Nikoliv železná, ale „ocelová lady“ je absolventka strojní fakulty Vysokého učení technického v Brně Šárka Mikmeková. Má za sebou má pětiletou zkušenost v jedné z největších ocelářských firem světa a o oceli umí vyprávět přímo poeticky. Dnes se svým týmem na Ústavu přístrojové techniky Akademie věd vyvíjí nové metody klasifikace ocelí.
Šárka Mikmeková bádá na Ústavu přístrojové techniky AV ČR, foto: Jana Plavec, AV ČR
Pocházíte z Třince, takže zaměření na výzkum oceli byla od začátku jasná volba?
My se rodíme jako oceláři! Pravdou je, že mám k ocelařině velký vztah, ocel živila celou moji rodinu. Ale náš region nejsou jen železárny, je to rázovitý kraj, kde jsou nádherné kopce, máme specifickou kulturu,… Odjakživa mne to táhlo k technice, šla mi matematika a fyzika, naopak humanitní předměty nebyly můj šálek kávy.
Vy jste ale v Brně nejprve studovala na Masarykově univerzitě, že?
Rodiče chtěli, abych šla na zubaře, ale já nesnáším krev. Přesto jsem si podala přihlášku i na zubařinu a zároveň na fyziku na Přírodovědecké fakultě MU. Začala jsem tedy studovat astrofyziku, nicméně velice brzy mi došlo, že je to sice romantické, ale bude se mi těžko hledat zaměstnání. Rozhodla jsem se nechat si astrofyziku jako koníček a přihlásila se na strojní fakultu VUT.
Jak jste se dostala k výzkumu materiálů?
Ten předmět mě zaujal už při bakalářském studiu, na magistra jsem si potom zvolila materiálové inženýrství. Materiály se hezky doplňují s fyzikou pevných látek, kterou jsem tehdy studovala na Masarykově univerzitě. Už od bakalářského studia jsem působila na Ústavu přístrojové techniky, kde jsem potom i zůstala.
Už padlo, že se zaměřujete na výzkum oceli. Co vás na ní tak fascinuje?
Často mluvíme o nanomateriálech a moderních kompozitech, ale skoro všechno je z oceli: auta, konstrukční prvky budov, ocel najdete všude. Navíc dnes už jsou oceli velice pokročilé a moderní materiály se špičkovou nanostrukturou. Fascinuje mne jejich praktičnost a variabilita použití. Bohužel z nějakého důvodu ocel nezní tak atraktivně, jako třeba nanomateriály.
Ve vaší vědecké kariéře hraje velkou roli Japonsko, kam jste se opakovaně vracela a strávila tam mnoho let. Jak jste se tam dostala?
Původně jsem vyrazila během svého doktorského studia na stáž na univerzitu v japonské Tojamě. Sice jsem o ní nikdy neslyšela, ale znělo to zajímavě, tamní výzkumníci se zabývají elektronovou mikroskopií a hliníkovými a hořčíkovými slitinami. Tato půlroční stáž byla moje první zkušenost s Japonskem.
Čekal vás velký kulturní náraz?
Byla jsem na škole jediný cizinec. Je potřeba si uvědomit, že Tojama není Kjóto nebo Tokio, sice je to obrovské město, ale na cizince tam téměř nenarazíte. Bylo mi hloupé, že se se mnou nikdo nebaví, začala jsem se proto učit japonsky, zaplatili mi i soukromého učitele.
Po půlroční stáži jsem se vrátila do Česka, ale do Japonska jsem pak opakovaně jezdila. Těsně před dokončením doktorátu přišla nabídka stáže v ocelárně JFE Steel. Několikrát jsem tam vyrazila na kratší stáž a po dokončení doktorátu mi nabídli vůbec první pozici postdoka, takovou tam ještě nikdy neměli. Řekla jsem si, že to zkusím, a zůstala jsem celých pět let, později už jako zaměstnanec.
Podařilo se vám zapadnout do kolektivu?
Byla jsem tam jediná cizinka i jediná žena. Já jsem docela tichý a praktický typ, nemám ostré lokty, a to jim, myslím, vyhovuje. Hodně mi pomohlo, že už jsem byla obeznámená s jazykem a kulturou. Že jsem žena, nikdo neřešil, stačilo, že jsem cizinka. Japonci mají cizince celkem rádi, ale nikdy mezi ně úplně nezapadnete, vždycky budete cizinec.
Co dobrého jste si z japonské kultury naopak odnesla?
Třeba sounáležitost. Na začátku mi hrozně vadilo nošení uniforem a každodenní rozcvičky, ale později mi připadalo hezké být součástí týmu, byli jako moje rodina. Když jsem byla nemocná, kolegové mne navštívili a navařili mi, to se dělalo běžně. Nebo když zemřel kolega, složili jsme se a zaplatili pohřeb, nebo dali nějaké peníze jeho manželce, aby neměla nouzi. Lidé tam drží spolu, nejsou soutěživí, ostré lokty se nenosí. Cení se skromnost a úcta.
I když někdy slušnost může být jen hraná, protože Japonci jsou velice formální, nikdo vás neuvede do trapné situace. I jazyk je tak postavený, japonština moc neumí říkat ne. Když se vás někdo zeptá, jestli půjdete večer do kina, nemůžete říct ne, protože japonština ten výraz nemá, existují jenom opisy. Nemůžete nikoho drsně odpálkovat, jazyk vám to nedovolí.
Na svůj výzkum získala prémii Lumina quaeruntur, foto: Jana Plavec, AV ČR
V Brně pokračujete ve výzkumu, který jste začala v Japonsku?
Navazuji na něj, pořád se zabývám vývojem nových technik pro zobrazování struktury ocelí, ale nově jsme si přibrali na pomoc umělou inteligenci, konkrétně metody hlubokého učení. Našim cílem je vyvinout objektivní techniku pro klasifikaci struktury ocelí.
V současnosti je klasifikace čistě subjektivní: člověk si musí připravit vzorek například naleptáním a pak se na něj podívá, to je ale subjektivní a hodně záleží i na zkušenosti metalografa. Neexistuje metoda, která by byla objektivní a opakovatelná, aby bylo možné výsledky vzájemně srovnávat. My chceme vyvinout techniku, která by objektivní klasifikaci umožnila.
Jak toho chcete dosáhnout?
V prvé řadě by vzorek nepřipravoval člověk, ale robot, věnujeme se tedy i robotice a automatizaci celého procesu. Zároveň pracujeme na softwaru, který by s využitím umělé inteligence vzorek objektivně vyhodnotil. Takže byste nepotřebovala žádného kvalifikovaného člověka na přípravu vzorku ani hodnocení struktury, ale měla byste objektivní výsledek, který by šlo porovnat s jakýmkoliv dalším.
Vy máte na ústavu vlastní výzkumnou skupinu. Jak velký tým na vývoji pracuje?
V mém týmu jsou kromě mne další čtyři kolegové a spolupracujeme i s týmem mé sestry – mám totiž dvojče, sestru Elišku, která u nás na ústavu vede také vlastní tým. Celkem je nás tedy osm. Potřebujeme být multidisciplinární, máme zastoupenou metalografii, elektronovou mikroskopii, odborníka na robotiku i metody umělé inteligence.
Vy máte v týmu i absolventy strojní fakulty, je to tak?
Všichni v mé skupině jsou moji studenti a chlubím se jimi, kdykoliv můžu. Jsou samostatní, pracovití a slušní. Snažím se ke studentům chovat s respektem a úctou, nikdy bych si například nedovolila jim tykat, protože si jich mimořádně vážím. Snažím se je do všeho zapojit, i do psaní nových projektů, čerpám z toho, že jsou mladí a vidí problematiku jinak, než já. Všichni čtyři jsou ze strojní fakulty, někdo z materiálů, z fyziky, automatizace nebo mechatroniky. V týmu jsme vlastně každý odjinud, což je skvělé, protože se navzájem obohacujeme.
Foto: Jana Plavec
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vysoké učení technické v Brně
