Roman Řemínek: Věda je práce, která má smysl

Cenu za farmacii získal v roce 2014 a od té doby pracuje s kapilární elektroforézou v rámci separačních metod v klinické biochemii. Předtím se věnoval metodám pro studium metabolismů léčiv. Za devizu elektroforézy považuje vyšší účinnost separací v menších objemech, kdy se nespotřebuje velké množství materiálu, jako jsou rozpouštědla nebo enzymy. Metoda kapilární elektroforézy se podle něj nyní používá na analýzu léčiv, peptidů a proteinů z těla i protilátek, proto se využívá i v biofarmacii. V budoucnosti by mohla sloužit k sekvenci vzorků DNA ve forenzních laboratořích ve Spojených státech amerických.

Absolvoval vědeckou stáž ve Švýcarsku. V současnosti pracuje ve výzkumném centru CEITEC, kde se věnuje biochemii, a zároveň působí na Ústavu analytické chemie Akademie věd ČR v Brně. Vedle toho vystudoval ještě vysokou školu se zaměřením na ekonomii, kterou absolvoval s titulem inženýra.

Čím se teď konkrétně zabýváte?

Věnuji se projektu stanovení nečistot ve Valsartanu, což je lék, kterým se léčí vysoký krevní tlak a arytmie. Dříve ho vyráběla firma Novartis, po vypršení patentu se výroba přesunula do Číny. Tam zkusili zkrátit syntézu aktivní složky, ale začal se jim tam objevovat potenciální karcinom NDMA. Když to dali potkanům, měli rakovinu skoro hned. Dokonce i náš úřad pro kontrolu léčiv vydal vyhlášku, aby se lék stáhl z prodeje. Regulační orgány proto zavedly metody založené na kapalinové chromatografii nebo plynové chromatografii a ve spojení s těmi nečistotami je cílem je vyselektovat nebo zničit. A metoda kapilární elektroforézy by pak mohla výsledky doplnit či potvrdit.

Co jsou podle vás největší nedostatky české vědy?

Když si člověk otevře noviny, uvádí se v nich malá provázanost na aplikační výstup. Jenže když se mluví o vědě, málo se rozlišuje mezi základním a aplikačním výzkumem. Kolegyni, která byla ve Francii, překvapilo, kolik studentů tam na univerzitách pracovalo na projektech, které už probíhaly ve spolupráci s firmami. A to i při bakalářském studiu. Na pomezí základního a aplikačního výzkumu se to samé snažíme rozvinout u nás na CEITECu, dále spolupracujeme s firmou BSI z Drásova. Ta rozvíjí techniku, pomocí které lze zjistit, jak se daří rostlinám na poli. Ale to provázání určitě není na takové úrovni jako v západních zemích. A asi by všichni byli rádi za víc peněz, podfinancování je jedním z faktorů.

Jak moc se liší výzkum ve firmě od toho základního?

Základní výzkum je vždycky o tom, aby byl inovativní a posouval vědu dál. V současné době je hodnocen hlavně podle patentů a publikací. Farmaceutické firmy mají organické chemiky, kteří připravují nové varianty chemických látek, a analytiky, kteří testují jejich rozpustnost. Nedělá se tam nic nového, všechno se zapisuje, řeší se formální stránka, která je důležitá při auditech. Ve firmě také nemáte takovou možnost cestovat.

Vy jste nikdy nepřemýšlel o tom, že byste šel do průmyslu?

Popravdě chtěl jsem jít do Novartisu v Basileji, ale tam se moje nadšení setkalo s realitou. Prorazit jako čerstvý absolvent, i když s postdokem ze zahraničí, není lehké. Dostat se do výzkumu v průmyslu je zřejmě možné v rámci stáží, během kterých se osvědčíte a oni si vás pak stáhnou pod sebe. Tak to funguje v USA. Firmy navíc často hledají někoho hodně specializovaného, což je taky takový trend ve vědě, ideálně se zkušenostmi z jiné firmy. Není to ale nemožné, v Americe působí například můj kolega z Bohunic.

V čem spatřujete budoucnost vědy?

Já mám takovou tendenci žít v budoucnu i jako člověk. Na současné vědě záleží, protože určuje, jak se bude žít za patnáct let. Udává trend toho, co bude možné. To mě na tom baví a souzní to s tím, jak jsem nastavený. A proto by neměla být podhodnocená, ale jednou to třeba bude lepší (smích).

Proč by se měl mladý člověk věnovat vědě?

Je to práce, která má smysl. Posouvá vidění, znalosti a vědomosti dál. A dnes, kdy se řeší znečištění a zvyšování teploty, se věda zdá být populárnější. Protože do budoucna není východiskem to, že se vrátíme ke stylu života před dvěma sty lety, že budeme žít střídmě a s nulovou uhlíkovou stopu, protože budeme chodit pěšky a nebudeme jíst. Spíše se to změní tím, že věda půjde dál, a najdeme způsoby, jak žít alespoň tak, jak teď žijeme, ale s menším dopadem, například skrze výzkum zachování energie.

Autorka: Esther Idris Beshirová

Zdroj: Francouzské velvyslanectví v Praze a Francouzský institut

Francouzské velvyslanectví v Praze již čtvrt století každoročně uděluje vědecké ceny, které vznikly v roce 1994 z iniciativy profesora Jean-Marie Lehna, nositele Nobelovy ceny za chemii. V prvních letech byly udělovány pouze v oboru svého zakladatele, postupem času ale pokryly celkem šest vědeckých disciplín. Na základě dvojího hodnocení, které provádí nejprve domovské pracoviště a následně mezinárodní porota, jsou vybíráni nejlepší čeští doktorandi – vedle chemie také ve farmacii, lékařství, jaderném výzkumu, počítačových vědách a společenských a humanitních vědách. K pětadvacátému výročí těchto cen vydalo Francouzské velvyslanectví v Praze publikaci rozhovorů s 25 laureáty – za každý rok s jedním. V rámci spolupráce je postupně zveřejňujeme na portále Vědavýzkum.cz.