Zdeněk Hostomský: Dáme vám peníze na výzkum, ale nejdřív zatancujte

Ústav organické chemie a biochemie má silnou pozici i díky četným donátorům. Může se zdát, že oblast chemie má více finančních prostředků než ostatní obory. Co jiného vám z hlediska výzkumné politiky ještě schází?

Vzestupu české vědy by dle mého názoru výrazně pomohlo snížení byrokracie a různých zákonných omezení, která jsou zcela kontraproduktivní. Je to jako bychom si řekli, že ambice soutěžit s vyspělým zahraničím vlastně ani nemáme, a že si musíme hlavně uhlídat, aby se u nás peníze nezneužily. Vědci jsou viděni jako potenciální podvodníci, kteří musí být pod neustálým dohledem. Proto je zapotřebí do nejmenších detailů dokládat veškeré jejich aktivity a výlohy. Že jim při tom zbývá stále méně času na vlastní vědu, to už je jejich problém. V součtu pak tento defenzivní přístup založený na presumpci viny, proti které se musíme neustále obhajovat, ústí v to, že máme systémově ztíženou pozici, pokud chceme soutěžit s vyspělými zahraničními pracovišti.

Jaká zákonná omezení máte na mysli?

Hodně nám komplikuje život například zákon o veřejných zakázkách. I když byl možná dobře míněn pro oblasti jako je stavebnictví, v kontextu vědeckého výzkumu je naprosto nesmyslný. Představte si typickou situaci: Máte peníze a chcete si za ně koupit špičkový přístroj. Přesně víte jaký, protože jste na něm měřili už na Harvardu. A víte, že funguje výborně. Nemůžete si ho ale koupit jen tak. Musíte vypsat výběrové řízení, ve kterém ale nesmíte příliš specifikovat, co vlastně chcete, abyste nediskriminoval ostatní potenciální dodavatele. A pak si po mnoha měsících čekání musíte z předložených nabídek vybrat tu nejlevnější. V tom lepším případně svůj přístroj dostanete se zpožděním klidně celého roku. V tom horším jste nuceni koupit si přístroj, který jste vlastně nechtěli. A vaši kompetitoři ve světě si zatím vesele měří a publikují články o objevech, o kterých jste původně chtěl psát vy.

A kdo za to může?

Je smutné, že za tento neutěšený stav se ani nemůžeme vymluvit na nějakou cizí ideologii, která by nás k tomu nutila, ale že si to jako svobodná společnost dobrovolně způsobujeme sami. Přebujelá byrokracie nás tak vede k neúctě k zákonům a dlouhodobě poškozuje koncepci právního státu.

Jak se dotýká byrokracie vaší práce jako ředitele ústavu?

Doslova skřípu zuby, když musím každý měsíc za ústav podepsat vyplněné pracovní výkazy, ve kterých jsou řešitelé různých grantových projektů povinni dokumentovat svou činnost a hlásit, kolik hodin na jednotlivých aktivitách strávili. Jsou tam položky jako příprava kontrolního experimentu, doplnění protokolu se studenty, provedení experimentu, analýza a statistické vyhodnocení dat, studium literatury, příprava první verze článku, diskuse o datech se spolupracovníky a podobné triviality. Je to jako by si úředníci na ministerstvu řekli: Milé děti, dáme vám peníze na výzkum, ale nejdřív nám zatancujte, zazpívejte, pěkně se pokloňte, a hlavně si před spaním vyčistěte zuby. A pak nám druhý den zašlete hlášení, kolik pasty jste na to spotřebovali. Je to nedůstojné, ale hlavně zbytečné.

Jak to zvládáte?

Naštěstí vědci jsou šikovní a napsali si program s algoritmem, který vyplní pracovní výkazy automaticky. Já bych samozřejmě preferoval, kdyby svůj talent věnovali spíše na vývoj algoritmů pro analýzu komplexních biologických dat než na to, jak obelstít byrokratický systém. Ale alespoň to ilustruje, co má prioritu.

Jak ale tento stav nastal a kdo je za něj zodpovědný?

Co se týče zdrojů financování, naši vědci i administrátoři vidí jako největší baštu byrokracie Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. V jiných grantových agenturách, jakými jsou GAČR a TAČR, registrujeme v průběhu posledních let určitý posun a upřímnou snahu věci zlepšit. MŠMT ale odolává, a já sám netuším, proč se tak brání a naopak své administrativní požadavky ještě přitvrzuje. Asi bych z toho nevinil konkrétní ministry či jejich zástupce, spíše za to může vnitřní sebezáchovná kultura anonymních úředníků – to, čemu se dnes v Americe říká „deep state“.

Téma byrokracie ve vědě se v současnosti přeci jen řeší, vznikla například i pracovní skupina pro snížení administrativní zátěže při Úřadu vlády. Vnímáte nějakou změnu k lepšímu?

Ano, něco se děje, velkou naději vkládám do RVVI (Rada pro výzkum, vývoj a inovace, poznámka redakce), která podniká konkrétní kroky. Jako příklad mohu uvést naše jednání s Ministerstvem školství o snížení administrativní zátěže. Šlo o to, že MŠMT po nás požadovalo, abychom dodávali výzkumné zprávy nejen v angličtině, jak byly předloženy mezinárodní komisi, ale také v češtině. Zprávu dokonce nestačilo pouze přeložit, ale musela být celá v jiném formátu, včetně tabulek a technických detailů. Nám se toto zdálo zbytečné, protože například našim spolupracovníkům v Německu stačí zaslat zprávy pouze v angličtině. Proto jsme na MŠMT apelovali s tím, že to naše vědce zdržuje a znevýhodňuje. Navíc v tom byli zapojeni i naši zaměstnanci, pro které čeština není mateřským jazykem a oprávněně se cítili býti diskriminováni. Ministerstvo po sérii e-mailů náš návrh nakonec zamítlo, a proto jsme se obrátili na RVVI. Poslal jsem také osobní dopis Andreji Babišovi, Josefu Michlovi a Petru Dvořákovi, vysvětlil situaci, a to nám nakonec velmi pomohlo – zprávy budou stačit pouze v angličtině. Ale MŠMT se to asi moc nelíbilo. Ptali se nás, proč jsme s tím šli rovnou takhle vysoko a nepočkali, až to s námi vyřeší oni sami. Je to sice drobné vítězství, ale do kýženého stavu je ještě daleko – zcela změnit přístup a vytvořit prostředí, které by vědecký výzkum nesvazovalo, ale naopak mu pomohlo plně zazářit.

Peníze jsou a také se zdá, že se nám na ně daří lákat i některé špičkové vědce. Můžeme se dočkat nového Antonína Holého? Vidíte nějaké nadějné talentované lidi v oblasti chemie?

Talentovaní lidé tu jsou, dokonce je v českém prostředí možná i větší zájem o chemii než jinde. Druhého Antonína Holého jsme nedávno dokonce identifikovali – byl jím Alois Pískala. Nikdo o něm v podstatě neví, byl to ale člověk, který má dvě úspěšná léčiva na trhu, i když jemu ani ústavu z toho nikdy nešly žádné peníze. Když jsme se zamýšleli nad kontrastem těchto dvou osobností ze stejného ústavu, vyšlo nám, že ta fascinace Antonínem Holým vlastně netkví pouze v jeho léčivech, ale je dána i jejich až neuvěřitelným komerčním úspěchem. Za to je ale zodpovědný zejména John C. Martin, výkonný ředitel firmy Gilead Sciences, který hned na začátku prozíravě rozpoznal potenciál Holého látek. Nedávno jsem na toto téma měl popularizační přednášku. John Martin byl podobně úspěšný i podruhé, v případě hledání terapie proti infekci virem hepatitidy C. Martin vsadil na konkrétní sloučeninu, kterou vlastnila jedna malá firma, a investoval 11 miliard dolarů, aby ji koupil. Výsledkem byla velmi úspěšná terapie, vyvinutá firmou Gilead, která pacienty infikované virem hepatitidy C zcela vyléčí. John Martin tím znovu ukázal, že kromě kvalitní chemie potřebujeme také někoho, kdo rozpozná potenciál vybraných látek a dovede dotáhnout jejich vývoj až do zdárného konce.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně energie v boji s byrokracií.

Autor: Vědavýzkum.cz (AV)

Zdeněk Hostomský

Vystudoval biochemii na Přírodovědecké fakultě UK a později také dějiny filozofie na Filozofické fakultě UK. V počátku své vědecké kariéry působil na Ústavu molekulární genetiky ČSAV v laboratoři Václava Pačese. V roce 1985 absolvoval roční stáž v Kalifornském technologickém institutu a o dva roky později do Spojených států emigroval. Věnoval se zde výzkumu struktury a funkce reverzní transkriptázy viru HIV ve společnosti Agouron Pharmaceuticals a od roku 1997 vedl multidisciplinární tým zaměřený na problematiku opravy DNA s možným uplatněním při léčbě rakovinných onemocnění. V letech 2000 až 2010 byl výkonným ředitelem Výzkumného centra rakoviny společnosti Pfizer. Od roku 2012 je ředitelem Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR.