Nobelovu cenu získal poměrně brzy, bylo mu dvaapadesát. Dnes stojí v čele největšího biomedicínského institutu v Evropě, stále vede výzkumnou skupinu, je vědeckým poradcem při Evropské komisi a často se vyjadřuje k politice. Genetik Sir Paul Nurse v Brně převzal čestný titul na Mendelově univerzitě – a právě na odkaz vědce, jehož jméno škola nese, několikrát s úctou vzpomněl. Podle něj si Česko jednoho z největších výzkumníků světa málo váží.
Vyrůstal v dělnické rodině v severozápadním Londýně. Cesta Paula Nurse k Nobelově ceně začala, když si dlouhou cestu ze základní školy krátil parkem a pozoroval, jak se kolem mění příroda. Jeho zájem o biologii rostl, na vysokou školu ho ale nevzali – kvůli povinné francouzštině, z níž opakovaně nezvládl složit zkoušku. V sedmnácti letech proto začal pracovat jako laboratorní technik v místní pobočce pivovaru Guinness. Když se na univerzitu nakonec přece jen dostal, byla to pro jeho rodinu skoro revoluce – všichni ostatní skončili školu, když jim bylo patnáct. „Najednou bylo přede mnou nepřeberně možností. Studium na univerzitě jsem si zamiloval, věda se stala mou největší životní vášní,“ říká Paul Nurse, genetik a ředitel největšího biomedicínského institutu v Evropě The Francis Crick Institute. A také držitel Nobelovy ceny za objevy, jež přispěly k léčbě rakoviny, nositel rytířského titulu, vášnivý pilot a turista.
Česká republika a zejména Brno přitahují Paula Nurse už mnoho let. Kvůli genetice: místo, kde Gregor Johann Mendel přišel na přelomové objevy, navštívil britský vědec poprvé už na začátku 80. let a od té doby ještě mnohokrát. Zatím naposledy, když na konci ledna přebíral čestný doktorát zdejší Mendelovy univerzity.
Rozhovor v anglickém originále najdete zde.
Mluvíme spolu po slavnostním obřadu, kdy jste převzal čestný doktorát na Mendelově univerzitě. Akademických ocenění jste už dostal nepočítaně, dnes ale říkáte, že je to zvláštní příležitost. Proč?
Je pro mě velkou ctí vrátit se do Brna, kam jsem poprvé přijel v roce 1981, ještě v době studené války. Jsem genetik a chtěl jsem tehdy vidět místo, kde Mendel učinil své přelomové objevy. Podařilo se mi navštívit klášter, našel jsem i malé Mendelovo muzeum a byl jsem také u jeho hrobu. To všechno na mě silně zapůsobilo. Vrátil jsem se pak ještě mnohokrát, naposledy v roce 2015, když se slavilo 150. výročí od Mendelovy přelomové přednášky (v přednášce tehdy Mendel představil své teorie dědičnosti – pozn. red.). Takže když jsem zprávu, že právě v Brně převezmu čestný doktorát, dostal, opravdu mě to potěšilo. A zároveň dojalo skoro až k slzám. A před chvílí jsem byl znovu dojatý, když jsem na slavnostním obřadu poslouchal, jak smyčcové trio hraje Dvořáka.
Mendel, jak sám říkáte, je jeden z největších vědců všech dob. Jak podle vás v Česku pečujeme o jeho odkaz?
Zdá se mi, že se mu v jeho rodné zemi nevěnuje tolik pozornosti, kolik by si zasloužil. Nevím vlastně proč, protože je opravdu jedním z nejvýznamnějších světových vědců. Myslím, že i média by měla více mluvit o tom, jak Mendel byl – a stále je – pro světovou biologii důležitý. Možná je to dané i tím, že ještě pořád přetrvává jakási kocovina z Lysenka (Lysenko byl sovětský vědec, který odmítal mendelovskou genetiku – pozn. red.).
V projevu jste mluvil o své rodině, o tom, že vaše cesta k vědě nebyla vždy právě jednoduchá. Co bylo rozhodující, že jste u vědy tak dlouho zůstal?
Máte pravdu, vědu dělám už téměř padesát let. Jak jsem zmínil na slavnostním předávání, už na střední škole jsem měl velmi dobrého učitele, který mě opravdu povzbuzoval. K pokusům jsem se dostal už v sedmnácti, když jsem začal pracovat v laboratoři v pivovaru Guinness. Nedostal jsem se totiž hned na univerzitu kvůli zkoušce z francouzštiny, ze které jsem šestkrát propadl – to je asi světový rekord. A také jsem měl velké štěstí. Rozhodující byla ale zvědavost a touha po vědění. Musíte opravdu bytostně chtít hledat odpovědi, protože pokud pracujete na hranici poznání, často se vám nedaří. Do mé laboratoře dnes přicházejí ti nejlepší postgraduální studenti, kteří na rozdíl ode mě absolvovali každou zkoušku na výbornou. Pak ale stráví měsíc v mé laboratoři a poprvé v životě se jim něco nepovede. Protože když se snažíte posunovat hranice známého, je samozřejmé, že zažíváte neúspěchy. A mou prací je pomoci jim se s tím vyrovnat. V tomto dokážete vytrvat jenom tehdy, když opravdu toužíte po vědění.
Takže neúspěch je nedílnou součástí vědy? Co říkáte na to, když na začátku roku nobelistka Frances Arnoldová stáhla svůj poslední článek z prestižního vědeckého časopisu Science, protože se ukázalo, že výsledky není možné ověřit?
To, co udělala Frances Arnoldová, je úplně v pořádku. Všichni děláme chyby. Důležité je se přiznat, když k nim dojde. Jiná věc je, když se jedná o podvod. V tomto případě ale o podvod nešlo, to vím zcela jistě. V biologii a biomedicíně je váš materiál velmi variabilní, obtížně se s ním pracuje a výsledky se ne vždy dají zopakovat. To ale nemá nic společného s podvodem, je to jen tím, jak je vědecké bádání složité. Některá média a další lidé v naší společnosti to ale bohužel nerozlišují a nepřestávají tvrdit, že jde o podvod. Frances Arnoldová udělala dobře, že článek stáhla. Že to navíc veřejně oznámila, bylo od ní velmi statečné a měli bychom to ocenit.
Stejně jako Francis Arnoldová jste nositelem Nobelovy ceny, vy jste ji v kategorii „fyziologie nebo lékařství“ získal poměrně brzy, bylo vám málo přes padesát. Kde potom člověk hledá další motivaci?
Ano, na biologa jsem získal cenu dost mladý, stále jsem velmi aktivně dělal výzkum. Měl jsem svou výzkumnou laboratoř, nyní vedu i celý institut, k tomu dělám politické věci. Je složité všechno skloubit, protože mít Nobelovu cenu je jako mít další práci.
Proč?
Pořád vás někam zvou, a na rozdíl od dnešní příležitosti jste tam většinou jen jako dekorace, jednoduše proto, že máte Nobelovu cenu.
Přesto, jaké to bylo, když jste se dozvěděl, že cenu získáváte?
To je vlastně taky trochu spojeno s Brnem a Mendelem. Když jsem se dozvěděl o Nobelově ceně, jednal jsem zrovna v Londýně s Jimem Watsonem o tom, jak získat nějaké peníze na provoz a nový design brněnského Mendelova muzea. Během schůzky mi přišla zpráva z recepce architektonického studia, kde jsme zrovna seděli, že mě shánějí. I když jsem měl mobil, přece jen mi bylo přes padesát, takže jsem nebyl zvyklý ho používat a málokdy jsem ho měl zapnutý. Když jsem ho potom zapnul, našel jsem zprávu od někoho se silným švédským přízvukem. Moc jsem mu nerozuměl a původně jsem si myslel, že chtějí můj komentář k vítězi Nobelovy ceny za ten rok. Když jsem si zprávu poslechl znovu, došlo mi, že to já jsem jedním z těch, komu byla udělena. Vrátil jsem se do místnosti, kde se ještě stále bavili o Mendelově muzeu, a řekl jsem něco vcelku hloupého, něco jako: Musím se teď vrátit zpátky do laboratoře, protože jsem asi dostal Nobelovu cenu. Můj podíl na debatě o Mendelově muzeu tím tehdy skončil. Takhle se to tehdy opravdu stalo.
Pokračování rozhovoru si přečtěte zde.
Autorka: Petra Polčáková
Zdroj: Universitas
Foto: Jaroslav Šafer, MENDELU
- Autor článku: ne
- Zdroj: Universitas
