O poklesu výdajů na výzkum a vývoj, udržitelnosti národních výzkumných infrastruktur i metodice hodnocení výzkumných organizací a činnosti vládní Sekce pro výzkum, vývoj a inovace jsme si povídali s Vlastimilem Růžičkou.
Na počátku listopadu zveřejnil Český statistický úřad (ČSÚ) data o celkových výdajích na výzkum, vývoj a inovace. Ty se v roce 2016 oproti předchozímu roku snížily přibližně o 10 %. Bylo to pro vás překvapení?
I mě samotného ten propad HDP na 1,62 % HDP zarazil. Někteří, kteří sledují portál Vědavýzkum.cz, asi vědí, že jsem udělal analýzu výročních zpráv o hospodaření veřejných vysokých škol, ze které je jasně vidět, že tahounem našich, v evropském měřítku velmi vysokých, výdajů na VaV (především veřejných) byly právě evropské strukturální fondy. Že propad bude tak obrovský, jsem si nepředstavoval.
Z vlastní zkušenosti, z doby, kdy jsem byl ještě rektorem VŠCHT Praha, vím, že předchozí programovací období se připravovalo ve velkém zmatku a s obrovským zpožděním. Často se také měnili ministři školství a pro místní rozvoj - čili dva hlavní gesční orgány. Že jsme nakonec čerpali prostředky zejména ke konci programovacího období, to všichni víme. Moje otázka zní: Proč jsme se z toho nepoučili? Proč, když stávající programovací období bylo zahájeno v roce 2014, zaznamenáváme takové „výpadky“ ve financování? Kdo je za to zodpovědný? A ptá se vůbec někdo v České republice, jestli je někdo za něco zodpovědný?
Narážíte tedy na to, že peníze ze strukturálních fondů nahradily zdroje z domácího rozpočtu?
Já stále říkám a jsem dodnes zastáncem toho, že to nebylo špatné rozhodnutí. Investovat výrazné prostředky ze strukturálních fondů do výzkumu a vývoje bylo správné. To, co ale nebylo správné, bylo to, co následovalo. Výzkumné infrastruktury byly postaveny, ale aby někdo velmi kriticky, podrobně a nekompromisně hodnotil, jak ty infrastruktury plní své projektové cíle, k tomu nedošlo. A obávám se, že stále nedochází.
Na tiskové konferenci ČSÚ k zveřejněným datům o výdajích na výzkum a vývoj předsedkyně Iva Ritschelová mluvila o tom, že měření intenzity VaV v procentech HDP má své limity.
Ano, to měřítko je trošku ošidné, přesto ho rád používám. Má určitě vypovídací hodnotu z hlediska srovnání s jinými státy. Musíme mít ale na paměti, že výdaje na VaV jsou věc jedna a efektivita těchto výdajů je věc druhá. A to si myslím, že je další velká tragedie tohoto státu.
Pokud budeme všichni předpokládat – a není důvod, aby tomu tak nebylo – že financování zase naběhne v příštím a přespříštím roce a ke konci roku 2023 budeme čerpat jako o závod, tak se zase dostaneme v celkových výdajích na VaV někam kolem dvou procent. Pokud budou stejným tempem jako nyní růst i podnikové výdaje, tak se můžeme dostat i přes dvě procenta. A když vezmu rok 2015 a předchozí, tak jsme byli na průměru EU 28. Byli jsme na úrovni Nizozemska a ve veřejných výdajích jsme jedni z nejlepších. Ano, bylo to způsobeno výdaji ze strukturálních fondů, ale proč ne? My jsme se pro to rozhodli. Jak jsem již řekl, bylo to podle mne správné rozhodnutí. Ale kdo bude konečně měřit efektivitu? Vždyť existuje projekt Mezinárodní audit VaV ze začátku této dekády, existuje i další projekt IPN Metodika. Do obou bylo vloženo kolem 150 – 200 milionů korun. A jaké jsou výsledky těchto projektů? Skoro žádné.
K měření efektivity výdajů by zřejmě mělo také sloužit hodnocení výzkumných organizací a hodnocení programů účelové podpory, neboli nová Metodika 2017+?
Já jsem byl delegován ministerstvem školství jako reprezentant České republiky v předchozích zhruba 12 měsících na workshop Mutual Learning Excercise on Performance Based Funding Systems do Bruselu, kde se na dobrovolné bázi přihlásilo kolem 15 členských států nebo asociovaných zemí a řada z nich usiluje o zavedení výkonového financování. My se ubíráme v podstatě opačným směrem. Teď trochu přeháním, tím jsem známý, ale ten kritizovaný kafemlejnek vlastně stále trochu přežívá.
Nová Metodika hodnocení 2017+ se pro období 2017 až zřejmě 2019 skládá ze dvou modulů: Modul 1 bude založen na bibliometrické analýze článků a sborníkových příspěvků a Modul 2 bude použit na hodnocení těch oborů, kde není bibliometrická analýza možná. Hodnocení bude probíhat formou oborových hodnotících panelů, kterých je myslím 6, a každá organizace předloží určitý počet excelentních výstupů, podle kterých se bude hodnotit. Lidé, kteří se problematikou hodnocení vědeckých výstupů zabývají, vám potvrdí, že používat jako jediné kritérium hodnocení excelentních výstupů není příliš vypovídající. Na základě několika hodnocených výstupů se neukáže, že organizace má sice excelentní jedno jádro ale ten zbytek za nic nestojí. Čili to je výsledek čtyřleté práce pana místopředsedy Bělobrádka a jeho týmu, který se z dvaceti lidí rozrostl na sto a jehož výdaje se znásobily. Pouze čteme tiskové výstupy, kde všude pan místopředseda byl a co všechno zařídí jeho Metodika 2017+.
Když už jste na to narazil, v souvislosti se sestavováním nové vlády se nedávno objevila informace, že se s pozicí místopředsedy vlády pro výzkum, vývoj a inovace do budoucna již nepočítá. Co tomu říkáte?
To je tak skvělá zpráva! Já jsem k současnému místopředsedovi nesmírně kritický, protože to bylo od roku 1989 poprvé, kdy někdo dostal ve vládě portfolio vědy a výzkumu a on pokazil, co mohl. Jedinou chloubu českého systému výzkumu a vývoje, kterou byl informační systém VaV, tak zazdil. Teď se pomalu rozbíhá zpátky. Metodiku hodnocení úplně obrátil vzhůru nohama. Čili zničil práci celého týmu a investici sto milionů korun do projektu IPN Metodika a nikdo se nad tím nepozastavuje. Takže pokud toto portfolio nebude a pokud bude zpátky plněn kompetenční zákon, bude to jen dobře.
Protože to, co se dělo poslední čtyři roky, bylo v podstatě ilegální. Bylo to proti kompetenčnímu zákonu. Úřadem státní správy, který je pověřen řízením systému výzkumu a vývoje je stále ministerstvo školství. Z těch sto lidí ať osmdesát propustí, zbývajících dvacet ať spadá pod Karmelitskou (sídlo MŠMT, poznámka redakce) a bude to dělat celé ministerstvo školství. Můžou tam mít samostatnou sekci vysokých škol a můžou tam mít také sekci výzkumu a vývoje.
Takže dříve hodně diskutovaná, i když dnes asi již méně aktuální myšlenka samostatného ministerstva pro výzkum vám není příliš blízká?
Když jsem to uslyšel poprvé, tak jsem si říkal: Skvělé, opět budou Češi světovým unikátem. V řadě zemí najdete „ministry for higher education and research“ nebo „ministry for education, research and economics“. My bychom měli ministerstvo, které by řídilo dvě grantové agentury s celkovým rozpočtem asi 4 nebo 5 miliard korun, když se na výzkum z veřejných a soukromých zdrojů dává přes 80 miliard. Takže když to obojí spadne pod stůl, tak to bude skvělá zpráva.
Pojďme se ještě vrátit k těm výdajům. Jak vidíte budoucnost výzkumných infrastruktur s ohledem na postupný úbytek financování z evropských fondů?
Ve své přednášce na konferenci k velkým výzkumným infrastrukturám, která se konala nedávno v brněnském CEITEC, jsem srovnával 11 zemí – většinou buď okolních, nebo srovnatelné velikosti jako Česká republika. My máme na své cestovní mapě absolutně největší počet financovaných výzkumných infrastruktur, více než Švédsko, Dánsko nebo Nizozemsko! A já se domnívám, že všechny nejsou udržitelné.
Stále hájím tu myšlenku, že rozhodnutí investovat strukturální fondy do výzkumných infrastruktur bylo správné. Ale udělalo se to v příliš velkém chvatu a při přípravě tohoto programu se udělala spousta chyb. Investovali jsme a teď bychom měli velmi tvrdě posuzovat, jak se plní zadání. A tam, kde se neplní, tam se to jednoduše musí zavřít.
Na jednom z jednání vlády na začátku minulého volebního období řekl předchozí ministr financí, že výzkumná centra vystavěná z OP VaVpI zhodnotí, a ta, která nebudou plnit svůj účel a nebudou udržitelná, zavře a peníze vrátí do Bruselu. Je velká škoda, že k tomu nedošlo, protože věřím, že ty vrácené peníze by se nám vrátily dvakrát. Zaprvé v tom, že by se ušetřilo na nynějších výdajích, které budeme muset vydávat na to, abychom ta centra udrželi. A za druhé by to bylo ohromně výchovné pro příští podobné programy i pro příští generace. To by byl ten největší přínos.
Děkujeme za rozhovor.
Autor: Vědavýzkum.cz (JS)
Vlastimil Růžička
Profesor v oboru fyzikální chemie a emeritní rektor VŠCHT Praha. V současné době pracuje v Technologickém centru Akademie věd, v Oddělení strategických studií. Je členem České společnosti chemického inženýrství a České společnosti chemické. Před příchodem do TC působil od roku 2010 ve Fyzikálním ústavu AV ČR jako zástupce ředitele a jako výkonný ředitel projektu ELI Beamlines – stavby největšího uživatelského výzkumného laserového centra na světě v Dolních Břežanech. Před tím pracoval na MŠMT ve funkci náměstka pro vědu a vysoké školy (2008-2010), kde se podílel mj. na přípravě reformy vysokého školství v ČR.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
