohu – pomohla Kosmovi formulovat obecné myšlenky a podpořit je silnými a přesvědčivými příklady. Kronika čtenářům napříč staletími předkládala srozumitelné vysvětlení, co to znamená být Čech, a posilovala pocit sounáležitosti.
První kniha s klíčovým symbolem Přemyslem Oráčem a jeho přísahou na stadickém oraništi je obrazem vznešeného ideálu, ke kterému máme vzhlížet. Zbývající knihy jsou spíš varováním, co se stane, když se moc dostane do špatných rukou. I po devíti stech letech proto Kosmova kronika představuje víc než jen dějepis – je to trvalá připomínka, že i v srdci Evropy se vždy hrála ta nejstarší a nejdrsnější ze všech her o trůny.
Článek vyšel pod názvem 900 let Kosmovy kroniky v A / Easy 2/2025
Autorka: Jana Kuřátková
Foto: Wikimedia
Zdroj: Akademie věd ČR
- Autor článku: ne
- Zdroj: Akademie věd ČR
