Pavel Krejčí: V Česku se na biomedicínský výzkum shání peníze lépe než v USA

Jak naložíte s prostředky, které jsou s Akademickou prémií spojené?

Naše vědecké studie trvají mnoho let a jsou finančně velmi náročné, takže je v rámci běžných grantových schémat obtížné zajistit potřebnou stabilitu financování. Chceme objevit nové mechanizmy mezibuněčné komunikace, o kterých si myslíme, že existují, ale nikdy bychom na jejich zkoumání nezískali potřebnou podporu. A díky Prémii se budeme moci několik let plně soustředit na vědeckou práci a třeba se nám podaří posunout naše současné znalosti o buněčné komunikaci o významný kus dopředu.

Na co konkrétně se zaměříte?

V obecné rovině se věnuji buněčné biologii, specifičtěji mezibuněčné komunikaci, která probíhá pomocí proteinů z rodiny růstových faktorů. A nyní bychom se chtěli soustředit na procesy buněčné signalizace, které dosud nejsou popsané. Také chceme vyvinout molekulární nástroje pro přesnou a cílenou manipulaci jednotlivých komponent složitých signálních systémů. Tyto nástroje se mohou v budoucnu stát základem nových terapií onemocnění, která jsou způsobená poruchami v buněčné komunikaci.

Čemu se věnujete v rámci dalšího výzkumu?

V lidském těle existují stovky systémů, kterými si buňky vyměňují informace. My se soustředíme na jeden z nich, tzv. fibroblastové růstové faktory (FGF). Jednou z důležitých oblastí našeho výzkumu je studium podstaty kostních vývojových abnormalit, které jsou způsobené právě poruchou v signalizaci růstových faktorů z rodiny FGF.

To je i téma, kterému jste se věnoval během vašeho dlouholetého pobytu v USA?

Ano, je to jedna z věcí, na kterých jsem tam pracoval. Třináct let jsem působil v Cedars-Sinai Medical Center v Los Angeles, kde jsme se zabývali patologií vzácných poruch růstu. Analyzovali jsme vzorky od pacientů ze všech koutů Spojených států, které byly uložené v Mezinárodním registru kostních dysplazií (ISDS) a studovali jsme, jak nově objevené genové mutace ovlivňují buněčnou komunikaci a ve výsledku vedou k poruchám růstu kostry člověka. Vzácných poruch růstu nyní známe přibližně 700, řada z nich byla poprvé popsána právě díky ISDS.

Vzácné poruchy růstu představují obrovský zdroj informací o tom, jak fungují kosti i chrupavky, je to takové okno do biologie. Například achondroplazie, tedy nemoc, která se projevuje malým vzrůstem v důsledku zkrácení končetin, je jednou z nejlepších přírodních laboratoří pro ty, kteří chtějí pochopit procesy buněčné komunikace.

Mohou nám vaše poznatky také pomoci nemoci léčit?

Naše práce přispěla k vývoji dvou léků na achondroplazii. První z nich, Voxzogo, dnes dostávají pacienti po celém světě včetně České republiky. Druhý, RBM-007, je ve stádiu klinických zkoušek.

Proč jste se vrátil zpátky do Česka?

Jedním z hlavních důvodů bylo, že v USA je těžké získat peníze výzkum, který dělám. Američané podporují především přelomové projekty, které mají potenciál výrazně posunout hranice našeho poznání. Například ve výzkumu achondroplazie byly všechny průlomové objevy učiněny někdy mezi lety 1994–2000, od té doby se základní paradigma o tom, jak nemoc funguje, výrazně neposunulo. A to i navzdory faktu, že lidem s touto nemocí stále neumíme plně pomoci. Myslím, že bude trvat ještě nejméně dvě desetiletí, než se nám to podaří.

Vy sám už nemáte ambice dělat průlomový výzkum?

Myslím, že věda je postupný proces, řada malých kroků, které nás posunují směrem k zásadnímu poznání. V českém vědeckém prostředí vidím větší vůli podporovat tuto mravenčí práci. Velké projekty, na kterých jsem pracoval v uplynulých 20 letech spolu se americkými kolegy, obsahovaly tisíce experimentů, které jsme většinou dělali v naší zemi.

Co musíme udělat pro to, aby česká věda dosáhla excelentních kvalit?

Postavit instituce a vybavit je drahými technologiemi je relativně přímočaré, v technickém vybavení se nám řada amerických institucí nevyrovná. Zajistit, aby na těchto pracovištích nerušeně bádali vědci, kteří skutečně posouvají svůj obor kupředu, vidím jako podstatně složitější proces. V tom, jak pracovat s lidskými zdroji, tedy jak najít, rozvinout a trvale podporovat vrcholný talent, máme rezervy. V USA to umí lépe, příkladem je třeba tzv. „tenure track“ který dává vynikajícím seniorním vědcům dlouhodobou podporu, a hlavně svobodu bádat. Tito lidé jsou pak skutečné poklady vyspělé společnosti, cennější než instituce nebo přístroje.

Působíte částečně na Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR a taky v Mezinárodním centru klinického výzkumu, které je součástí Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Jaké výhody vám jednotlivá pracoviště nabízí?

Velmi si vážím toho, že mohu pracovat v Akademii věd i na univerzitě, a kombinovat v naší práci tato poněkud odlišná prostředí. V Akademii věd jsme s kolegy z Ústavu molekulární genetiky AV ČR vytvořili všechny zvířecí modely, na kterých v současnosti na Lékařské fakultě vyvíjíme nové generace léků pro kostní dysplázie.

Prostředí Lékařské fakulty nám také dává možnost interakcí s pacienty, které jsou nezbytné pro praktické aplikace našeho výzkumu. V USA jsem byl mnohokrát svědkem toho, jak je spojení základního a aplikovaného výzkumu zásadní pro pokrok v medicíně. Považuji za velké štěstí, že mám možnost něco podobného realizovat i v České republice.

Autorka: Tereza Mašínová (VědaVýzkum.cz)

Foto: Jan Rasch

Pavel Krejčí po získání doktorského titulu v r. 2000 pracoval v Cedars-Sinai Medical Center a později na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Po návratu zpět do Česka otevřel laboratoř na Masarykově univerzitě a v Mezinárodním centru klinického výzkumu v Brně. Věnuje se mimo jiné také molekulární patologii dosud nepopsaných genetických poruch růstu. V roce 2019 založil laboratoř v Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR a díky Akademické prémii se chce dále ponořit do mechanismů buněčné komunikace v několika dílčích projektech, které mimo jiné zahrnují dosud nepopsané mechanismy buněčné komunikace, vývoj nových možností léčby poruch růstu a vývoj nástrojů pro přesnou manipulaci komplexních systémů buněčné komunikace.