Šárka Lojdová: Univerzity reformou získají volnost, ale i odpovědnost

Je novela doktorského studia v České republice nutná?

Rozhodně ano. Stávající stav byl dlouhodobě neudržitelný, jak z hlediska nízké studijní úspěšnosti, tak z hlediska podmínek studujících. Přičemž oba tyto problémy jsou vzájemně propojené.

Do jaké míry si myslíte, že tedy stávající návrh pomůže tyto dva základní problémy vyřešit?

Navrhovaná reforma je krokem vpřed. Nesmíme ale zapomínat, že nyní je návrh v připomínkovém řízení, takže musíme počkat na finální podobu. Je také potřeba upozornit na to, že bude na jednotlivých univerzitách, jak se s reformou vypořádají, jak budou opatření převádět do praxe. Měly by v tom mít podle návrhu novely docela velkou flexibilitu. Je třeba říct, že některé věci, které by podle asociace situaci ještě více zlepšily, se do novely nedostaly.

Z rozhovoru s náměstkem Jaroslavem Millerem je patrné, a Vy sama jste to zmínila, že univerzitám se zvyšuje autonomie toho, jak budou změny provádět. Jak tento trend vnímáte?

Například kvitujeme, že nově bude stanovena minimální výše stipendia, tedy bude určena částka, pod kterou se studující na žádné univerzitě nesmí dostat. To je opatření, které doteď neplatilo. Stávalo se tak, že některé školy uplatňovaly takzvaný motivační systém, kdy například v prvním ročníku student dostával 7 tisíc korun a postupně se mu stipendium navyšovalo až na hodnotu 11 250 korun. To už naštěstí nebude možné.

Velká flexibilita se ukáže v nastavení takzvaných standardů školitele. Zde oné flexibilitě rozumím, protože každý obor je specifický a má jiné požadavky. Bojím se ale, aby univerzity tyto standardy nenaplnily pouze těmi nejzákladnějšími věcmi. Například, aby nezůstalo u stanovení maximálního věku a minimálního získaného titulu školitele.

Co by se tedy mělo udělat, aby se Vaše obavy nenaplnily?

Skvělé by bylo, kdyby do diskuze vstoupili sami doktorandi a doktorandky, akademické senáty a jejich studentské kurie a jiné iniciativy. Jsou určitě univerzity, kde dialog probíhá a probíhá dobře. Ale jsou bohužel i pracoviště, kde tato debata nefunguje.

My jako ČAD určitě podpoříme všechny tyto iniciativy a vnitřní i vnější diskuze o podobě standardů. Ačkoliv například náměstek Miller tyto standardy školitele sám v rozhovoru pro Vědavýzkum.cz zmínil, mám dojem, že toto téma je často upozaďováno a marginalizováno. Bohužel.

Popsala jste, u čeho by nemělo zůstat. Co by naopak mělo být součástí standardů?

Toto opatření by mělo jít cestou práv a povinností, mělo by mít na paměti profesionalitu vztahu doktoranda a školitele. Mělo by jít například o objem a frekvenci konzultací. Co dál by měly standardy zahrnovat? K tomu například už teď existuje drobná příručka Guidelines on Supervision, kde se zmiňuje například dobrá praxe, kdy školitel pomáhá navazovat pracovní kontakty, představí svého doktoranda na konferenci kolegům z oboru. S podporou pracoviště, potažmo fakulty, by také školitel měl pomoci svému svěřenci při hledání kariérního uplatnění. Často je to totiž tak, že člověk obhájí dizertaci a dál se nic neděje.

Tohle všechno nemusí být nutně součástí standardů, ale mělo by to být součástí diskuze o nich. Zároveň je potřeba se na standardy školitele dívat i jako na určitou formu ochrany akademiků. Když je třeba školitel příliš laskavý, mohli by mu doktorandi „utrhnout ruce“. Standardy by nicméně měly být formulovány pozitivně s ohledem na rozvoj výzkumníků, nikoli negativně jako výčet patologických jevů.

Problém sociálního zabezpečení

Co jsou největší změny k lepšímu podle ČAD?

V prvé řadě je to určitě stanovení minimální výše stipendia. Stále je otázka, zda diskutovaných 1,2násobku minimální mzdy je dostačující, ale jsme si vědomi, že jde pravděpodobně o maximum, které v současné době lze vyjednat. Druhá věc jsou již zmíněné standardy školitele, což opravdu velmi oceňujeme.

Na co se zapomnělo nebo se nepodařilo prosadit?

Bohužel jsme neprosadili to, aby všichni doktorandi automaticky vstupovali do státního systému sociálního zabezpečení. Doktorandi nadále budou mít status studenta, což má svá negativa. Legislativní důvody jsou evidentní, ale vede to například k situaci, kdy doktorandky po porodu nemají nárok na mateřskou. To dlouhodobě považujeme za problém a upozorňujeme na to.

Navrhovali jsme například, aby byli doktorandi automaticky všude zaměstnanci, tak jak je to typické u technických oborů. V této věci mezi zainteresovanými stranami nepanuje konsenzus. Některým důvodům rozumím, ale znamená to, že jsou doktorandi stále v jakémsi vakuu. Je nicméně potřeba říct, že ani všude v Evropě není běžné, že by doktorand byl automaticky zaměstnancem.

Součástí reformy by mělo být i faktické zrušení státní závěrečné zkoušky ve formě testování oborových znalostí a měla by zůstat pouze obhajoba dizertační práce. Jak se na toto opatření díváte?

Naše stanovisko je spíše neutrální. Nebyli jsme ti, kdo prosazovali zrušení státnic. Tato změna vzešla z širší diskuze ohledně spíše podoby státnic než jejich existence. Jsou totiž pracoviště, kde tato zkouška probíhá skvěle jako diskuze nad částí dizertace, publikační činnosti a na ně navázaná témata v širším oborovém kontextu. Zároveň ale existují školy, kde státnice probíhají jako druhá maturita, kde se losují otázky na knihy, které nesouvisí s dizertačním výzkumem. Tak se studenti místo své dizertaci několik měsíců věnovali přípravě na ústní zkoušku.

Doteď platilo spíše nepsané pravidlo, že prezenční studium doktorátu odpovídá asi 0,7 úvazku. Novela by měla toto množství času věnovaného studiu a práci kodifikovat. Je to adekvátní nastavení?

Na řadě pracovišť se studium v doktorském programu považuje za celý úvazek. To je dáno spíše praxí než předpisem.

Pokud některé pracoviště nyní předpokládá časovou dotaci celého úvazku, bude po reformě po doktorandech chtít, aby například na pracovišti trávili více času než doposud?

Je těžké předpovědět, jak se s tímto jednotlivé obory a pracoviště vypořádají. Při diskuzích tak ze strany oborů, kde je běžnou součástí studia doktorátu i výuka, zaznělo, že 0,7 úvazku bude vymezeno na dizertaci a zbytek, tedy 0,3 úvazku, bude honorován jako čas věnovaný výuce. To by například dávalo smysl.

Jak se novela vypořádává s právě zmíněnou povinnou výukou prováděnou doktorandy?

Je potřeba nejprve říct, že nebylo výjimečné, aby doktorandi dělali neplacenou práci za někoho jiného nad úroveň požadovanou v jejich studijních programech. Novela pracuje s tím, že výuka není povinná a pokud bude doktorandem prováděna, musí být honorována. Zda to bude možné pouze na základě smluvního ujednání nebo i skrze stipendia ještě není jisté.

ČAD vždy prosazoval, aby výuka nad rámec studia byla honorována, pokud se nejedná o takzvanou asistenci při výuce. Tuto asistenci si různá pracoviště vykládala různě a docházelo i ke zneužívání tohoto systému. To bylo a je problematické nejen z důvodu ohodnocení za tuto práci, ale i z pohledu toho, že doktorand zpravidla nebyl proškolen v pedagogických dovednostech, což může mít negativní vliv jak na něj, tak na studenty, které učí. Je tedy skvělé, že bude výuka honorována, ale nemělo by se zapomínat ani na pedagogickou průpravu.

Vypadá to, že v současné i budoucí úpravě je kladen důraz na to, že dizertace a práce na ní tvoří naprosto dominantní část studia. Na druhou stranu se po doktorandech chce, aby se podíleli na přípravě a realizaci dalších výzkumných projektů. Jak to jde dohromady?

Z hlediska požadavku dokončovat doktorát včas tyto aktivity žádoucí nejsou. Z hlediska rozvoje dalších kompetencí ale žádoucí být mohou. Záleží zde také typicky na tom, v jakém oboru člověk studuje. V přírodních vědách je zpravidla sama dizertace součástí nějakého většího výzkumného projektu.

V sociálních a humanitních vědách člověk dělá svou dizertaci a k tomu by měl ještě pracovat na dalším, více či méně souvisejícím grantovém projektu. To nutně musí způsobit úbytek času věnovaného dizertaci. Nejde ale popřít zkušenosti, které tím doktorand získává.

Doktorandi jako rovnocenní, začínající kolegové

Podle slov náměstka Jaroslava Millera je realistické, aby se novela vysokoškolského zákona schválila v takovém časovém rámci, aby platila od začátku roku 2024. To znamená, že v účinnost by měla vejít od akademického roku 2024/2025. Jaký vliv to může mít na doktorandky a doktorandy?

Bude patrně muset dojít ke změně akreditací. To znamená, že vzniknou jakési dvě kategorie studentů doktorského studia. To je samozřejmě velmi nežádoucí. Upozorňovali jsme, že se musí pomyslné nůžky mezi těmito dvěma skupinami zavírat nebo alespoň rozevírat co nejméně. Měla by být přijata opatření, aby například ti, kteří nastoupí o rok dříve neměli poloviční stipendium oproti následujícímu ročníku.

Diskutovaly se také možnosti narovnání těchto disproporcí. Ve finální podobě novely jsem nepostřehla žádný zakotvený mechanismus, jak se s tím vyrovnat, ale všichni zúčastnění si tohoto problému byli při projednávaní vědomi a doufám, že školy i ministerstvo udělají vše pro to, aby tuto situaci narovnaly. My si přejeme, aby tato opatření byla transparentní tak, aby uchazeči, studující i vedení univerzit věděli, na čem budou a mohli se na to připravit.

Jak vnímáte změnu v principu financování doktorandů ze širšího hlediska systému, tedy změnu z platby kapitační na objemovou danou určitými kritérii?

To, že jsme organizace, která sdružuje primárně doktorandky a doktorandy a prosazuje jejich zájmy, neznamená, že jsme slepí a hluší vůči systému jako celku. Doktorandi působí na univerzitách či dílčích pracovištích a je potřeba, aby systém fungoval jako celek. Kapitační platba byla problémová a systém byl neudržitelný, takže rozumíme této změně.

Během diskuzí si řada aktérů pochvalovala, že budou mít větší flexibilitu, že budou moci s doktorským studiem pracovat volněji, což s sebou ale nese také větší zodpovědnost. Obavám jednotlivých pracovišť rozumím, ale zároveň nevidím jinou cestu. Zároveň je potřeba poznamenat, že tato pracoviště mají možnost ovlivnit své postavení pomocí vnitřní hierarchie, například skrze akademické senáty. Aby se zkrátka nestávalo to, že nějaký obor bude „šikanován“. Bude záležet na odpovědných lidech jako jsou děkani a proděkani, aby identifikovali ta pracoviště, která jsou úspěšná ve vedení doktorandů. Ale zároveň nesmí zapomínat na ty méně úspěšné katedry, a naopak by jim měli pomoci se zlepšit.

Je ale nevyhnutelné, že se v České republice sníží celkový počet studentů doktorského studia. Je to tak?

Ano, to je pravda. Sníží se počet lidí nastupujících do systému, ale dle propočtů ministerstva by měl zůstat počet absolventů zhruba stejný jako nyní. Zároveň by mělo být zabezpečeno, že se doktorské studium nebude koncentrovat jen na některé školy. Měl by být zachován i poměr studujících a absolventů na jednotlivých pracovištích.

Jak jste jako předsedkyně ČAD spokojena s rolí, kterou vaše asociace sehrála při přípravě reformy?

Chtěla bych ocenit tým předchozího ministra Roberta Plagy, především náměstka Pavla Dolečka a Šimona Stiburka, kteří stáli na počátku přípravy v rámci strategického záměru. Byli jsme zapojeni, řekla bych, až nad očekávání. Pokud jde o současnou situaci, ráda bych vyzdvihla, že se nová vláda rozhodla dokončit to, co již bylo předpřipraveno. Nikoli začínat znovu od nuly. Může se to zdát jako marginální, ale myslím, že to, že se navazuje na práci někoho jiného, z jiné části politického spektra, není běžné. Mnoho práce odvedla i SK RVŠ. Nyní se nabízíme jako poradní subjekt pro univerzity, které se budou muset s reformou poprat a implementovat novinky, které přinese.

Kam by měla podoba doktorského studia směřovat po provedení reformy? Jak by mělo ideálně vypadat toto studium?

To je hodně složitá a široká otázka. Samozřejmě inspiraci v asociaci hledáme na západ, a hlavně na sever, od České republiky. Je ale potřeba říct, že situace se země od země liší a velmi záleží na historickém vývoji, kontextu a podobě celé vzdělávací soustavy daného státu. Modely jsou opravdu hodně rozdílné.

Někde je možnost studovat doktorát výhradně ve spojení s osobou školitele a s jeho schopnostmi získat grant. To je případ třeba Švýcarska, kde je provázanost se školitelem obrovská. V severských zemích se na doktorandy nahlíží jako na zaměstnance, a to nejen po formální stránce, pokud mají smlouvu, ale jsou zkrátka bráni jako rovnocenní, byť začínající, kolegové. To je vlastně cíl naší asociace. Snažit se zbavit společnost dojmu, že doktorand je nějaký přestárlý student, který neví, co se sebou, ale který je mladým výzkumníkem, který svou prací pomáhá rozvoji své univerzity a společnosti.

Děkujeme za rozhovor!

Autor: Vědavýzkum.cz (TH)

Šárka Lojdová je doktorandka studijního programu Estetika na Univerzitě Karlově. Má zkušenosti se studiem na Pařížské Sorbonně a Univerzitě v Sussexu. Vedle výzkumu se věnuje překladatelství z angličtiny. Od roku 2019 je členkou předsednictva České asociace doktorandek a doktorandů, od roku 2020 pak předsedkyní asociace.

Česká asociace doktorandek a doktorandů je zapsaný spolek, který sdružuje studentky a studenty v doktorském studiu v České republice. Cílem spolku je zlepšovat kvalitu a podmínky doktorského studia v ČR, vytvořit prostor pro sdílení zkušeností studujících napříč obory i v rámci jednotlivých disciplín, zvyšovat informovanost doktorandek a doktorandů o studijních a profesních příležitostech a pomáhat studujícím zlepšovat vlastní odborné dovednosti.