Teresa Baron, britská odbornice na bioetiku, již dva roky působí na Filosofickém ústavu Akademie věd ČR. Proč se rozhodla zrovna pro Českou republiku a jaké překážky musela v tuzemsku překonat? Portál Vědavýzkum.cz přináší další díl rozhovorů se zahraničními vědci a vědkyněmi, kteří bádají v ČR.
Teresa Baron působí v Oddělení aplikované filosofie a etiky na Filosofickém ústavu AV ČR, kde se zabývá bioetikou, zejména pak otázkami reprodukční etiky, konkrétně vztahem mezi biologickým a morálním rodičovstvím. Zajímají ji ale také například etické otázky spojené s „úplnou ektogenezí“, tedy vývojem dítěte mimo tělo matky. Mladá vědkyně přispěla také do debaty o rodičovských právech dětí a adolescentů. Do České republiky se přesunula v roce 2020.
Nevěděla jsem, jak se řeknou „pojistky“
Na jakém projektu aktuálně pracujete?
Právě pracuji na knize o rodičovství a etice. V tomto textu se zabývám biologickými, sociálními, legálními či morálními aspekty rodičovství a také tím, jak jsou tyto aspekty navzájem propojené. Dále se v knize zabývám sociálními praktikami spojenými s rodičovstvím, jakými jsou například darování spermatu, umělé oplodnění, adopce a další. To už je skoro hotové, v červnu plánuji odevzdat finální podobu, která vyjde v nakladatelství Cambridge University Press.
Jaké faktory či důvody vás vedly k přesídlení právě do České republiky?
Existuje více důvodů, proč žiji právě v České republice. Jedním z nich je například mé české občanství. Umím také dobře česky, moje maminka je totiž Češka. Prahu jsem hodně navštěvovala již dříve a mám ji moc ráda. Česká republika vždy byla na seznamu potenciálních míst, kam bych ráda jela pracovat, nicméně je potřeba podotknout, že jsem nikdy úplně neplánovala přestěhovat se zrovna sem.
Co nakonce rozhodlo?
Velkou roli hrálo to, že jsem během svého doktorského studia narazila na pracovní nabídku zde v IRLABu. Všechno se zdálo být perfektní. Bylo to v Praze, jednalo se o bioetiku a pozice zahrnovala interdisciplinární vědecký tým. Jediný problém byl v tom, že jsem v té době ještě ani zdaleka neměla dokončené doktorské stadium. Nebyla jsem vlastně ani v půlce svého posledního roku studia. Klasický příběh – šlo o skvělou pracovní nabídku s velmi špatným načasováním. Rozhodla jsem se tehdy kontaktovat vedoucího této výzkumné skupiny a řekla mu, že sice ještě zdaleka nejsem hotová se svým doktorským studiem a že jsem v oboru spíš zelenáč, ale pokud by mi dal šanci, doktorát dokončím v rekordním čase a začnu okamžitě pracovat. Pozvali mě sem na pohovor a přijali mě na moji současnou pozici. Tak jsem se ocitla v Praze.
Co jste o České republice věděla nebo slyšela, než jste se sem přestěhovala?
Značná část mé rodiny žije v Česku, asi tři hodiny jízdy od Prahy, takže jsem také vyrůstala v české kultuře. Když jsem byla malá, ráda jsem koukala na Večerníček a na české pohádky, pekla jsem s maminkou vánoční cukroví, a celkově jsem vždy cítila silné pouto s českou kulturou. Jako malá jsem se také naučila dobře česky. Nicméně v určitých ohledech jsem se ocitla od české kultury jaksi vzdálená. Tak například když jsem poprvé potřebovala objednat elektrikáře, netušila jsem, jak se česky řeknou pojistky. To je prostě takové slovo, které dítě nikdo nenaučí. Navíc jelikož nemám zahraniční přízvuk, tak když mluvím česky, lidé si myslí, že místo cizinky jsem blázen, který netuší, co jsou pojistky.
S jakými problémy či výzvami jste se po přesunu do České republiky setkala?
Měla jsem problémy zvyknout si na to, jak v České republice funguje byrokracie. Některé věci jsou zde mnohem jednodušší než ve Velké Británii, kde jsem vyrůstala, a jiné věci jsou zase mnohem složitější. Tak například vyřízení nové občanky v ČR bylo velmi jednoduché a rychlé. Trvalo to asi pět minut. Podobný proces by ve Velké Británii trval měsíce.
Co jsem naopak nečekala, že by mohl být problém, bylo založení bankovního účtu. Musela jsem si kvůli tomu koupit českou SIM kartu, protože by mi banka nedovolila si účet založit bez českého čísla. No a abych mohla mít české telefonní číslo, musela jsem zařídit spoustu dalších věcí. V bance jsem jim ukázala můj britský pas a českou občanku, ale oni chtěli vidět můj český pas. Český zdravotní systém je další věc, na kterou jsem si nejprve musela zvyknout. V některých ohledech se od toho britského liší poměrně hodně. Přála bych si, aby mi někdo předem vysvětlil, jak fungují tyhle vlastně banální úkony, jako je například založení bankovního účtu nebo prohlídka u lékaře. To by bylo určitě užitečné.
Česká kultura je krásná a bohatá – místy ale stále uvázla za železnou oponou
Zmínila jste, že v České republice máte část rodiny. Pomohla vám tato skutečnost s přesunem do Česka?
Já jsem z Velké Británie přijela sama. Můj strýc bydlí v Praze, takže mě vyzvedl na letišti a pomohl mi se stěhováním do nového bytu. Moji rodiče a moje sestra žijí ve Velké Británii, a to bylo zvlášť během prvního roku pandemie obtížné. Nemohla jsem svou rodinu příliš často ve Velké Británii navštěvovat. Když se mi to konečně podařilo, byla jsem nucena tam tři měsíce zůstat kvůli proticovidovým opatřením. Ale v posledních měsících je to jednodušší. Svoji rodinu teď mohu navštěvovat výrazně častěji.
Jaký máte vztah k české kultuře? Co se vám na ni libí a co třeba tolik ne?
Českou kulturu mám velmi ráda. Česko je skvělá země s bohatou historií. Existují ale také některé aspekty české kultury, které tolik ráda nemám. Chování české veřejnosti je ovlivněné jakýmsi uvíznutím za železnou oponou. V porovnání s Velkou Británií nebo Rakouskem, kde jsem také pracovala, můžete v České republice častěji narazit na sexismus a rasismus. Nemyslím si ale, že by se tento problém nacházel pouze v Česku. Potýká se s ním spousta zemí. Další věc, se kterou mám trochu problémy, jsou určité prvky českého jazyka. Konkrétně například tykání a vykání pro mě zpočátku nebylo jednoduché pochopit. To je, myslím, pro cizince hodně složité.
Jaká je vaše zkušenost působení na českých vědeckých institucích?
Je pro mě obtížné mluvit o Filosofickém ústavu AV ČŘ, protože po většinu času, co pro něj pracuji, jsem se v něm fyzicky nenacházela. Buď jsem byla v lockdownu, nebo pracovala z domova. Tak to bylo zejména během prvního roku pandemie. To se ani nekonalo moc seminářů, konferencí a podobných aktivit. Nicméně mohu říci, že Filosofický ústav AV ČR je podobný jako jiné akademické instituce, ve kterých jsem působila dříve. Samotná filosofie je velice abstraktní obor, tudíž jako filozofové nejsme příliš svazováni nějakými vědeckovýzkumnými procedurami.
Plánujete v České republice zůstávat dlouhodobě, či očekáváte přesun do dalších zemí?
Akademická práce je odvětví, ve kterém se člověk často přesouvá z místa na místo. Nezřídka máme jen krátkodobé smlouvy s našimi institucemi, a proto musíme neustále přemýšlet o našem dalším působením či o tom, kde získáme nové granty. Pro doktorandy či čerstvě vystudované vědce je velice těžké najít si úvazek na dobu neurčitou. Většinou jsou tyto kontrakty na jeden či na tři roky. Takže v tuto chvíli je pro mě těžké říci, jestli plánuji v ČR zůstat, nebo se přesunout, protože to prostě nelze takto plánovat. Člověk musí počkat, na jakou nabídku narazí.
Děkujeme za rozhovor!
Autor: Vědavýzkum.cz (JK)
Foto: Osobní archiv Teresy Baron
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
